Výlet do Sydney
Pojednání o zážitcích na (zatím) nejdelším výletě co jsme byli (já a Helča) za pobyt v Austrálii.
Nejprve dovolte abych se jen tak zlehýnka zmínil o odletu z Melbourne. No ono to vlastně není Melbourne, je to letiště Avalon asi 30km za Melbourne kousek od Geelongu. V době před dvěma měsíci, kdy jsme letenku objednávali jsme pochopitelně chtěli nejlevnější možnou, ale to jsme netušili, že je možné letět ze stodoly s cestou okolo někde kdesi v polích pradaleko za Melborne. Doprava je tam pochopitelně perfektní. Jezdí tam autobus z centra, který stojí 22 dolarů za cestu za osobu, což je obzvláště nápomocné při nočních příletech (pochopitelně náš přílet zpět ze Sydney byl 23:30), kdy si v centru na Southern Cross v pozdních večerních hodinách tak akorát můžete zazpívat píseň „Cerné oči běžte spát“, nebo si vzít taxík. Další možnosti jsou tágo rovnou z Avalonu (přes 110$ do místa kde bydlíme) a nebo počkat do rána někde před letištěm, protože tato chaloupka s názvem Avalon se na noc zavírá a ráno jít kouzelných 7km na vlak a nebo vás tam musí někdo hodit (nakonec náš případ), popřípadě na letišti půjčit auto.
Náš odlet z Avalonu jsme si prozíravě zvolili na pátek odpoledne a to proto, aby byl největší provoz a my měli co nejvíc problémů se tam dostat. Překvapivě provoz byl ještě horší, než jsme čekali, rezervovali jsme si na cestu asi hodinu a půl a málem to nestačilo! Opustili jsme totálně zasekanou dálnici a vydali se vstříc Avalonu cestou starých honáků lemovanou ohradami s dobytkem. Nakonec jsme s obrazným jazykem na vestě dorazili na letiště, kde jsme se po odbavení dozvěděli, že letadlo má zpoždění hodinu kvůli problému na letištní dráze v Sydney.
Díky zpoždění letadla jsme nemohli využít zvýhodněné dopravy „shuttlem“ a tak jsme se z úsporných důvodů vydali na nejbližší stanici mimo letiště. Pro vysvětlení cestující nastupující, bebo vystupující na letišti platí letištní taxu, která způsobí že cesta z letiště na stanici St. James by stála 18$ a když popojdete na následující stanici zaplatíte 2,50$. Je to trošku s podivem, ale asi je to proto, že letiště je moc v centru a dopravci by si v Sydney nemohli přijít na své, jako třeba v Melbourne tak zavedli tuhle smysluplnou taxu.
Takže za pomoci strejdy Googla jsme našli stanici a po dlouhé diskusi s infochlápkem o možnostech jízdného jsme se vydali novým dvoupatrovým vlakem vstříc stanici St. James. Po výstupu jsme se dočkali prvního kontaktu s místní faunou v podobě kvapícího švába, kterého jsme zřejmě vyrušili u hodování a opodál sedícího pavouka velikosti ženské dlaně, který se v hodování na jiném, ne tolik šťastném, švábovi rušit nenechal.
No, dorazili jsme do hostelu, který nápadně připomínal ubytovací zařízení se známkou punku z amerických filmů. Nicméně pokoj čistej a v pohodě. V kuchyni vám většinou dělala společnost příjemná rodinka místních švábů, ale jinak to celkem šlo. Toť příjezd.
První den jsme se rozhodli využít služeb dobrovolných průvodců, kteří provádí v centru města pouze za nějaký ten „tip“ (spropitné) a jak se později ukázalo byla to dobrá volba. Prošli jsme nejvýznamnější místa Sydney jako stará pošta, nemocnice, nákupní centrum z Viktoriánské doby, oblast Rocks a samozřejmě opera a Harbour bridge. Průvodkyně bezvadná, takže i přes naši zarytou a někdy i otravnou šetřivost, jsme obětovali pár darebnejch grošů. Odpoledne se mě zhostila nepříjemná únava a bolest zad, asi nějaká viróza, každopádně se mi nechtělo vůbec nic, ale kousnul jsem to a šli jsme na observatoř a do botanický zahrady, kde jsme se chvilku povalovali.
