Volím Andreje Babiše

Chci se podělit o důvody, proč volím hnutí Ano Andreje Babiše a věřím, že až si je přečtete, tak budete chtít to samé.

Vím, že Andrej Babiš:

  • Byl v Stb, ale to byl kdekdo, tak co, taková byla doba.
  • Má střet zájmů, což neustále zní z médií a už je to trochu ohrané, ale jestliže Andrej říká, že už Anofert neovládá, tak já mu věřím a i kdyby ovládal, tak kde je psáno, že nemůže zároveň dobře řídit Anofert a zároveň spravovat veřejné finance. Já věřím, že dělá maximum.
  • Vede hnutí, jehož je majitelem, autoritativním způsobem, tak že každý může mít svůj názor do té míry dokud nekoliduje s Andrejovými zámy a názory. Nicméně je pravda, že zvláště v této době potřebujeme silného vůdce.
  • Řídí stát jako firmu, což sice nevím co znamená, ale zní to dobře, navíc maká a nekecá. Pravda, hlavně tedy pro Agrofert, ale taky někdy pro stát pochopitelně.
  • Protlačil do zákonů změny, na základě kterých má prospěch (řepka, více hrazených pokusů asistované reprodukce atd.). Je všemi mastmi mazaný!
  • S pomocí loajálních složek státního aparátu „zaklekával“ na firmy, které chtěl poškodit/ovládnout (Kostelecké uzeniny, FAU a další).
  • Zbohatl za podezřelých okolností, kdy získal za pomocí kamarádů z firmy OFI 100% podíl firmy Agrofert od původního majitele státní firmy Petrimex za hodnotu která byla asi setina hodnoty skutečné.
  • Privatizace, kterou často a rád kritizuje, se přímo účastnil a hodně z ní vytěžil, když ovlivňoval lidi odpovědné za rozhodování, popřípadě se do těchto pozic snažil dosazovat sobě loajální lidi (Lovochemie, Synthesia). To vše v úzké spolupráci s tehdejšími politickými špičkami (Zeman, Gros a další.). Přitom kritizuje dříve vládnoucí politiky jako zloděje a důvody ke vstupu do politiky. Prostě Andrej ví, jak využít sitace.
  • Manipuluje s veřejným míněním, pomocí svého mediálního domu Mafra (Metro, iDnes, Lidovky atd.), potažmo radia Impuls. To se prokázalo na nahrávkách, které byly ilegálně pořízené, takže to vlastně neplatí a je pravda, že nediktuje svým novinářům, co mají psát, tedy alespoň ne úplně vždy.
  • Při řešení pandemie vystupoval jako „Samozvaný organizátor všeho a spasitel“ a jím ovládaná banda vydávala a rušila jedno nesmyslné nařízení za druhým, které po čase zrušil soud, jako protiústavní. Výsledkem, ale bylo, že jsme byli „best in covid“ a to mě hřeje na srdci.
  • Přivlastňuje a chlubí se cizími úspěchy, jako třeba v případě počtu modernizovaných nemocnic, z nichž velká část je v soukromém vlastnictví, nebo modernizací škol i v krajích a obcích, kde nevládnou.
  • Čerpá dotace, na které nemá nárok (nejen Čapí hnízdo) a hrozí, že EU kohoutek dotací kvůli tomu přiškrtí, nebo zavře a nebo, že dotace se budou vracet ze státního rozpočtu ČR.
  • Prokazatelně veřejně lže (prokázáno třeba u kauzy odposlechů). To ale dělá většina politiků, takže to k politice asi patří.
  • Na otázky, na které se mu nelíbí, neodpovídá a povypráví raději na téma, jak to předchůdci dělali hůř a ještě se pochlubí kolik toho on, za svého působení v dané problematice učinil pozitivního.
  • Najímá si „troly“ diskusí, kteří na některých fórech a portálech s diskusí obhajují jeho konání, popříadě hází špínu na politické oponenty. Politika je prostě špinavá hra a tak to asi i zůstane.
  • Získává ročně miliony na nezdaněných výnosech z korunových dluhopisů. No a co, nelegální to není, čert vem nějakou etiku.

Nicméně i přes toto všechno je volba hnutí Ano sázkou na jistotu, protože pokud by Andrej nevyhrál, tak může přijít někdo, kdo může být ještě daleko horší. Někdo, kdo by:

  • byl Kalousek symbolkorupce
  • měl dredy, neboť někdy není důležité co děláte, ale jak u toho vypadáte
  • vám nasadil uprchlíky do Vašeho bytu, nebo domu, otevřenou náručí je vítal a přijímal Šaríju
  • nechal vytěžit naše drahocené lithium, které už od počátků České země patří k naší národní hrdosti, kterou si nemůžeme nechat vzít, prostě je to velké téma, ovlivňující nás všechny
  • poslouchal diktát z Busele
  • se nerval za čerpání dotací z EU pro „naše“ firmy
  • zrušil všechny důchody, kromě těch, co jdou politikům
  • povolil prodej marihuany ve školním bufetu

To je naprosto zásadní. Navíc k Velkému Andrejovi chovám řadu osobních sympatí a ač se to štvavá opozice snaží popřít a zamlčet, nelze mu upřít řadu zásluh, například:

  • Přidal důchodcům, teda schválila to vláda a peníze se vyplácí z důchodového pojištění a z daní a nutno říci, že pokud by důchody nebyly navýšeny, tak vzhledem k enormní inflaci by na tom byli důchodci o dost hůře, než v předchozích letech.
  • Přidal učitelům, teda dá se říci to samé, jako výše o učitelích, akorát to jde jen z daní.
  • Nepodřídil se diktátu z Busele, nicméně dotace pro své firmy, resp. firmy z holdingu ve svěřeneckých fondech má rád.
  • Nekrade, to je pravda, většinou. Snaží se aby všechny ty šméčka byly legální.
  • Nikdo ho nemůže zkorumpovat, to je důležitý argument. Má tolik peněz, že ho nikdo neuplatí. Pravda, Velký Andrej rozjel daleko vyšší hru, kdy odklání státní peníze do obřího prasátka s nálepkou Agrofert, takže nějaké úplatky pro něj postrádají smysl. Obráceně to samozřejmě neplatí a on může jít štestíčku občas naproti.

Podepsán: Evžen Tupý

Závěr

Jestli jste to dočetli až sem a stále si myslíte, že je to míněno vážně, tak vás musím zklamat. Není. Chtěl bych na závěr poprosit, myslete. Demokracie není samozřejmost, je to výsada, ale také odpovědnost. Tak snad o ní nebude v naší zemi platit známé české pořekadlo: „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“

Jsem jediný, komu přijdou omezení spojená s karanténou přehnaná?

V současné době (20.3.2020) se potýkáme s velkou řadou omezení spojená s nákazou novým koronavirem. Tato omezení jsou, alespoň co já vidím, širokou veřejností přijímána bez většího odporu. Máme dnes zavřené restaurace, zavřenou většinu obchodů až na výjimky, zavírají se i některé továrny, omezené množství zákroků ve zdravotnictví, do MHD a obchodů musíme s rouškou a nově i všude mimo domov musíme roušku nosit. Tato opatření mají zabránit rozšiřování nákazy a předejít scénáři z Itálie. Nicméně i z televize, což je pro většinu z nás v současnosti hlavní spojnice se světem, vidíme analýzy dopadů na ekonomiku, které budou zásadní. Pro většinu populace, je toto problém druhořadý, který se nedá srovnat s problémem rozšiřování nákazy. Tohle je však bohužel jen krátkodobý pohled.

V současné době žijeme v konzumní společnosti, kde je k tomu, aby společnost fungovala zapotřebí poptávky, tedy, že lidé, organizace i stát pořád něco chtějí a kupují. Tento model se nemusí každému zamlouvat, ale prostě tak to prostě dnes funguje.

Humanita vs ekonomika

Společnost se tváří jako humánní a chce tedy zachránit všechny svoje ovečky. To je samozřejmě v pořádku, nicméně současné řešení situace, je jako u většiny řešení kompromisem. Kompromis mezi množstvím omezení běžného života s dopady na ekonomiku a zvyšujícím se rizikem šíření viru. Možná, že vám při těchto slovech vyvstanou otázky, jestli máme tu část populace, co na nákazu zemře obětovat a podobně, ale zkusme zvážit dopady současné situace s výhledem do budoucnosti. Pod ochromením ekonomiky si totiž nesmíme představovat jen, že někteří lidé si namísto koupě nového Audi ponechají ještě chvíli svou 4 roky starou Oktávku, nebo že si nekoupíme novou televizi, či budeme méně chodit na pivo a na večeři. Hluboká ekonomická krize se totiž především dotkne těch nejchudších, těch kteří dosud s jazykem na vestě spláceli složenky a před další výplatou jim v kapse zbylo akorát na rohlík s hořčicí. V posledních letech jsme si zvykli na to, že se ekonomice daří, což s sebou přináší řadu výhod, které bereme jako automatické. Se silným ochlazením ekonomiky se však nepochybně dostaví značné množství negativních skutečností.

Možné dopady ekonomické krize plynoucí z dlouhodobých omezení

  • Zvýšení kriminality – Toto je zřejmě nejzásadnější skutečnost, když lidé ztratí práci a motivaci hledat si jinou, protože je jí nedostatek, uchýlí se na temnou stranu, nemusíme sahat daleko do historie, stačí si vzpomenout na devadesátá léta a bujení organizovaného zločinu, také na „rozebrání“ majetku státu mezi ty „šikovné“, kteří využili ve svůj prospěch výrazné změny ve společnosti. Nemusí to být ale jen organizovaný zločin, ale i nárůst krádeží, přepadení a dalších. S uvážením těchto skutečností, je jasné, že si to vyžádá oběti. Kolik? to těžko odhadovat, bude záležet na rozsáhlosti krize.
  • Nárůst počtů bezdomovců – To se dotýká výše popsané skupiny chudých lidí, pokud jejich rozpočet bude dlouhodobě záporný skončí na ulici a nemusím asi snad ani zmiňovat, že délka života bezdomovců je rapidně kratší, než zbytku populace.
  • Zvýšení počtu závislých na alkoholu a drogách – Bezvýchodná situace, jak zkušenosti praví, vede k uchylování jindy racionálních lidí k zoufalým řešením. Asi netřeba mluvit o negativních vlivech nadměrné konzumace alkoholu. Tento fakt je předchozí fází bodu výše.
  • Snížená dostupnost péče – I bez krize jsme si nemohli nevšimnout diskuzí o nedostatku financí ve zdravotnictví. Chybí sestry, doktoři, někdy materiál a přístroje. Krize tuto situaci nejspíš nezlepší…
  • Radikalizace obyvatelstva – Když lidé nic nemají, tak si na to zvyknou a ani nic jiného nemají, když ale žijí v dostatku a dojde ke snížení životního standardu, nebude se jim to moc líbit. Platilo vždy, že lid potřebuje své hrdiny a také obětní beránky. V časech nouze společnost hledá viníky, kteří jsou nepochybně důvodem její strádání. Stačí se podívat do historie.
  • Nižší výdaje na … – pokud se stát zadluží a nemá z čeho brát bude muset snížit, kromě zmíněného zdravotnictví, své výdaje na školství, ekologii, výzkum a další odvětví.
  • Psychické poruchy a zdravotní komplikace způsobené stresem. Fenomén moderní uspěchané doby jdou také ruku v ruce s špatnou ekonomickou situací.

Zmíněné dopady jsou asi ty nejzásadnější, co mě napadly, nezmiňoval jsem se o extrémnějších dopadech, jako umírání lidí na hladomor, vysoké množství sebevražd, válku o zdroje a podobné, které většinu lidí napadnou jako první a které se snad neuskuteční, to by musela být krize opravdu fatální. Výše zmíněné body, podle mého názoru, reálné jsou, ale mají jednu zásadní nevýhodu, že jsou nepřímé, tedy není mezi nimi prokazatelná souvislost s konkrétními kroky.

Jsme v dobrých rukou?

Nepřímá souvislost dopadů ochromené ekonomiky spojená s tím, že nastanou až někdy později je důvodem, proč nejsou významnou protiváhou argumentům o katastrofických vizí při masivním rozšíření epidemie. Většina lidí tedy rozhodnutí vlády přijímá jako nutná v zásadě proto, že neví, co se může stát. Jenže bohužel ani samotní představitelé vrchnosti neví, jenom se tváří že ví, protože to konzultovali přece s odborníky. Ale podobné situaci nikdo z nich nikdy nečelil. Všechny nás ovládá strach a racionalita jde stranou, proto všechna opatření přijímáme a mnohdy i vítáme. Situace je vážná, mnoho lidí umřelo a pravděpodobně ještě umře, to je smutné, ale v evoluci organismů, to tak bohužel chodí, jen my si myslíme, že jsme něco víc, než ostatní tvorové, že nám se to nestane. Nejsme, viry, které tu po miliony let redukovali populace organismů, mohou napadnout i nás. Nicméně je potřeba stanovit onen kompromis a zvážit, jestli radikálním řešením jednoho problému nezpůsobíme mnoho dalších, třeba i závažnějších.

