Cesta severním územím Austrálie (Northern territory)

Datum: 1.-7.4.2015
Článek pojednává a putování Michala s Helčou severním územím. V zásadě se výlet skládal ze dvou spojených výletů a to cesty z Dawinu do Alice Springs a na to navazující okruh Alice Springs – Kings Canyon – Uluru (Ayers Rock) – Kata Tjuta – Alice Springs.

Přílet a noc v Darwinu

Tento výlet přímo navazoval na předchozí putování po východním pobřeží Austrálie, který skončil v Brisbane. Odtud jsme se letadlem přesunuli do Darwinu. Přílet byl načasován na čas okolo půlnoci a do města jsme se dostali kolem jedné. Jelikož jsme ráno vyjížděli v 6h na výlet, nemělo příliš smyslu objednávat nocleh, nebo jsme si to alespoň mysleli. Variant přečkání noci bylo několik: letiště, pohovka na recepci v hostelu odkud výlet začínal, nebo non-stop bar ve městě. Díky naší dobrodružné povaze jsme si však vybrali přenocování v místním parku, což se později ukázalo jako varianta nesmírně zajímavá. Tropický Darwin svým podnebím připomíná prádelnu a výskyt živočichů v parku byl poměrně častý. Měli jsme možnost se setkat s žábou, jenž zrovna pojídala stále živou strašilku, nebo jsme pozorovali souboj dvou vačic doprovázený jejich hlasitým rykem. Sem tam mi o ucho zavadila jakási prolétající obří můra. Já jsem si ustlal na dece položené na zemi a Helča spala na parkové levičce pro omezení kontaktu s faunou.

Den první – cesta z Darwinu do Daly Waters

Řidička a průvodkyně Jodie nás přivítala na dvoudenním výletě, a to některé z nás lehce znervóznilo, neboť jsme počítali s pětidenním výletem. I přes to, že jsem tušil, že výlety navazují, jsem se zeptal, jak se situace má. Dostal jsem odpověď že jsem ve špatném autobuse, čemuž se mi nechtělo věřit po skutečnosti, že Jodie před okamžikem kontrolovala naše jména v seznamu. Jenže její trpělivost v tomto vtípku mě donutila k pochybám. Nakonec však přiznala, že je vše v pořádku a nezapomněla připomenout datum prvního apríla. V obou dnech na tomto výletě bylo nutné urazit značnou dávku kilometrů. První den to bylo 650km po silnici Stuart highway. I přes tuto skutečnost jsme se stihli zastavit na několika zajímavých místech. První byla vycházka k Edith Falls, kde začal pro mě černý čtvrtek, neboť jsem zanechal telefonu mobilního v kapse od kalhot krátkých, aby tento vypadl na zem skalnatou a rozbil se zezadu, ale hlavně aby se na displeji vytvořila prasklina po celé šířce, která způsobila, že celá plocha pod ní byla neaktivní na dotyky. Takže druhej rozflákanej mobil za měsíc. Následující zastávkou bylo Katherine, kde jsme si mohli nakoupit a setkat se s místními obyvateli. V severním teritoriu žije nejvíc Aboriginských obyvatel v Austrálii, tvoří tu téměř polovinu. Většina z nich již rezignovala na tradiční život a dala přednost životu v punku skládajícího se z posedávání v parku na trávě přes den a večerního zakoupení a konzumace krabicového vína, nebo jiného cenově dostupného alkoholu. Peníze často dostávají od státu za pronájem půdy národních parků. Byl to poněkud smutný pohled. Někteří z nich pracují a snaží se začlenit do společnosti, nebo ještě zbývají komunity žijící tradičním způsobem, ale je jich poměrně málo. V Katherine jsem pocítil podruhé sílu černého čtvrtka, když jsem si ukopl palec při chůzi do supermarketu, navíc pohybovat se přes den na slunci bylo celkem náročné. Rtuť teploměru se snažila dotknout rysky u čísla 40 a rozpálený asfalt ještě přitápěl zespodu. Vrátili jsme se zpět „do sedel“ a posléze dorazili k horkému pramenu Mataranka. Koupel ve vodě, jenž měla asi 35°C byla nebývale osvěžující (ano je to ironie). Voda zde byla horká a velmi průzračná a dno pokrývaly řasy. Poslední zastávkou před příjezdem do motelu bylo opuštěné letiště, sloužící v pradávných dobách pro mezipřistání letadel, kterým nestačilo palivo na cestě do Sydney. V pozdějších dobách, již nebylo potřeba, neb novější letadla zvládla cestu v kuse. Místo pro přenocování Daly Waters mělo příjemný nádech pouštního punku. Na záchodech, byly roztomilé zelené žabičky, před záchody, již méně roztomilé ropuchy, páteř výzdoby baru tvořily zavěšené dámské kalhotky a podprsenky na tyči uchycené ke stropu a exteriér objektu naproti hospodě zdobila rozpadlá helikoptéra s nápisem vyhlídkové lety, ukazatel na McDonald průjezdní okénko za 286km a další unikáty. Nicméně pokoje byly čisté a vybavené klimatizací a záchody se sprchami použitelné. Voda z kohoutku i když je pitná zde chutná jako kozí piss. Je to pravděpodobně způsobeno vysokou mineralizací. Při večeři jsem dovršil svůj černý čtvrtek vytlačením celého obsahu chilli omáčky do jídla poté, co se víčko se zužující trubičkou, pro nedostatečné zašroubování, oddělilo od těla lahve v důsledku tlaku působeného na lahev z bočních stran. Pro všechny obrovská prdel, pro mě pár minut uklízení, zprasený tričko, hamburger plovoucí v chilli omáčce a dobrá historka k vyprávění.

