Jmenuji se Koníček a toto je můj deník. Byl jsem vždycky tak trochu dobrodruh, který neví kam dřív skočit. Deník jsem se rozhodl psát na základě divných událostí, které se mi staly několik dní nazpět.
Procházel jsem se místy, která poměrně znám nebylo ještě tak pozdě a tam jsem se rozhodl prozkoumat cestu, kterou jsem ještě nikdy nešel. Cesta vedla dál a krajina se lehce proměnila. Najednou květiny a keře okolo byly nějak podezřele zarovnané, jakoby to někdo udělal záměrně. Pokračoval jsem dál cestou a obdivoval květiny, které jsem ještě nikdy neviděl. Jak jsem se tak kochal tou nádherou setmělo se a já se ocitl sám v noci v neznámém prostředí. Pomalu jsem se připravoval na přenocování, když v tom jsem si všiml světla nedaleko vzdáleného ode mě. Jak jsem se k němu blížil vypadalo to jako brána do jiného světa, kde je stále ještě den. Cesta byla velmi schůdná s minimálním porostem vegetace a vedla směrem k oné bráně. Chvilku jsem váhal, zda mám vstoupit. Nakonec zvědavost zvítězila a já se vydal dovnitř. Povrch země uvnitř byl naprosto odlišný od čehokoli, co jsem doposud znal. Vegetace byla téměř neznatelná a měla prapodivnou barvu. Nic takového jsem nikdy před tím nezažil. Procházím dál a nestačím se divit, tento svět je naprosto odlišný od toho, ve kterém jsem doposud žil. Po chvilce pátrání narážím a obří skálu vysokou asi až do nebes, je téměř hladká a má jednolitou barvu. Zkouším se podívat po pitné vodě, nebo něčem k snědku, ale krajina je pro mě naprosto neznámá, tak nevím kde začít s hledáním. Po chvilce obcházení okolí nacházím něco, co vypadá poživatelně. Je to ale podezřelé, leží tu na zemi ve velkém množství pravděpodobně velmi výživná potrava. Vypadá to, jako by jí sem někdo dal záměrně. Opatrně ochutnávám a zdá se, že je toto jídlo poživatelné a dokonce chutné. Stále tomu nerozumím, všechno je tu tak jiné, většina tvarů je rovných, často jsou tu hladké plochy, rohy a teď navíc potrava ležíc přímo přede mnou v okamžiku kdy sháním jídlo. Přemýšlím, jestli to nemůže být ráj o kterém od malička slýchávám. Jenže proč jsem tady sám? Je to zvláštní, nedává mi to smysl. Náhle se ozvaly zvuky a něco obrovského se blíží ke mě. Zůstávám jako zmrazený. Přede mnou se objevil obr velký tak, že skoro sahá do výše nebeských skal. Co bude teď? Asi mě spatřil a míří ke mě. Naklání se nade mnou a natahuje ke mě svou horní končetinu. Na poslední chvíli jsem uskočil. Prchám pryč a obr mě následuje, snaží se mě lapit. Schovávám se do štěrbiny mezi dvěma obřími skalami. Obr se sem nemůže vejít. Chvilku chodí okolo a vydává různé zvuky. Po chvíli to vzdává a odchází. Za nedlouho poté v tomto světě také nastává noc. Opatrně se ploužím do míst, kde předtím chodil obr. Je pryč. Obcházím okolo a místy tu svítí drobné zdroje světla zabarvené do různých barev jako červená, zelená a další. Působí to strašidelně, nicméně jejich svit umožňuje alespoň nějakou viditelnost a mě se zdá, že jsem uzavřen v tomto světě čtyřmi obřími skálami a že obr musel vstoupit do jedné ze skal. Náhle slyším podivné zvuky a tak se snažím se vrátit co nejrychleji do úkrytu. Vidím jak se skála otevírá a do prostoru vstupuje znovu obr. Schovávám se do úkrytu ve skalách. Obr chvíli chodí okolo, občas se shýbne a vydává zvuk, nakonec odchází a po jeho odchodu se skála opět uzavírá. Možná je to bůh, který umí otevírat skálu a přivolat noc. Nehodlám nic riskovat a nocuji v úkrytu ve skalách. Předešlá zkušenost, kdy jsem se málem dostal do spárů obra mě dostatečně vystrašila.
