Cestování po západě USA – 1.část

Od doby, kdy jsme s Helčou byli ve Státech, uběhlo už celkem dost času. Dostávám se k tomu až teď asi hlavně proto, že jsem líný vepř, nicméně doufám, že nejdůležitější okamžiky mám stále v palici a alespoň takhle s odstupem nebudu zatěžovat s přílišnými detaily.
Přibližná mapa cesty je tady:
https://www.google.cz/maps/@36.5363967,-117.4067801,6z/data=!4m2!6m1!1s1vfTjpRc7F2rDAb18wrpfSiyplKc?hl=csDoufám, že to půjde otevřít.

Nuže, plán byl od prvopočátku jasný a víceméně jsme se ho drželi po celou dobu. K tomu nám nedopomáhal bůh, ale zapůjčená a dobře psaná kniha od Ladislava Hanouska a doporučení cestovatelů, kteří navštívili tuto oblast před námi.
Čas pro koupi výhodných letenek jsme jako již tradičně prozevlovali a kupovali je v okamžiku, kdy už všechny akce byly pryč. Termín mezi červencem a srpnem je samozřejmě nejžádanější a výhodné letenky jsou hned fuč. Navíc jsme letěli z Vídně, protože letenka z Prahy vyšla o třetinu více. Další perfektní rozhodnutí jsme udělali při objednávání letenek, kdy jsme si mylně mysleli, že nemáme v ceně letenky zavazadlo dolů a přiobjednali si další asi za litr, naštěstí jen na cestu zpět. Na cestu tam to nešlo, protože do Curychu se letělo Austrian airlines, zbytek byl Swiss a to nám ušetřilo další litr. Samozřejmě dobu, kdy by nám poplatek za zavazadlo vrátili jsme propásli asi o dva dny a tak jsme se museli smířit s tím, že jsme peníze házeli do záchodu. No nebyly to poslední. Před cestou jsme dokoupili potřebné vybavení, jako stan, skladný spacák a další, zaplatili pojištění a zarezervovali auto.

Let na západ USA je dlouhý a nepřidá tomu ani čekačka 6 hodin v Curychu, v letadle Swiss vás ale alespoň celkem dobře a často krmí. Nevýhodou na těchto dlouhých letech však může představovat nevycválaný rozmazlený harant, jehož rodiče zvolili alternativní výchovu bez fyzického násilí a zvyšování hlasu, při dlouho trvajícím řevu pak volí strategii totální apatie, čili pro všechny v dosahu čirá radost. Platí to hlavně pro cestu nazpět i když směrem tam jsme taky nějakého uřvaného smrada vyfásli. V Curychu jsme původně chtěli zajet do města, ale času nebylo příliš a také jsme zjistili, že jedna cesta do centra stojí jako měsíční kupón v Praze, tak jsme zůstali v blízkém malebném prostředí silničních propletenců okolo letiště.

Přílet do Los Angeles byl na čas, průchod branami kde byli příjemní úředníci, jako jsme měli my, ale i přísně se tvářící týpci, co by zapadli jako bachaři do filmu Skála, byl neočekávaně bez problémů, zato vyzvednutí kufrů už nikoli. Dozvěděli jsme se, že kufry se ztratili kdesi cestou, máme tedy zanechat údaje a zítra nám je dovezou na hotel. Paráda po 23h cesty a zvláště pokud se chystáte cestovat pustinou a každý den být jinde. Těsně před tím, než jsme chtěli odejít nám, někdo naštěstí sdělil, že je tu šance, že naše kufry by mohly být v letadle přistávajícím za hodinu a že by se možná vyplatilo ještě počkat, což jsme udělali a světe div se, kufry tam byly.

No tak hurá pro auto, jestli něco v USA funguje bez problémů, tak je to půjčování aut. Přišli jsme tam s předvyplněným vším co se dalo a poslali nás rovnou k autu, které jsme si mohli vybrat asi z 7 modelů (a to byl večer). Při výjezdu branou si akorát ofotili řidičák, občanku a popřáli šťastnou cestu. Navíc cena byla srovnatelná s cenou, za kterou by se auto půjčovalo v ČR.

