Když jsem v minulém příspěvku psal o tom, že bude pokračování, tak jsem nekecal. Je tady. Původní plán byl, že všechny svoje moudra, myšlenky a poznatky týkající se výchovy dětí shrnu v jednom článku. Nicméně jsem se v úvodu rozvášnil tak, až najednou koukám, že délka textu překračuje mez, kterou zbloudilý návštěvník shledá jako nepřijatelně rozsáhlou a odejde. Proto jsem se rozhodl rozdělit toto dílo do více částí. Raději píšu více, abych to pak zase nemusel hledat a měnit :). Jelikož úvod už zase bobtná, tak to vezmu střemhlav rovnou k hlavnímu sdělení.
Minule jsem nastínil, že názory ostatních rodičů, doktorů, poraden a internetových vševědů jsou značně odlišné až protichůdné, a to v různých oblastech. Jednou z těchto oblastí je pohled na náročnost jednotlivých období při péči o mimina. Takže existují tu v podstatě dvě skupiny:
- Rodiče, kteří tvrdí, že nejtěžší byly začátky
- Rodiče, jenž toto tvrzení negují a tvrdí, že nejhorší bylo období, kdy děti začaly lézt
Hodnocení fází mateřství
Kdo z nich má pravdu nelze zcela jasně stanovit, ale zajímavé je, že se rodičovská komunita dělí do skupin přibližně na polovinu, když nepočítám pár odpadlíků, co se nepočítají ani do jedné z nich a nemají vlastně názor na toto. Navíc v době psaní článku děti nedošly do druhé fáze, nicméně se konečně dostávám k obsahu prvního sdělení a sice, že přibližně polovina dětí má po narození problémy třeba se zažíváním, usínáním, kojením a dalšími radostmi pro rodiče, které jsou pro ně natolik zásadní, že nepřekonají strasti spojené s hlídání lezoucích pohrom v domácnosti a zařadí se tak díky tomu do první skupiny. A pak existuje druhá polovina dětí, které od narození spinkají téměř celou noc, perfektně sají z prsu, nebo flašky a netrpí příliš na prdíky, takže vytvoří iluzi, že to mateřství bude vlastně celkem pohoda. Tato iluze, ale shoří jak papírový čert v momentě, kdy ratolest vezme mobilitu těla do svých rukou, nebo spíš nohou. Čili je jasné, že z téměř žádných starostí, je změna na celkem významné starosti při potlačování sebedestruktivních sklonů svých čerstvě se pohybujících dětí jednoznačně k horšímu. Já doufám, že my patříme do první skupiny a máme tedy nejhorší za sebou, že řádění dvojice lezounů a posléze vrávorajících pokušitelů nepřekoná úvodní Mordor s kojením po třech hodinách, kde hodinu zabralo kojení, půl hodiny uspávání dětí a půl hodiny uspávání sebe. Jednoduchou matematikou lze vyvodit, že se nejednalo zrovna o terapii spánkem. O dalších veselých příhodách ze začátku se budu průběžně zmiňovat při uvádění dalších převratných myšlenek a to nejen proto, abych si je nevystřílel najednou a neměl pak čím pobavit. Dodám jen, že cesta k vytvoření této teorie vedla skrze mravenčí práci, čítající analýzu mateřského segmentu spojená mnohdy až s dotěrnými dotazy na ostatní rodiče nejen na samotné hodnocení jednotlivých fází, ale i na konkrétní události, kterými si tito hrdinové prošli.
Moderní technika v péči o dítě
Abych neztrácel tvůj drahocenný čas, milý čtenáři přejdu k dalšímu bodu. Zaujala mě totiž nabídka technických pomocníků, které mají pomáhat rodičům v jejich nelehkém údělu. Co se týká přípravy mléka a jídla je nabídka slušná. Existují ohřívačky mléka, mixéry, které jídlo samy uvaří a namixují, to je super. Nicméně zarazilo mě jak prabídná je nabídka strojů a přístrojů, které mají pomoci uspávat děti. Přeci jen už od pravěku jsou známy pohyby, které děti dovedou uspat jako houpání, kolíbání, drncání. Ale ke všem těmto technikám je třeba drahocenné lidské práce a to i v našem přetechnizovaném 21. století. V době kdy pro domácnosti máme elektrické kartáčky, víka kufrů od aut, co se sami zvedají a snad i myčku na myčku nádobí, to musíme všechno dělat ručně. Houpat v náručí nebo v kolébce, jezdit s kočárem přes překážky, drncat na kolenou a podobně. To je zásadní díra na trhu. Abych napsal úplnou pravdu, tak musím zmínit, že existuje jeden robotický houpač, jmenuje se mamaroo a jak jsem se o něm dozvěděl, hned jsem ho koupil. Zpočátku se mi totiž nedařilo najít vůbec nic a toto mi poradil až kamarád. Účinnost tohoto zařízení je slušná, dítě tam dáte a když není v extra špatné náladě, tak je tak na půl hodiny až hodinu zabavené. Nicméně pokud děti byly v extra špatném rozpoložení a že navečer se to nestávalo zřídka, tak už v robotovi být nechtěly a došlo na dvojité nosítko a hodinové chození po bytě sem a tam, než jsme došli k vysněnému cíli (spící děti, pro ty, co to nepochopili). Takže ano, něco existuje, jeden výrobek, první vlaštovka v tomto poli, je ale celkem drahá a výsledky jsou jen částečné. Čekal bych v nabídce prodejců nějaké automatické houpátko typu domácí řetízkáč, kočárek se samopojezdem a drncáním, chodícího robota pro děti, nebo třeba starou Tatramatku se závěsem na dítě, která by se pustila na plný kule a děti by svým poskakováním udrncala, ale nic takového není, bohužel. Kladl jsem si otázku, co vede k takové žalostné situaci na trhu a došel jsem k závěru, že je to tím, že v dnešní době stále ještě na mateřskou 🙂 a rodičovskou chodí zástupkyně něžného pohlaví a těm daleko méně, než nám mužům vadí rutina a stereotyp. My muži jsme upřímně od přírody línější než ženy. Nechci ale střílet do vlastních řad, proto to vylepším tím, že naše lenost je důvodem, proč většina vynálezů byla vynalezena vynálezci mužského pohlaví. Každopádně svět se mění a v posledních letech je možné se setkat s případy, kdy se role prohazují a na rodičovskou se odebírá otec, zatímco matka pracuje. Tak uvidíme, jak tento fakt rozhýbe poměrně klidné vody nabídky robotických pomocníků, třeba se další generace dočká tatramatkového houpače nebo třeba i robotického přebalovače.
Jelikož je už doba, která je nutná pro slabšího čtenáře delší než pauza pro vypití kafe v práci u počítače, jsem nucen tok svých myšlenek opět přerušit a pokračovat příště.