Vláda koná v podstatě tak jak konala celou dobu svého dosavadního působení. Dělá to, co si myslí, že bude chtít většina lidí a když se někde nějaká významně velká skupina voličů bouří, pošle, nebo jim alespoň přislíbí „držhubné“. Jinými slovy náš premiér dělá populistickou politiku s rozdáváním tam, kde je největší voličský potenciál a mezitím na pozadí buduje svoje impérium (pardon holding, kterého se „zbavil“) pomocí kroků na hraně zákona a etiky. Má celý tým poradců, kteří navádí jeho reakce a kroky tak, aby při nich vypadal co nejlépe, jako hrdina.

Omlouvám se za délku článku, ale nešlo to moc rozdělit. Příště napíšu o konkrétních krocích nakázaných naší vládou. Možná, že se mýlím a že kroky se ukáží jako správné a ekonomická krize bude minimální, nicméně je třeba zvážit vždy pro a proti takto důležitých rozhodnutí. Děkuji všem za pozornost a zpětnou vazbu.

Život s dítětem aneb změna života v základech 2

Když jsem v minulém příspěvku psal o tom, že bude pokračování, tak jsem nekecal. Je tady. Původní plán byl, že všechny svoje moudra, myšlenky a poznatky týkající se výchovy dětí shrnu v jednom článku. Nicméně jsem se v úvodu rozvášnil tak, až najednou koukám, že délka textu překračuje mez, kterou zbloudilý návštěvník shledá jako nepřijatelně rozsáhlou a odejde. Proto jsem se rozhodl rozdělit toto dílo do více částí. Raději píšu více, abych to pak zase nemusel hledat a měnit :). Jelikož úvod už zase bobtná, tak to vezmu střemhlav rovnou k hlavnímu sdělení.

Minule jsem nastínil, že názory ostatních rodičů, doktorů, poraden a internetových vševědů jsou značně odlišné až protichůdné, a to v různých oblastech. Jednou z těchto oblastí je pohled na náročnost jednotlivých období při péči o mimina. Takže existují tu v podstatě dvě skupiny:

  1. Rodiče, kteří tvrdí, že nejtěžší byly začátky
  2. Rodiče, jenž toto tvrzení negují a tvrdí, že nejhorší bylo období, kdy děti začaly lézt

Hodnocení fází mateřství

Kdo z nich má pravdu nelze zcela jasně stanovit, ale zajímavé je, že se rodičovská komunita dělí do skupin přibližně na polovinu, když nepočítám pár odpadlíků, co se nepočítají ani do jedné z nich a nemají vlastně názor na toto. Navíc v době psaní článku děti nedošly do druhé fáze, nicméně se konečně dostávám k obsahu prvního sdělení a sice, že přibližně polovina dětí má po narození problémy třeba se zažíváním, usínáním, kojením a dalšími radostmi pro rodiče, které jsou pro ně natolik zásadní, že nepřekonají strasti spojené s hlídání lezoucích pohrom v domácnosti a zařadí se tak díky tomu do první skupiny. A pak existuje druhá polovina dětí, které od narození spinkají téměř celou noc, perfektně sají z prsu, nebo flašky a netrpí příliš na prdíky, takže vytvoří iluzi, že to mateřství bude vlastně celkem pohoda. Tato iluze, ale shoří jak papírový čert v momentě, kdy ratolest vezme mobilitu těla do svých rukou, nebo spíš nohou. Čili je jasné, že z téměř žádných starostí, je změna na celkem významné starosti při potlačování sebedestruktivních sklonů svých čerstvě se pohybujících dětí jednoznačně k horšímu. Já doufám, že my patříme do první skupiny a máme tedy nejhorší za sebou, že řádění dvojice lezounů a posléze vrávorajících pokušitelů nepřekoná úvodní Mordor s kojením po třech hodinách, kde hodinu zabralo kojení, půl hodiny uspávání dětí a půl hodiny uspávání sebe. Jednoduchou matematikou lze vyvodit, že se nejednalo zrovna o terapii spánkem. O dalších veselých příhodách ze začátku se budu průběžně zmiňovat při uvádění dalších převratných myšlenek a to nejen proto, abych si je nevystřílel najednou a neměl pak čím pobavit. Dodám jen, že cesta k vytvoření této teorie vedla skrze mravenčí práci, čítající analýzu mateřského segmentu spojená mnohdy až s dotěrnými dotazy na ostatní rodiče nejen na samotné hodnocení jednotlivých fází, ale i na konkrétní události, kterými si tito hrdinové prošli.

Moderní technika v péči o dítě

Abych neztrácel tvůj drahocenný čas, milý čtenáři přejdu k dalšímu bodu. Zaujala mě totiž nabídka technických pomocníků, které mají pomáhat rodičům v jejich nelehkém údělu. Co se týká přípravy mléka a jídla je nabídka slušná. Existují ohřívačky mléka, mixéry, které jídlo samy uvaří a namixují, to je super. Nicméně zarazilo mě jak prabídná je nabídka strojů a přístrojů, které mají pomoci uspávat děti. Přeci jen už od pravěku jsou známy pohyby, které děti dovedou uspat jako houpání, kolíbání, drncání. Ale ke všem těmto technikám je třeba drahocenné lidské práce a to i v našem přetechnizovaném 21. století. V době kdy pro domácnosti máme elektrické kartáčky, víka kufrů od aut, co se sami zvedají a snad i myčku na myčku nádobí, to musíme všechno dělat ručně. Houpat v náručí nebo v kolébce, jezdit s kočárem přes překážky, drncat na kolenou a podobně. To je zásadní díra na trhu. Abych napsal úplnou pravdu, tak musím zmínit, že existuje jeden robotický houpač, jmenuje se mamaroo a jak jsem se o něm dozvěděl, hned jsem ho koupil. Zpočátku se mi totiž nedařilo najít vůbec nic a toto mi poradil až kamarád. Účinnost tohoto zařízení je slušná, dítě tam dáte a když není v extra špatné náladě, tak je tak na půl hodiny až hodinu zabavené. Nicméně pokud děti byly v extra špatném rozpoložení a že navečer se to nestávalo zřídka, tak už v robotovi být nechtěly a došlo na dvojité nosítko a hodinové chození po bytě sem a tam, než jsme došli k vysněnému cíli (spící děti, pro ty, co to nepochopili). Takže ano, něco existuje, jeden výrobek, první vlaštovka v tomto poli, je ale celkem drahá a výsledky jsou jen částečné. Čekal bych v nabídce prodejců nějaké automatické houpátko typu domácí řetízkáč, kočárek se samopojezdem a drncáním, chodícího robota pro děti, nebo třeba starou Tatramatku se závěsem na dítě, která by se pustila na plný kule a děti by svým poskakováním udrncala, ale nic takového není, bohužel. Kladl jsem si otázku, co vede k takové žalostné situaci na trhu a došel jsem k závěru, že je to tím, že v dnešní době stále ještě na mateřskou 🙂 a rodičovskou chodí zástupkyně něžného pohlaví a těm daleko méně, než nám mužům vadí rutina a stereotyp. My muži jsme upřímně od přírody línější než ženy. Nechci ale střílet do vlastních řad, proto to vylepším tím, že naše lenost je důvodem, proč většina vynálezů byla vynalezena vynálezci mužského pohlaví. Každopádně svět se mění a v posledních letech je možné se setkat s případy, kdy se role prohazují a na rodičovskou se odebírá otec, zatímco matka pracuje. Tak uvidíme, jak tento fakt rozhýbe poměrně klidné vody nabídky robotických pomocníků, třeba se další generace dočká tatramatkového houpače nebo třeba i robotického přebalovače.

Jelikož je už doba, která je nutná pro slabšího čtenáře delší než pauza pro vypití kafe v práci u počítače, jsem nucen tok svých myšlenek opět přerušit a pokračovat příště.

Život s dítětem aneb změna života v základech

Dlouho jsem svět digitálního kulturního dědictví neobohatil svým hodnotným příspěvkem, což nepřímo souvisí s tématem tohoto článku. Ano, důvodem je nedostatek času a také omezené množství nevšedních zážitků. Ne že by pro mě starat se o děti, byla věc naprosto všení, kterou bez mrknutí oka přejdu, ale množství lidí v mém okolí, kteří se s podobnou situací potýkají, je značné. Stručně řečeno, příspěvků o kojení, krmení, přebalování je řádově více, než o zkušenostech z Indonésie, či životě v Austrálii, takže jsem tím nechtěl tolik zatěžovat svět interfernetu.
Článků na netu a knih o tématu mateřství je spousta, takže bych nechtěl opakovat již známá moudra jako například, že „Když budete mít dítě, tak nebudete mít čas už na nic“, nebo že „Mateřství je nejkrásnější období života“, či protipól k tomuto: „Ty začátky musíte vydržet, pak to bude lepší“ a následně opět negace předchozího: „Ze začátku je to dobrý, to jenom spí, ale počkej až začnou lézt, to si teprve užijete“. Jako nejvýstižnější moudro jsem shledal to, které tvrdí, že „každé dítě (a rodič) to má jinak“, takže tím předešlá moudra tak trochu popírá. Dá se říci, že v rodičovství neplatí dogmata a nelze se na něj zcela připravit, nikdy nevíte do čeho jdete.
To jsou tedy věci obecně známé, kterým jsem se nechtěl moc věnovat, ale jen je shrnout. Mimo jiné, pokud se chcete dozvědět něco o negativních stránkách rodičovství, doporučuji trilogii „Deníček moderního fotra“ a na to navazující „Deníček moderního páru“. Já jsem si poslechem (koupil jsem audioknihy) dvou z těchto knih (těžká matematika) zpříjemňoval moje večerní uspávání našich dvojčat v podobě chůze s oběma mrňousy zavěšenými v nosítku na hrudi. Ano, je tomu tak, máme s ženou to štěstí, že nás příroda obdařila dvojitým přídělem radosti, jenž po narození řídí naše životy, stará se nám o program a po úvodním dozrávání v nemocnici mi stanovuje spánkový cyklus. Přičemž jsem na tom ještě dobře, ženě ho stanovuje už od narození.
V dnešní době extrémně jednoduchého šíření informací je možné o mateřství na internetu najít skutečně tři anály informací, více či méně věrohodných. Lidé tam prostě po kilech prezentují svoje poznatky a mnohdy zcela protichůdná doporučení a rady. Nejhorší jsou ti, kteří se staví do role odborníků a svá tvrzení podávají s velkou sebejistotou. Přečtením těchto rad nezkušenému prvorodiči, který zrovna amatérsky diagnostikoval problém, většinou spíše uškodí, protože pokud nefunguje, tak sakra jakto, že nefunguje, když ostatním ano? Jakto, že moje dítě po těch kapkách má prdíky, když nemá mít? Jakto, že zaručená uspávací technika nefunguje na moje dítě, když na netu jim to spolehlivě zabírá? To máme určitě nemocné dítě, nebo divné, nebo dokonce postižené, problikává v hlavách bezradných rodičů. Podotýkám ještě, zcela bez sexistického zaujetí, že přibližně 50% rodičů, bez prokazatelné spojitosti na jedno z (aktuálně) 52 pohlaví, je po porodu hormonálně rozhozených.
Mohlo by se zdát, že tato situce je řešitelná konzultací s odborníkem, tedy s pediatrem, jenže jak jsem záhy zjistil, názory pediatrů a jejich sester jsou taktéž nekonzistentní, i když pochopitelně řádově méně, než u internetových dědů vševědů a babek vševědek (všímněte si genderové vyváženosti). Jeden pediatr doporučuje homeopatika, druhý očkování od druhého měsíce všemi dostupnými vakcínami najednou a třetí vám doporučí přísnou dietu pro vyřešení zažívacích problémů dítěte. Vaši frustraci umocní pochopitelná vyšší důvěra v odborníky oproti internetovým zdrojům moudrosti.
Opět je na vině to, že u každého dítěte jsou začátky odlišné, některé spí od narození a pak se to zhorší, jiné má problémy se zažíváním od počátku a postupně se to zlepšuje (toto jsou naše 2 případy). Jsou ale prý i děti, které se budí v noci každé dvě hodiny do roka a půl a také děti, které od šestinedělí spí celou noc. V tom aby se prase vyznalo. Nelze vysledovat v tomto jediný patern.
Tak to asi pro teď stačí. Když jsem začínal ten článek psát, tak jsem měl představu o krátkém stručném příspěvku, kde shrnu všechno zajímavé, co jsem si za 5 mědíců s dětmi zažil a k jakým neotřelým závěrům jsem došel. Když ale článek zabírá ve svém sloupci celou výšku průměrně velkého monitoru s průměrným rozlišením na dnešní poměry, tak to musím přerušit a rozdělit to do více epizod. Jinými slovy, znamená to, že přijde další spam velmi brzy. Nebojte se, že vám dám pokoj.

