Tasmania Express 2015

Tento článek popisuje cestování odvážného Michala z Čechostánu alias ??? v Tasmánii. Expres proto, že na shlédnutí krás tasmánských jsem měl jen 6 dní a to i s časem na přílet a odlet. Odkaz na celou galerii.. Článek je doprovázen obrázky, na které když klikneš otevřou galerii na Google+ v místě, kde je stejný obrázek a dá se listovati dále.

 Příprava a odlet

Rozhodnutí jet do Tasmánii padlo asi měsíc předem, po uvážení aspektů, mezi které patřilo třeba to, že už se  mi nechce pracovat (jako stěhovák) a i kalkulace financí, která vypovídala o tom, že peníze na to asi stačit budou. Takže jsem zakoupil letenku s dostatečným předstihem. Nechtěl jsem nechat nic náhodě, zvláště pro omezený čas na cestování 6 dnů a vrhnul jsem se s úsilím hodným Mikuláše Koperníka na výzkum zajímavých míst. Vytvořil jsem vlastní mapu zajímavých míst, pro případné shlédnutí a propojil je křivkou přibližné cesty. Čerpal jsem ze zajímavého dokumentu 60 short walks in Tasmania a wikicamps (jestliže nevíš, google se nezdráhej použíti). Vyšlo to na něco přes 2000km a asi 150 míst k shlédnutí.  Vysvětlení k mapě: červené značky jsou ty co jsem nenavštívil, pouze jsem je tam zanes předem při výzkumu, žluté jsou ty, kde jsem byl a zelené kde jsem nocoval. Předběžný návrh jsem vložil na Guntree (kdo neví co to je, nechť použije Google, kdo neví, co to je Google, nechť se na to zeptá na Hlavním nádraží ve Štýrském Hradci, kdo tohle nechápe, čte tento článek velmi zajímavou shodou náhod) a na stránky Češi v Tramtárii na facebooku s nabídkou, zda se nechce někdo přidružit. Pochopitelně se dostavili pochybovačné komentáře, že se to nedá stihnout. Pod nátlakem tohoto skepticismu jsem podlehl a trasu upravil na kratší, proveditelnější, nicméně stále poměrně expresní, začínala i končila v Launcestonu a vůbec neprojížděla jižními částmi včetně Hobartu. Tahle trasa nakonec víceméně odpovídala realitě. Nicméně to stejně zůstalo bez odezvy ze strany potenciálních spoluvýletníků. Zarezervoval jsem si auto schválně v půjčovně, kde měli postarší lehce punková vozidla proto, aby v případě drobných škrábanců nedělali husto. Byla to asi 10-15 let stará Mazda 626 s manuálním řazením.
Nicméně to jezdilo, dalo se v tom spát a převážet všechen můj herberk a bylo to za slušný dukáty.
Let byl bez problémů, akorát jsem po výstupu z letadla zaregistroval ochlazení asi 10°C oproti Melbourne (no možná spíš 7). Vyzvednutí auta v pohodě, ale dozvěděl jsem se, že v rámci mého pojištění je spoluúčast 750$ a pokud se něco stane na štěrkové cestě tak 1500$, což možná byla cena toho auta :).

Den první

Po vyzvednutí auta už začalo vlastní cestování. Stavil jsem se v Launcestonu koupit vstupenku do národních parků v Tasmánii (60$), nabyl další informace od pracovníků turistického centra a nakoupil proviant pro stravování v pustině. Informační centra v Austrálii jsou dost užitečná, připravená a vybavená. Když to třeba porovnám s Dubají, kde jsme byli na závěr, tak je to nebe a dudy.
První zastávkou měla být jeskyně Marakopa. Prohlídka na hodinu s průvodkyní byla super. Připomíná to tam trochu Punkevní jeskyně v Moravském krasu (s rozdílem, že tady chyběl punk včetně řeky Punkvy).
Na konci prohlídky jsme šli do jednoho z dómů, kde průvodkyně zhasla a na stropě jeskyně byly vidět larvy nějaké jeskyní jepice, či co, které ve tmě svítí, takže to vypadá jako hvězdná obloha. Polárku ani jižní kříž jsem nenašel.
Po skončení prohlídky jsem se vydal směrem k nejznámější atrakci Craddle Mountains – Dove Lake. V Tasmánii ať jedete kdekoliv, pořád je na co koukat, tedy za předpokladu, že vás zajímají přírodní krásy jako vodopády, hornatá krajina, útesy, malebná údolíčka, barevné pláže a podobně. Proto jsem cestou k Dove lake zahlédl útvary hodné vyfocení (podotýkám, že nejde o ženské tvary, ale krajinu).
Příjezd k Dove lake byl celkem smutný, neboť mlha byla hustá, tak, že by se dala krájet, bohužel jsem si ale zapomněl kráječ na mlhu. Zbylí odvážlivci, co dnes navštívili Dove lake, pomalu vyklízeli pozice a já jsem se právě blížil k počátku túry. Pár minut jsem vyčkával, zda-li silný déšť lehce neoslabí. Neoslabil, a tak jsem hrdinně vystoupil z vozu a vydal se vstříc mlze.

