Cestování po západě USA – 3.část

Předložený článek, jenž se právě, drahý čtenáři, chystáš přečíst, přímo navazuje na předchozí dva díly. Cestování po západě USA – 1.část a Cestování po západě USA – 2.část, bez jejichž kontextu můžeš býti lehce zmaten a rozčarován pro ne-konzistenci. Doporučuji proto tyto dva skvosty přečísti a návaznost zachovati. Právě pročítaný elaborát začíná ráno v hotelovém pokoji v Las Vegas po psychicky náročném večeru v oceánu komerce a umělosti. Nuže, nezbývá než popřáti příjemného čtení.
Ráno po opuštění hotelu jsme se vydali do Údolí Smrti, jednoho z nejteplejších míst na planetě. Jelikož se zde se záplavou vegetace příliš nesetkáte, tak mohou vyniknout magicky barevné přechody povrchu země v tomto místě. Jedním z navštívených míst Údolí Smrti bylo Badwatter, kde je nadmořská výška 85 metrů pod úrovní mořské hladiny a teploty tu běžně v průběhu dne převyšují padesátku. Nám teploměr v autě ukazoval 125°F tedy asi 51,6°C, a příjemnou teplotou bych to asi nejspíš nenazval. Samozřejmě se stromy nebo nějakým jiným potenciálním stínidlem, tu nelze počítat a tak si můžete a vlastně i musíte užívat výheň na sluníčku.

Následně jsme zamířili do nedalekého městečka uprostřed samotného údolí, kde jsme navštívili místní muzeum. Teplota zde byla pohodových 47°C. V údolí smrti jsme ještě navštívili pár dalších zajímavých míst jako Ďáblovo golfové hřiště nebo Cestu umělců, jenž dostala své jméno podle barevných skal, skrz které stezka projíždí. Později odpoledne byl v plánu přejezd směrem k Sequioa NP (národní park). To byl ale značný kus cesty na to, zvládnout jej za večer a proto jsme zakempili při přejezdu hor v kempu, nacházejícím se v malebném prostředí s potůčkem, který jsme využili večer jako polní koupelnu. Bylo to místo s jednou z nejpříjemnějších teplot za celou dobu cestování, jinak jsme skoro vždycky měli vedro, nebo kosu. Navíc to byl kemp daleko od civilizace a zájmů mas punku-chtivých lidí. Na druhý den jsme dorazili do Sequioa NP a obdivovali krásy sekvojovců obrovských. Zároveň to byl společně s Yosemitským parkem a Zionem nejpřelidněnější park z námi navštívených. I přes otravnou přítomnost davů lidí, se však bylo na co dívat. Kromě obřích Sekvojí tu byly krásné skalní útvary, vodopád a další lákadla pro oční bulvy, ušní a nosní otvory.

Navečer po návratu od vodopádu jsme se rozhodli vykoupat v místním potůčku. Vzhledem k nadmořské výšce to byla řekněme taková horská bystřina, a to bylo znát na teplotě vody. Teplota vzduchu ne zcela připomínala léto, ale kontakt s vodou v potoce byl přímo pálivý. Když jsem se tam ponořil a chvíli si užíval lázeň, cítil jsem na těle pálení. Myslím že teplota vody byla okolo 4°C a byla rozhodně nejchladnější za celou dobu cestování. Pro nocování jsme jako v jednom z mála navštívených parků, našli vlastní místo v kempu (!) a to asi proto, že tam těch kempů a míst bylo opravdu hodně. Nebyla to ovšem žádná výhra, jelikož jsme nocoviště vybírali a stan stavěli jako již tradičně za tmy, tak se nám povedlo vybrat místo ve svahu, na skále a blízko společnosti pravých amerických vidláků, co řvali do noci na jedné straně a partičky mladistvých (něco jako) cikánů na straně druhé. Tyhle smradi se v 6h ráno vzbudili a začali nesmyslně vydávat zvuky hodné retardovaného muflona. Po nekvalitním, přerušovaném spánku na šikmé skále v chladu, jsme vyrazili na prohlídku general Grant tree a Stump walku (cestu mezi pařezy). K Sequoia parku je přidružen ještě Kings’s Canyon, kde vede spousta stezek, jejichž prochození vyžaduje značné množství času, kterým jsme nedisponovali. Dá se však dojet dolů k řece i autem a prohlédnout krásnou přírodu okolí řeky a vodopád poměrně rychle, tak jak to dělá většina americké veřejnosti. To byla tedy naše náplň pro odpoledne. Následně jsme nabrali směr Yosemitský park, kam jsme dorazili navečer a ještě si stihli vychutnat západ slunce na vyhlídce Glacier Point. Pro přespání jsme opět využili taktiku přifaření a opět to vyšlo na první pokus (samozřejmě všechna místa beznadějně plná). Sdíleli jsme místo s dvěma Jehovisty původem z Mexika. Byli to otec se synem, který měl s sebou pod stanem oblek, protože se ráno odebral kamsi 400km na bohoslužbu či co. Nicméně pohostinní a příjemní kucí.

