East coast (východní pobřeží Austrálie) 18.-31.3.2015

Následující článek popisuje cestování Michla a Helči po východním pobřeží v Austrálii zjednodušeně mezi městy Cairns a Brisbane. Přímo na to navazuje cesta v Northern territory a to přeletem z Brisbane do Darwinu.

Přípravy a let

Základní kámen plánů tohoto výletu byl položen už dlouho, před jeho začátkem. S odstupem času vlastně si ani neuvědomuji jak dlouho to bylo, takže to muselo být dost. Myslím že okolo 3 měsíců. Pamatuji si ty zdlouhavé dny strávené plánováním, neboť jsme měli překvapivě opět omezené časové možnosti (cirka 3 týdny) mezi termínem skládání zkoušky FCE pro Helču a datem konce našeho víza v Austrálii.

Vízum se dá samozřejmě prodloužit turistickým vízem, což pokud se žádá mimo Austrálii je celkem za hubičku a bez salvy byrokracie, nicméně z Klokanárie žádat je drahý a ultrasložitý (chtějí prokazovat finanční krytí, účel cestování a snad i velikost přirození tvého psa, takže pokud nemáš psa, tak jsi v řiti). Takže otázka jak do toho napěchovat co nejvíc, abychom s rudého kontinentu něco viděli? Rozhodli jsme se to řešit s pomocí cestovní agentury backpackers world, která je vlastně jenom zprostředkovatelem. Mají smlouvy s různými poskytovateli výletů. Vymýšleli tedy balíček výletů od těchto poskytovatelů a ubytování přímo pro nás, tak abychom stihli maximum. Myslím, že to můžu doporučit, byli ochotní i celkem schopní a myslím si, že ani o moc levněji se to udělat nedá. Původně jsme mysleli, že naše cestování bude jen East coast (EC), ale jednoho bystrého myslitele (mě) napadlo, že by se dal udělat i ten střed. To ale rozhodlo o tom, že výlet bude jak již tradičně velmi expresní.
Poté na nás zbylo jen objednat letenky a auto pro dopravu na EC a bylo to. Backpackersworld sice nabízí dopravu autobusem, která je sice levnější, ale kromě oficiálních zastávek se nikam jinam už podívat nedá. Let byl s Tigerair, která se podle mého názoru pyšní titulem pro nejmenší místo na nohy mezi sedadly. Nicméně v klidu a na čas jsme se přepravili do Cairns a vyzvedli připravené vozidlo. V půjčovně nám nicméně řekli, že buďto musíme zaplatit bond 800$ a nebo připlatit stovku na plný pojištění a dát bond jen 400$ s čímž jsme nepočítali, ale vyřešili dalším odtokem tvrdě vydřených dukátů z našeho účtu. Již pár dní předem, když jsem potvrzoval účast na výletu na bariérový útes za Cairns, jsem se dozvěděl, že výlet se ruší, protože se vrací cyklon na pevninu a tak jsou všechny výlety z Cairns a okolí zrušeny na minimálně další 4 dny a to i v místech 400km jižněji. Pro časovou napjatost jsme samozřejmě nemohli čekat a tak jsme s cestovkou vymysleli náhradní výlet z Airlie beach, kde jsme už jeden výlet měli naplánovaný, nicméně možností nebylo nazbyt a bylo třeba se rozhodovat rychle.