I přes nepřízeň počasí byla krása tohoto místa zřetelná a já jsem si tak v hlavě vizualizoval, jak by to mohlo vypadat, kdyby bylo pěkně. Šel jsem okolo a v půli cesty jsem se rozhodl pro odbočku a výstup k jezeru Wilks a následný pochod přes hřebeny. Z hřebenů sešlo z existenčních důvodů, protože jsem došel k závěru, že mlha na vrcholcích hor je ideální pro ztracení se, nebo pád z útesu a i kdybych náhodou nespadl, tak bych vlastně stejně nic neviděl. Navíc cesta, kterou se stoupalo k jezeru, byla příslibem dalšího boje o kotníky, takže jsem se vrátil dolů k velkému jezeru a dokončil okruh kolem jezera a vychutnal si výhledy na mlhou sužované jezero Dove. Pro první den jsem si naplánoval kromě dvou popsaných přírodních atrakcí, ještě Montezuma falls (vodopády), ty jsem ale pro nedostatek pouličního osvětlení v lese vynechal a zamířil do prvního nocoviště ve Strahanu. Cesta to byla skutečně náročná, zvláště při přejezdu hor po setmění kombinovaného s mlhou a deštěm, kdy únavou zmítané oči hleděly titěrnou škvírkou ve víčkách na klikatící se úzké silničky, tak mi rozhodně do zpěvu nebylo. K bezpečné jízdě to mělo daleko a to i přes to, že jsem jel průměrnou rychlostí pod 40km/h. Nicméně přežil jsem a dorazil do Strahanu, kde aby toho málo rekonstruovali silnici vedoucí k mému nocovišti na pláži. Původně jsem chtěl spát jinde, ale tam to vypadalo pochybně, takže tohle byl plán B. Tento den byl časově nejvypjatější, protože jsem toho chtěl co nejvíc stihnout zpočátku, abych následně věděl co všechno je možný stihnout.

Den druhý

Noc v autě by asi nebyla špatná, kdybych jen tak měl pořádný spacák. Nicméně ten můj je spíše proti komárům, než proti chladu, a tak mi byla celkem zima. Škoda, že v Tasmánii v dobu, co jsem tam byl žádní komáři nebyli, nejspíš díky zimě.

Nicméně jsem se probudil vedle lidí v obytných autech, jejichž výbava proti mojí působila jako z daleké budoucnosti. Když jsem se s nimi dal do řeči, odměnili mě za moje vtipné povídání šálkem teplé kávy a poznamenali, že v noci vůbec zimu nepocítili. No nedivil jsem se. Prvním místem k navštívení byly Hogart falls ve Peoples parku přímo ve Strahanu (viz foto), ale ještě před tím jsem si dal snídani na parkovišti v Peoples Parku. Po snídani jsem se vydal na cestu a díky aplikaci wikicapmps jsem našel teplé sprchy nedaleko místa, kde jsem spal ve Strahanu, což bylo příjemé. Moje cesta teď vedla směrem k Lake St. Clair. Po cestě jsem se na chvilku zastavil v městečku Queenstown, které bylo vybudováno de facto kvůli místnímu dolu. Pří stoupání z města do hor jsem se zastavil na vyhlídce s dech beroucím pohledem do krajiny, kde počasí opět ukázalo, že mi nechce ukázat všechny krásy Tasmánie. Inu hory jsou zde vskutku zrádné. Na jedné straně modro na druhé smrt, vražda, zabití.

