«

»

Lis 24

Cestování po západě USA – 2.část

Drahý čtenáři, článek, jenž máš právě to štěstí číst, přímo navazuje na předchozí Cestování po západě USA – 1.část a proto, pokud jsi ho nečetl, tak můžeš být ochuzen o jisté souvislost, ale v neposlední řadě také o skvělý čtenářský zážitek. Předchozí článek končí večerním příjezdem na jižní okraj Grand Canyonu a následující věty se pokusí na tento okamžik navázat.
Při nocích v místech u jižního okraje Grand Canyonu jsem poprvé ve svém spacáku proti komárům pocítil, co je to americká zima a to obzvláště druhou noc, kterou jsme strávili mimo kemp „na pankáče“, ale snad na místě, kde se stanovat může zdarma. Před ulehnutím nás překvapil kouř linoucí se od nedalekého požáru. Když jsme se na to později ptali rangerů, řekli, že je to tu celkem běžné, že tam s tím nějak bojují, takže je to v klidu. Zmiňovat, že Grand Canyon je krása s nádherou a popisovat detaily vrstev, členitost a pompéznost výhledu je asi zbytečné. Je lepší doporučit, aby jste tam jeli sami, nebo se alespoň koukli na fotky.
Grand Canyon
Samozřejmě, zážitek je to kruto-přísný, ale to ani nikoho asi nepřekvapí, že se nám to líbilo. Centrem pro turisty v Grand Canyonu je Grand Canyon village, kde je dostatek informačních center, záchodů, obchodů, stezek a jezdí tu i autobusy, pro zlenivělé cestovatele. Překvapili nás volně se pohybující krávy na chůdách (losi) o kterých ale správa parků dobře ví, kde se pohybují a proto je tu snížená rychlost, abyste je nesrazili z chůd autem. Projít si trasy v okolí Grand Canyon village, tedy tam kde jezdí autobusy nám zabralo 2 dny, což bylo v souladu s plánem. Zážitky jsou to nezapomenutelné. Před odjezdem z Grand Canyonu jsme zakoupili chladící box za 40$ v jednom z obchodů, poté co jsem ho viděl v předchozím obchodu za 60$. Při jedné z následujících návštěv supermarketu mimo turistickou oblast byla cena samozřejmě 20$, takže jsem si mohl udělat čárku za další výborné rozhodnutí. Večer jsme před spaním ještě obdivovali krásy Horseshoe bend, pár kilometrů od Grand Canyonu. Nádherně zbarvený meandr řeky Colorado okolo skály.
horseshoe bend
Další den jsme hned po ránu zavítali k Navajo National monument, kde jsme díky naší všudypřítomné smůle asi o 8 minut nestihli prohlídku s průvodcem do indiánské vesnice. Takže jsme si jen z dálky prohlédli jinou (opuštěnou) indiánskou vesnici v obřím výklenku skály a prošli si kolem se proplétající naučné stezky. Poté jsme pokračovali do Monument Valley, které je proslulé kvůli natáčení westernových filmů o švarných pistolnících hájící dobro proti hanebné sebrance hrdlořezů na divokém západě. Prostorem tohoto národního parku se dá (po zaplacení vstupného) projíždět autem (v USA docela běžné), takže je možné prohlédnout skalní útvary z mnoha směrů, dá se i chodit pěšky, nebo zaplatit prohlídku na koni.
