Den 5. – Mt. Kelud
Pátý den cestování byl v plánu výlet k činné sopce Mt. Kelud, kde bývá možnost vykoupat se v horkých jezírkách. Tak to alespoň bylo napsáno v plánu od cestovky. My jsme ale žádnou koupel neabsolvovali, pokud nepočítám déšť, jenž nám celou cestu nahoru i dolů zkrápěl naše otrávené ksichty a mlžný opar způsobený vysokou vlhkostí. I přes nepřízeň počasí jsme se po cestě vyškrábali, jak nejvýše to šlo, a to k obří ocelové bráně, která byla ovšem zavřená. Nevíme, jestli to bylo aktuálně kvůli počasí nebo to bylo dlouhodobější, protože vysvětlení jsme nedostali žádné. Nebyl tam ani nikdo, kdo by nám ho dal.
Spolu s námi k bráně vystoupalo množství dalších nešťastníků, kteří se stejně jako my vyfotili u zavřené brány, zkonstatovali, že sopka není za bránou přes mlhu vůbec vidět a vydali se zpět super-strmou asfaltkou dolů. Někteří z nich vyjeli do nejvyššího možného parkoviště na mopedu. Neustálé uhýbání těmto zpohodlnělcům nám ještě více zpříjemnilo již tak skvělou vycházku. Cestou nám průvodce Petr vyprávěl o změnách krajiny v okolí vulkánu po výbuchu v roce 2014. Tento den byl bohužel díky počasí zklamáním. Při přejezdu k dalšímu hotelu jsme si stihli nakoupit alespoň hrozen roztomilých mini-ananasů a večer se podívat po městečku Pasuran.
Den 6. – Bromo
Zpětně hodnoceno výlet na Bromo byl jeden z nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších zážitků celého cestování v Indonésii. Za prvé jsme dočasně opustili náš mikrobus a stálé průvodce a rozmístili se do dvou prastarých terénních vozů vybavených lavicemi v zadním prostoru. Komfort to zrovna nebyl, ale zážitek ano. Při stoupání blíže vrcholu jsme si všimli nápadného nárůstu hustoty dopravy. Důvodem byl jistý svátek „Indonéské“ verze hinduismu. Jméno netuším. Když jsme se prodrali zástupy aut, motocyklů a dalších povozů výše odbočili jsme směrem na vyhlídku, kam překvapivě nejel vůbec nikdo. Z vyhlídky byla vidět nádherně celá kaldera sopky Bromo až do té doby, než vyhlídku zahalily mraky. Na vyhlídce bylo lidí pomálu a my si naivně mysleli, že to tak bude i nadále. Nicméně jsme se napojili zpět na hlavní proud turistů mířícího pod kouřící konus sopky. Po chvíli jízdy ale náš vetchý automobil začal vykazovat známky únavy způsobené desetiletími používání a posléze se úplně zastavil. Náš řidič, nepochybně odborník znalý opravy aut se jal záležitost řešit. Jako problém se ukázalo propojení kabelu k autobaterii. U tohoto vozu totiž místní odborníci původní svorku mistrně nahradili pokrokovým zamotáním kabelu do oka. Jenže tento spoj měl v náročném terénu komunikace vedoucí na Bromo tendenci se rozpojovat. Náš řidič se snažil kabel zamotat osvědčeným způsobem s pouhým použití svých šikovných rukou, protože vozit nářadí ve voze v tak špičkovém stavu je samozřejmě přežitek. Ruku k dílu zde přiložili šikovné české ručičky našeho spolucestujícího Ondry, který měl s sebou multifunkčí nožík, jehož částí byly i kleště. Takže opraveno. Jsem si zcela jist, že po tomto incidentu byl inkriminovaný vůz poslán k odborníkům do sevisu, kde spojení zabezpečili originálníma svorkama a podobný incident už se od té doby neopakoval :). Při opravě se stala ještě další událost, kdy jezdec na motocyklu neodhadl klouzavost povrchu pokrytého sopečným popílkem a rozplácnul se ještě před samotným objížděním našeho odstaveného auta. Ale to stále nebyl pro ten den poslední nevšední zážitek.
Poté, co jsme si užili rodeo v opět funkčním voze na pláni pokryté silnou vrstvou sopečného popela, jsme dostihli druhý vůz, který technické problémy minuly. Dorazili jsme na parkoviště vedle hinduistického chrámu, kde probíhal jakýsi obřad. Parkoviště bylo na úpatí činného kráteru sopky, odkud se nedalo dále jet autem. Teprve teď jsme viděli celkový rozsah oslav zmíněného svátku. Byl to pohled jako z post-apokalyptického filmu. Nahoru a dolů se chaoticky valily proudy lidí, mezi nimiž se proplétali koně a osli s vodiči po boku a lenochy na zádech. V některých místech, tato cesta byla dokonce spojena s cestou, kde se ještě větší lenoši snažili vyjet na motorkách či mopedech, nebo se tyto cesty alespoň občas překřížily. Celou scénu dokresloval povrch pokrytý sopečným popelem, který všichni ti lidé, motorky a zvířata vířili do ovzduší. Překrásný pohled.