Den první – Cairns

Odhodlaní, natěšení a motorizovaní jsme vyrazili na první cestovatelskou atrakcí našeho výletu „Hartley’s crocodile adventures“, což je krokodýlí farma propojená s parkem (zoo) kde jsou hlavně krokodýly (sladkovodní i mořští), ale i další neméně roztomilá zvířátka jako klokani, hadi, kasuáři, koaly a různí ještěři. V průběhu dne tu v určitý čas probíhají různá (nezapomenutelná) představení, jako je plavba na lodi v řece s krokodýli, které průvodce kouskem nebohého kuřete donutí k výskoku z vody. Člověka zarazí jak vysoko se při skoku dostanou, je to úctyhodný a taky respektu-hodný, mohli by v tom udělat krokodýlí olympiádu, mělo by to nepochybně sledovanost. Před tím jsme však shlédli povídání, kdy chlápek stál obklopen krokodýli ze všech stran, občas jim hodil kus masa a v klidu u toho vyprávěl. Hlavně o tom, že tyto sladkovodní krokodýli nevidí člověka jako kořist a většinou vás v přírodě nenapadnou na rozdíl od mořských. Asi měl pravdu, protože jsem ho viděl odcházet po svých a pak byl i na další show. Další přehlídka s krokodýlem byla odpoledne, kdy měli jednoho krokodýla v zakaleném jezírku o kterém říkali, že pokud nás krokodýl napadne, tak to bude jedinec podobný tomuto. Samec okolo 30 let dostatečně velký a dostatečně energický (starší jsou větší, ale jsou už pak línější). Asi ho nechali trochu vyhladovět, protože byl dost agresivní a pokud chlápek držel kousek masa, tak po něm šel celkem s odhodláním (viz galerie G+). Park nabízel i další atrakce jako přehlídku s hady, krmení kasuárů, klokanů i wallabies a mohli jste si pohladit, nebo se i vyfotit s malým krokodýlkem se zafačovanou tlamou a též pohladit koalu (poprvé zdarma). Přehlídky s nebezpečnými zvířaty byly doprovázeny bezpečnostními pokyny ohledně setkání se zvířaty v přírodě v podobě rad a vtipných historek o hlupácích dráždících hada klacíkem, sázejících se o přeplavání řeky s krokodýli, rybářích v řece, kde jsou varování před krokodýli a o muži co zachránil tchyni z tlamy krokodýla. Bylo možné se podívat i na farmu hned vedle, kde nám chlápek vysvětloval, že krokodýli jsou „zpracováváni“ ve věku okolo 12 let, což je nejvýhodnější, protože mají v tomto věku stále ještě jemnou, ale už dostatečně velkou kůži pro průmysl. V nadcházejících letech prý pak už rostou pomaleji a taky se zvyšuje nebezpečí, že se při četných šarvátkách mezi spolubydlícími kůže poškodí. Přebývají totiž společně v obrovských výbězích a jejich chov je dost drahý, jsou totiž docela žraví. Nezapomněl zmínit, že po zakládání krokodýlích farem rapidně ubylo pytláků dychtících po výdělku utrženém za krokodýlí kůži. Večer po návratu do Cairns jsme se už jen stihli projít na zajímavě osvětlené pláži, kde se ale bohužel (jako téměř všude na EC) nesmělo koupat kvůli medúzám.

Den druhý – cesta do Airlie Beach

Ráno po snídani v hostelu v Cairns jsme zamířili do botanické zahrady, která byla dle předpokladů odlišná od dříve navštívených. Jelikož se Cairns nachází v tropické oblasti, tak rozmanitost rostlin byla opravdu nebývalá. Po shlédnutí všech rostlinných krás jsme se vydali na předlouhou cestu směrem Airlie beach, odkud měly začínat dva naše výlety na Whitsundays ostrovy. Cestou jsme se zastavili pro shlédnutí několika zajímavostí podél. Mission beach zřejmě hlavně kvůli počasí působila dost smutně. Naproti tomu Jourama vodopády byly oku lahodící podívanou a cestou k nim jsme objevili jezírko se studenou vodou, kde plavaly želvy velikosti okolo 30cm a dalo se tam i vykoupat. Poslední zastávkou dne byl Townsvile, který obklopuje kopec tyčící se nad úroveň místní krajiny z kterého je krásný pohled do okolí. Zážitek byl dostat se na vrchol, což bylo možné i v autě, nicméně davy chodců, běžců a cyklistů nám poměrně snižovali průměrnou rychlost. Zajímalo mě, jestli se nahoře něco děje, třeba že se tam objevil Ježíš, nebo UFO, ale nic speciálního jsme tam neobjevili. Prostě jenom krásná vyhlídka, kterou pravděpodobně všechno obyvatelstvo Townsvile využilo k odpolední vycházce, vyjížďce, nebo výběhu. Cestou dolů jsme byli nuceni chvilku jet za řidičkou, která svůj řidičák obdržela pravděpodobně nahoře na parkovišti na vyhlídce, víc zkušeností mít nemohla. Nebylo daleko k tomu aby nás předbíhali běžci vracející se do města. Navečer už jenom dojezd do Airlie beach a ubytování se v hostelu, kdy klíč jsme vyzvedli z trezoru na kód. Ujetá vzdálenost byla asi 650km a ke konci jsem se pro zvýšenou frekvenci zavírání očí nechal vystřídat v řízení Helčou.