Je ráno, nebo něco na ten způsob v tomhle světě. Nerozednívá se totiž tak rychle a tak intenzivně jak jsem zvyklý. Je tu ale trochu vidět okolo. Když jdu hlouběji skalní proláklinou, najednou se zděsím. Leží tu mrtvola tvora, kterého jsem už v životě viděl a o kousek dál další. Jsem k smrti vyděšený, hlavou mi probíhá nespočet teorií o tom, kde to vlastně sem a co se mnou bude. Je tohle nějaký hřbitov? Nebo si obři pro zábavu ukládají mrtvoly bytostí, které uloví v našem světě? Jedno je jisté ráj to není a začíná se to podobat spíše peklu. Ke všemu začínám pociťovat nedostatek vody. V mém světě bylo vody všude dostatek, zejména po ránu. Najednou slyším zvuky. Nejspíš se opět otevřela skála a přichází obr. Ne není sám, jsou dva a blíží se k mému úkrytu, proto radši zalézám. Obři teď něco dělají v jedné z těch vysokých skal a různě se pohybují okolo. Náhle slyším potok vody, který však po chvíli ustává a zase za chvíli je znovu slyšet. Umí snad tyto bytosti kromě ovládání dne a noci ještě vykouzlit vodu? Po čase opět obři odchází do otevřené skály, která se za nimi zavírá. Po chvilce váhání se dávám na průzkum, potřebuji nutně sehnat vodu a tak skouším vylézt na jednu ze skal směrem tam, kde jsem slyšel onen potok. Jsem naštěstí dobrý lezec a tak se mi daří se dostat nahoru poměrně rychle. Nacházím se ve výklenku ve skále, která pokračuje nade mnou dále vzhůru. Plocha je tu rovná a vyskytují se tu velké objekty pravidelných tvarů. Kousek ode mne je poměrně velká prohlubeň kde to vypadá, že by mohli být zbytky vody. Sestupuji do prohlubně a konečně hasím svoji žízeň. Voda má ale zvláštní příchuť a podivně se leskne. Chvíli váhám ale pak se rozhoduji vydat se dál nahoru na skálu nad tímto výklenkem. Jedná se o náročný výstup ale posilněn vodou to zvládám a ocitám se nahoře, kde docházím k zajímavému zjištění. Skála nevede do nebes, jak jsem předtím myslel, nýbrž je ohraničena další skálou nahoře. To znamená, že to už nahoru nikam nevede. Výstup byl tedy zbytečný. Sestupuji dolů a dávám se na průzkum okolí. Světlo ve dne není takové na které jsem zvyklý, ale zdá se mi, že za jednou ze skal jaksi prosvítá zdroj světla. Je dokonce možné, že je to z míst, odkud jsem prošel branou, když jsem do tohoto světa vstupoval. Je to světlo z mého světa. Vydám se tedy tam. Bohužel ale brána je zavřená a pokusy dostat se do míst, kde světlo proniká skončili neúspěchem. Vypadá to, že mezi těmito světy je jakási neviditelná bariéra, která mě nepustí zpět do světa kterého znám ať se snažím sebevíc. Je možné, že cesta vede pouze sem a nikoli zpět. Propadám zoufalství. Začíná se mě zmocňovat pocit, že se odsud už nikdy nedostanu, že už nenavštívím místa, která mám tak rád a neuvidím ty známé tváře. Přece to tak snadno nevzdám! Když to nejde tudy, zkusím najít jiný východ. Vydávám se tedy směrem od světla. Dostávám se ke skále, u které jsem byl asi včera zkouším najít cestu dovnitř, ale marně, zkusím to tedy do dalšího směru. Po notné dávce chůze se ocitám u další skály, je to asi ta, z které vychází obři. Zkouším zde najít skulinku, nebo skálu otevřít silou a pak na ní kousek vylézt. Marně a bez úspěchu. S notnou dávkou beznaděje a zlosti se vydávám do dalšího směru. Opět se dostávám ke skále a opět tu není jediná skulina. Když zkouším vylézt nahoru nacházím skálu i nahoře. Jsem uzavřen mezi skálami v kvádru a není tu žádná cesta ven. Beznaděj dosahuje vrcholu. Skončí snad moje životní pouť v tomto vězení, kde jsem sám a nemám tušení co je smyslem tohoto světa? Lehám si na zem v letargii a snažím se předjímat co bude dál. Napadají mě jen ty nejhorší myšlenky, všechny končí stejně. Mým koncem. Myslím na to jak skončím jako další bytosti, které se schovávali před obry a skončili mrtví ve skalní soutěsce. Ale já nebudu jako oni, zůstanu přímo před místem, kde se otevírá skála a zkusím proniknout dovnitř. Hodiny čekání jsou zničující, zvlášť když vím, že to možná jsou mé poslední. Posílím se ještě předtím z jedné z hromádek jídla, kterých je tu překvapivě hodně. Napadá mě, že to sem dali obři schválně, aby si své oběti vykrmili. To je mi ale jedno, jestli to má být moje poslední hodinka, tak ať mi alespoň nekručí v břiše.