Den druhý – Devlis marbles a příjezd do Alice Springs

Přejezdový den začal velmi časně (vstávali jsme před pátou), vzhledem k naplánované délce o vzdálenosti 950km. Díky extrémní vzdálenosti nebylo mnoho času nazbyt a tak jsme museli být svižní. Ráno jsme pouze zastavili na parkovišti odkud byl hezký výhled na horizont při východu slunce. Další zastávkou byl Tennant Creek, kde proběhlo tankování, nákup potřebných potravin a surovin, procházka mezi Aborigeenci a občerstvení našich hladových a žíznivých chřtánů. Po vykonání všeho, jsme se vydali k patrně nejzajímavějšímu místu druhého dne: Devils marbles/Karlu Karlu (ďáblovy korálky/kuličky). Jsou to uprostřed pustiny se nacházející žulové balvany, které se na povrchu objevili v podobě odlámaných kusů vrstvy spodního žulového monolitu díky sopečné činnosti a pohybu země v průběhu milionů let. Eroze v průběhu milionů let způsobila jejich vytvarování do dnešní podoby balvanů (kuliček). Poté jsme doputovali do kempu s motelem, kde je muzeum UFO. Jsou zde různé exponáty týkající se návštěvníků z vesmíru a místní tvrdí, že je zde nejvyšší šance spatřit UFO. Celá tato kulišárna slouží jako nadace pro válečné veterány. Později jsme dorazili do osady, která vznikla kolem telegrafní stanice Barrow Creek. V okolí této osady se stala vražda, jenž byla námětem pro film Wolf Creek. Ten samozřejmě více než na věrnost faktům sází na akční pojetí, nicméně základ má ve skutečné události. Poslední, krátkou zastávkou byl Tropic of Capricorn (obratník kozoroha), kam dopadají kolmo paprsky slunce při zimním slunovratu a slouží i jako hranice tropického pásu.