Výrobky firmy Hakr aneb dodělej si sám

Chtěl bych se tímto článkem podělit o zajímavou zkušenost s výrobky firmy Hakr, která představuje alternativu ke klasickým výrobkům v oblasti autopříslušenství jako jsou nosiče, příčníky a rakve. Za prvé je nutné říci, že výrobky nejsou pro všechny, nicméně, pokud jste šikovným kutilem, kterého již nebaví nudné jednoduché instalace, tak jsou výrobky firmy Hakr určeny přímo pro vás.
Příčníky na Hyundai i30
Sada příčníků dorazí, jak se sluší na pořádnou kutilskou stavebnici, pěkně v několika krabicích. Na příčníkách samotných kreativitu sice nepoužijete, nicméně u všeho ostatního ano. Všechny šrouby a matky jsou stylově neprotažené, takže při prvním utahování si přijdou na své praví siláci. Některé vlisované matky se protáčí, takže zde přijde na scénu invence konstruktéra sestavujícího toto úchvatné dílo. Díly tvořící úchyt nosníku k hagusu, které mají být zasunuty do sebe jsou mistrně ohnuty tak aby do sebe zcela nepasovaly a vytvořili tak hlavolam, nebo další možnost pro využití hrubé síly. Některé imbusové šrouby mají stylový vrtulový tvar a otestují tak zručnost sestavující osoby, popřípadě připravenost jeho arzenálu spojovacího materiálu. Vrcholem celé stavebnice je chybějící vlisovaná matka u hlavního šroubu, jehož utažením se nosník přimáčkne k hagusu. Tento oříšek zaměstná nejednu kutilskou hlavičku a ověří konstruktérské schopnosti i vybavenost dílny.
Jsem si jistý, že po překonání všech drobných úkolů, které na vás výrobce nastražil, budete na sebe velmi pyšní a z takových příčníků budete mít daleko větší radost, než kdybyste si je jen tupě a nudně koupili a podle návodu sestavili. Kutilům zdar.
Nosiče lyží hliníkové
Druhý test již bude bez sarkasmu. Je to spíše upozornění a podělení se o zkušenost. U nosníků lyží od stejné firmy se stářím okolo 7 let, použité zhruba počtvrté za jejich kariéru se v Německu na dálnici při rychlosti kolem 120 km/h došlo k odlomení horního dílu jednoho nosiče, což mělo za následek letecký den pro snowboard, který z druhého nosiče vyklouzl a společně s ulomenou částí nosiče pořádně zatopil autům za námi. Naštěstí to zvládli a pokračovali dál všichni, kteří nás následovali. Rozlomil se plastový skelet držící hliníkové ližiny dohromady. Takže na to pozor.

Svatební cesta po Indonésii – cestování 3. část


Den 9. – delfíni a šnorchlování

V popisu cestovky pro tento den bylo napsáno, že je možné absolvovat výlet s pozorováním delfínů nebo potápění. My jsme pojali myšlenku, že bychom mohli stihnout obojí, protože na delfíny se vyráží ráno a pro šnorchlování byly dispozici dva termíny. Ten pozdější bylo možné stihnout i po delfínech. Kdo je zvyklý na předražené výlety z Itálie nebo Řecka, bude tady příjemně překvapen. Cena výletu byla, myslím, 100000 indonéských rupií, což dělalo asi 170 korun. Ohlížet se tedy na finance bylo v tomto případě zbytečné. Popisovat jak bylo pozorování delfínů a šnorchlování super, je asi zbytečné. Samozřejmě pozorovat delfíny bylo krásné, nicméně nechybělo moc a bylo z toho zklamání. Kapitán naší lodi měl totiž nesmírný talent dorazit na místo, kde se delfíni zrovna vyskytovali právě ve chvíli, kdy se rozhodli zanořit, aby se znovu objevili až po delší době někde úplně jinde. Snaha některých průvodců poskytnout svým zákazníkům tu nejbližší podívanou na delfíny končila často tak, že na nebohé vodní savce téměř najížděli. Delfíni pluli určitým směrem a občas se vynořili nebo vyskočili. Kapitáni lodí k nim zamířili, ovšem nespokojili se s pozorováním ze vzdálenosti prokazující respekt, nýbrž se snažili přijet blíže než loď aktuálně nejbližší k delfínům. Následoval ho další neuctivec a celé to většinou zakončil nejotrlejší kapitán, který hejnu nadjel a přehradil mu kolmo cestu svou lodí. V tom okamžiku delfíni nabyli dojmu, že dovádění s lidmi už bylo dostatek, potopili se do hloubky a bylo po parádě.
Nutno podotknout, že množství lodí, které bylo v některých okamžicích možné vidět na jednom místě připomínalo Kublaj-Chánovu flotilu před invazí do Japonska. Byly to desítky lodí. Naše posádka se dlouho delfínům z výše popsaného důvodu vyhýbala a v jednu chvíli jsme měli pocit, že to náš kapitán už vzdává a vrací se zpět. Do té doby jsme viděli asi dvě ledabylá povyskočení hejna z uctivého povzdálí. Jenže pak to otočil a my jsme měli možnost delfíny vidět hodněkrát a v některých případech i dost z blízka. Nakonec tedy úspěch.
Odpolední šnorchlování bylo krásné. Viděli jsme hodně rybiček, i když menších, korály a další živočichy, moře čisté. V určitých chvílích nás překvapilo lehké žahání po těle. Průvodce tvrdil angličtinou s nezaměnitelným místním přízvukem, že jsou to mořské pijavice a že to máme místo masáže. Rozumněli jsme něco jako „sí lis“, až později nám došlo, že myslel sea leech (mořská pijavice). Těžko říci, jestli to tak bylo. Nicméně pro tento den to byly dva zážitky typické pro většinu dovolených na Bali, nikoliv však pro náš typ dovolené.


delfini

Den 10. – vodopád Gitgit a Ulan Danu

Na tento den byla naplánovaná prohlídka chrámu Ulan Danu. Cestou k chrámu jsme se zdrželi pozorováním opiček u silnice. Jejich hry připomínaly chvílemi zápas o přežití, nicméně všechny opice po hašteření skončily s původním množstvím končetin. Poté, co z nás opice vyloudili všechno jídlo, co jsme před autobus vynesli, jsme pokračovali k Ulan Danu. Jednalo se o svatostánek, jenž je zobrazen i na jedné z indonéských bankovek. Nachází se u jezera Brantan a je poměrně rozlehlý. Museli jsme náležitě využíti fotogeničnosti tohoto místa a mnohokrát proměniti odrazy světla od nás a okolí zapomocí elektronického CMOS snímače na seskupení bytů s kompresí jpeg. Přeloženo do běžné řeči, mnohokrát jsme se vyfotili nebo nechali vyfotit. Oběd pro tento den jsme si vychutnali v další z pastoušek držících pohromadě jen díky přízni všech místních bohů, nicméně pastoušce s výhledem na malebé údolí. Zaujala nás ovšem také nebývalá koncentrace opravdu velkých, krásně barevných pavouků na jednom místě.
Navzdory očekávání žádná z dam ve výpravě neprojevila známky arachnofobie, což bylo pro mnohé účastníky s přirozeně škodolibou povahou (jako třeba já) zklamáním. Odpoledne jsme navštívili ukázkovou farmu, kde prezentují místní ovoce, zeleninu, kávu a další. Ukazovali zde kávová zrna v jednotlivých fázích, kterými procházejí před zabalením do pytlíků ve skladu. Měli jsme možnost ochutnat různé typy kávy včetně cibetkové, čajů a dalších mnohdy bizarních nápojů. Když jsme odcházeli, tak nás zaujal černý pták v kleci, jenž zvládal napodobovat lidskou řeč. Při návratu k autobusu jsme se odhodlali k zakoupení durianu, nejsmradlavějšího ovoce světa. Chutná asi jako něco mezi olomouckými syrečky a banánem a opravdu hodně smrdí. Jeho typický zápach je důvodem mnoha zákazů konzumace nebo přípravy této zapáchající lahůdky v hotelech a dalších veřejných prostorech. K večeru jsme navštívili vodopád Gitgit. Dostali jsme se k němu stezkou, která byla pravděpodobně záměrně vedena co nejklikatěji tak, aby jí mohlo po stranách obsadit co možná největší množství stánků se svými neodbytnými prodavači. Jejich strategie je důmyslná, ale v podstatě u všech stejná. Hlavním prodejním artiklem je sarung nebo sárí či jinde sarong, což je takový velký šátek sloužící k uvázání kolem pasu, přes ramena či přes vlasy. Prodavači na nebohé procházející vybafnou s uvítací větou: „Sarung za 10 tisíc rupií“ (asi 15Kč) a ukazují na krásné šátky z kvalitního materiálu, nicméně pokud projevíte zájem, začnete si zboží prohlížet a zeptáte se na cenu, řeknou vám třeba i 100 tisíc a když argumentujete, že původně říkali 10 tisíc, ukážou vám, že za deset mají takovou průsvitnou šmucku o rozměru 20×20 cm, která vypadá jako by ji vyrobili z igeliťáku, co tu odhodili procházející. Vodopád, jak jinak než krásný. Zajímavé bylo, že i ve vzdálenosti 20ti metrů od místa, kde dopadala voda, člověk dostane sprchu jemné studené rosy.


Ulan Danu

Den 11. – Mt.Batur, Chrámy Besakih a Tita Ganga

Na Mt. Batur jsme nestoupali, pouze jsme si cestou při zastávce v Peneokanu vychutnali výhled na tento výtvor přírody. Prohlédnout zblízka jsme si naopak mohli Chrám Besakih, který leží přímo pod sopkou Agung. Ta v době psaní tohoto blogu (konec 2017) soptila prach a lávu do okolí, nicméně nás soptění ušetřila a my jsme procházeli částmi jednoho z nejrozlehlejších a nejvýše položených hinduistických chrámových komplexů v Indonésii. Při prohlídce jsme potkali pohřební průvod čítající stovky lidí přinášejíc obětiny. Pravděpodobně zde probíhal pohřeb člověka významného postavení. Samotné pohřbívání v podání balijských hinduistů je v tradičním pojetí rozdělen do dvou fází. V první fázi je tělo nebožtíka pohřbeno do země a po roce má být ze země vyjmuto a spáleno. Ne vždy však v moderní době jsou tyto tradice dodržovány a to z různých důvodů. Za zmínku také stojí setkání s (odhadem) osmiletou holčičkou, která nás v prostorách chrámu doprovázela po určitou dobu a předvedla slušný výkon v soutěži ,,Indonésie má talent” v kategorii čeština.
Vyjmenovala nám spoustu českých slov, osobností a dala dohromady i pár jednoduchých vět. Když jsem jí chtěl dát pár drobáků, nechtěla a trvala na tom, že je prodejce pohledů s obrázky chrámu. Takže jsem jich od ní pár koupil. Pokračovali jsme následně vstříc královskému vodnímu paláci Tita Ganga, nazývanému taktéž Royal Pools. Zde byla možnost i koupání ve veřejném bazénu, ale vzhledem k napnutému harmonogramu jsme si jen prohlédli palác, prošli se po chodníčcích z kamenných válců uprostřed bazénků a pokračovali dále. Před noclehem v Ubudu jsme ještě stačili zavítat do jeskyně s velkou netopýří kolonií a s ní spojeným nezaměnitelným zápachem.