Den třetí – Ocean rafting na Whitsundays

První výlet na Whitsundays ostrovy se společností Ocean rafting. Obdrželi jsme obleky na potápění proti medúzám a čekali než se budeme moci nalodit. Organizace se poměrně táhla. Zjistili jsme, že máme jako jediní v lodi „Media pack“ a to jen díky tomu, že při objednávání výletu jsme měli možnosti buďto bez ničeho, nebo s jídlem a s media packem. Chtěl jsem neřešit jídlo a tak jsem kývl na připlacení 15$ na osobu. Při odjezdu jsem ale zjistil, že samotný media pack stojí navíc pro osobu 40$. Šlo o to, že nás jeden z průvodců má přednostně natáčet a fotit a po skončení výletu fotky a video dostaneme. Záležitost zajímavá, nicméně za 40$ na osobu je to řekněme přehnaný luxus. Před šnorchlováním jsme se ještě stavili na krátkou vycházku na vyhlídku, kde jsme zhotovili několik fotek. Zaujal mě přitom narcismus některých členů skupiny, co šli před námi. Nepochybně bylo třeba se fotit stokrát v pozici normálně, na zábradlí ve výskoku a podobně, když na vstup na vyhlídku v čase okolo 11h čeká v pozadí Májový průvod. Neodpustil jsem si proto sarkastický potlesk a výkřiky, které doplnilo pár účastníků z naší skupiny. Dostalo se nám za to odměny v podobě nevraživých pohledů ze strany děvčat s ambicemi fotomodelek z horních Vodjebkovic. Následně jsme sešli na opačnou stranu na pláž Whiteheaven (bílá nebesa), kde kromě nádherné pláže byli k vidění menší rejnoci a mláďata citrónových žraloků (lemon shark). Šnorchlování proběhlo na dvou odlišných místech o kterých naši slovutní průvodci věděli, že jsou zajímavá z hlediska podmořského života. Nejlépe to pravděpodobně vystihnou fotografie, zachycené hi-tech čínskou podvodní kamerou a kamerou Gopro od průvodce. Zajímavé bylo, že pokud jste se při potápění ocitli v místě, kam hravá osádka lodi házela krmení rybám, tak vám tyto ryby při panickém boji o potravu napleskali do ksichtu a to byla celkem sranda.

Den čtvrtý a pátý – plavba plachetnicí Siska na Whitsundays

Na tyto dva dny jsme měli naplánovanou plavbu na plachetnici opět na Whitsundays. Komplikace nastali s parkováním, protože nám v hostelu auto odmítli nechat, když nebudeme ubytovaní (ač jsme byli před i po), a tak jsme museli najít alternativu. Jenže Airlie beach ač je to poměrně řiť, má všude buďto parkování městské jen na pár hodin, nebo parkování placené a to ještě tak moudře vymyšlené, že je tam limit na 24h, a to nám pochopitelně nestačilo. Chtěl bych podotknout, že placené bylo i parkoviště obchodního domu Woolworths při parkování více než 1h. Po důkladném prohledávání městečka jsme nalezli možná místa pro zanechání vozu kdesi v kopci na druhé straně Airlie beach (no pravda byla, že je to asi 7 minut chůze) a tak jsem tam auto ráno umístil a vydal se k hostelu a pak dále k přístavu, kde jsem narazil na volné parkování asi tak 3 minuty chůze od přístavu a minutu od hostelu, což mě pochopitelně po včerejším hledání nepotěšilo, protože na přeparkování již nebylo času. Plavba na lodi Siska zahrnovala nocleh v kajutách, šnorchlování a procházku na stejnou vyhlídku a Whiteheaven pláž jako s Ocean rafting. Nicméně díky kouzlu tohoto místa to nebyl problém. Při šnorchlování na prvním místě mi teklo do brýlí a ani průvodce to nedokázal opravit, prostě na takhle atypický tvar kebule a obří frňák nebyly tyto brýle připraveny. Proto jsem šnorchlování po kratší době vzdal a vrátil se do člunu. Před druhým šnorchlováním jsem si tvář namazal silnou vrstvou krému, díky čemuž jsem vypadal jak náčelník Darebný vorvaň, nicméně to pomohlo a průtok vody do brýlí se značně snížil. Na druhém potápěcím místě jsme měli možnost vidět a natočit mořskou želvu, která z našeho zájmu byla značně v rozpacích a snažila se uniknout houfu nadšených potápěčů, jenž jí obklopil ze všech stran. K zpestřením plavby patřilo i natahování plachet v podání účastníků. Vše je dokumentováno v galerii na G+. Večer před spánkem jsme měli možnost nad vínem přelitým do PET lahve pozorovat malé zvědavé žraloky okolo lodi. Nicméně pokusy o vyfocení skončili kardinálním neúspěchem.