Den třetí – Kings Canyon

Navazující třídenní výlet v rudém centru Austrálie začínal i končil v Alice Springs. Noc jsme strávili, jak se na baťůřkáře sluší, v hostelu na sdíleném pokoji pro 8 lidí. Po snídani jsme uložili kufr do úschovny v hostelu a nalodili se do autobusíku s barvou růžového prasátka. Uvnitř nás přivítal náš průvodce a řidič pro nadcházející 3 dny Jason. Tento člověk měl dar v podobě neustálého vymýšlení kokotin a různých vtípků. Jídlo na celou dobu výletu jsme si vezli v přívěsu v chladících krabicích. První zastávkou byla věhlasná velbloudí farma, kde se překvapivě chovali velbloudi, ale ještě více překvapivé bylo, že se tu chovala i jiná zvířata, která velbloudy evidentně nebyla. Klokani, pštrosi Emu a na řetězu ukotvený pes Dingo, jenž se nechal pohladit od Helči, ale když jsem se o totéž pokusil já, zaujal obranou pozici, takže jsem svůj zájem nakonec přehodnotil. Další zastávka byla méně povedeným vtipem našeho průvodce. Byla způsobena prasklou pneumatikou autobusu a následné výměně, která trvala přes pět hodin, neboť v růžovém prasátku nebylo dostatečného vybavení a tak jsme v prostředí čerpací stanice s pštrosi Emu v ohradě a hejny much měli tu čest čekati na druhý autobus, do něhož jsme si navzdory očekávání nepřesedli, ale čekali dál přihlížejíc na další neúspěšné pokusy o povolení matek kola. Po šňůře neúspěchů došlo k migraci do druhého autobusu a plánoval se odjezd s tím, že řidič náhradního autobusu počká na servisáka jedoucího z Alice Springs s naším původním autobusem (růžové prasátko). Jenže servisák dorazil zrovna ve chvíli, kdy jsme se již chystali odjet a tak jsme si počkali, ještě na pár pokusů o povolení matek kola, z čehož poslední byl úspěšný. Pro tento lehký zásah do programu dne jsme dorazili do kempu pozdě a vydali se jen na malou procházku do Kings Canyon (Královský kaňon) s tím, že druhý den budeme vstávat až nehorázně brzo (před 5:00) a půjdeme na obchůzku nad Královským kaňonem. Před spaním jsme rozdělení do skupin na práci uvařili večeři čítající klokaní steaky s oblohou. Byla to nebývalá žranice. Hotelová lůžka zde představoval takzvaný swag, pytel do něhož se vloží spacák a do toho se vloží člověk. Chrání to před zimou, větrem, pískem a prý i před deštěm. Jenže xicht (gezicht) je kryt jakousi plentičkou, která nepůsobí příliš spolehlivým dojmem. Nicméně v tomhle kraji prší minimálně a tak se to moc neřeší. My jsme ovšem to štěstí měli a pár kapiček na nás spadlo, ale žádné drama.

Den čtvrtý – Kings Canyon a Uluru

Ještě za tmy jsme se nasnídali a vyrazili vstříc Královskému kaňonu. Zespodu bylo vidět skupinky turistů stoupající po cestičce vzhůru a svítící si na cestu různýma světlo-vyráběčema. Atosféru místa nejlépe vystihnou fotky. Průvodce Jason nám ukázal i koaly, o nichž tvrdil, že tu v poušti žijí (viz foto). Také nás upozorňoval na křehkost pískovce, kterou demonstroval snadným rozlomením malého úlomku proto, abychom nechodili na kraj útesu. Přesto se někteří účastníci vyznávající punk více než bezpečnost nechali fotit sedíc s nohama dolů z útesu. Uprostřed kaňonu je i soustava nevysychajících jezírek, co se občas doplní dešťovou vodou a vytvoří potok, nebo i řeku. Řeka je schopna v útrobách kaňonu uvěznit návštěvníky, a ty pak musí vyprošťovat vrtulník. U jezírek se daly spatřit malé, pravděpodobně galvanicky pokovené (to pro jejich vzhled) žabičky. Naše skupina se tedy cestou čítající přes 6km dostala přes celý Kings Canyon nazpátek k parkovišti. Pak už následoval návrat do kempu, zabalit, a hurá na Uluru (Ayers rock). Cesta byla tradičně dlouhá, rovná a dovedla nás do kempu, kde jsme si uvařili a snědli oběd. V jejím průběhu jsme zahlédli divoké koně – Brumbies (Podle nich se jmenuje ragby klub z Canberry co hraje Super 15). K Uluru jsme dorazili lehce po poledni. Nejdříve jsme měli možnost zhotovit několik fotek hory z dálky a pak jsme autobusem za zajímavého vyprávění objížděli monolit dokola k parkovišti. Následně jsme se vydali na procházku kolem. Mohli jsme si zvolit kratší, nebo delší procházku okolo, nebo dokonce výstup na tuto známou skálu. Po zvážení všech aspektů jsme se rozhodli (skupina o Michalovi a Helče) pro delší cestu kolem hory. Výstup na Uluru si zaprvé nepřejí původní obyvatelé a za druhé pokud člověk vyšplhá na horu, tak vidí rozlehlou okolní krajinu, nikoliv však horu samotnou v její kráse. Při procházce okolo hory je možnost přečíst různé informační cedule ohledně skály. Jsou zde jeskyně, nástěnné malby, skalní útvary jako ženský (menší) a mužský (větší) mozek na skále, pusa Micka Jaggera, útvar připomínající mořskou mušli a další. Na parkoviště jsme dorazili po přesunu zběsilým tempem v daném časovém limitu a na západ slunce jsme se přemístili na parkoviště, odkud se západy slunce na Uluru nejčastěji pozorují. To mimo jiné dokládal i fakt, že okolo nás bylo něco kolem tří set lidí včetně obchodníků s aborigeenským uměním. Náležitě jsme si vychutnali krásný pohled na Ayers rock osvětlený paprsky zapadajícího slunce nad sklenkou šumivého vína a přesunuli se následně do kempu, kde jsme pojedli hamburgery z velbloudího masa a ulehli ke spánku. Měli jsme možnost si po cestě zakoupit alkohol, ale mělo to háček, jenž představovala cena, která byla mnohdy až dvojnásobná v porovnání třeba s Melbourne. Pro představu za pivo 0,375l v lahvi je třeba s pláčem obětovat 6, nebo 7 dolarů (v Melbourne stojí piva okolo 3$, 1AUD = 20CZK). Inu vzdálenost od civilizace dělá své.