Cesta vzhůru na okraj vulkánu byla vskutku potěšením. Postaral se o to propadající se povrch ze sopečného prachu, vedro a další výše zmíněné podmínky. Nicméně rozhodli jsme vystoupit na okraj vulkánu alternativní cestou, tedy mimo hlavní proud lidí. Když jsme se o tom později bavili s ostatními, zhodnotili jsme, že to byla dobrá volba. V hlavním proudu prý dychtivost návštěvníků po zdolání vrcholu přerůstala v bezohlednost k ostatním. Na okraji sopky jsme měli možnost vidět dolů do kráteru s kondenzovanou sírou, odkud stoupal kouř. Neméně zajímavé bylo pozorovat místní návštěvníky, jenž v den svátku obětovali zeleninu, rýži, ale také slepice a dokonce i kozu. Rituál spočíval ve vhození obětiny do kráteru. Vnitřní strana však klesala do kráteru postupně (nikoliv tedy svislý sráz a pak láva), dost mírně na to, aby se tam dostali jiní výtečníci, kteří evidentně tento svátek nemají jako pilíř své víry a sbírali všechny použitelné obětiny. Několikrát jsme viděli, jak chlápek shora mrštil dolů slepici a ve srázu uvnitř kráteru začal závod o to, kdo se nebohé drůbeže první zmocní. Vítěz svůj úlovek triumfálně přidal k ostatním a okamžitě se připravoval do startovních bloků pro další kolo. Poté, co jsme se nabažili pozorování soubojů o slepice, jsme se vrátili stejnou parodií na cestu, kterou jsme šli nahoru. Při návratu dolů jsme se zastavili v přilehlém hinduistickém chrámu, kde zrovna probíhal obřad. Na parkovišti jsme měli sraz se zbytkem výpravy, jenže na místě jsme se sešli jen s polovinou skupiny. Zbytek jsme našli až po zběsilém hledání v okolí improvizovaného parkoviště. Pravděpodobně i proto, že podobných míst, kde stál červený i zelený tereňák společně, bylo v okolí asi 10. Cestou do hotelu už jsme stihli jen povečeřet v restauraci na pobřeží mezi mangrovy, kde se moře při odlivu změnilo v bahnitou pláň.
Den 7. – Ijen Plateau
Další ze sopek přinesla opět silný zážitek. Sedmý den cestování jsme se vydali k činnému vulkánu Ijen Plateau, který je známý těžbou kondenzované síry přímo v kráteru. Po předchozích dnech, kdy jsme zbytečně tahali bundy v batohu, jsem rozhodl, že dnes budou opět zbytečné, a proto je necháme v hotelu. To se ukázalo jako velmi neprozíravé rozhodnutí, když jsme po průjezdu nížinou, vystoupali do oblačnosti, jež obepínala horu, na kterou jsme se měli šplhat. Kvůli těmto skutečnostem jsem zakoupil u místního prodejce dvě pláštěnky pochybné kvality za cenu tak nízkou, že nemělo cenu smlouvat. Nicméně pochválen za tento čin jsem byl ironicky. Žena si raději vypůjčila od řidiče deštník. Cesta vzhůru byla, jak je v Indonésii zvykem, perfektně upravena, jenomže naneštěstí její konstruktéři zvolili jako svrchní vrstvu klouzavé bahno. To samozřejmě společně s prudkostí stoupání vedlo k několika pádům a komickým situacím. Na cestě nás zaujal doplňkový přivýdělek dělníků, kteří odváželi síru z kráteru dolů. Když jeli nahoru s prázdným vozíkem, snažili se přemluvit turisty, aby se jimi za poplatek nechali vyvézt nahoru. Při pohledu na ně se nešlo ubránit myšlenkám o otrokářství. Nicméně někteří lenivci využili služeb nebohých dělníků. Cesta k okraji kráteru byla dlouhá asi 3km a dělníci ji zvládnou nahoru a dolů většinou dvakrát. Mají k dispozici vozík překypující technologickými výstřelky jako třeba brzdy. Cesta byla pro nás náročná, i pokud jsme šli naprázdno nebo jen s batohem, takže s vozíkem nahoru a dolů to musel být masakr. Inu mechanizace zde postupuje pozvolným tempem, asi také kvůli velmi nízké ceně práce. Jenže po vystoupání na okraj kráteru jsme si uvědomili, že pracovníci s vozíky jsou jen lehká parta, nebo mají tuto práci za odměnu. Jen co jsme se dostali na konec cesty, která jen tak tak umožňovala jízdu vozíkům, jsme se setkali s drsnou partou. Její členové musí překonat asi 100m převýšení ve vzdálenosti asi 1km pěšky bez vozíku, ale zato se dvěma košíky pro náklad síry spojenými silnou latí na zádech. Cestu jim zpříjemňují všudypřítomné sírové výpary ze dna kráteru. Dělníci si průměrně do košíků nakládají síru o váze 60-70kg(!). Pravda, mohou si dopřát komfort v podobě položení košíků na nejbližší stojan. Stojany jsou rozmístěny po cestě ve vzdálenosti několika desítek metrů. Při pohledu na jejich stezku připomínající skalní průsmyk bylo jasné, že tohle je práce snů. V našem případě ještě náš úžas dokreslovalo chladné počasí s otravným deštěm a bičujícím větrem. Dělníci přitom nejsou nijak extrémně dobře placení, je to jen nadprůměr na místní poměry (8-10€ denně). Síra totiž není tak extrémně žádanou surovinou a aby se těžba vyplatila, musí se jí získat hodně. Navzdory očekávání nejsou prý dělníci nijak zvláště nemocní nebo to alespoň tvrdili v článku, jenž jsem o Ijen Plateau četl.