Ráno jsme sjeli dolů do Yosemitského parku a prochodili pár výletů a vykoupali se tu ve studené říčce. V Yosemitském parku se nachází stěna El Capitan, což je populární horolezecká výzva, oblíbená horolezci z celého světa. Vodopády jenž jsou zde k vidění jsou skutečně impozantní a tak není divu, že v parku je enormní množství lidí. Provoz dole v údolí tu psychotický. Je tam jednosměrná smyčka, kde je problém se přeřadit z pruhu do pruhu. Pokud chcete někam odbočit, zažijete krušné chvíle a pokud byste snad probůh chtěli zastavit, tak si koledujete o ukamenování. Dají se najít i místa s minimálním výskytem homo-sapiens, chce to ale logicky ujít nějaký ten kilásek po nezpevněné cestě a vyhnout se tak těm návštěvníkům, kteří ze zásady zavrhují vše, co se nachází dál než 200 metrů od parkoviště. Tímto skončila naše prohlídka parků (tedy, těch naplánovaných) na jihozápadě USA a vydali jsme se směrem San Francisco a poté na západní pobřeží k moři. San Francisco z mého pohledu, bylo jediným z velkých navštívených měst, které mělo smysl navštívit. Oplývalo jistým kouzlem ať už polohou u moře, výhledem na věznici Alcatraz, mosty Golden Gate bridge a Oakland bridge a větrným kopečkem s výhledem na celé město, kde byl problém vůbec jít proti větru.

K vidění byla taktéž odstavená ponorka USS Pampanito s audio průvodcem, nebo šikmá ulička, na kterou se stojí tlačenice, aby jí návštěvníci mohli za urputného cvakání zaznamenávačů okamžiku, sjet rychlostí pochodu husí rodinky dolů. Také tu na jednom z místních mol, měli být k pozorování lachtani, ti ale bohužel v čase naší návštěvy byli jinde. S parkováním jsme měli velké štěstí, protože na ulici k nám přišel chlápek a dal se s námi do řeči. Řekl nám, že nechávat auto na městském placeném parkování podél silnice nám nedoporučuje, že to občas někdo vybere a domluvil nám, že můžeme nechat auto v garáži budovy, kde pracuje a nic za to nechtěl kromě vřelého objetí. Po návštěvě San Francisca jsme zamířili na jih podél pobřeží (tedy pokud to šlo) s tím, že si budeme užívat moře, válení, klídek a další ty věci, co se na dovolené užívají a my je zatím moc neměli. Jenže v San Franciscu a blízkém okolí o tom nemohla být ani řeč a to proto, že teplota byla jen málo přes 10°C, takže jsme museli dále na jih. Při zpětném zhodnocení plánování celé cesty, jsme zřejmě nechali příliš mnoho času na tuto fázi cesty na úkor národních parků, ale to neznamená, že zde nebylo nic k vidění. První den jsme jako již jako bezprizorní skupinka potulných darebáků dojeli do parku Big Basin Redwoods State Park, kde se nacházeli pravé sekvoje (Sekvoj vždyzelená, místní ji nazývají Redwood). V tomto parku jsme také přenocovali. Sice nám ranger na první dotaz sdělil, že už mají plno, ale pak se zamyslel hlouběji a zjistil, že ještě jedno volné místo mají. Tento kemp měl jako jeden z mála teplou sprchu, což bylo fajn, méně fajn bylo to, že byla na mince. A protože nejnižší mince v USA je čtvrt-dolar, které potřebujete 4 na osprchování, tak pro dvě osoby, s využití kupeckých počtů, jste na osmi těchto mincích nepochopitelné hodnoty, což v peněžence každý jen tak nemá, pokud je tedy cíleně neschraňuje. Rozměňovací automat podobný tomu z Grand Canyonu tu nebyl, recepce již beznadějně zavřená a tak nezbylo, než se potupně ptát ostatních ubytovaných kemperů, jestli by neměli pár mincí na rozměnění. Díky dobrému otipování ubytovaných, to vyšlo hned na druhý pokus. Jakési sdružení několika rodin tam jezdilo kempovat pravidelně už několik let, a tak vždy přes rok schraňují čtvrťáky na sprchu v tomto kempu. Ráno jsme si prošli pár tras, pokochali pohledem na sekvojovce a vyrazili přes Santa Cruz vstříc městečku Monterey. V něm jsme čirou náhodou narazili na (zpoplatněnou) trasu 17 miles drive ve výběžku pobřeží, kde jsme mohli pozorovat krásy pobřeží s pelikány a lachtany.