Besakih

Den 12. – Gunung Kawi, Monkey forest, Tanah Lot, Ketchack

Skalní palác Gunung Kawi byl odlišný od ostatních tím, že značná část svatyní byla vytesána dovnitř skály. Byla tu také asi nejvyšší vlhkost ze všech míst, co si pamatuji. Narazili jsme tu na zemi na obřího motýla (asi lišaj) a rozpětím snad půl metru (nepřeháním). Posléze jsme odjeli do místa, které návštěvníci vyhledávají pro blízký kontakt s napůl ochočenými makaky. Cestou vás provází průvodkyně (vyzbrojená tyčkou pro řešení případných incidentů), která vám vysvětlí pravidla interakce s opicemi. Zajímavé bylo, že pokud se sehnete a podáte opici žrádlo v dlani, opice ho sebere a uteče, pokud však kleknete nebo sednete a opici nabídnete stejné krmení jako v předchozím případě, opice zůstane, chytne si vaši ruku a pomalu si vyjídá jedotlivé kousky, dokud je nesní všechny, pak odběhne. Návštěvníkům je zakázáno opice hladit a to i v případě, když jim sedí v klíně, což jsme si sami mohli vyzkoušet. Nedoporučuje se nosit brýle, protože opice jsou schopny vám je ukrást přímo z nosu. Krmení většinou dostávají velcí dominantní samci nebo velké samice. Pokud se pokusíte podarovat krmením malou opičku přihlížjící z povzdálí, dominantní jedinec jí žrádlo pravděpodobně sebere a ještě jí náležitě naloží za drzý pokus o přeskočení v hierarchii tlupy. V rámci parku bylo také místo, kde hnízdili kaloni a bylo možné se zde s kaloněm a zapůjčeným vybavením vyfotit. Když jsme tuto atrakci viděli u jiných návštěvníků, vypadal překvapený kaloň při onom procesu jako ukřižovaný. Evropana napadne něco o týrání zvířat, ale prý to kaloňům nevadí a sami se sem každý den vrací. Asi je jim občasné přetrpění chvilkového ukřižování stojí za stálý přísun krmení. Když jsme se loučili s naší průvodkyní pro tento park, vytáhla na nás pohádku o tom, jak jí park neplatí nic a veškeré příjmy má z prodeje suvenýrů, které nám obratem nabídla. Pravděpodobně to byla báchorka, ale vzhledem k hereckému výkonu, při kterém jedno oko nezůstalo suché a směšným cenám suvenýrů obecně, jsme zakoupili pár umělecky nedocenitelných kousků a vrátili se do autobusu. Odpoledne pneumatiky našeho dopravního prostředku zamířili k pobřežnímu chrámu na útesech Tanah Lot. Nuto konstatovat, že množství návštěvníků zde bylo značné, ale i přesto mělo tohle místo silné kouzlo. V místě, kde bylo napsáno: ,,Nevstupujte při přílivu.”, nás společně s dalšími přítomnými nečekaně osvěžila příbojová vlna a když jsme si pak na nedalekém paloučku sušili boty, stali jsme se opět atrakcí pro místní obyvatele, kteří zde během chvíle shromáždili rodinu až do x-té větve a měli ze setkání s námi hluboký zážitek. Navečer, po západu slunce jsme se stali diváky působivého tradičího balijského divadelního přdstavení Ketchack. Není to vyloženě divadlo, na jaké jsme zvyklí z našich končin. Odehrává se při něm děj pradávného eposu Rámájana a veškeré dialogy jsou vedeny ve starém balijském jazyce, takže jim prakticky nikdo z hlediště nerozumí, včetně místních. I přesto má svou působivost, zaujmou vás extravagantní kostýmy a závěr, kdy jeden z herců rozdupe hromadu hořících kokosových slupek. Po skončení představení je možné se přímo na jevišti s herci vyfotit, čehož jsme využili. Ubytování jsme tento den byli v největším městě Bali, Denpasaru. Přesněji jeho části Legian Beach.


ketchack

Den 13. – volno v Legian Beach, Ulu Watu

Třináctý den cestování byl odpočinkový a my jsme ho strávili na pláži ve vlnách oceánu a silných oceánských proudech. Denpasar vypadal z celé Indonésie nejpodobněji evropským městům, ale ne zas moc. Nechyběly tu světelné reklamy na světoznámé značky, dopravní zácpy, poměrně kultivované a (na místní poměry) drahé restaurace, bary a hotely. Je zde i vysoká koncentrace prodejců nejbizarnějších suvenýrů. Například otvírák ve tvaru penisu může být nepochybně vkusným doplňkem každé domácnosti. Také proto jsem koupil celou sadu. Tyto skvosty jsem posléze předal v Čechách přátelům, jakožto vyjádření obdivu a přátelství. Večer nás naši průvodci odvezli do chrámu Ulu Watu postaveného na skalních útesech nad mořem. Výhodou tohoto místa je možnost krásného výhledu na západ slunce, ovšem nevýhodou je, že je zmíněná výhoda obecně známá, a tak nápad vychutnat si západ slunce z tohoto místa dostalo několik stovek lidí z okolí. I tak to bylo působivé a všimli jsme si, že za stěnou u místa, kde jsme západ slunce pozorovali, se hrálo představení Ketchacku. Průvodce Petr nás znovu nabádal k obezřetnosti při nošení brýlí na nose vzhledem ke zvýšenému výskytu makaků, jenže naneštěstí se sám stal obětí jejich řádění. Nicméně brýle od nich nazpět dostal, i když drobně poničené. Opice využívajíc svou inteligenci záměrně kradou brýle nebohým návštěvníkům pokládajím opičku za mírumilovnou a bezelstnou. Následně se snaží ukradené brýle nazpátek směnit za jídlo od překvapených pozorovatelů, jenž chtějí nazpět své mnohdy velmi drahé brýle. Někdy se při tom brýle poškodí.


Ulu Watu

Den 14. – přelet na Flores, mořští cikáni

Opět byl v plánu další den obětovaný přesunu, ale to je při rozlehlosti Indonésie bohužel nutnost. Rozloučili jsme se se slzami v očích s naším průvodcem Adou a řidičem Džajou a sedli do letadla. Přeletěli jsme menším vrtulovým letadlem v nečekaně dobrém stavu do města Maumere, vyhledali našeho průvodce Emanuela a řidiče, který vypadal asi na 15 let a jehož jménu si nepamatuji. Tito dva nás provázeli po celou dobu našeho účinkování na ostrově Flores. Autobus byl velký a nový. Zavezli nás nejprve na oběd na pláž, kde byl z nějakého důvodu uvázaný kůň a dala se odsud pozorovat letadla přistávající pár set metrů od nás. Měli jsme zde možnost se svlažit v moři. Následně jsme zavítali do vesnice mořských cikánů, kteří na Flores přijeli z jižní Sulawesi asi 2-3 století nazpět a tento výlet posunul naše měřítka mrzkosti podmínek, ve kterých obyvatelé Indonésie žijí. Chatrče měli postaveny na kůlech v mělkém pobřeží a pod domy v moři se ukrývala sbírka odpadků dokumentující nedávnou historii obyvatel těchto domů. Obchůdky, kde prodávali jídlo, jako třeba populární smažené banány, by svou úrovní hygieny u nás nesplnily ani normy pro veřejné záchody na vlakových nádražích. Zajímavý kontrast s poměrně moderním turistickým Denpasarem, který jsme před pár okamžiky opustili. Celkově to zde působilo jako ve scénách z filmu Vodní svět a jediné, co zde vypadalo dobře, byly čerstvě nalovené ryby. To proto, že se tito lidé živí převážně rybolovem a prodejem ryb. Umouněné dětičky měly z naší přítomnosti samozřejmě událost, nicméně i přes všudypřítomnou bídu a špatnou hygienu byl u těchto obyvatel možný pozorovat pozitivní přístup k životu. Jak je ostatně v Indonésii zvykem.


Mořští cikáni

Den 15. – Pago, NP Mt. Kelimutu

Ostrov Flores byl značně odlišný od Jávy a Bali, civilizace je tu řídší, ve většině míst ještě vládne divoká příroda a místní lidé vypadají odlišně. Mají méně asijských rysů a vypadají více jako Papuánci. Jsou také vyšší a mohutnější. Hlavním náboženstvím je zde katolické křesťanství, jež sem přinesli Portugalci, ale lze se zde setkat i s luteránstvím přivezeným Holanďany o 2 století později. Vzdálenosti mezi navštívenými atrakcemi jsou tu díky nízké osídlenosti větší, ale cestovní rychlost je nepatrně vyšší, hlavně díky řídší dopravě. Je zde také výskyt malárie, takže jsme začali s užíváním antimalarik. Cestou jsme poobědvali v restauraci, kde nám servírovali právě uloveného mladého tuňáka, což je místní delikatesa a měli jsme možnost si chvíli odpočinout na pláži a vykoupat se v moři. Zastavili jsme se na vyhlídce nad zátokou s obří sochou Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu) a největší atrakcí dne byl výstup k vyhlídce na zatopené krátery sopek. Tato sopečná jezera mají údajně čas od času měnit svou barvu, a to díky uvolňování různých vulkanických minerálů. Počasí nám příliš nepřálo, ale v jednu chvíli se mraky rozestoupily tak, že jsme si mohli jezírka náležitě prohlédnout a pořídit vzpomínkový obrazový materiál. Cestou k jezírkům jsme také vyslechli příběh o mladé holčině, která když byla na výletě u těchto jezírek s otcem a matkou, přeskočila zábradlí, řekla sbohem a skočila dolů. Důvodem byl prý nedostatek financí pro další studium.


Sopečná jezera

Den 16. – Bajawa, domorodé vesnice

Hlavním bodem tohoto dne byla návštěva domorodých vesnic u Bajawy. Cestou jsme však mohli vidět další zajímavé věci jako pláž plnou kamínků azurové barvy, které místní ženy sbírají, aby je mohly prodat. Používají se jako dekorace. Před příjezdem do domorodé vesnice jsme se ještě pokochali výhledem na sopku Gunung Inerie, která byla nedaleko. Oběd jsme absolvovali v bistru, jehož úroveň hygieny soutěžila o poslední místo v našem žebříčku s restauračním zařízením pod Ijen Plateau. Nedaleko bistra jsme nakoukli do otevřeného kostela. Po obědě jsme se vydali vstříc původním vesnicím. Domorodých vesnic jsme prošli několik. Všechny měly domy se slaměnou střechou situované tak, aby vytvářely jakési náměstí. Uvnitř byly všudypřítomné hroby zesnulých. Na Floresu jsou totiž nebožtíci pohřbíváni u obydlí, kde žili, aby byli co nejblíže rodině. Hrob je nadzemní nízká stavba s povrchem z obkladů vypadajících jak z koupelny z 80. let. Místní tyto hroby využívají jako sedátka nebo odkládací plochy, například při grilovačce. Mají tak pocit, že jsou předkové stále s nimi. Vetšina obyvatel tu pravidelně žvýká betelové oříšky a to vede k obarvení zubů na černo (někdy také na červeno). Taková úprava úsměvu působí velmi svůdně, zvláště u žen, a proto to od nich jejich manželé vyžadují. V tomto prostředí je to standard. Stačí pogooglit výraz „betel nut teeth“ a uvidíte sami. Ve vesnicích probíhá ukázka lidových řemesel, nejčastěji je to ruční výroba sarungů. Popularitu zde má i úprava kávy a výroba proutěného zboží. Procházeli jsme tedy od jedné vesnice do druhé a kochali se překrásnými výhledy do džungle, abychom se za poslední z vesnic znovu setkali s naším řidičem, který sem s autobusem dojel.
Ubytovali jsme se v horách v hotelu, který byl asi nejslabší ze všech navštívených a to nejen proto, že po příjezdu nám sdělili, že nemají pokoje pro některé z nás. Při večerní obchůzce města jsme narazili na zajímavý úkaz v podobě mešity stojíc přes ulici od kostela.


Vyhlídka za domorodé vesnice

Den 17. – palírna, Spider Fields

Fakticky se jednalo o předposlední den cestování a v plánu byl opět dlouhý přejezd. První zastávka proběhla v místní palírně alkoholu. Vyrábí tu pálenku, místními nazývanou Arak, což zkušenému středoevropskému křížovkáři bude evokovat pálenku z rýže. Na Floresu ji ale z rýže nedělají, nýbrž ze šťávy, kterou nechávají odkapávat z nařínutých míst v kokosové nebo jiné palmě. Následně se připravuje lihovina v palírně, jenž nápadně připomíná středověké kovárny, které můžeme shlédnout ve skanzenech rozesetých po naší vlasti vonící pivem a knedlíky. Výsledek je ale ještě strašlivější, než by kdokoliv čekal. Jestliže ohledně indonéské kuchyně byly v naší skupině názory rozdílné (já si místní jídlo celkem užíval), tak ohledně místního alkoholu jsme se shodli, že se jedná o břečku, kterou by pohrdla i enkláva stálých obyvatel venkovních prostor Václavského náměstí nebo družina Jirky Káry v nejlepší formě. Pochopil jsem tedy, proč v Indonésii není příliš rozšířené pití alkoholu. Zlatým hřebem byla prohlídka pavoučích polí, které zde vybudovali obyvatelé už dávno, ale dodnes se používá v nezměněné podobě. Pole jsou rozdělena do segmentů. Každý segment tak tvoří obří mnohoúhelník skládající se z mnoha kosoúhelníků. Voda přivedená na okraj segmentu stéká vždy do středu jednoho ze segmentů. Segmenty připomínají pavoučí síť a daly místu název. Další zastávka proběhla u stromu, jehož plody slouží k plnění polštářů a peřin. Navečer jsme se v místě noclehu Labuan Bajo už jen prošli místním trhem s čerstvými rybami a mořskými plody hrajícími nejrůznějšími barvami. Na místě si rybu vyberete a kuchař vám jí ihned udělá. Za trhem s čerstvými rybami nabízeli obchodníci ryby sušené. V tomto místě byl pochopitelně o poznání intenzivnější zápach než u čerstvých ryb. Zajímavá byla i přítomnost koček na pultech mezi nabízenými rybami. Další velmi intenzivní zážitek spojený s pochybnou hygienou.