Monument Valley
Následně jsme se vydali k Mexican hat, balancující kámen připomínající mexický klobouk se stejnojmennou vesnicí opodál a následně k našemu nocovišti, parku Goosenecks (husí krky), jenž získal svůj název podle tvaru propletených meandrů při pohledu shora. Místo přístupné pro auta a lidi je stejně jako v případě Grand Canyonu na horním okraji, hloubka je však zde nesrovnatelně menší. Jedná se také o státní park, což je v Americe rozdíl oproti národnímu parku (národní – celé USA, státní – patřící pod stát jako Arizona, California atd.), kam se dá koupit tzv. Annual pass, který pak platí všude. Tím se dost ušetří. Do státních parků se musí platit pokaždé na místě. Zvláštní je, že v boudě pro výběr vstupného o rozměrech asi 3×2 metry, vzdálené 5km od nejbližší civilizace se stejně nějakým zázrakem podařilo nainstalovat klimatizaci. Kromě boudy s královskou výběrčí rangerkou ale nepoznáte, že jde o státní park a ne o běžnou pustinu se zajímavými meandry řeky. Žádné ploty tu nejsou, takže by se klidně dalo přijet před vchod a dojít si tam pěšky zadara. To ale žádný turista ani venkovský Američan neudělá a pouliční punkoví zewlové z města sem nepojedou a ani by se sem v jejich typickém dopravním prostředku, nákupním košíku, nedostali. V době našeho příjezdu si společně s námi vychutnávalo několik skupinek lidí patřící k zaparkovaným vozům. V jednu chvíli to, ale už vypadalo, že všichni včetně rangerky z boudy odjedou a my zde zůstaneme sami přes noc, a to vyvolalo, pro mne z nepochopitelných důvodů, u poloviny naší skupiny strach kvůli bezpečnosti a u druhé poloviny euforii (pravděpodobně kvůli fobii z davů, která tím byla v záporných číslech). Navečer jsme si vychutnali klasickou baťůžkářskou večeři o několika chodech čítající nezničitelné tortily s konzervovaným tuňákem a kečupem, doplněných párky pochybné kvality a složení, servírovaných na pečivu vyráběného z toho nejkvalitnějšího poly-uretanu a jako dezert banány pražené na slunci přes zadní okénko auta. Nutno podotknout, že většina večeří měla podobný charakter až na výjimky, kdy jsme byli ve městě a pohodovali ve fast-foodu. Při tomto gastronomickém zážitku jsme měli možnost pozorovat zvláštního tvora, kterému říkají kangaroo rat (klokaní krysa). Osobně bych řekl, že připomíná spíše činčilu hopsající jako klokan, nicméně roztomilé, ne příliš plaché zvířátko. Ohledně fauny celkově, kterou jsme mohli při cestování východem USA vidět, je třeba zmínit značné množství nejrůznějších ještěrek, v místech s průměrnými srážkami vyššími, než 1mm za tisíc let bylo dost veverek a chipmunků, dravých ptáků, občas se objevili ovce tlustorohé, jeleni (nebo možná daňci, tam tomu všemu říkají deer), na některých místech kolibříci, se štěstím jsme mohli spatřit nějakého toho hada a jednou jsme mohli sledovat i stádo bizonů za plotem u silnice.
Druhý den ráno po snídani obdobné kvality jako večeře (polyuretanový chléb s marmeládou z tuby a pokud Aláh dá tak i čokoládové mléko, nebo ledová káva) a vyrazili jsme do městečka Bluff ukrývající v sobě skanzen Bluff Fort, popisující strasti původních mormonských osadníků při osídlování západu. Dozvíte se, že v těchto dobách tito osadníci nemohli z pochopitelných důvodů využít dálnic pro svou přepravu. Se zapojením spotřebičů do rozvodné sítě byl taktéž problém a dokonce i indiánští obyvatelé nebyli nakloněni přítomností osadníků, kteří jím tímto zabrali půdu. Lidé v muzeu byli maximálně příjemní a zdarma (za dobrovolné vstupné) nabízeli spoustu atrakcí jako možnost zapůjčit si dobové oblečení a nechat se v něm vyfotit. Po důkladné obhlídce Bluff Fort, jsme se zastávkou na vykoupání v Recapture reservoir, pokračovali k Newspaper rock. Newspaper rock je skála s petroglyfy původních obyvatel, (poměrně) nově oplocená kvůli vandalům. Cesta k ní vede přes krásný přejezd hory, při němž zažijete teplotní šok (37°C-15°C-37°C), protože vyjedete do výšky přes 2.5km, přes cestu vám budou skákat místní deerové (jeleno-daněk, či možná i srnec) a pokocháte se krásným výhledem na okolí (všechno je v albu Google photos https://goo.gl/photos/bqRkUQT28K3dBjTx8, tedy kromě toho teplotního šoku, to se tam nedalo nějak dobře vložit).