Pak jsme vyrazili dále podél moře s tím, že nocleh najdeme někde cestou. Jenže to se ukázalo jako problém, protože v USA málokde je odbočka do země nikoho jako u nás, co patří státu, kraji, či městu. Tam je všechno (podobně jako v Austrálii) soukromé a oplocené. Dokonce i v soukromých předražených kempech podél silnice, u nichž jsme bláhově věřili v záchranu, naše snažení skončilo fiaskem. Prostě všude totálně plno. Zkoušeli jsme pokoutně zajet do malých odboček podél pobřežní cesty, kterých bylo asi stejně jako nerozmazlených dětí v USA, jenže všechny se nakonec ukázali jako příjezdové cesty k domům a nechtělo se nám zrovna stavět si stan před vjezdem do sídel domorodců. Nakonec jsme skončili na parkovišti, se zákazem kempování a přespali na předních sedačkách. Spánek to byl nadmíru nekvalitní. Ráno jsme s vědomím dostatku času zajeli pár kilometrů k moři, na místo o němž jsme tušili, že je zajímavé. Objevili jsme zde rozmanité skalní útesy a jeskyni, prošli se kus po pláži a pokračovali dále na jih. Cestou jsme na parkovištích, kde jsme zastavili mohli vidět další lachtany (i když ti byli vidět více na přiblížené fotce ve foťáku než okem) a značně drzé žebravé veverky. Pak jsme se zastavili na místě, které jsme opět objevili náhodou, kde se povalovali na pláži rypouši sloní. Jsou to takové nemotorné štangle sádla, co udělají při plazení na souši tři až čtyři posuny, a pak dvě minuty sbírají síly na další sekvenci. Ve vodě vypadali ale samci při soubojích o poznání aktivnější. Nicméně byl zážitek tyto podivná zvířata na živo pozorovat, nutno říci, že jsme tam nebyli sami, rypouši se tu povalují pravidelně o čemž svědčili i cedule s informacemi o nich.