Spider Fields

Den 18. – ostrov Rinca, komodští draci

Závěr našeho cestování byl velkolepý. Jeli jsme menší lodí rozmařile rozvalení na její střeše na lehátkách a fat-boyích. Posádka nám trpělivě zpříjemňovala plavbu dodávkami jídla a pití. Po přistání se nás ujal průvodce vyzbrojený tyčí na obranu proti varanům a společně s ním jsme se dostali ke kasám a suvenýrům. Prvního draka jsme však již viděli na trase k pokladnám, i když docela z dálky. Zahlédli jsme i divokého buvola v blátě. Já jsem se chtěl vyfotit co nejblíže a ani mi proto nedošlo, že to není ten stejný buvol, kterého jsme na pevnině vídali po boku zemědělců, nýbrž divoký jedinec.
Moje drahá polovička mi posléze pověděla, že se buvol začal zvedat z bahna, když jsem se k němu pozadu přibližoval. Naštěstí jsem nešel až tak blízko a buvol raději upřednostnil pohodlí bahnité tůně před obranou teritoria. Zaslechli jsme historku o tom, jak varani nekolikanásobně těžšího buvola uloví. Z úkrytu, nejlépe zezadu, drak vystartuje, buvola kousne svými jedovými zuby, a pak ho sleduje tak dlouho, dokud z buvola nevyprchá život. Následně se společně s dalšími samozvanými kumpány dosyta naplní. Komodští draci jsou zde na lidi zvyklí a lidé na přítomnost draků taktéž. Mají proto domy vystavěné na podstavci z trámů, aby se varan nemohl dostat dovnitř. Nicméně varani se zdržují v blízkosti lidských obydlí, jelikož zde cítí vůni připravovaných jídel. A pravdou je, že jsme jinde, než v blízkosti lidských stavení draky neviděli, ač jsme se vydali na středně dlouhou procházku džunglí. Viděli jsme v divočině pouze díry, kam varani kladou vejce, buvoly a černé ptáky. Největší námi spatřený varan mohl mít ke dvěma a půl metru, ale prý tu žijí i třímetroví. No, i tak to byl zážitek se s dvou a půl metrovým varanem ležícím od nás dva kroky vyfotit. Na cestě zpět jsme kromě rozmařilého povalování na palubě lodi, měli v plánu šnorchlování, z kterého jsem díky podvodní kameře natočil snad půl hodiny záznamu. Zmínil bych útočné ryby velikosti lidské dlaně, které se na námi zvoleném místě hojně vyskytovaly. Ty záludné mrchy útočily většinou ve dvou, každá z jedné strany. Jejich kousnutí nebolelo, šlo spíše o okamžik překvapení, když jsem periferně viděl, jak ke mně něco plave a pak ucítil štípnutí, nic víc. Jinak moře je tu barevné a bohaté na život, bohužel něco jako ochrana korálů zde ještě nemá mnoho příznivců, ale snad přijde v budoucnu. Ulámaných korálů na našem místě bylo asi stejně jako odpadků v okolí mořských cikánů. Během šnorchlování na tomhle místě se nám také podařilo zahlédnout perutýna. Po zlatém hřebu dne jsme zamířili zpátky do hotelu a připravili se na cestu zpět.


Komodský drak

Den 19. – cesta zpátky do Čech

Poslední den v Indonésii a následující den byl v podstatě obětován cestování v letadle a autobuse. Jako drink před odchodem z baru působila zastávka na vykoupání v Denpasaru, kde nás při převlékání z plavek ukrutně doštípali komáři a to víc než za celý pobyt dohromady. Moje drahá šetřivá žena ještě pojala nápad namísto sprchy (zpoplatňené nehoráznýma pěti korunama) vykoupati se v hotelovém bazénku, kde sice u vchodu hlídala ostraha, ale dalo se tam dostat i na tajňačku po zdolání drobné zídky. Nutno doplnit, že v bazénu se písek vymije lépe než ve sprše. Přepravu po Denpasaru nám zajišťoval náš staronový řidič Džaja, který i přes omezenou znalost angličtiny zvládl vše perfektně. A pak už jen nashledanou Indonésii z paluby největšího dopravního letadla, co po naší kouli poletuje. Let směr Dubaj byl sám o sobě dlohý, avšak horší bylo, že nás v Dubaji čekalo nepříjemných 11h do navazujícího letu. Se skupinou jsme se rozhodli navštívit noční Dubaj, což se ale ukázalo jako nedobrá volba.
Nejen, že bylo okolo půlnoci asi 38°C, ale vše zajímavé bylo zavřené a ulice byly plné smradu a otravných prodavačů čehokoli. Takže jsme se vrátili do klimatizované budovy letiště a snažili jsme se najít co nejlepší místo k pokoutnému pospávání. Jenže se to až tak moc nepodařilo, takže jsme vzali zavděk místo na zemi, jehož jedinými výhodami bylo, že bylo mimo hlavní stezku lidí a bylo volné. Naštěstí jsme si prozíravě „vypůjčili“ deky od letecké společnosti a tak jsme nemuseli ležet na studené dlažbě. Paradoxem je, že jsme se při venkovní teplotě v Dubaji okolo 40°C v klimatizované budově letiště oblékali do dlouhých kalhot a přikrývali dekami. Spánek skutečně vysoce kvalitní. Vždycky je smutné, když se vracíte z dovolené nebo cestování zpět do reality. Nicméně my jsme na konci konstatovali, že jsme se Indonésie nabažili dostatečně. Za mě osobně bylo cestování po Indonésii fantastické, byli jsme plní zážitků, ale tři týdny v tomto tak odlišném prostředí byly přesně akorát. Jiná věc je, že po měsíci zpátky v Praze bych jel zase na další 3 týdny do této země punku, ale to už bohužel není tak jednoduché. Snad někdy příště. V Indonésii je toho stále mnoho věcí, které jsme neviděli, kupříkladu ostrovy Sumatra, Sulavesi, Sumba a Borneo (Kalimantan), ale to co jsme zažili, stálo za to. Doporučil bych Indonésii všem, co mají alespoň trochu v krvi punk, nicméně i přes nízké ceny takřka všeho v Indonésii se nejedná zrovna o laciný špás.


Odlet

Svatební cesta po Indonésii – cestování 2. část

Den 5. – Mt. Kelud

Pátý den cestování byl v plánu výlet k činné sopce Mt. Kelud, kde bývá možnost vykoupat se v horkých jezírkách. Tak to alespoň bylo napsáno v plánu od cestovky. My jsme ale žádnou koupel neabsolvovali, pokud nepočítám déšť, jenž nám celou cestu nahoru i dolů zkrápěl naše otrávené ksichty a mlžný opar způsobený vysokou vlhkostí. I přes nepřízeň počasí jsme se po cestě vyškrábali, jak nejvýše to šlo, a to k obří ocelové bráně, která byla ovšem zavřená. Nevíme, jestli to bylo aktuálně kvůli počasí nebo to bylo dlouhodobější, protože vysvětlení jsme nedostali žádné. Nebyl tam ani nikdo, kdo by nám ho dal.
Spolu s námi k bráně vystoupalo množství dalších nešťastníků, kteří se stejně jako my vyfotili u zavřené brány, zkonstatovali, že sopka není za bránou přes mlhu vůbec vidět a vydali se zpět super-strmou asfaltkou dolů. Někteří z nich vyjeli do nejvyššího možného parkoviště na mopedu. Neustálé uhýbání těmto zpohodlnělcům nám ještě více zpříjemnilo již tak skvělou vycházku. Cestou nám průvodce Petr vyprávěl o změnách krajiny v okolí vulkánu po výbuchu v roce 2014. Tento den byl bohužel díky počasí zklamáním. Při přejezdu k dalšímu hotelu jsme si stihli nakoupit alespoň hrozen roztomilých mini-ananasů a večer se podívat po městečku Pasuran.

Mt. Kelud

Den 6. – Bromo

Zpětně hodnoceno výlet na Bromo byl jeden z nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších zážitků celého cestování v Indonésii. Za prvé jsme dočasně opustili náš mikrobus a stálé průvodce a rozmístili se do dvou prastarých terénních vozů vybavených lavicemi v zadním prostoru. Komfort to zrovna nebyl, ale zážitek ano. Při stoupání blíže vrcholu jsme si všimli nápadného nárůstu hustoty dopravy. Důvodem byl jistý svátek „Indonéské“ verze hinduismu. Jméno netuším. Když jsme se prodrali zástupy aut, motocyklů a dalších povozů výše odbočili jsme směrem na vyhlídku, kam překvapivě nejel vůbec nikdo. Z vyhlídky byla vidět nádherně celá kaldera sopky Bromo až do té doby, než vyhlídku zahalily mraky. Na vyhlídce bylo lidí pomálu a my si naivně mysleli, že to tak bude i nadále. Nicméně jsme se napojili zpět na hlavní proud turistů mířícího pod kouřící konus sopky. Po chvíli jízdy ale náš vetchý automobil začal vykazovat známky únavy způsobené desetiletími používání a posléze se úplně zastavil. Náš řidič, nepochybně odborník znalý opravy aut se jal záležitost řešit. Jako problém se ukázalo propojení kabelu k autobaterii. U tohoto vozu totiž místní odborníci původní svorku mistrně nahradili pokrokovým zamotáním kabelu do oka. Jenže tento spoj měl v náročném terénu komunikace vedoucí na Bromo tendenci se rozpojovat. Náš řidič se snažil kabel zamotat osvědčeným způsobem s pouhým použití svých šikovných rukou, protože vozit nářadí ve voze v tak špičkovém stavu je samozřejmě přežitek. Ruku k dílu zde přiložili šikovné české ručičky našeho spolucestujícího Ondry, který měl s sebou multifunkčí nožík, jehož částí byly i kleště. Takže opraveno. Jsem si zcela jist, že po tomto incidentu byl inkriminovaný vůz poslán k odborníkům do sevisu, kde spojení zabezpečili originálníma svorkama a podobný incident už se od té doby neopakoval :). Při opravě se stala ještě další událost, kdy jezdec na motocyklu neodhadl klouzavost povrchu pokrytého sopečným popílkem a rozplácnul se ještě před samotným objížděním našeho odstaveného auta. Ale to stále nebyl pro ten den poslední nevšední zážitek.

Poté, co jsme si užili rodeo v opět funkčním voze na pláni pokryté silnou vrstvou sopečného popela, jsme dostihli druhý vůz, který technické problémy minuly. Dorazili jsme na parkoviště vedle hinduistického chrámu, kde probíhal jakýsi obřad. Parkoviště bylo na úpatí činného kráteru sopky, odkud se nedalo dále jet autem. Teprve teď jsme viděli celkový rozsah oslav zmíněného svátku. Byl to pohled jako z post-apokalyptického filmu. Nahoru a dolů se chaoticky valily proudy lidí, mezi nimiž se proplétali koně a osli s vodiči po boku a lenochy na zádech. V některých místech, tato cesta byla dokonce spojena s cestou, kde se ještě větší lenoši snažili vyjet na motorkách či mopedech, nebo se tyto cesty alespoň občas překřížily. Celou scénu dokresloval povrch pokrytý sopečným popelem, který všichni ti lidé, motorky a zvířata vířili do ovzduší. Překrásný pohled.