deer
Nu a navečer ještě rychlo-návštěva parku Canyolands, tedy jeho jižní části Needles a šupky dupky do hajan v severní části „Island in the sky“ s romantickým stavěním stanu při svitu čelovky. Při stavění stanu jsme ještě prožili kuriozitu s autem. Když klíče od auta zůstaly uvnitř, my dva venku, auto dostalo výborný nápad, zamknout všechny zámky. Naštěstí zadní dveře zůstaly otevřené, jinak jsme měli zaděláno na příjemný večer plný zběsilého volání do všech možných análů. Další den jsme strávili v severní (víc navštěvované) části parku Canyolands – „Island of the sky“, kde jsme chtěli být jen půl dne, ale zůstali jsme tam v podstatě celý den. Tento park je opět poněkud výše, než okolí a teplota je tam příjemná, to si uvědomíte, když sjedete zpět dolů a to v našem případě do údolí řeky Colorado. Chtěli jsme původně nocovat v parku Arches (oblouky), ale rangeři nás varovali, že je všude plno, a tak jsme se vydali silnicí kolem Colorada do míst, kde bylo za sebou asi 7 kempů. Jenomže víkend, léto a náš pozdní příjezd způsobili, že už byly všechny beznadějně plný. A proto přišel čas na změnu strategie. Do popředí se dostala „přifářka“, která se dělát tak, že poprosíte někoho, kdo se nachází na daném místě (site), jestli s ním nemůžete místo sdílet. V drtivé většině případů to vyjde. V kempech národních a státních parků mají vždy omezený počet míst, které bere ten, co dřív přijde, rezervuje, nebo tak. Jenomže místo je určené pro 1-3 stany, takže můžete s klidem přijet až navečer a s někým se vždycky domluvíte a přifařit. Navíc poznáte pár nových domorodců a ještě ušetříte dukáty. U Colorada bylo ale navečer ještě nesmyslně horko a jak to u vody bývá, také plno hmyzu. Přístup do vody byl opodál a řeka lehce zakalená. Nebyl to ale hnus jako sinice, nebo řasy, asi to byl nejspíš rozvířený jíl. Když se odvážíte do vody vstoupit, překvapí vás silný proud a teplota vody. Chvilku jsem se ve vodě chladil a když jsem vylezl, tak jsem se nemohl asi 10 minut zahřát, prostě mi byl kosa, i přes to že venku bylo stále ještě přes 30°C(!). Nakonec se mi to povedlo a začal jsem se opět vařit. Těžko uvěřit, ale stalo se. Týpek co nás přijal u sebe byl asi 40ti-letý pankáč co cestoval sám v dodávce, kde si každý večer odhrnul nashromážděný bordel pro místo ke spaní. Říkal nám, že firmu kde pracoval zavřeli, ale dostal odstupné, tak koupil polo-rozpadlý povoz a jal se cestovat po USA do chvíle než mu nedojdou prachy. Ráno jsme zamířili do parku Arches. U návštěvnického centra upozorňovali, že nahoře v parku je pouze jeden kohoutek s pitnou vodou a že je dobrým nápadem doplnit vodu zde. Při plnění vody do lahví nás kdosi oslovil češtinou, s tím, jestli bychom ho nesvezli nahoru do parku. Byl to klučina odněkud z Moravy, který po střední škole, tedy asi v 19ti letech, vyrazil sám do USA jen s baťůžkem. Do baťůžku se mu místo stanu vešla jen plachta a spacák. Vařil si těstoviny na campingovém vařiči a přesouval se výhradně stopem. To vše na dobu téměř 2 měsíců. Jeho jméno jsem bohužel zapomněl, nicméně po jeho vyprávění jsem si uvědomil, že náš způsob cestování má do jeho stylu hard-core punku dost daleko.