Den šestý a sedmý – přejezd ro Rainbow beach

V těchto dvou přejezdových dnech jsme měli překonat něco okolo necelých 1000km. Zastávky na cestě jsme si opět nechali doporučit aplikací wikicamps. Jedna z nich byl Mangrove boardwalk, což byla trasa lesem na výběžku pevniny na cestě do Mackay. Jako první zástupce fauny jsme viděli obří usušené žáby na dřevěném chodníčku (asi 30cm v průměru). Dále pak po protnutí pavučiny jsem se podíval vzhůru a uviděl pavouka o velikosti mužské ruky na zbytku protržené sítě. Pak to byl malý had v lesíku, co vypadal udiveně a zaujatě poté co jeho směrem nejmenovaný účastník výpravy hodil klacíček. A nakonec to byla ještěrka na stromě, která vypadá jako varan, ale je to trochu menší a leze po stromech, místní tomu říkají guana – ještěrka.
Následující zastávkou byl Mackay, kde jsme jenom udělali nepovedenou procházku k řece a pár foteček a pak jsme se vydali dále. Zastávka v Clairview vypadala zpočátku jako celkem zbytečná. Bahnitá pláž při odlivu a nic moc k vidění. Jenže o kousek dál, kam jsme přejeli autem jsme našli hejno papoušků Cockatoo a ještě další méně plaché papoušky Lorikeet, kteří se nechali krmit z ruky chlebem. Noc jsme strávili v Rockhamptonu a místo jsme si nevybrali zrovna nejlépe. Původně jsme chtěli přenocovat na parkovišti u zoo, ale ta byla ještě po cyklonu v rekonstrukci a byl tam bordel, tak jsme neprozíravě zvolili parkoviště jakési nemocnice, kde celou noc neustále někdo parkoval, odjížděl, nebo jel okolo po silnici. Ráno jsme se zlehka podívali na architektonické skvosty, jež nabízí Rockhampton a vydali se do průmyslového Gladstone, kde ovšem byla pěkná vyhlídka, pláž se sítí, park, kde plavaly želvy v jezírku a botanická zahrada, kde byly též želvy a ještě obří úhoř. Poté jsme absolvovali méně povedené zastávky a to u jezera Monduran, kde se pro výskyt sinic nedalo koupat a pak jsme navštívili svět bambusu asi tak 5 hodin po zavíračce, takže jsme pochopitelně neviděli nic. Pak už jen dojezd do Rainbow beach.