Bromo

Cesta vzhůru na okraj vulkánu byla vskutku potěšením. Postaral se o to propadající se povrch ze sopečného prachu, vedro a další výše zmíněné podmínky. Nicméně rozhodli jsme vystoupit na okraj vulkánu alternativní cestou, tedy mimo hlavní proud lidí. Když jsme se o tom později bavili s ostatními, zhodnotili jsme, že to byla dobrá volba. V hlavním proudu prý dychtivost návštěvníků po zdolání vrcholu přerůstala v bezohlednost k ostatním. Na okraji sopky jsme měli možnost vidět dolů do kráteru s kondenzovanou sírou, odkud stoupal kouř. Neméně zajímavé bylo pozorovat místní návštěvníky, jenž v den svátku obětovali zeleninu, rýži, ale také slepice a dokonce i kozu. Rituál spočíval ve vhození obětiny do kráteru. Vnitřní strana však klesala do kráteru postupně (nikoliv tedy svislý sráz a pak láva), dost mírně na to, aby se tam dostali jiní výtečníci, kteří evidentně tento svátek nemají jako pilíř své víry a sbírali všechny použitelné obětiny. Několikrát jsme viděli, jak chlápek shora mrštil dolů slepici a ve srázu uvnitř kráteru začal závod o to, kdo se nebohé drůbeže první zmocní. Vítěz svůj úlovek triumfálně přidal k ostatním a okamžitě se připravoval do startovních bloků pro další kolo. Poté, co jsme se nabažili pozorování soubojů o slepice, jsme se vrátili stejnou parodií na cestu, kterou jsme šli nahoru. Při návratu dolů jsme se zastavili v přilehlém hinduistickém chrámu, kde zrovna probíhal obřad. Na parkovišti jsme měli sraz se zbytkem výpravy, jenže na místě jsme se sešli jen s polovinou skupiny. Zbytek jsme našli až po zběsilém hledání v okolí improvizovaného parkoviště. Pravděpodobně i proto, že podobných míst, kde stál červený i zelený tereňák společně, bylo v okolí asi 10. Cestou do hotelu už jsme stihli jen povečeřet v restauraci na pobřeží mezi mangrovy, kde se moře při odlivu změnilo v bahnitou pláň.

Bromo2

Den 7. – Ijen Plateau

Další ze sopek přinesla opět silný zážitek. Sedmý den cestování jsme se vydali k činnému vulkánu Ijen Plateau, který je známý těžbou kondenzované síry přímo v kráteru. Po předchozích dnech, kdy jsme zbytečně tahali bundy v batohu, jsem rozhodl, že dnes budou opět zbytečné, a proto je necháme v hotelu. To se ukázalo jako velmi neprozíravé rozhodnutí, když jsme po průjezdu nížinou, vystoupali do oblačnosti, jež obepínala horu, na kterou jsme se měli šplhat. Kvůli těmto skutečnostem jsem zakoupil u místního prodejce dvě pláštěnky pochybné kvality za cenu tak nízkou, že nemělo cenu smlouvat. Nicméně pochválen za tento čin jsem byl ironicky. Žena si raději vypůjčila od řidiče deštník. Cesta vzhůru byla, jak je v Indonésii zvykem, perfektně upravena, jenomže naneštěstí její konstruktéři zvolili jako svrchní vrstvu klouzavé bahno. To samozřejmě společně s prudkostí stoupání vedlo k několika pádům a komickým situacím. Na cestě nás zaujal doplňkový přivýdělek dělníků, kteří odváželi síru z kráteru dolů. Když jeli nahoru s prázdným vozíkem, snažili se přemluvit turisty, aby se jimi za poplatek nechali vyvézt nahoru. Při pohledu na ně se nešlo ubránit myšlenkám o otrokářství. Nicméně někteří lenivci využili služeb nebohých dělníků. Cesta k okraji kráteru byla dlouhá asi 3km a dělníci ji zvládnou nahoru a dolů většinou dvakrát. Mají k dispozici vozík překypující technologickými výstřelky jako třeba brzdy. Cesta byla pro nás náročná, i pokud jsme šli naprázdno nebo jen s batohem, takže s vozíkem nahoru a dolů to musel být masakr. Inu mechanizace zde postupuje pozvolným tempem, asi také kvůli velmi nízké ceně práce. Jenže po vystoupání na okraj kráteru jsme si uvědomili, že pracovníci s vozíky jsou jen lehká parta, nebo mají tuto práci za odměnu. Jen co jsme se dostali na konec cesty, která jen tak tak umožňovala jízdu vozíkům, jsme se setkali s drsnou partou. Její členové musí překonat asi 100m převýšení ve vzdálenosti asi 1km pěšky bez vozíku, ale zato se dvěma košíky pro náklad síry spojenými silnou latí na zádech. Cestu jim zpříjemňují všudypřítomné sírové výpary ze dna kráteru. Dělníci si průměrně do košíků nakládají síru o váze 60-70kg(!). Pravda, mohou si dopřát komfort v podobě položení košíků na nejbližší stojan. Stojany jsou rozmístěny po cestě ve vzdálenosti několika desítek metrů. Při pohledu na jejich stezku připomínající skalní průsmyk bylo jasné, že tohle je práce snů. V našem případě ještě náš úžas dokreslovalo chladné počasí s otravným deštěm a bičujícím větrem. Dělníci přitom nejsou nijak extrémně dobře placení, je to jen nadprůměr na místní poměry (8-10€ denně). Síra totiž není tak extrémně žádanou surovinou a aby se těžba vyplatila, musí se jí získat hodně. Navzdory očekávání nejsou prý dělníci nijak zvláště nemocní nebo to alespoň tvrdili v článku, jenž jsem o Ijen Plateau četl.

Ijen Plateau

My jsme sestupovat dolů po stezce smrti měli zakázáno, mohli jsme jen nejdále tam, kam dojeli vozíky plus pár metrů dále na vyhlídku, kde jsme po rozestoupení směsice mraků a výparů mohli vidět překrásný pohled na tyrkysové jezero se sytě žlutými břehy pokrytými sírou. Při těžbě se využívá kondenzace síry. Horká pára s jejím vysokým obsahem je vedena v trubkách a na výstupu kondenzuje. Pracovníci poté kusy kondenzované síry odlamují a nosí na okraj sopky, kde svůj náklad přeloží na vozík. Celkově silný zážitek a další důvod vážit si své práce a života. Pokochali jsme se tedy pohledem na jezero, cestu do kráteru a dělníky a vydali jsme se zpět stejnou brilantní cestou pro vozíky. Dole v bistru jsme měli možnost poobědvat v bistru, kde nás majitelka nechala nahlédnout do své kuchyně splňující nejvyšší hygienické standardy. Bistro si pravděpodobně zakládalo na své ekologičnosti, protože vodou na umývání se přísně šetřilo a odpadky byly likvidovány pálením. Obrázek dokreslily povalující se kočky a skupina místních, kteří zde něco pojídali a hráli karty, či co. Objednali jsme si tedy jeden z pokrmů v nabídce, se kterým jsme byli již plně seznámeni, neboť je v každém bistru nebo restauraci téměř totožný. Smažená rýže, smažené nudle, eventuálně s kuřetem či hovězím, polévky bakso, chap chai a popřípadě nějaká novinka, námi dosud neobjevená. Někteří z nás si objednali pokrm s kuřecím masem a měli tak možnost na vlastní oči sledovat jeho přípravu a získali tak další silný zážitek. Místní zkušená kuchařka uvařila polévku ve stylově umaštěném rendlíku, naházela tam zeleninu, nudle a jako zlatý hřeb vyndala z šuplíku kus uvařeného kuřete a svýma umouněnýma rukama pár kousků masa nakrájela do polévky. Pravda, někdy je nevědomost sladká, ale nedělám si iluze, že jinde postupují výrazně jinak. Cestou zpět do hotelu jsme se zastavili u vodopádu slabého roztoku kyseliny sírové s překrásně žlutou barvou. Na okolní floru prý nemá zrovna nejlepší vliv. Následně jsme navštívili farmu, kde pěstují a zpracovávají kávu. Měli jsme možnost vidět kávová zrna v jejich fázích, než se dostanou do obchodů a také pracovníky zpracovávající kávové bobule v akci. Navečer nám ještě zbyly síly na obhlídku kostela a mešity ve městě Bondowoso, kde jsme ten den přespávali.

Jezero Ijen

Den 8. – trajekt na Bali

Na tento den byl naplánován přejezd k trajektu, jízda trajektem a následně přejezd do dalšího nocoviště. Obětovaný den pro transport. Za zmínku stojí opice (makaci jávští), které se v těchto končinách (na východním pobřeží Jávy) vyskytují hojně. Žijí zde ještě poměrně divoce, a tak jsou sice zvědavé, ale stále ještě obezřetné oproti jiným oblastem, kde jsou zcela zvyklé na lidskou přítomnost. Chtěli jsme je přilákat blíže házením sušených banánů, ale opice si držely odstup. Kousek od místa s opicemi jsme se nalodili. Trajekt měl podlaží pro auta a pak podlaží pro cestující, kde nechyběl všudypřítomný stánek s občerstvením, jenž se v Indonésii pravděpodobně i v té nejzapadlejší díře. Na Bali jsme pojedli v kouzelné restauraci u moře grilované ryby. Kuchař uměl nebývale dobře anglicky a posléze nám sdělil, že pracoval několik let v USA. Prostředí na Bali bylo lehce odlišné od toho na Jávě tím, že v zástavbě byly všude vidět hinduistické mini-svatyně, které se na Jávě vyskytovali jen zřídka. Je to proto, že na Jávě je dominantní vírou islám a na Bali hinduismus. Když poprvé projíždíte vesnicí, kde každý dům má tyto nutné tři chrámky na zahradě, vypadá to mysticky, ovšem po čase to zevšední. Večer už zbyl čas jen na bleskovou prohlídku městečka Lovina Beach.

Opice
Odkaz na galerii

Svatební cesta po Indonésii – cestování 1. část

Java

Při cestování do lokalit vzdálených půl světa se cestovatel musí připravit na únavnou, dlouhou a nepohodlnou cestu. Tím vším jsme si prošli cestou tam, ale zejména nazpátek. Let byl z Prahy přes Dubaj do Jakarty, kde byl naplánovaný přestup do Yogyakarty. Původně měl být let až druhý den a přenocování v Jakartě, ale jak jsme byli dopředu informováni, změny plánů v Indonésii nejsou ničím neovyklým, a tak bylo přenocování v Jakartě vyškrtnuto z plánu.
Cesta tam byla sice dlouhá, ale proběhla bez mimořádných událostí typu zpoždění letadla, zřícení letadla, neutišitelného haranta za zády, ztracených kuftů atp., takže úspěch. První ubytování v hotelu s bazénem a přilehlým aquaparkem bylo sladkou odměnou po vytrpěných strastech v letadlech, autobusech a na letištích.

dedecek

Den 1. – královský palác, chrám Borobudur

První den (celkově to byl asi 3. den zájezdu, ale 1.den cestování) jsme si měli možnost prohlédnout královský palác v Yogyakartě, kde bylo i něco jako muzeum s popisky v angličtině jen u vybraných exponátů. Většina prohlídek kulturních památek probíhala tak, že jsme si dali rozchod a sami si prohlíželi krásy, jenž nabízí daný objekt. Na tomto místě jsme se poprvé setkali s místními lidmi v reálném životě, tedy mimo hotel a letiště. Zmíněný kontakt nám nastínil v jakém duchu se budou interakce mezi námi a místními odehrávat a ve stejném stylu to pokračovalo i na následující památce, buddhistickém chrámu Borobudur. Běžní Indonésané námi byli asi stejně fasciováni jako my při pohledu na impozantní chrámy. Zhruba každých pět minut nás někdo zastavil a chtěl si udělat s námi společnou fotku. Jejich nadšení pravděpodobně umocnili naše (moje a mojí novopečené manželky) tělesné dispozice. Lépe to zřejmě vysvětlí fotografie.

S mistnima

Na Borobuduru je zajímavé, že ač na první pohled působí monstrózně, nemá žádné využitelné vnitřní prostory. Kryté jsou tak vlastně jen chodby a schodiště. Kromě nich jsou tu jen ochozy a prostory kolem stúp a stúpy samotné. Stúpa je vlastně takový děravý zvon, kde uvitř sedí Buddha a někdy taky nesedí, protože ho zub času už poslal do věčných lovišť. Ochozy jsou pochopitelně lemovány výzdobou inspirovanou mytologií a sochami u nichž No.1 je nečekaně Buddha. V prostoru před chrámem jsme viděli i průvod slonů, což v nás vzbudilo dojem, že budeme potkávat exotická zvířata na každém kroku. To se ale bohužel nenaplnilo. Navečer jsme museli ještě zvládnout přesun autobusem k hlavnímu bodu programu následujícího dne hinuisticko-buddhistickému komplexu, chrámu Prambanan.