Po těchto zápiscích byla v deníku časová prodleva, na kterou chci upozornit. Deník jsem dopsal až s časovým odstupem, poté co odezněl šok z nastalé události.
Slyším zvuky za skálou, to jsou určitě obři. Smysly mám vyostřeny, tep na maximu. Chvíli se obři zdržují ve skále a pak se skála otevírá. Dovnitř vchází jeden z obrů, ale asi si mě nevšiml, pokračuje dál. To je moje šance! Pronikám do skály a k mému překvapení je tu nemnoho široký prostor mezi dalšími skalami. Jdu dál a napravo uvidím pootevřenou skálu. Zkusím jít tedy tam. Uvnitř je hodně světla a povrch země i skal okolo se leskne. Vzadu stojí jeden z obrů a různě máchá svými údy. Jdu opatrně kousek dál, obr mě zatím asi nezpozoroval, ale přicházím k další stěně, která mi znemožňuje postup. Chci se tedy potajmu vytratit škvírou ve skále, ale přichází problém. Obr se ke mě otáčí, ale nejde ke mě, vydává hlasité vysoké tóny a máchá končetinami jako o život. Je možné, že je to kvůli mě.
Skála se pootevřela víc a dovnitř vnikl druhý z obrů. Končetiny natahoval ke mě a snažil se mě dostat. Napoprvé ani napodruhé se mu to nepovedlo, podařilo se mi včas uskočit. Napotřetí už mě ale sevřel do svých obřích chapadel. Byl jsem připraven na nejhorší a učinil jsem několik marných pokusů dostat se ze sevření. Údy obra však byly pevné i když na povrchu měkké. Chvilku se nedělo nic, ale pak se najednou sevření otevřelo a já jsem letěl vzduchem, jako kdyby mě obr odhodil. Přistál jsem poměrně elegantně a ihned nasadil k úniku. Po chvíli kdy jsem pádil pryč, jsem se zastavil a rozhlédnul kolem sebe. Zjistil jsem, že jsem zpět na známých místech. V tu chvíli se mi ulevilo. Nikdy ale na tuhle zkušenost nezapomenu a cestou k bráně do světa obrů už se nikdy nevydám. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v životě zažil.
Přeloženo z deníku kobylky zelené, přezdívajíc sebe Koníček, která se omylem zatoulala do domu lidí, jenž mají dveře z obýváku přímo na terasu před zahradou.
Pro doplnění dodávám poznámky jednoho z obrů:
Večer se do obýváku dostala kobylka. Snažil jsem se jí chytnout, ale vlezla za lednici. Ráno při snídani jsem jí ale nikde neviděl. Když jsme se druhý den vrátili z práce, nějak se dostala k manželce do koupelny, která tam zrovna prováděla odlíčení, či co. Žena začala řvát, tak že to asi slyšeli i sousedi. Musel jsem přiběhnout, kobylku chytit a vyhodit ven.