Po dostatečném prohlédnutí těchto bizarních tvorů jsme zamířili k Heartsově hradu, kam jsme si mysleli, že chceme jít. Jenže když jsme zjistili, kolik se tam chystá lidí, kolik stojí vstup a jak dlouho bychom museli na prohlídku čekat, tak jsme si uvědomili, že tam jít nechceme. Taktéž nám došlo, že tento hrad má být něco jako náhražka evropských středověkých hradů, které v USA nemají, takže když známe skutečné hrady z našeho prostředí s historií, tak by šlo nejspíš o zklamání a plýtvání časem a navíc je to už značně vzdáleno tomu, proč jsme na východ USA jeli. A tak jsme mohli pokračovat do města San Luis Obispo, kde jsme se chvilku zdrželi v příjemně vypadajícím parku. Původně jsme mysleli, že se vykoupeme v nádrži, jenž park obklopovala, ale smrad způsobený sinicemi nás přesvědčil, že to nebude nejlepším nápadem. Následně jsme pokračovali k vyhlídce Pirates Cove, kde jsme původně chtěli přenocovat. Byl tu plácek s výhledem na moře, nikde žádný plot, soukromé domy daleko, dokonce ani zákaz kempování tu nebyl. Na první pohled to tedy vypadalo ideálně. Nicméně přítomnost tří pochybně vypadajících floutků v blízkosti naleštěného terénního pickupu, který vypadal jak z klipů hip-hopových jelimanů s puštěnou hudbou na maximum a rotvajlerem na vodítku, prvotní nadšení značně ochladila. Následně přišel stařík co nám o těchto floutcích řekl, že se občas podívají do některého z odstavených aut a také se snaží svou hlasitou hudbou a neandrtálským projevem vyvolat konflikt. Stařík se pak rozpovídal i o dalších věcech a mě zaujala jeho touha vidět vnitřek našeho stanu. No nakonec jsme se rozhodli v tomto místě nezůstat a odjeli jsme pár kilometrů zpět do parku v městečku San Luis Obispo. Tam bylo sice přebývání přes noc zakázané, ale situace byla zoufalá a žádala si zoufalá řešení. Stavění stanu po tmě, tak aby nás nikdo neviděl, se dělá vcelku blbě, když máte na kebuli čelovku, nicméně povedlo se a my jsme pak zalezli do našeho stanu zelené maskovací barvy a snažili se být co nejmíň nápadní. Ráno nás vzbudila rangerka se slovy: „Dobré ráno, žádné kempování prosím“ a pak naštěstí odešla aniž by to nějak víc chtěla řešit. Takže jsme si sbalili fidlátka a zamířili k sociálním zařízením parku, kde jsme vykonali ranní hygienu. Zaujali nás opodál stojící postarší pánové, kteří si na vodě pouštěli dálkově ovládané plachetničky. Dali jsme se s nimi do řeči a jeden z nich mi ovládání na chvilku půjčil, byla to celkem sranda, lodička nemá motor k pohonu a tak musíte stoupat na vítr, nebo jet s větrem v zádech (na zadák). Potom, co jsem ovládání vrátil, se odhodlali k zahájení závodu. Před startem kroužili ve startovním prostoru a když odpočítávadlo zavelelo ke startu dvě ze tří lodiček se srazili, div se nepotopili a já si smíchy (v rámci slušnosti potajmu) div nestříkl do textilu. Závod musel být tedy odstartován znovu.

My jsme vyrazili dále do městečka Solvang, původně osady norských a dánských přistěhovalců, což je vcelku očividné při pohledu na styl místních baráčků. Poté jsme měli namířeno do Santa Barbary, přes průjezd hřebenů hor s krásným výhledem. V Santa Barbaře už bylo dost teplo na koupání, tak jsme tam část dne strávili na pláži a navečer se vydali k jezeru Lake Casitas, potažmo do kempu na jeho břehu. V jezeru byl ovšem zákaz koupání, jenž alespoň částečně vykompenzovali sprchy s teplou vodou a možnost rozměnit mince. Stále jsme se přibližovali Los Angeles, ale také bohužel konci celého cestování, čekala nás už jen návštěva profláklých a také přelidněných pláží jako Malibu, nebo pláž na Santa Monice a pak prohlídka města Los Angeles. L.A. je město kontrastů, kde jsou těsně vedle sebe čtvrti jako právě Santa Monica, nebo Beverly Hills, které jsou bohaté, čisté a nazdobené a pak je tu třeba Inglewood, kde vládne tvrdou rukou punk. Potulují se tu za soumraku nejrůznější individua pod vlivem rozličných omamných látek, úklid ulic byl naposledy po oslavách konce studené války a celkově si připadáte jako v post-apokalyptickém filmu. Samozřejmě my jsme byli z finančních důvodů ubytováni pokaždé ve čtvrti, s krutovládou punku. V Los Angeles je k vidění cedule Hollywood, což je fakt zážitek vidět. Písmenka na kopci pod vysílačem. Myslím, že kdo to neviděl tak nežije. A pak hvězdičky v chodníčku, na kterém se vyskytuje asi tak 300 lidí na metr čtvereční. Chodníček nám přinesl asi nejkrušnější chvíle dovolené vůbec a to kvůli parkování. Objížděli jsme ukrutně pomalou rychlostí okolí hledajíc parkování placené, či neplacené. Vyhledávání v Google mapách nás zavedlo vždy do nesmyslu. Jenže pak jsme našli místečko u benzínové pumpy, kde stála další auta (jedno z nich bylo od prachu a mělo za sklem cedulku „Na prodej“). Nikde žádná cedule o zákazu parkování a tak jsme s vítězným pocitem odstavili náš vůz samozřejmě se všemi věcmi (kromě peněz, pasů a mobilů) a vydali se obdivovat hvězdo-dlažbu. Po její obhlídce a nakoupení pár suvenýrů jsme se vrátili zpět a naše vozidlo, jak již někteří tuší, nikde. No jo a co teď? V cizím městě bez auta a věcí a následující den odlet. První nápad byl jít dovnitř boudy u benzínky, kde Helča spustila na přítomného zaměstnance od podlahy. Ten pochopitelně věděl o co kráčí, ale pod palbou výčitek neustále opakoval, že s tím nemá nic společného, že to dělá nějaká odtahovka a že tady máme ceduli, že se tu parkovat nesmí. Ano, tady za rohem byla cedulka, že je to soukromý pozemek a že nám můžou odtáhnout auto. Tak trochu past na turisty. No když benzínkář skončil s opakovačkou, že za nic nemůže, zeptal jsem se ho, co máme tedy dělat a on nám dal číslo, kam jsme měli zavolat. Adresa byla pochopitelně na druhé straně centra, dle navigace 30 minut jízdy autem, které jsme neměli. Helču napadl na první pohled naprosto utopický nápad, zeptat se někoho z lidí na pumpě, jestli by nás tam nevzal. Světe div se, ono to vyšlo na první pokus! Chlapík jménem Greg pravil, že odvezl teď děti na koncert a má asi 45 minut času. Štěstí v neštěstí. Dojeli jsme na místo a dali se do hovoru s velmi příjemným a inteligentním pánem u výdeje aut v odtahovce. Byl skutečně velmi přístupný diskusi, do které jsme se zapojili já, Helča i Greg. Cena za vydání auta byla pak pouhých 280$, což bylo kolem 7 tisíc korun. Shrnuto podtrženo překrásný večer ve společnosti milých lidí (myslím tím retardovanýho benzínkáře a toho vožralýho burana z odtahovky, Greg byl samozřejmě zlatej), který ještě víc zintenzivnil náš (hlavně můj) celkový pohled na kouzelné město andělů. Dostali jsme nakonec auto zpět (dokonce nebylo ani poškozené) a jeli se ubytovat do motelu s lehkou známkou punku. Ráno před odevzdáním auta jsme navštívili ještě pěknou observatoř, kde byl sice nesmysl lidí, ale přesto alespoň trochu zmírnila mojí averzi vůči L.A.