Den 2. – chrámový komplex Prambanan

Časné vstávání a snídaně nám zajistili nízký počet návštěvníků a snesitelnou teplotu v chrámovém komplexu Prambanan, nicméně postupně se teplota zvyšovala a přicházeli turisté prahnoucí po potěšení svého zrakového smyslu. Ačkoli okolo hlavní skupinky chrámů, kde 6 z nich bylo opravdu velkých, se pohybovalo lidí dost, ve vzdálenějších chrámech jich bylo kromě nás pomálu. Hlavní skupina se skládala z hinduistických svatyní postavených pro trojici top class bohů Višnu, Krišnu, Šivu a trojici druhořadých bohů Ganejšu a dalších dvou. Ganejšu si pamatuji stejně asi jako všichni ostatní proto, že je to slon se čtyřmi rukami.

Prambanan

O kus dále byli již zmíněné chrámky, u kterých bylo pramálo lidu a taktéž ohrada s daňky. Většina chrámů byla hinduistických, ale byli tu i buddhistické. Hinduistické chrámy se od buddhistických liší i tím, že už nabízejí určitý zastřešený prostor, ve kterém se mohou schovati pověřenci vykonávající nejrůznější rituály. Pravda, prostory jsou sice tmavé, špatně větratelné, vlhké a většinou se zde ještě živé osazenstvo musí dělit o prostor se sochou boha, kterému je chrám zasvěcen, ale je to pokrok od buddhistických chrámů skrývajících jen zastřešená schodiště a chodby. Je možné, že i tento fakt mohl být jedním z důvodů, proč hinduismus v dávných dobách postupně nahrazoval buddhismus původně silný v kramflecích. Odpoledne jsme pokračovali autobusíčkem do horského chrámu plodnosti Candi Ceto se zajímavými kreacemi a výhledem na krajinu. Následně se naše skupina vydala po svých mezi malebnými políčky doprovázena místní průvodkyní, která nám svou začátečnickou angličtinou s roztomilým asijským přízvukem dala výklad o rostlinách, krajině a lidech žijících v okolí. Když jsme se znovu setkali s naším mikrobusíkem s řidičem a průvodcem pro Javu a Bali uvnitř, zamířili jsme do hotelu ve vysokohorském městečku Tawangmang. Nutno podotknout, že vzhledem k vyšší nadmořské výšce, tu večer nebylo zrova teplo jako v tropech. Na místním trhu se mi tu podařilo koupit jedinné zralé mango za celou dobu cestování po Indonésii. Jinde buďto nebyla nebo nestála za nic. Dále tu nabízeli exotické ovoce jako rambutan, mangostan, hadí ovoce nebo dračí ovoce. Prostě zboží, co u nás v Albertu moc nepotkáte.

Candi Ceto

Den 3. – Mt. Lawu

Mt. Lawu
V další den nás čekal fyzicky nejnáročnější výkon našeho putování, a sice výstup na Mt. Lawu, nejvyšší horu široko daleko sopečného původu. Měli jsme se rozdělit na skupinky podle ambicí na zdolání hory. Vzhledem k věkovému průměru v naší zájezdové skupině okolo 50ti let (a to jsme ho s Helčou dost snížili :)) nás pasovali do skupinky nejambicióznějších horozdolávačů společně s dalším průměru-snižovačem Ondrou, jenž měla pokořit vrchol. Ostatní měli za cíl dojít někam do 3/5. Já s robustní ortézou kvůli nedoléčeným nataženým vazům v koleni a s tím souvisejícím předešlým měsícem totálně bez sportu, jsem nebyl úplně nejlepší volba do vrcholové skupiny. Nicméně i přes četné pády do bahna při cestě nahoru a hlavně pak dolů, jsme se špinaví, upocení, ale plní pocitu naplnění vrátili do základního tábora ještě za posledních zbytků světla. Upřímně ale, poslední stovky metrů před vrcholem probíhaly stylem deset kroků na půl minuty oddechu. Mt. Lawu měří 3265m a my jsme začínali v 1826m, což dělá převýšení přes 1400m, které značně otestovalo naše současné fyzické možnosti. Zbytek osazenstva byl už zpátky ve městě, potažmo v hotelu a tak jsme museli zavolat našeho průvodece s autobusem. Po celou dobu cestování jsme totiž měli jednoho průvodce z Čech, Petra a v Indonésii řidiče a průvodce, který uměl anglicky. Pro Javu a Bali to byl pro svůj úsměv nezapomenutelný Áda (+řidič Džaja) a na ostrově Flores a Rinca to byl na svůj věk (okolo 40) infantilně vypadající Emanuel. Jméno řidiče z Floresu se mi vytratilo z mozkové kůry. Všichni průvodci s námi byli v podstatě non-stop a vykonávali skvělou práci. Vždy se snažili maximálně vyhovět našim požadavkům i přes rozdílnost našeho světa oproti jejich.

Po návratu

Den 4. – vodopád Sedudo, Indonéské Lurdy

Koupani pod vodopadem
Po zaslouženém odpočinku v hotelu jsme vyrazili dále na východ Jávy a jako první jsme dorazili k vodopádu Sedudo s možností koupání pod ním. Opět jsme představovali netradiční atrakci pro místní. Stydlivější povahy ze zájezdu se koupat odmítli, což mělo za důsledek, že jsem se tam od nás koupal sám s pár místňáky. Tím atraktivita atrakce pro přihlížející získala naprosto nový rozměr. Poté, co se část výpravy v podání jednoho odvážlivce osvěžila studenou koupelí, jsme se vydali na pokračování cesty vstříc k Indonéským Lurdám. Jedná se o poutní místo, které zde vybudoval kdysi jeden urputný křesťan. Je zde možné vidět jednotlivá sousoší představující scény při ukřížování pana Ježíše Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu). A protože se tomu říká Indonéské Lurdy, tak pochopitelně nesmí chybět údajně léčivý pramen. Je zde taktéž hřbitov s hroby vykachlíkovanými dlažbou pro koupelny a všudypřítomné stánky se suvenýry. V Indonésii, jakožto asi i v dalších podobných zemích, jsou vždy východy z nejrůznějších atrakcí lemovány stánky prodejců s veleužitečnými předměty nejvytříbenějšího vkusu. Většinou jsou tyto předměty, jakožto většina zboží v Indonésii, neslýchaně levné.

Svatební cesta v Indonésii – Seznámení s Indonésií

Proč zrovna do Indonésie?

Vzhledem k loňské návštěvě národních parků západního pobřeží USA, jenž z pohledu konzervativního středoevropana může působit exoticky, jsme museli jako svatební cestu zvolit něco, co by nezůstalo ve stínu zážitkům z předešlého roku. Dovolená v penzionu na Lipně, jakkoli může být fajn, by tomuto kritériu asi nevyhověla. Plánování svatby samotné je organizačně a časově náročná záležitost, tudíž jsme zároveň chtěli nějakou tu starost spojenou s plánováním přehodit na cestovku. To se nám ale podařilo jen částečně. Do našich spárů se dostal katalog CK Víkend, který nabízí na léto slušnou nabídku poznávacích zájezdů. Našim termínovým požadavkům ovšem vyhovovalo jenom pár z nich. Mezi nimi poznávací cesta do Indonésie, jenž podle popisu nabízela zajímavou kombinaci romantiky, punku a poznání. To nás zaujalo a i přes cenu, která slabším povahám (jako třeba mně) může navozovat zrychlení tepu, dechu nebo rozšíření zornic, jsme se pro Indonésii rozhodli.

Kde Indonésie vlastně leží?

Je zvláštní, že běžný stoupenec kultu knedlíků a piva (občan ČR pozn. redakce) ví tak pramálo o čtvrté nejlidnatější zemi světa (po Číně, Indii a USA 07/2017), zemí s největší muslimskou komunitou na světě, Indonésii. Zemi, která je soustavně devastována pěstováním olejových palem pro výrobu tolik rozporuplného palmového oleje a kde žijí unikátní a kriticky ohrožené živočišné druhy. Vetšina čecháčků by měla problém určit polohu, kde se Indonésie nachází a málokdo by dokázal uvést, že hlavním městem je Jakkarta i přesto, že většina o existenci Jakkarty ví. Jakmile ale přijde řeč na místa jako Bali, Jáva, Sumatra, Borneo, Nová Guinea, nejspíše se většině vybaví vzpomínky na více či méně oblíbené hodiny zeměpisu. Ano, všechny tyto ostrovy jsou součástí Indonésie, jde tedy o stát rozprostírající se na mnoha ostrovech podobně jako třeba Filipíny. Proč tedy středoevropané vědí o Indonésii jako celku tak málo? Možná kvůli tomu, že je tak daleko. Jenže to nedává smysl, protože Austrálie je ještě dál a všichni znají Sydney, Melbourne a ví, že tam žijí koaly, Aboriginci a klokani. Přitom populace Austrálie nedosahuje ani desetiny té indonéské. Nejspíš je to tím, že povědomí a zájem o jednotlivé ostrovy mnohdy předčí samotný stát, a nebo nedávná poměrně krvavá historie, kterou si Indonésie prošla v občanských válkách. Svou nynější skvrnu na mapě Indonésie ustálila teprve nedávno, přičemž občasné drobné územní korekce už málokoho překvapí. V nedávné minulosti si pro sebe různí diktátoři usurpovali moc pod záminkou boje za lepší život národa, nebo spíše seskupení národů. V současné době (2017) je situace poměrně stabilní a vládnoucí špičky vykazují jisté náznaky demokracie. Indonésie je tedy republikou, i když s demokracií řekněme východního typu. Tolik z učiva expresního dějepisu a zeměpisu.

Co tam žije za lidi?

Indonésané díky historii osídlování a ostrovní separaci nejsou samozřejmě všichni typově stejní. Jinak vypadá typický obyvatel Jávy a jinak místňák z ostrova Flores. Většinou jsou ale drobní, usměvaví človíčci s asijskými rysy. Typicky jsou k sobě i k cizincům milí a evidenně dosti pracovití.
Organizace práce však nezřídka pokulhává. Jako když například v dopravní špičce upravují jedinou možnou silničku a na půl hodiny jí proto dočista uzavřou. Všichni řidiči musejí počkat než jeden bagr shora poshazuje půl hory s veškerou vegetací dolů a druhý to z cesty uklidí, aby ji mohli znovu otevřít. Nebo například v Indonésii je již nemožné sehnat náhradní díly pro typy záchodů vyráběné před dvěma lety, protože se s nimi prostě nepočítá a jede se nová série. Takže se musí vše udělat znovu. No což, záchody s mísou jsou stejně jenom pro turisty, místní preferují v tomto ohledu bližší kontakt s přírodou. Nicméně pracovitost místním lidem nelze upřít, zvláště těm nebožákům, co dřou celý den ve vedru na poli. Zajímavý byl i přístup k práci a životu místních lidí. I přes drsnou řeholi v nuzných podmínkách byl úsměv v jejich tvářích nepřehlédnutelný.

Vliv nábožensví je znát na každém kroku, nicméně i přes náboženskou diverzitu s většinou muslimů, poměrně velkou skupinou křesťanů, pár hinduistů a buddhistů je soužití bez větších konfliktů, alespoň co jsme mohli při cestě zaregistrovat nebo co jsme se doslechli od místních a průvodce. Indonésané si vždy ale konkrétní náboženství trochu poupravili po svém, případně do něho vložili prvky předchozího náboženství, aby pro ně přechod nebyl tak radikání. Vývoj rozložení náboženství byl pochopitelně složitý, ale v kostce jde říci, že po éře tradičních kmenových náboženství, přišel buddhismus a s ním i vytvoření větších společností, jako království. Následně byl buddhismus postupně vytlačován hinduismem a obě náboženství existovaly společně, a tak nějak splynuly (proto jsou některé místní chrámy buddhisticko-hinduistické). Po arabské expanzi se začal šířit do Indonésie islám, který se rozšířil hlavně na nejosídlenější Jávě. V novověku portugalští katolíci a po nich holandští luteránští kolonisté obohatili paletu náboženstí o křesťanství v jeho dvou podobách. Oblékání podle tradic není striktní, ženy si většinou rozhodují, zda se chtějí zahalovat nebo ne.

Jak se lidem v Indonésii žije?

Indonésie po ekonomické stránce zažívá vzestup a to asi hlavně díky stabilitě režimu. Díky pracovitosti lidí má slušný potenciál do budoucna. A i když na některých místech stále vládne punk tvrdou rukou, objevují se náznaky civilizace a zlepšování životní úrovně. Je ovšem veliký rozdíl mezi výdělky ve městě a mimo něj, a to řádový.