Druhý den. Pro výlet na Bondi beach, což je zřejmě nejznámější pláž v Sydney jsme si nemohli vybrat lepší dobu. Neděle přes den za krásného počasí. Pláž vypadala spíš jako koberec z lidí a pohupující se houf lidí ve vlnách v moři připomínal hromadnou koupel vězňů v koncentračním táboře. Celkový dojem ještě umocňovali přítomní „strážci života“ (lifeguards, neboli pobřežní hlídka, tentokráte bez Davida a Pamely), kteří neustále koordinovali plavce, aby se koupali jen ve vyznačeném prostoru, vybavení píšťalkami a někteří dokonce vodním skůtrem. Vypadalo to trochu jako honáci dobytka. Nicméně svou práci brali nesmírně vážně, ale i přes to jsem nepochopil, kde že se to vlastně koupat nesmí, asi pískali i na mě, ale já jsem se snažil dělat zabedněnce, což mi šlo skvěle. Nabaženi slunečního záření a tepla lidských těl jsme šli prozkoumat nedaleké okolí podél pobřeží, pak sedli na autobus a jeli pryč. Cestu nám zpříjemňoval prudký déšť, který se v dalších dnech stal naším věrným společníkem.
Den třetí a plavba trajektem na pláž Manly, která je druhá nejznámější v Sydney (mj. to je dost relativní, možná je to obráceně). Vyrazili jsme poměrně brzo, ale i přesto bylo na lodi dost lidí. Zpětně vidím, že jsme podcenili před výletovou přípravu, protože jsme nevěděli, jestli je pláž do zálivu, nebo do oceánu. Když jsme připluli blíž a viděli srpek písku, přišlo zklamání, že tahle pláž je jen nafouklá bublina, jinými slovy nic extra. Když jsme připluli ještě blíž přišlo prozření a usoudili jsme, že tahle pláž to asi opravdu nebude. Pár koupajících se děcek v prostoru odděleném zarostlými sítěmi (zřejmě kvůli medúzám) nepřipomínala slavnou pláž ani v nejmenším.
Po klasické povalovačce a koupačce, jsem pojal nápad zapůjčiti surfového prkna. Tak koneckonců jsem v Austrálii, tak to musím zkusit. Škola surfování je poměrně dost drahá a tak jsem se rozhodl pro dráhu samouka. Řeknu vám, že pocit, když zjistíte po usilovném pět minut trvajícím pádlování rukama přes třímetrové vlny, že jste asi tak 5 metrů od břehu, je to pocit vskutku skličující. Rozhodl jsem se pro změnu taktiky a pokusil se stoupnout na prkno v místě kde jsem byl, ale při mých pokusech se prkno se mnou i přes to, že jsem dostal suverénně to největší co tam měli, začalo potápět. Asi jsem dělal něco špatně, chce to pohyb dopředu na vlně, to dá rozum (a taky jsem to odkoukal od vedle se plácajících žáků surfové školy), nicméně pády do vody, která má hloubku jen 50cm nejsou zrovna nejpříjemnější. No, vydržel jsem to hodinu a potom jsem to musel vzdát kvůli nechutně odřeným bradavkách od neustálého nalézání na surf. Snad to bude příště lepší.
V rámci čtvrtého dne jsme našli jednu z mála pláží do zálivu, která byla blízko našemu ubytovacímu zařízení, nicméně voda nebyla nejčistší, není to oceán a následně jsem se vydal (sám) na Sydneyskou věž, ze které je krásný výhled na Sydney a člověk si uvědomí, jak je vlastně rozprostřený okolo zálivu a malých zálivečků, jak jsou domečky naskládaný na ostrůvcích a poloostrůvcích a pospojovaný mostíkama. Sorry za zdrobněliny, ale z výšky to vypadá všechno tak malý. Byla to taky dobrá příležitost podívat se z výšky kde všude jsem byl.