Cestou jsem měl možnost jezero Burbury, kde most, po kterém vede silnice, je uprostřed jezera, Nelson falls, další z tasmánských překrásných vodopádů a v neposlední řadě vyhlídku na Donaghys Hill, což ale nebyla úplně nejšťastnější epizoda výletu, neboť poměrně silný déšť si snažil vydobýt respekt a znepříjemňoval cestu vzhůru a mlha která je jeho dobrým přítelem, si zase chtěla nechat pohled na horu a krajinu jen pro sebe. Poté jsem se konečně dostal k jezeru St. Clair, které bylo hlavní náplní druhého dne. Rozhodl jsem se jít na delší procházku k Shadow lake a možná i Mt. Rufus, ale zpětně si myslím, že to nebyla dobrá volba, protože i díky počasí jsem neviděl téměř nic kromě těžko prostupné vegetace a Mt. Rufus v mracích. Jo a ještě wombatí bobky. Cesta mi zabrala celkem dost času a tak jsem se k hlavnímu jezeru (St. Clair) vrátil až téměř před setměním. U jezera bylo počasí daleko lepší, viděl jsem tam pár walabíků a na místě, kde prý občas bývá ptakopysk, jsem sice ptakopyska neviděl, nicméně tam byl wombat. Po setmění jsem se vydal na cestu k dalšímu přespávacímu místu a protože se počasí trošku stabilizovalo, tak se zástupci místní fauny dohodli, že mi budou po tisících přebíhat před autem. Desítky wallabies včetně pademelonů, vačice, wombat a srnec, všichni na hranici smrti před mým nárazníkem. Zde jsem poprvé potkal realitu tasmánských pozemních komunikací. Pokud se na mapě, co je nahoře podíváš na úsek okolo Grat Lake, tak vypadá jako něco jako silnice 2. třídy, jenže to je velká mýlka, přítelíčku. To je totiž štěrkový piss o délce asi 30km. Už vím, proč tu všichni měli ty off roady. Dorazil jsem tedy do míst vybraných pro nocování prostřednictvím wikicamps, ale nebyla to šťastná volba. Místo bylo totiž položeno v nadmořské výšce 1100m nad mořem (to mi sdělil Locus) a to vedlo k tomu, že k ránu tu byla zima jak dva a půl kreténa!

Den třetí

Můj spacák proto komárům a téměř všechno oblečení nestačilo a tak jsem se před 5h ráno probudil zimou a rozhodl se pro vyražení dále, tedy vlastně zpět k Great lake na východ slunce a pak na krátkou naučnou stezku k Pine lake, kde jsem zřel led v louži a bylo mi jasný, že tady byla zima minus dva a půl kreténa. Další místo byl výstup na Projection bluff, kde to z jedný strany vypadalo jako hora, ale za horizontem byla pláň. Nicméně cesta byla značená fáborky, které byly právě tam, kde byla cesta rozpoznatelná od houštiny a tam kde to splývalo, tam nebyly, takže jsem sešel z cesty i cestou nahoru i cestou dolů. Při tom jsem pochopil proč tyto houštiny představovaly pro první osadníky neproniknutelnou oblast. Po úspěšném boji se vzpupnou květenou jsem spočinul zpět u vozidla a vydal jsem se k Liffey falls, což bylo vlastně několik vodopádů za sebou. Když tu budu psát, že to byla krása s nádherou bude to znít už jako klišé, stejně tak krajina okolo. Cíl dnešního dne byl stanoven na Swansea, městečko na východním pobřeží a tak jsem si musel pospíšit. Nemohl jsem ale nezastavit u silnice, když jsem zahlédnul ježuru (echidna) a drobnější zastávečku jsem uskutečnil u Lake Leake. Swansea je krásné město u pobřeží, kde prý bývají i lachtani, které jsem však pochopitelně při svém štěstí neviděl. Zato tu byl bandicot a skupina žebravých racků a kachen, které přišli blízko, že jsem mohl cítit závan jejich dechu (všechny fotky na G+). Teplota v noci byla o poznání vyšší a já se prospal až do téměř ostudných 8 hodin.

Den čtvrtý

Pro tento den byl plán podívat se do Fraicynet národního parku. V rámci parku jsem absolvoval tůru na vyhlídku na Wineglass bay a následně i procházku po pláži tohoto zálivu. Cestou jsem narazil na tábořící lid v místech, kde bylo daleko do civilizace. Byly tu na víc dní a všechno si museli nést s sebou. Doufal jsem, že bude možné naleznout cestu na druhou stranu poloostrova k druhé pláži houštinou, to se ale ukázalo jako příliš velká výzva a tak jsem se vrátil po stejné pláži a přešel na druhou pláž po cestě, nicméně už nebyl čas na to jít po ní dále. Na zpáteční cestě okruhu jsem potkal starší (no starší, tak kolem sedmdesátky) pár. Tvrdili, že jdou celý okruh, co jsem já šel a to bylo celkem odvážný, protože bylo něco kolem páté a po 18h se stmívalo. Jen doufám, že to nebyla jejich poslední cesta. Vrátil jsem se k parkovišti a dojel autem k malé procházce na Cape Tourvile na útesu, která vedla k majáku. Kolemjdoucí turista říkal, že dole v moři vidí lachtany, ale možná jen vzal více LSD, já tam kromě kamenů a vln neviděl nic. Pak jsem sjel dolů k moři a před setměním se trošku prošel po kamenité pláži a udělal pár (krásných) fotek. Následně jsem nabral směr sever k místu přenocování. Počínaje touto, jsem začal praktikovat taktiku dvoufázové noci, což spočívá v tom, že jsem přijel do prvního místa vybraného na wikicamps k přespání a spal jsem cirka 4h než auto vychladlo a když jsem se vzbudil zimou, natočil jsem samo-chod a vydal jsem se k dalšímu stanovišti vzdálenému okolo 30km, s topením na plný gule, aby se auto znovu vyhřálo a já mohl spát další 4 hodinky.