cestovatel
Arches znamená oblouky, jejichž krásu je možné obdivovat na fotkách v galerii. Prošli jsme zde pár tras a na jedné z nich jsme potkali našeho českého přítele. Poté jsme popojeli dál do Goblins Valley, které dostalo svůj název kvůli výskytu podivně tvarovaných kamenů připomínající postavy goblinů. Je možné se mezi nimi procházet, vyblbnout se děláním různých tyčovin. Následně jsme nabrali směr Capitol reef, kde se projíždí stepí po silnici se sníženou rychlostí s všudypřítomným upozorněním na zvýšený výskyt zvířat. My jsme ale samozřejmě neviděli jediné. Následně silnice vede mezi skalami, přičemž tento zážitek působí dramatickým dojmem závěrečných scén z westernových (nebo tak něco) filmů a vy si můžete připadat jako Old Sheterhand a Vinetou. Po pár kilometrech silnice končí a dále je možné pokračovat jenom pěšky korytem vyschlé řeky. Stezka měla vést asi kilometr korytem a pak stoupat kamsi k jezírku, jenže my jsme se zahloubali do nepochybně zajímavé diskuse a odbočku jsme přešli. Zjistili jsme to asi po dalším kilometru a půl. Když jsme se vrátili zpět k odbočce a vystoupali k jezírku, zmocnilo se nás lehké zklamání. Několik louži s velkým množstvím pulců a výhled do zhruba třetiny výšky protilehlých skal. No, ne vždy je posvícení.
capitol reef
Následovala cesta do Bryce Canyonu se zastávkou na koupání na tajňačku u Otter Creek reservoir. U nádrže byl placený kemp a měli jak jinak než plno, takže jsme se převlékli u auta, smočili svá špinavá těla v průzračně čisté vodě nádrže, u auta se zase oblékli a pokračovali dále. Přespali jsme v kempu, kde se platí do obálky za místo, kde spíte. To je v parcích patřící státu, nebo federaci (USA) celkem běžné, někdy to ráno kontroluje ranger, někdy taky ne. Pochopitelně jsme si kladli otázku, jestli by něco podobného mohlo fungovat u nás. No, těžko říci, ale tady asi není primárním cílem vydělat co nejvíc peněz, ale vybrat nějakou zlatku na provoz parků a zbytek zalepí vrchnost. Následující park Bryce canyon je takový černý kůň mezi navštívenými parky. Přesto, že není příliš známý a ani moc velký, je v něm možné spatřit mimořádně členité údolí hrající překrásnými barvami.
Bryce Canyon
Stejný den jsme ještě stihli dojet do parku Zion, kde jsme měli možnost zakusit, co to znamená přelidněný (stejně však krásný) park. Hlavně tedy nejpopulárnější cesta podél řeky od poslední stanice autobusu byla něco jako pouť do Mekky ve vydařeném ročníku. Člověk si to tedy moc neužije, ale alespoň může pozorovat obtloustlé veverky vyžrané neustálým požíráním jídla od lidí. Stalo se mi, že jsem si sedíc odložil banán do klína a drzá tlusto-veverka se opřela o moje stehno a začala si banán loupat. Nejdelší tůru v Zionu jsem zvolil ne úplně nejrozuměji, vyrazili jsme totiž odpoledne do příkrého svahu, kam přímo pražilo slunce a teplota tak byla vhodná pro pražení pop-cornu. Pravděpodobně ne náhodou jsme při cestě, jenž trvala asi 2 hodiny potkali asi 4 lidi a všichni šli dolů. Helča mě za tento nápad zrovna moc nechválila, sice výhled byl impozantní, ale asi se na tuhle cestu dalo jít ráno, nebo jít na výlet s podobně impozantním výhledem na protilehý svah odpoledne. Došli jsme do bodu, kde se cesta zanořovala do skal a teplota už byla snesitelná, jenže po chvíli cesty bez výhledu do údolí jsme usoudili, že na vrchol je to ještě dost daleko a jelikož nemáme času nazbyt, bude lepší se vrátit nazpět. Dole v údolí jsme pak ještě absolvovali koupání v říčce naostro a za světla, jelikož jsme si plavky nechali hezky uloženy v autě. Při procházkách parkem si nešlo nevšimnout ultra-starých autobusů pamatujících jistě ještě George Washingtona, které jezdili nestoudně pomalu.