Den osmý, devátý, desátý a jedenáctý – výlet na Fraser island

První den jsme ještě strávili v Rainbow beach, kde jsme museli absolvovat povinný bezpečnostní výklad uprostřed dne ve 14h, takže nám to nabouralo celý den. Schůzka probíhala ve znamení strašidla Mulisáka. Byli jsme upozornění na to, že v podstatě cokoliv na ostrově je nebezpečný. Počínaje hady, pavouky a medúzy v moři, což je celkem jasný jsme pak jsme byli upozorněni i na psy Dingo jejich agresivitu a krvelačnost a nejlepší bylo upozornění, že nemáme mít sex na pláži, protože to Dingo ucítí na 2km a přijde nám ukousnout ptáka. Dále se nesmělo hvízdat v noci v aborginském (Aboriginal people jsou původní obyvatelé Austrálie) tábořišti a dělat oheň ze dřeva, co najdeme okolo. Mohli jsme si ale dřevo koupit od průvodců. Taky jsme nesměli zajíždět moc do moře, nejezdit rychle a dávat pozor na přistávající letadla. Možná to strašení bylo proto, že osazenstvo mělo věkový průměr 19let a to i přes to, že jsme jim ho značně zvyšovali já a Helča. Přes den jsme ještě stihli projít se po té vesnici Rainbow beach a kousek po nádherné pláži v rámci městečka a večer vystoupat na vyhlídku Carlo, což vypadá jako pláž na hoře o výšce tak 250m nad mořem.
Na ostrově Fraser jsme strávili 3 dny a 2 noci. Rozdělili jsme se do skupin po osmi, které se akorát vešly do aut, které jsme měli sami řídit. Ohledně aut ještě stačili udělat bububu, že ta auta stála nesmysl dolarů a, že pokud něco zničíme svojí vinou, tak je to dost drahý. Jenže tyto terénní byly prastarý kraksny, kde bylo znát že interiér i exteriér něco již zažil, nicméně jezdily stále bez větších problémů. Naše skupina mimo jiné vyfásla jako jediná automat. Řízení auta na ostrově, kde vůbec nejsou zpevněné cesty, ani štěrkové, prostě jenom pískový koridor, kde bez 4×4 se vůbec nedá jezdit, bylo zajímavý. Skupina 3 s Francouzskými řidiči se proto několikrát zasekla. Naše středoevropská družina projela vše bez problémů. Skupina obsahovala mě s Helčou a 6 německých dětiček (kolem 18let), přičemž první čtveřice moc nemusela zbylé dvě dívčiny, které jsme začaly přezdívat hvězdy. Pravda byly lehce svéráznější a moc se neohlíželi ostatní. Díky složení skupiny jsem si ale mohl procvičit svou skvělou němčinu. Jídlo jsme měli zahrnuto v rámci výletu, ale probíhalo to stylem udělej si sám, takže jsme si vozili chladící bednu a na snídani a oběd namazali australský pseudochleba, popřípadě tortiliu a na večer vařili něco na plynových plotýnkách v kempu. K mytí nádobí byl k dispozici jeden (!) kohoutek u dřezu se studenou vodou asi pro šedesát lidí a naředěný mycí prostředek. Kvalita umývání nádobí se od toho také patřičně odvíjela. Takže například, když si vezmeš pánev, není třeba užívat oleje, neboť je pánev již dostatečně promaštěna a při šťastném výběru je možné získat i bonusové přísady z minulého vaření. Spaní bylo ve stanech, ke kterým se vázalo doporučení prohlédnout všechny rohy, jestli se tam neukrývá had, pavouk či jiná havěť. Našel jsem jen gekona mezi vnitřní a vnější vrstvou stanu a pavoučka s tělem velkým okolo 5cm (s nohama mohl mít tak 10cm) asi 3 metry od našeho stanu. Program výletu spočíval v návštěvě nejzajímavějších míst ostrova. Jako první jsme se byli podívat u od pobřeží poměrně vzdáleného jezera Mckenzie s průzračnou vodou, kde jsem se rozhodl plavat na druhou stranu. Jenže můj odhad vzdálenosti nebyl zrovna nejpřesnější, takže jsem se nazpět vrátil až těsně před odjezdem (trvalo mi to cca 1,5h) a to i přes to, že jsem se nazpět snažil částečně jít po břehu, což místy moc nešlo. Dále jsme navštívili vrak lodi Maheno, potůček Eli creek, kde se dalo splývat směrem k moři a byla v něm údajně pitná voda, Champagne pools, což byla jezírka nad úrovní moře, kam se voda dostávala pomocí příboje v podobě pěny, Indiánská hlava odkud byl krásný výhled na pláže a na moře a my jsme tak mohli spatřiti delfíny, žraloky, rejnoky Manta a želvy. V poslední den jsme navštívili jezero Wabby, kde břeh byla strmá pláž a v jezeře plavaly rybky, které zlehýnka okusují lidskou kůži, když se člověk moc nehýbe. Tolik k náplni dnů.
Baťůžkářská omladina pojala večery, jakožto příležitost k nevázané kalbě doprovázené hudbou z auto-reproduktorů na maximální hlasitost, jenž díky tomu zněla jako chrochtání, jenže přítomní zřejmě nebyli členové klubu čistého zvuku a tak jim to pramálo vadilo, hlavně, že to bylo nahlas. Stejně tak jim nevadilo popíjet do 4h a vstávat v 7h. A když jim průvodce hudbu vypnul pomocí super-tajného přepínače na přístrojové desce auta, tak si tito vynalézaví mladíčci i přes značný obsah alkoholu v krvi dokázali přepínač nalézt a chrochtání znovu zprovoznit. Při jízdě jsme mezi vozidly komunikovali pomocí vysílaček, které ale různí nenechavci zneužívali k šíření svých vtípků, nebo dokonce zpěvu. Naproti tomu moje předmětná stížnost o tom, že naše vozidlo nemůže pokračovat z důvodů nefungujícího vyhřívání zpětného zrcátka na pravé straně (bylo asi 30°C) zůstala nevyslyšena. Plni zážitků jsme se nalodili na přívoz a vrátili se do Rainbow beach.