My jsme sestupovat dolů po stezce smrti měli zakázáno, mohli jsme jen nejdále tam, kam dojeli vozíky plus pár metrů dále na vyhlídku, kde jsme po rozestoupení směsice mraků a výparů mohli vidět překrásný pohled na tyrkysové jezero se sytě žlutými břehy pokrytými sírou. Při těžbě se využívá kondenzace síry. Horká pára s jejím vysokým obsahem je vedena v trubkách a na výstupu kondenzuje. Pracovníci poté kusy kondenzované síry odlamují a nosí na okraj sopky, kde svůj náklad přeloží na vozík. Celkově silný zážitek a další důvod vážit si své práce a života. Pokochali jsme se tedy pohledem na jezero, cestu do kráteru a dělníky a vydali jsme se zpět stejnou brilantní cestou pro vozíky. Dole v bistru jsme měli možnost poobědvat v bistru, kde nás majitelka nechala nahlédnout do své kuchyně splňující nejvyšší hygienické standardy. Bistro si pravděpodobně zakládalo na své ekologičnosti, protože vodou na umývání se přísně šetřilo a odpadky byly likvidovány pálením. Obrázek dokreslily povalující se kočky a skupina místních, kteří zde něco pojídali a hráli karty, či co. Objednali jsme si tedy jeden z pokrmů v nabídce, se kterým jsme byli již plně seznámeni, neboť je v každém bistru nebo restauraci téměř totožný. Smažená rýže, smažené nudle, eventuálně s kuřetem či hovězím, polévky bakso, chap chai a popřípadě nějaká novinka, námi dosud neobjevená. Někteří z nás si objednali pokrm s kuřecím masem a měli tak možnost na vlastní oči sledovat jeho přípravu a získali tak další silný zážitek. Místní zkušená kuchařka uvařila polévku ve stylově umaštěném rendlíku, naházela tam zeleninu, nudle a jako zlatý hřeb vyndala z šuplíku kus uvařeného kuřete a svýma umouněnýma rukama pár kousků masa nakrájela do polévky. Pravda, někdy je nevědomost sladká, ale nedělám si iluze, že jinde postupují výrazně jinak. Cestou zpět do hotelu jsme se zastavili u vodopádu slabého roztoku kyseliny sírové s překrásně žlutou barvou. Na okolní floru prý nemá zrovna nejlepší vliv. Následně jsme navštívili farmu, kde pěstují a zpracovávají kávu. Měli jsme možnost vidět kávová zrna v jejich fázích, než se dostanou do obchodů a také pracovníky zpracovávající kávové bobule v akci. Navečer nám ještě zbyly síly na obhlídku kostela a mešity ve městě Bondowoso, kde jsme ten den přespávali.
Den 8. – trajekt na Bali
Na tento den byl naplánován přejezd k trajektu, jízda trajektem a následně přejezd do dalšího nocoviště. Obětovaný den pro transport. Za zmínku stojí opice (makaci jávští), které se v těchto končinách (na východním pobřeží Jávy) vyskytují hojně. Žijí zde ještě poměrně divoce, a tak jsou sice zvědavé, ale stále ještě obezřetné oproti jiným oblastem, kde jsou zcela zvyklé na lidskou přítomnost. Chtěli jsme je přilákat blíže házením sušených banánů, ale opice si držely odstup. Kousek od místa s opicemi jsme se nalodili. Trajekt měl podlaží pro auta a pak podlaží pro cestující, kde nechyběl všudypřítomný stánek s občerstvením, jenž se v Indonésii pravděpodobně i v té nejzapadlejší díře. Na Bali jsme pojedli v kouzelné restauraci u moře grilované ryby. Kuchař uměl nebývale dobře anglicky a posléze nám sdělil, že pracoval několik let v USA. Prostředí na Bali bylo lehce odlišné od toho na Jávě tím, že v zástavbě byly všude vidět hinduistické mini-svatyně, které se na Jávě vyskytovali jen zřídka. Je to proto, že na Jávě je dominantní vírou islám a na Bali hinduismus. Když poprvé projíždíte vesnicí, kde každý dům má tyto nutné tři chrámky na zahradě, vypadá to mysticky, ovšem po čase to zevšední. Večer už zbyl čas jen na bleskovou prohlídku městečka Lovina Beach.