Zion
V Zionu jsme nocovali a jako zkušení přifařovači, jsme se opět domluvili na sdílení místa. V opačném případě bychom museli jet asi tak sto tisíc kilometrů z parku, jak nám to doporučil ranger (nebo možná rangerka). Všechno beznadějně plné, rezervované několik dní dopředu. S nově objevenou taktikou ale s nocováním nebyl problém. Málokde jsme se setkali s kempovým místem s více než jedním stanem. Ráno nám dělal společnost naprosto apatický jelen, co ztratil veškeré zábrany a byl schopen se pohybovat 2 metry od člověka. Po snídani jsme absolvovali výlet k místním vodopádům, kde bylo množství lidí dostatečné na založení vylastního náboženství, ale i přes to bylo na co koukat a dokonce jsme měli možnost spatřit dole pod cestou hada. Na fotkách bohužel nebyl moc zřetelně vidět, proto ve výběrové galerii chybí. Po prohlédnutí hlavní části parku, jsme se rozhodli jet do jeho vzdálenější části, kde bylo na mapě vyznačené jezero. K jeho navštívení bylo třeba zdolat asi 30km autem v serpentinách. Ale nakonec se ukázala tato intuitivní volba jako velice šťastná. Jezero Kolob reservoir bylo čisté, osvěžující a pro koupání dobře přístupné. Použil jsem zde poprvé svoje brýle na plavání, s jejíchž pomocí jsem mohl vidět raky, pohybující se po dně. Podvodní kameru jsem bohužel neměl a rak nevypadal úplně nadšeně, když jsem se ho snažil chytit, abych si s ním udělal selfíčko nad vodou. Proto fotky s rakem v galerii chybí. Další menší zastávkou bylo Valley of fire (údolí ohně), kde projíždíte údolím netypicky zbarvených skal. Převládá červená barva (proto údolí ohně), ale jsou zde i přechody do dalších barev, takže to vypadá, jako by to někdo odlil z betonu na dvě fáze a při druhé mu došla barvící přísada.
Valley of fire
Na večer jsme měli naplánováno dorazit do hotelu v Las Vegas a projít se po městě. Las Vegas je město kýče, světýlek, šlapek a bezďáků, tedy alespoň Las Vegas Boulevard, hlavní třída kde je většina nejznámějších kasín, obchoďáků. Pohybovat se tu dá jen složitě a pomalu, protože je třeba překonat kolmou ulici buďto na přechodu pro chodce se semaforem, nebo nadchodem ke kterému se musíte dostat po schodech. Právě na přechodech je nejvyšší koncentrace nejrůznějších bezdomovců a žebráků společně s „promotéry“ šlapek, kteří vám vždy vrazí do ruky štos kartiček s polonahými pracovnicemi s uvedenou cenou za vykonanou práci. Cenové rozpětí je více než široké, pamatuji si, že nejnižší nalezená kartička měla na sobě 35$ (happy hours) a nejdražší 150$. Z těchto kartiček by se dalo například vytvořit sběratelské album, podobné tomu, jenž jsem měl v dětství pro lepení nálepek s hokejisty. Budovy kasin, které tvoří jeden komplex s hotely a nákupními centry jsou inspirovány známými světovými stavbami, nebo místy jako je třeba Eiffelova věž nebo Benátky. Samozřejmě tu jde hlavně o komerci a nikoli umění. Překvapivě je v Las Vegas levné ubytování, slušně vybavený hotel nás stál méně, než motel v malém městečku kdesi v pustině. Toť vše pro tentokrát, pokračování bude v následujícím článku. Ještě zbývá třetina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>