Den dvanáctý, třináctý a čtrnáctý – Noosa, Byron Bay, Gold Coast a Brisbane

V nadcházejících dnech jsme již neměli žádné organizované výlety a stali jsme se na 3 dny před odletem do Darwinu nomády východního pobřeží. Putování obnášelo spánek v autě a vyhledávání zajímavých míst svépomocí. První zastávkou byl národní park Noosa, překrásné místo, kde se dá prochodit spousta tras v krásnými výhledy, nebo uvnitř pralesa. Měl jsem možnost poprvé zahlédnout koalu čistě v přírodě (předtím jen v zoo, parcích, či v kempu) a taky jsme v lese viděli lišku a spoustu zástupců ptactva. Ocitli jsme se i na nudistické pláži z čehož byla Helča poměrně vystrašená. Měli jsme velkou kliku s parkováním, což tu v neděli byl celkem problém, protože jsme zapluli do právě opuštěného místa. Posléze jsme pokračovali podél pobřeží, na kterém jsme místy zastavili vychutnat si výhled na moře nebo pláž, a když se začalo stmívati vyrazili jsme do Byron Bay, místa našeho noclehu v autě na parkovišti u pláže. Ráno jsme přeparkovali auto poblíž začátku okružní cesty podél pobřeží k majáku na místě, kde bylo volné parkování, nicméně o kousek vedle bylo placené parkoviště a k našemu překvapení tam bylo celkem dost aut, jež mohli parkovat zadarmo jako my. Podotýkám, že to nebylo nejlevnější (asi 5$ za 2h). Inu takto vypadá šetření po Australsku, viz příspěvky o Australanech zde na blogu. O Byron Bay jsme slýchali ze všech stran v průběhu pobytu v Melbourne jen to nejlepší. Je to ráj na zemi a tak podobně. Kouzlo místa je zachyceno na fotkách v galerii na G+. Zejména na výběžku pevniny do moře, posléze nahoře u majáku a pak při pohledu na zalesněný kopcovitý národní park nám došlo, že tyto zvěsti nebyly založeny na lžích. Při výstupu do kopce k majáku měli někteří členové problémy s nedostatkem fyzických sil, ale s přestávkami na vydýchání jsme zdárně dorazili k vrcholu. Po tom, co jsme se nabažili krásy krajiny v Byron Bay jsme vyjeli směr Brisbane a stavili se v Gold Coast (zlaté pobřeží) na pláži a hlavně na vyhlídce z nejvyšší budovy v Gold Coast, kde je možnost viděti tramvajovou dráhu a hlavně neuvěřitelné množství zálivů, říček a jezer, mezi kterými jsou na zde minoritní pevnině vystavěny budovy města. Stačí se podívat na mapu od strejdy Googla, na níž toto město, které je šestým největším v Austrálii vypadá spíše jako obrovský vodní park. Poslední den před přeletem do Darwinu bylo na programu Brisbane. Prošli jsme se okolo pár významných nebo zajímavých budov, projeli se na přívozu, který byl mimo jiné zdarma a setkali se s kamarádem Martinem, který studoval dříve v Melbourne. Stojí za to připomenout budovu, jenž je radnicí, muzeem a místem pro konání významných událostí ve městě, je tam nejstarší manuálně ovládaný výtah v Austrálii a dominantní zvonice ve věži, kam výtah jezdí. Na závěr jsme si ještě prohlédli botanickou zahradu v centru města, projeli se okružním autobusem a stavili se na umělé pláži a v přilehlém parku. Pak už následovalo jen vrácení auta, přejezd na poměrně vzdálené letiště a let do Darwinu, kterým tato část výletu končí. I přes mou snahu o stručnost to vyšlo na 5 stran A4, ale snažil jsem se tu psát jen věci zajímavé a nikoliv všechno. Pokud bych zmiňoval vše, vyšlo by to možná na knihu.