Den pátý – Kata Tjuta a návrat do Alice Springs

Den začal přesunem na pozorovací stanoviště, odkud je krásný výhled při východu slunce na Uluru. Nicméně, když naše očekávání-plná výprava čekala na východ slunce, jako prastarý prašivý čokl na prasečí rypáček, dočkala se jen zklamání a pár více, či méně povedených vtípků z publika v průběhu čekání. Díky mrakům slunce nebylo vidět, když vyšlo nad obzor a bylo vidět až když vyšlo nad mraky a pravděpodobně hlavní svit paprsků dopadl dříve na naše pozorovací stanoviště než na Uluru. Hezky ale osvětlil Kata Tjuta, což byl náš další cíl. Kata Tjuta je shluk zajímavých kamenných útvarů různého složení vyčnívající nad okolní povrch. Je opět pro původní obyvatele posvátný. Pořádají tu zkoušky mladých chlapců, ze kterých se stávají muži. Dají se zde dělat různé procházky a výšlapy, při nichž má člověk možnost obdivovat skalní tvary a okolní krajinu. Opět byla možnost zvolit kratší, nebo delší trasu. Já s Helčou jsme pochopitelně ducha dobrodružného a proto jsme šli delší. Cestou a na místě setkání s krátko-chodci jsme nechali párkrát dopadat světlo na čipové snímače našich digitálních fotoaparátů a vydali se zpět k autobusu. Na zpáteční cestě náš bystrozraký průvodce uzřel na cestě ještěra s názvem Thorny Devil (trnitý ďábel). Tento tvoreček působí impozantním dojmem a ač vypadá nebezpečně, je neškodný, není jedovatý a živý se pouze nešťastnými mravenci, kteří svou pouť neprozíravě naplánují, před jeho chřtán. Večer jsme pak zašli do místní restaurace, kde jsme měli možnost zakoupit žranicové menu s pečeným masem a ochutnat místní piva a vína. Kvalita piv je vskutku rozdílná. Od poměrně chutných moků až po tekutiny připomínající velbloudí moč. Při opouštění lokálu jsme dostali od průvodce doporučení vzít si taxi a to pro poměrně vysokou kriminalitu zejména v nočních hodinách. Nicméně pro šetřivé založení naší dvoučlenné výpravy jsme se rozhodli jít po svých. Měli jsme pravděpodobně štěstí na výběr trasy a vlastně jsme ani nepotkali obávané divochy pod vlivem omamných látek. Tím byl náš výlet po severním teritoriu s průvodcem u konce.