V rámci pátého dne jsme vyzvedávali auto z půjčovny a nebylo to zrovna jako po másle. V instrukcích měli napsáno: „Po příletu zavolejte a my vás vyzvedneme dodávkou“. Jenže my jsme jeli z města a ne z letiště a tak jsme se snažili dostat na adresu půjčovny po vlastní ose, samozřejmě v plné polní (se všemi zavazadly). Následování místa v Google mapě způsobilo, že jsme se ocitly na parkovišti u KFC a půjčovnu neměli na dohled. Uvnitř nám pochopitelně neporadili a tak jsem se jal zavolat do půjčovny na telefon. Přes opakování informace, že jsme u KFC a snažíme se dostat na adresu mi velmi striktní pracovnice opakovala, že musíme dorazit na letiště k nabírací zóně. Tam jsme se přes drobné komplikace dostali a zjistili, že sběrná dodávka zrovna odjela a musíme čekat dvacet minut. Po dvaceti minutách dodávka dorazila a vezla nás cestou zhruba půl kilometru za KFC, kde jsme předtím stáli. Výborně. Auto jsme převzali bez potíží, až na to, že jsem myslel, že jsem za půjčení platil, protože jsem zadával číslo karty, nicméně se ukázalo, že ne. Auto vypadalo jako nové, Hyundai Elantra, najeto asi 120tis. Km. Pro uspoření financí jsme počítali s nocováním v autě, nicméně zadní sedačky po sklopení nevytvořili rovnou plochu, nýbrž asi deseticentimetrový schod, na kterém se opravdu spát nedá. Takže spánek na předních sedadlech. Mimo jiné se v Austrálii spát takhle v autě vlastně nesmí mimo vyhrazený kempy. Před tím, než jsme zamířili do Blue mountains jsme se stavili na místě přistání Jamse Cooka a přilehlých parcíc a muzeu, následně jsme se vydali do velkého parku, kde bylo všude něco zakázaný. Vjezdy a hlavně parkování. Neviděli jsme tam vlastně nic, kromě týpků, co nám doporučili aplikaci wikicamps, pomocí které jsme následující noci hledali vhodné místo k autospaní. První den spaní bylo ovšem na opuštěném parkovišti někde v městečku položeném v Blue Mountains. Vše šlo zatím hladce… Pro přítomnost každodenního pravidelného deště jsme museli mít zavřená okna a když déšť přestal, mohli jsme je konečně otevřít a dojít si pro něco do kufru. Jenže jak se záhy ukázalo, nebylo v tomhle autě zrovna nejlepší otevírat kufr zevnitř pákou, když bylo auto zamčený. Tento přiblblý zabezpečovací mechanizmus rozezvučel sirénu po okolí a nepochybně zpříjemnil noc obyvatelům přilehlých domků někdy ve 4h ráno. No, ale co teď, úkryt byl prozrazen, máme zůstat, nebo jet jinam? Nakonec jsme zůstali. Ráno hygiena v potůčku a zjištění, že vzít máslo do pseudo-izolující tašky byl jen další z ne úplně šťastných nápadů. Bylo roznesené po celé tašce a jeho největší shluk vytvořil zajímavý útvar na víčku jedné z krabiček. Postupně se nám v pozdějších dnech zkazily těstoviny s tuňákem, cihla sýra a další věci. Poté, co jsme všechno sbalili a připravili se na cestu zavítal na naše nocoviště ranger, takže jsme měli docela kliku, že nepřijel dřív.
Blue mountains jsou krásný. Překrásný výhledy na zalesněný hory a údolí, kde není stopa po civilizaci a nahoře plno asijských turistů, co nepochybně absolvovali kurz „Jak se nejlépe plést do cesty ostatním“. Chtěl bych podotknout, že jeden z útvarů se jmenuje „Tři sestry“.
Na večer jsme se vydali zpět do údolí cestou, kde jsme si mysleli, že budou mosty přes řeku, který nebyly. Místo nich přívoz, ale zadarmo.