Takže jet do Indonésie nebo ne?

Indonésie nabízí unikátní historické objekty, krásné přírodní úkazy (které se bohužel ale někde stávají obětí ekonomických záměrů), přátelské obyvatele, kulturní šok, poměrně předvídatelné počasí a nízké ceny všeho, kde nemohou jednoduše separovat místní a cizince (takže všechno kromě letenek, vstupů do chrámů, parků, turistických atrakcí a předmětů). Na poznávací dovolenou je to ideální volba, na válečku u moře, je to asi zbytečně daleko.

Průnik světů

Jmenuji se Koníček a toto je můj deník. Byl jsem vždycky tak trochu dobrodruh, který neví kam dřív skočit. Deník jsem se rozhodl psát na základě divných událostí, které se mi staly několik dní nazpět.
Procházel jsem se místy, která poměrně znám nebylo ještě tak pozdě a tam jsem se rozhodl prozkoumat cestu, kterou jsem ještě nikdy nešel. Cesta vedla dál a krajina se lehce proměnila. Najednou květiny a keře okolo byly nějak podezřele zarovnané, jakoby to někdo udělal záměrně. Pokračoval jsem dál cestou a obdivoval květiny, které jsem ještě nikdy neviděl. Jak jsem se tak kochal tou nádherou setmělo se a já se ocitl sám v noci v neznámém prostředí. Pomalu jsem se připravoval na přenocování, když v tom jsem si všiml světla nedaleko vzdáleného ode mě. Jak jsem se k němu blížil vypadalo to jako brána do jiného světa, kde je stále ještě den. Cesta byla velmi schůdná s minimálním porostem vegetace a vedla směrem k oné bráně. Chvilku jsem váhal, zda mám vstoupit. Nakonec zvědavost zvítězila a já se vydal dovnitř. Povrch země uvnitř byl naprosto odlišný od čehokoli, co jsem doposud znal. Vegetace byla téměř neznatelná a měla prapodivnou barvu. Nic takového jsem nikdy před tím nezažil. Procházím dál a nestačím se divit, tento svět je naprosto odlišný od toho, ve kterém jsem doposud žil. Po chvilce pátrání narážím a obří skálu vysokou asi až do nebes, je téměř hladká a má jednolitou barvu. Zkouším se podívat po pitné vodě, nebo něčem k snědku, ale krajina je pro mě naprosto neznámá, tak nevím kde začít s hledáním. Po chvilce obcházení okolí nacházím něco, co vypadá poživatelně. Je to ale podezřelé, leží tu na zemi ve velkém množství pravděpodobně velmi výživná potrava. Vypadá to, jako by jí sem někdo dal záměrně. Opatrně ochutnávám a zdá se, že je toto jídlo poživatelné a dokonce chutné. Stále tomu nerozumím, všechno je tu tak jiné, většina tvarů je rovných, často jsou tu hladké plochy, rohy a teď navíc potrava ležíc přímo přede mnou v okamžiku kdy sháním jídlo. Přemýšlím, jestli to nemůže být ráj o kterém od malička slýchávám. Jenže proč jsem tady sám? Je to zvláštní, nedává mi to smysl. Náhle se ozvaly zvuky a něco obrovského se blíží ke mě. Zůstávám jako zmrazený. Přede mnou se objevil obr velký tak, že skoro sahá do výše nebeských skal. Co bude teď? Asi mě spatřil a míří ke mě. Naklání se nade mnou a natahuje ke mě svou horní končetinu. Na poslední chvíli jsem uskočil. Prchám pryč a obr mě následuje, snaží se mě lapit. Schovávám se do štěrbiny mezi dvěma obřími skalami. Obr se sem nemůže vejít. Chvilku chodí okolo a vydává různé zvuky. Po chvíli to vzdává a odchází. Za nedlouho poté v tomto světě také nastává noc. Opatrně se ploužím do míst, kde předtím chodil obr. Je pryč. Obcházím okolo a místy tu svítí drobné zdroje světla zabarvené do různých barev jako červená, zelená a další. Působí to strašidelně, nicméně jejich svit umožňuje alespoň nějakou viditelnost a mě se zdá, že jsem uzavřen v tomto světě čtyřmi obřími skálami a že obr musel vstoupit do jedné ze skal. Náhle slyším podivné zvuky a tak se snažím se vrátit co nejrychleji do úkrytu. Vidím jak se skála otevírá a do prostoru vstupuje znovu obr. Schovávám se do úkrytu ve skalách. Obr chvíli chodí okolo, občas se shýbne a vydává zvuk, nakonec odchází a po jeho odchodu se skála opět uzavírá. Možná je to bůh, který umí otevírat skálu a přivolat noc. Nehodlám nic riskovat a nocuji v úkrytu ve skalách. Předešlá zkušenost, kdy jsem se málem dostal do spárů obra mě dostatečně vystrašila.
Je ráno, nebo něco na ten způsob v tomhle světě. Nerozednívá se totiž tak rychle a tak intenzivně jak jsem zvyklý. Je tu ale trochu vidět okolo. Když jdu hlouběji skalní proláklinou, najednou se zděsím. Leží tu mrtvola tvora, kterého jsem už v životě viděl a o kousek dál další. Jsem k smrti vyděšený, hlavou mi probíhá nespočet teorií o tom, kde to vlastně sem a co se mnou bude. Je tohle nějaký hřbitov? Nebo si obři pro zábavu ukládají mrtvoly bytostí, které uloví v našem světě? Jedno je jisté ráj to není a začíná se to podobat spíše peklu. Ke všemu začínám pociťovat nedostatek vody. V mém světě bylo vody všude dostatek, zejména po ránu. Najednou slyším zvuky. Nejspíš se opět otevřela skála a přichází obr. Ne není sám, jsou dva a blíží se k mému úkrytu, proto radši zalézám. Obři teď něco dělají v jedné z těch vysokých skal a různě se pohybují okolo. Náhle slyším potok vody, který však po chvíli ustává a zase za chvíli je znovu slyšet. Umí snad tyto bytosti kromě ovládání dne a noci ještě vykouzlit vodu? Po čase opět obři odchází do otevřené skály, která se za nimi zavírá. Po chvilce váhání se dávám na průzkum, potřebuji nutně sehnat vodu a tak skouším vylézt na jednu ze skal směrem tam, kde jsem slyšel onen potok. Jsem naštěstí dobrý lezec a tak se mi daří se dostat nahoru poměrně rychle. Nacházím se ve výklenku ve skále, která pokračuje nade mnou dále vzhůru. Plocha je tu rovná a vyskytují se tu velké objekty pravidelných tvarů. Kousek ode mne je poměrně velká prohlubeň kde to vypadá, že by mohli být zbytky vody. Sestupuji do prohlubně a konečně hasím svoji žízeň. Voda má ale zvláštní příchuť a podivně se leskne. Chvíli váhám ale pak se rozhoduji vydat se dál nahoru na skálu nad tímto výklenkem. Jedná se o náročný výstup ale posilněn vodou to zvládám a ocitám se nahoře, kde docházím k zajímavému zjištění. Skála nevede do nebes, jak jsem předtím myslel, nýbrž je ohraničena další skálou nahoře. To znamená, že to už nahoru nikam nevede. Výstup byl tedy zbytečný. Sestupuji dolů a dávám se na průzkum okolí. Světlo ve dne není takové na které jsem zvyklý, ale zdá se mi, že za jednou ze skal jaksi prosvítá zdroj světla. Je dokonce možné, že je to z míst, odkud jsem prošel branou, když jsem do tohoto světa vstupoval. Je to světlo z mého světa. Vydám se tedy tam. Bohužel ale brána je zavřená a pokusy dostat se do míst, kde světlo proniká skončili neúspěchem. Vypadá to, že mezi těmito světy je jakási neviditelná bariéra, která mě nepustí zpět do světa kterého znám ať se snažím sebevíc. Je možné, že cesta vede pouze sem a nikoli zpět. Propadám zoufalství. Začíná se mě zmocňovat pocit, že se odsud už nikdy nedostanu, že už nenavštívím místa, která mám tak rád a neuvidím ty známé tváře. Přece to tak snadno nevzdám! Když to nejde tudy, zkusím najít jiný východ. Vydávám se tedy směrem od světla. Dostávám se ke skále, u které jsem byl asi včera zkouším najít cestu dovnitř, ale marně, zkusím to tedy do dalšího směru. Po notné dávce chůze se ocitám u další skály, je to asi ta, z které vychází obři. Zkouším zde najít skulinku, nebo skálu otevřít silou a pak na ní kousek vylézt. Marně a bez úspěchu. S notnou dávkou beznaděje a zlosti se vydávám do dalšího směru. Opět se dostávám ke skále a opět tu není jediná skulina. Když zkouším vylézt nahoru nacházím skálu i nahoře. Jsem uzavřen mezi skálami v kvádru a není tu žádná cesta ven. Beznaděj dosahuje vrcholu. Skončí snad moje životní pouť v tomto vězení, kde jsem sám a nemám tušení co je smyslem tohoto světa? Lehám si na zem v letargii a snažím se předjímat co bude dál. Napadají mě jen ty nejhorší myšlenky, všechny končí stejně. Mým koncem. Myslím na to jak skončím jako další bytosti, které se schovávali před obry a skončili mrtví ve skalní soutěsce. Ale já nebudu jako oni, zůstanu přímo před místem, kde se otevírá skála a zkusím proniknout dovnitř. Hodiny čekání jsou zničující, zvlášť když vím, že to možná jsou mé poslední. Posílím se ještě předtím z jedné z hromádek jídla, kterých je tu překvapivě hodně. Napadá mě, že to sem dali obři schválně, aby si své oběti vykrmili. To je mi ale jedno, jestli to má být moje poslední hodinka, tak ať mi alespoň nekručí v břiše.
Po těchto zápiscích byla v deníku časová prodleva, na kterou chci upozornit. Deník jsem dopsal až s časovým odstupem, poté co odezněl šok z nastalé události.
Slyším zvuky za skálou, to jsou určitě obři. Smysly mám vyostřeny, tep na maximu. Chvíli se obři zdržují ve skále a pak se skála otevírá. Dovnitř vchází jeden z obrů, ale asi si mě nevšiml, pokračuje dál. To je moje šance! Pronikám do skály a k mému překvapení je tu nemnoho široký prostor mezi dalšími skalami. Jdu dál a napravo uvidím pootevřenou skálu. Zkusím jít tedy tam. Uvnitř je hodně světla a povrch země i skal okolo se leskne. Vzadu stojí jeden z obrů a různě máchá svými údy. Jdu opatrně kousek dál, obr mě zatím asi nezpozoroval, ale přicházím k další stěně, která mi znemožňuje postup. Chci se tedy potajmu vytratit škvírou ve skále, ale přichází problém. Obr se ke mě otáčí, ale nejde ke mě, vydává hlasité vysoké tóny a máchá končetinami jako o život. Je možné, že je to kvůli mě.
Skála se pootevřela víc a dovnitř vnikl druhý z obrů. Končetiny natahoval ke mě a snažil se mě dostat. Napoprvé ani napodruhé se mu to nepovedlo, podařilo se mi včas uskočit. Napotřetí už mě ale sevřel do svých obřích chapadel. Byl jsem připraven na nejhorší a učinil jsem několik marných pokusů dostat se ze sevření. Údy obra však byly pevné i když na povrchu měkké. Chvilku se nedělo nic, ale pak se najednou sevření otevřelo a já jsem letěl vzduchem, jako kdyby mě obr odhodil. Přistál jsem poměrně elegantně a ihned nasadil k úniku. Po chvíli kdy jsem pádil pryč, jsem se zastavil a rozhlédnul kolem sebe. Zjistil jsem, že jsem zpět na známých místech. V tu chvíli se mi ulevilo. Nikdy ale na tuhle zkušenost nezapomenu a cestou k bráně do světa obrů už se nikdy nevydám. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v životě zažil.

Přeloženo z deníku kobylky zelené, přezdívajíc sebe Koníček, která se omylem zatoulala do domu lidí, jenž mají dveře z obýváku přímo na terasu před zahradou.
Pro doplnění dodávám poznámky jednoho z obrů:
Večer se do obýváku dostala kobylka. Snažil jsem se jí chytnout, ale vlezla za lednici. Ráno při snídani jsem jí ale nikde neviděl. Když jsme se druhý den vrátili z práce, nějak se dostala k manželce do koupelny, která tam zrovna prováděla odlíčení, či co. Žena začala řvát, tak že to asi slyšeli i sousedi. Musel jsem přiběhnout, kobylku chytit a vyhodit ven.