Den šestý a sedmý – Alice Springs a odlet

Alice Springs je město uprostřed Austrálie o zhruba 30tis obyvatelích. Je to největší město na trase mezi Adelaide a Darwinem. Toto město s původním jménem Stuart vyrostlo okolo telegrafní stanice (jako další města na trase), která sloužila jako opakovač pro telegrafní linku z Adelaide až do Londýna. Naše účinkování ve městě jsme začali v Reptile centre, což je park, kde chovají značné množství zvířat. Nečekaně převážně plazů. V první místnosti zaujal poměrně velký plaz, který se spokojeně povaloval na dlažbě a nechal se od dychtivých návštěvníků hladit. Samozřejmě park nabízel množství hadů, ještěrek, žab a dalších v teráriích i ve venkovních výbězích, kde byl i krokodýl. Každé asi 3 hodiny byl na programu výklad o plazech, kde na závěr si mohli návštěvníci pochovat ještěrky, nebo nechat se ovinout hadem. Vše je v galerii G+. Během přednášky jsme se například dozvěděli, že i přes vysoký výskyt jedovatých hadů v Austrálii, je jen nízká úmrtnost po uštknutí (asi 2 smrti ze 300 uštknutí ročně) a to například proto, že had se může rozhodnout, zda jed při kousnutí použije, či ne a nebo proto, že australští jedovatí hadi, včetně taipana, pakobry východní, dalších pakober a smrtonoše mají velmi malé zuby (na rozdíl od například asijských hadů) a k odvrácení tragédie tak postačí pevné boty, nebo dlouhé kalhoty a v neposlední řadě také spolehlivá detekce jedů a dobrá dostupnost protijedů v Austrálii. Nelze nezmínit že Angličtina pro svou jednoduchost (někdo by řekl pitomost) nazývá hady velmi prostě. Pakobra východní je tedy Eastern brown snake, pakobra západní je Western brown snake a pakobra proužkovaná je Tiger snake. Take it easy. Po opuštění parku jsme zamířili k vyhlídce s památníkem na vojáky padlé ve válkách 20. a 21. století a posléze k telegrafní stanici. Při vcházení dovnitř jsme bezostyšně nevědomky prošli brankou vedle stavení, která byla později zavřená a až při východu jsme uzřeli, že se za vstup vlastně platí. V průběhu procházení výstavy jsem pojal jakési podezření, že výstava je placená, zejména při pohledu na pečlivost a kvalitu zpracování, avšak tato teze se potvrdila až v onom stavení, kde byly vypsány ceny vstupného. Výstava byla o historii stanice, o jejím vzniku, o tom, jak se po zrušení stala domovem pro děti míšenců Aborigeenců a bělochů, jejich příbězích a dalších zajímavostech. Následující den jsme se měli již jen letecky přesunout zpět do Melbourne, nicméně i zde jsme se nevyhnuli zajímavým událostem. Ráno jsme měli být vyzvednuti autobusem mířícím na letiště. Řidič neměl naše jména v seznamu (a stejně tak ještě dalšího týpka) a tak nás prohlásil za 3 lidi, kteří měli u tohoto místa nastupovat. Zaplatili jsme za odvoz, jenže po chvilce přijel další autobus, který naše jména v seznamu měl. Protože jsme nechtěli situaci komplikovat, zůstali jsme v tomto autobusu, který měl stejně jako ten druhý jet na letiště. Následně řidič zavítal do ulice, kam se jeho poměrně velký autobus téměř nevešel, párkrát obkroužil jakýsi barák, zatroubil a když nikdo nevyšel, něco zamumlal a pokračoval dál. Přijel k budově ve městě, zaparkoval autobus a zmizel asi na 10 minut uvnitř kanceláře. Následně vyšel ven s dalším chlápkem a sdělil nám, že jsme měli být asi v druhém autobuse a ten jeho kolega, nás hodí na letiště v osobním autě. Náš nový řidič nám vyprávěl o historii turismu na Uluru. Jeho příbuzný vybudoval zázemí a cestu z Alice Springs do Uluru a podnikal zde. Ale po návratu nádrodního parku Uluru-KataTjuta původním obyvatelům se s nimi nedohodl na spolupráci a proto několik dní před předáním nechal vše co šlo zbourat. Alespoň tohle jsem pochytil z jeho tichého vyprávění a uchoval v paměti. Toť konec cestování po Austrálii. Dá se říci, bylo to krásné, bylo toho dost, ale klidně by toho mohlo být ještě víc, jenže by to stálo další raketu. Výlet pro 2 osoby East coast + Northern territory vyšel přes 7 tisíc dolarů a to jsme tam celkem šetřili. Padly na to vlastně všechny naše dukáty co jsme při úsporném přežívání v Melbourne uskrblili, nicméně si nedokážu představit lépe utracené peníze. Byl to nezapomenutelný zážitek.