Poté asi tři čtvrtě hodině, kdy 40 minut z toho se odmítala fixnout navigace, jsme dorazili do ubytovacího zařízení. Ve finále pokoj ok, ale horší bylo prostředí okolo. Již průjezd čtvrtí Inglewood byl zajímavý. Na ulici se zde večer pohybuje spousta lidí tmavé pleti lehce připomínající ploužící se postavy z počítačové hry Fallout. Na recepci hotelu byl chlápek, jehož první věta byla, ať ho teď deset minut necháme, že nemá čas na nic. Šel jsem tedy přeparkovat auto do podzemní garáže a Helča zůstala s kufry na recepci. Když jsem se vrátil vypadala jako po řádění rektální sondy a po chvilce mi sdělila, že tu prošel týpek s kvérem v ruce a zdravil jí s mrknutím v oku „Hi“. Konečně jsme tedy dorazili na pokoj a po chvíli zkoumání zařízení jako jsou vypínače lampiček, pákové baterie, které také fungují trochu jinak, jsme mohli spočinout v plnohodnotné posteli. V noci byly slyšet podivné rány z venku, ale dodnes doufáme (nebo si namlouváme), že to byl ohňostroj. Hotelová snídaně byla ve stylu „Co zbylo v kuchyni“ s doplňováním, které spíš nebylo, takže kdo dřív přijde, ten dřív žere.

Dosti bylo města a je třeba se vydat vstříc divočině, tedy alespoň jsme si to mysleli, jelikož jsme považovali událost, jakou je zakoupení sim karty za chvilkovou. To byla ale chyba! V USA je neuvěřitelný problém opatřit sim kartu do mobilu. Našinec zvyklý kupovat simky nejrůznějších operátorů na poště a pak je vyhazovat, zde zůstane stát s otevřenou tlamou a vráskami na čele ve tvaru WTF. Kontakt z webu ohledně pobočky jednoho z virtuálních operátorů byl úplně na pytel, na daném místě bylo jen standardní množství fast-foodů na běžnou americkou městskou křižovatku (tedy 15) a místní lidé nás, nutno říci že ochotně, posílali vždy někam dál s tím že tam by to možná mohli mít. Nakonec jsme se v této adventuře s rozmanitou nabídkou nejrůznějších charakterových postav dostali do značkové prodejny jiného virtuálního operátora, než jsme původně chtěli, ale vzhledem k situaci jsme to viděli jako výhru. Místnost velká jako běžná vietnamská večerka u nás byla plná reklam, reklamních předmětů a (asi atrap) mobilních telefonů. Když jsme se dostali na řadu, pracovnice nám sdělila, že zde sim karty bohužel nemají, že tyto je možné zakoupit na jediném místě v L.A. v prodejně někde v centru, což bylo asi 20km v super-hustém provozu za dne. Nabízí se otázka: „Proč tenhle obchod vlastně existuje, a co tam teda sakra mají?“, odpověď snad jednou dostanu, nicméně, v tu chvíli na její získávání nebyl čas. Dostali jsme však tip na pobočku T-Mobile pár kilometrů odtud, kterou jsme jí po několika vyptávání se policistů našli a sim kartu zakoupili. Cena kreditu, nebyla tak hrozná, myslím 30$, jenže se musí platit jednorázový aktivační poplatek 20$ a ještě všudypřítomná daň, která se k cenám nikdy neuvádí a je vlastně takovým překvápkem, o kterém tušíme že bude, vždy když něco kupujeme. Celkem tedy asi 56$ (kurz byl asi 25CZK za USD, takže pře 1400) na 3 týdny možnosti používání hlavně internetu, protože hovory jsme měli asi tak 3. Vybaveni místním mobilním přijímačem jsme nastavili do navigace náš první cíl Joshua Tree park. Na dálnici v Los Angeles a kus za ním je jízda zážitkem, auta předjíždí zleva, zprava a často se stává, že dva pruhy prostě splývají v jeden, což je místo napojovacích pruhů u nás. V průvodcích a ve zmíněné knize nás všichni nabádali, abychom dodržovali rychlost, protože v USA ji všichni dodržují. Já jsem za celou tu dobu napočítal přibližně 2 řidiče, co rychlost dodržovali, zbylých asi 1560000 lidí na to prostě házelo piss. Hustota provozu je přes celý den asi jako D1 na Chodově v pátek večer zdvojená do 4 pruhů. Masakr.