Další nocování bylo už na místě k tomu vyhrazeném, s podmanivou vůní tlejícího masa z nedalekých popelnic (no nebylo to tak hrozný, zavanulo to jen velmi občasně) a se sociálním zařízením s tekoucí vodou, které bylo ovšem pod zdrcujícím útokem chroustů, kteří vydávají zvuk podobný zvuku Messerschmittu (německá stíhačka 2.sv. Válka) . Potkali jsme tam Čecháčka s francouzskou přítelkyní, co měli půjčenou dodávku, která měla postele. Chvilku jsme pokecali a pak byli nuceni jít spát, neboť se blížil každodenní déšť/bouřka. Takže zase zavřená okínka, což znamená zapaření zvnitřku a vydýchaný vzduch. Naše chvíle také zpříjemňovali všudypřítomní komáři a mouchy, kterých je v Sydney a okolí (stát „New South Wales“) požehnaně.
Další dva dny se nesly v návštěvách parků a pláží na východním pobřeží Austrálie mezi Sydney a Newcastlem. Zmínil bych akorát, že většina z nich byla mnohem hezčích než Manly a Bondi v Sydney. Když trochu pohledáte a máte štěstí, lze najít pláž totálně privátní, kde není vůbec nikdo, možná jen krabi. V parcích jsme viděli několik ještěrů (kolem 40 cm) a taky varana, ten měl kolem metru, docela hovádko. Po chvilce utekl, ale stačil jsem ho vyblejsknout. Taky jsme se dostali do stanoviště nudistů, bylo jich tam jen pár.
Poslední den jsme navštívili Reptile park, na kterej jsme přišli pomocí reklamy na jedné z vysomrovaných map. V parku bylo celkem dost krokodýlů, ještěrek, varani, hadi, papoušci, želvy, pštrosi, pavouci a nakonec i klokani a koaly.
Odlet byl zajímavej, protože auto jsme museli vrátit nejpozději do 16:30 a čas odletu byl v 21:50. Takže jsme se rozhodli se vydat na nedaleké La Perouse, což je jedno z míst, kde přístál James Cook. Po půlhodině cesty z letiště k autobusové zastávce, jsme došli k závěru, že to nemůžeme stihnout a že změníme plán a půjdeme pěšky do parku který byl ve vzdálěnosti dostupné pěšky, nicméně příroda za nás rozhodla, že zůstaneme v přístřešku u autobusové zastávky schováni před proudy vody padajícími z nebe. Jenže jak se později ukázalo, přístřešek se jen tvářil jako vodě odolný. Nevím, kde uděali soudruzi chybu, ale stříška při vyšším náporu vody poskytuje schovaným nešťastníkům možnost vychutnat si proud pravého městského vodopádu přímo za krk, pokud se včas nepřesunou. Takže jsme se museli několikrát přesouvat. Společnost nám dělal místní matador, který při konverzaci z očí do očí používal stupeň hlasotosti, který běžný člověk používá při volání na osoby vzdalující se na právě odjíždějícím parníku. Po asi dvou hodinách strávených pod přístřeškem jsme se potupně vydali zpět na letiště a zbytek doby před odletem jsme potupně strávili sedíc v prostorách letiště. Potkali jsme tam chlápka, co měl letět do Brisbane a řekli mu, že let je pro špatné počasí zrušen a poletí až nadcházející den ve 12h (bylo asi 20h). Docela síla, žádný zajištěný ubytko, žádná kompenzace, prostě zařiďte se jak umíte. No ještě, že se to nestalo nám. Prostě i toto se asi může stát pokud letíte se společností Jetstar. Let byl celkem plný turbulencí, ale spolucestující to moc nezneklidňovalo, asi jsou víc zvyklí cestovat letadlem.
Na letiště pro nás přijel kamarád, jenže asi 15 minut po příletu, kdy už byli všichni cestující dávno pryč, na letišti zbýval poslední sekuriťák a nějaká pracovnice z autopůjčovny a Chaloupka zvaná letiště Avalon se pomalu připravovala do hajan. Zajímavý bylo, že dokud jsme tam čekali, tak tam zůstával poslední taxík, který po tom, co viděl, že pro nás někdo dorazil, odjel.