Odevzdání auta v půjčovně bylo neskutečně snadné, týpek to jenom zběžně omrknul a ještě se omluvil, že mě nechal dlouho čekat. Cesta letadlem nazpět byla samozřejmě dlouhá a provázená řevem rozmazleného smrada (podotýkám, že to nebylo batole, ale asi tříleté dítě), jak už jsem psal na začátku, ale jinak bez větších komplikací. Jenom rozvržení spojů Student agency z Vídně jsem trochu nepochopil. Přiletěli jsme kolem 20h a objednali si časově nejbližší autobus do prahy ve 23:50. Jenže pak jsme zjistili, že mezi tím jeli dva autobusy z Vídně od stadionu a jeden z letiště do Brna. O autobusu od stadionu jsme se dozvěděli asi 45 minut před jeho odjezdem, no a cesta MHD z letiště tam měla být okolo 45 minut. To se nám riskovat nechtělo. Nicméně nepochopil jsem, proč ty autobusy, co jeli ke stadionu, nemohli dojet o těch pár kilometrů dál na letiště. Stálo nás to 4,5h čekání navíc, takže cesta zpět celkem byla okolo 20h.
V konečném hodnocení cestování po USA, musím říct, že parky jsou překrásné, mají dobře zařízenou infrastrukturu, značení, dostupnost informací a jsou čisté. Jenom s místem v kempech je to přes prázdniny složitější, ale když se nestydíte přifařit se k někomu, je to v pohodě. Návštěvníci parků a další cestovatelé jsou vesměs příjemní a přátelští. Města, které jsme navštívili, nás nenadchla s výjimkou tedy San Francisca, které jediné, bych řekl, mělo smysl navštívit. Stravování jsme pojali tak, že snídaně a večeře jsme pojedli z vlastních zásob a přes den koupili něco ve fast-foodu po cestě. Cokoliv jiného by nám asi dost komplikovalo situaci, protože v parkových kempech se ani nic koupit nedá a bydlet někde mimo by nás stálo určitě nějaký čas a peníze navíc. Kdokoliv bude chtít nějaké další informace, tak nechť se nestydí mě kontaktovat na email michal[ZAVINÁČ]hadankar.net. Odkaz na všechny fotky, co jsme pořídili, roztřídili a nahráli je ZDE, ale bacha je jich přes tisíc. Pro méně trpělivé čtenáře je tu výběr asi 200 fotek.