Den pátý

Probudil jsem se nedaleko St. Helens, nasnídal se a vyrazil k St. Helens point, kde byla procházka okolo výběžku, krásný výhled a upozornění na hady. Přeměnil trochu světla odráženého z překrásné krajiny na pixely v bitmapě v mém stále ještě fungujícím fotoaparátu a vydal se na cestu do městečka St. Helens. Očekávání, že zde bude něco pěkného k vidění, se nenaplnilo. Georges působil po předchozích zážitcích poněkud nudně, tak jsem tam ani nic nevyfotil a jel směrem k Bay of fires a před tím ještě Binalong Bay, kde byly další pěkné kameny na pláži, ale u mola se dali vidět různé potvory jako velký rejnok a ještě větší úhoř. . Bay of fires, bylo další z nádherných míst, takže psát o tom nemá cenu, lepší je prohlédnout fotografie (kliknout na rejnoka a pak párkrát doprava). Stejně tomu tak je i pro další vodopády, co jsem navštívil a to Halls falls a nejvyšší a pro mě nejkrásnější vodopády v Tasmánii a vlastně i v celé Austrálii St. Columba Falls. Poslední zastávkou před uložením do hajan byl Weldborough pass Rainforest walk, procházka v deštném pralese s naučnou stezkou pro děti. Sice žádnej šlágr, ale byla tam Pangea (modří už vědí). Nocoviště pro pátou noc byly Derby a Scotsdale s využitím dvoufázové noci.

Den šestý a poslední

Původně jsem měl v plánu jet přímo do Launcestonu, tam se podívat na Cataract Gorge a jet na letisko, nicméně jsem to odvážně poupravil a jel ještě trošičku na sever do Georgetownu, což se ukázalo jakožto dobrá volba, protože jsem tam viděl staré známé papoušky Cockatoo a tučňáky, wallabies, maják a krásné pobřeží. Takže se to vyplatilo. Na cestě zpátky do Launcestonu jsem se zastavil na mostu Batman bridge a v rezervaci Tamar island, kde sídlí spousta vodních ptáků včetně malinkých kachen, které jsou na rozdí od těch vyžraných co všichni známe nebývale plaché. Hlavně jsem tam ale viděl pro mě největší hady ve volné přírodě vyhřívajíc se na sluníčku v průseku kolem dřevěného chodníčku. Správkyně parku říkala, že jsou i celkem jedovatý, ale když nedělají lidi kokotiny (jako třeba dráždit hada klackem), tak je dost nepravděpodobný, že by člověka uštknul. Posledním přírodním úkazem, který jsem navštívil byl přímo v Launcestonu ležící Cataract Gorge, což je taková kotlina s řekou, jezírkem a vodopády. Dá se tam vymyslet velké množství procházek a vypadá to zajímavě. Přes jezírko jezdí i lanovka. Je třeba se připravit na zvýšenou přítomnost turistů, což byl trochu nezvyk po pobytu v místech kde potkáš na cestě 2 lidi do hodiny. Pak už jen vrátit auto a vzhůru na letiště a zpět do Melbourne a pak na další cestování.
Jestli jsi článek dočetl až sem, pak gratuluji, můžeš se pyšnit titulem trpělivý čtenář, popřípadě titulem čtenář co nemá nic lepšího na práci. Nicméně tímto to nekončí, další články, nepochybně stejně poutavé přijdou co nevidět, ale chvilku to trvá, neboť tenhle jsem plodil téměř celý den. Za velký obrázky se omlouvám, ale nevím, jak donutit google, aby mi dal třeba jen náhledy.
Pokud zanecháš komentář, budu rád, páč budu vědět, že to alespoň někdo čte. Taky budu vděčný za upozornění na překlepy.
Za celou redakci, díky za trpělivost a zase někdy.
Tvůj ???