V momentě kdy jsme opustili dálnici a pak i frekventovanou silnici, přišel oddech sdílený a upřímný. Jihozápadní Kalifornie, kterou jsme do Joshua Tree parku jeli, je vyprahlou pouštní krajinou, kde roste sem tam pár keříků a viditelnost umožňuje vidět mohutné skály v dálce působící impozantně. Nelze si nevšimnout domů v poušti připomínající seskupení stavební buněk, které se vyskytují v menších či větších rojích, nebo osamoceně uprostřed pustiny. Kladli jsme si otázku: „Co tu ty lidi asi tak můžou dělat?“. Na většinu míst by se totiž hodila kategorizace: „Místo, kde chcíp pes“. S přibližováním k Joshua Tree parku se začínají objevovat první stromy Joshua Tree, oficiálně se nazívající Juka krátkolistá. Tento strom dostal svou přezdívku podle židovského proroka Jozue (Joshua), který rozpažoval ruce podobně jako tento strom. V tomto parku jsme kromě zmíněných stromů měli možnost zahlédnout ještěrky, veverky, čipmunky a také divoké ovce tlustorohé.

Krásu tohoto, ale i dalších parků pravděpodobně nejlépe přiblíží fotky z cest, ať už výběr pro ukazování rodině a přátelům o zhruba 200 snímcích: K Ukazování, nebo výběr pro vlastní potřebu: Všechno, kterých je přes 1000. Původní počet fotografií dohromady z obou foťáků byl asi 2,5tis. Třídění a promazávání však bylo radikální a nekompromisní. Popisovat tedy do detailu krásy každého z parků není předmětem, či smyslem tohoto článku a asi by to bylo i dost nudné nakonec. Chtěl jsem se spíše podělit o příhody, jenž se nám při cestování staly a zároveň je zachovat pro sebe pro pozdější osvěžení paměti.

Návštěva Joshua parku byla zadostiučiněním po předchozích strastích. Jelikož jsme ale v parku zůstali až do západu slunce, byli jsme nuceni hledat nocleh za tmy. Náš vůz byl poměrně prostorný, jednalo se o Nissan Rogue, který se snad u nás ani neprodává a volba tohoto vozu byla asi jedním z mála dobrých rozhodnutí, které jsme při cestování po USA učinili. V půjčovnách totiž chyběli klasické kombíky a tento vůz bylo něco jako zvýšené kombi do lehkého terénu navíc s přijatelnou spotřebou, jak se později ukázalo. Další z rozhodnutí, o kterém budu psát, již nebylo tak šťastné jako volba auta a sice volba místa na spaní. Na první pohled vypadalo zastrčeně a klidně, a tak jsme zavazadelník vozu přestavěli na plochu vhodnou ke spaní, najedli se a provedli omezené množství osobní hygieny. Jenže v noci díky vysoké teplotě ve voze, jsme potřebovali otevřít dveře auta a vyvětrat, k čemuž je třeba odemknout zámky. Odemknutí většiny vozů v USA dálkovým ovladačem je provázeno probliknutím blinkrů a zatroubením. To ale v našem případě probudilo k činnosti dva rotvajlery patřící k nejbližšímu domu, u kterého jsme přebývali a v první chvíli to vypadalo, že se se dostanou až k autu. Proto jsem dveře auta urychleně zavřel a s bušením srdce podobnému kadenci samopalu vzor 58 jsme se snažili předstírat, že tam nejsme. Psi vydrželi štěkat asi deset minut a pak to vzdali a odešli někam doprostřed zahrady a na chvíli se uklidnili. Jejich intervence se opakovala ještě asi 4-5x ať už s naším přičiněním, nebo když se přidali ke štěkání psů od sousedů, nebo je rozrušilo kolemjedoucí auto. Naštěstí na nás nikdo nevyběhl s flintou a my se tak zdárně dožili rána. Urychleně jsme vykonali omezenou hygienu a vydali se do důlního města Calico, jenž je skanzenem po původním městu z 19 století, kdy se tu těžil borax a další podobně divné vytěženiny. Zpracování bylo zajímavé, rozlehlost a množství informací přiměřené. Většina z baráčků nabízela něco k prodeji. Já jsem si zakoupil slušivý klobouk v amerických barvách, o kterém Helča prohlásila, že v něm vypadám jak pravej americkej idiot. Nicméně městečko pěkné a šťastná byla doba, ve které jsme přijeli, protože tu bylo minimum lidí a teplota ještě snesitelná.

Další zastávkou byla přehrada Hoover Dam, vytvořená jako zásobárna vody pro Las Vegas ale i (prý) pro Los Angeles, které je odtud celkem už daleko. Pěkné vodní dílo bylo v pozdějších hodinách víkendových, cílem pravděpodobně celého Las Vegas a okolí. U brány místní činovníci pouštěli auta vždy v omezeném množství. Stavba je to zajímavá, jenže nevýhodou je, že v tomto období je na hrázi asi 46°C a to se stalo málem osudným Helče, která po chvilce chůze v tomto přírodním fénu málem zkolabovala.

Po řádném prohlédnutí a nafocení přehrady jsme vydali k Lake Mead, kde jsme se chtěli vykoupat a také přenocovat. Teplota i na večer byla tak extrémně vysoká, že každou chvíli, kdy jste na břehu, si říkáte: „Proč já z tý vody sakra vylejzal?“. Když padla tma, doufali jsme, že se snad trochu ochladí, nicméně neúprosný fén stále ovíval naše těla a spát se dalo jen těžko, i když jsme přebývali jen v tropicu stanu. Bohužel ve většině placených kempů státních nebo národních parků chybí sprchy, tvrdí se, že je to kvůli nedostatku vody. V tomto kempu byla však k dispozici hadice pro doplňování nádrží obytných vozů, a tak jsme se u ní pod rouškou tmy, pokoutně umyli. Pochopitelně k důkladné očistě je třeba být částečně na vostřáka, což v Česku není problém, ale v Américe pro nahotu na veřejnosti nemají moc pochopení. No ale byla tma a okolo nikdo moc nebyl, tak jsme to prostě neřešili. Teplota na tomto místě je tak vysoká, že celou noc se vaříte ve vlastní šťávě a když k ránu konečně na chvilku teplota klesne na přijatelnou úroveň a vy můžete plnohodnotně usnout, vzbudí vás o hodinu později svítání s nově začínajícím peklem. Takže rychle do auta s klimatizací. No pravda snažili jsme se jí moc nepoužívat, protože jí oba nemáme moc rádi (bolest hlavy, horší dýchání atp.), ale tady (a pak ještě párkrát) jsme jí prostě už zapnuli.

Přes nově opravený úsek silnice Route 66 jsme se vydali vstříc Sunset Volcano a Wupatki pueblu. Okolí Sunset Volcano je poznamenáno výbuchem sopky (někdy okolo roku 1100), všude jsou černé balvany nebo černý prach. To však nevadí vegetaci v bujnému růstu. Wupatki Pueblo je obydlím pradávných pueblanů, kteří jej opustili ještě před příchodem Evropanů. Výbuch nedaleké sopky tyhle kluky vůbec nerozházel, naopak půda se prý po něm zúrodnila a civilizace zde vzkvétala. Pueblané taktéž přišli na to, že dobrým nápadem je využívat přilehlou prasklinu v zemi, u které byla soustředěna velká část obydlí. Na těchto skutečnostech je vidět, jak dvě věci, poměrně zavánějící apokalypsou, se mohou nakonec ukázat jako docela fajn vychytávky. Samotná puebla překvapí svou důmyslností a propracovaností. Nacházely se v nich společenské místnosti, hřiště, chladící systém a podobné vymoženosti. Navečer jsme se přesouvali, se zastávkou na kukačku do údolí řek Little Colorado a následně se odebrali ke Grand Canyonu. Celý den se pro nás nesl ve znamení velkých teplotních změn. Ráno jsme utírali pot tekoucí snad i z očí u Lake Mead, abychom se příjemně ochladili u Sunset Volcano a následně sjeli opět přes Wupatki Pueblo do pekla a na večer jsme vyjeli na horní okraj Grand Canyonu, kde ve výšce přes 2100m teplota v noci (podotýkám, že bylo léto a dole v nížině čtyřicítka není problém) klesá k 6°C. O tom ale až v příštím článku.