«

»

Úno 03

Svatební cesta po Indonésii – cestování 3. část

Den 9. – delfíni a šnorchlování

V popisu cestovky pro tento den bylo napsáno, že je možné absolvovat výlet s pozorováním delfínů nebo potápění. My jsme pojali myšlenku, že bychom mohli stihnout obojí, protože na delfíny se vyráží ráno a pro šnorchlování byly dispozici dva termíny. Ten pozdější bylo možné stihnout i po delfínech. Kdo je zvyklý na předražené výlety z Itálie nebo Řecka, bude tady příjemně překvapen. Cena výletu byla, myslím, 100000 indonéských rupií, což dělalo asi 170 korun. Ohlížet se tedy na finance bylo v tomto případě zbytečné. Popisovat jak bylo pozorování delfínů a šnorchlování super, je asi zbytečné. Samozřejmě pozorovat delfíny bylo krásné, nicméně nechybělo moc a bylo z toho zklamání. Kapitán naší lodi měl totiž nesmírný talent dorazit na místo, kde se delfíni zrovna vyskytovali právě ve chvíli, kdy se rozhodli zanořit, aby se znovu objevili až po delší době někde úplně jinde. Snaha některých průvodců poskytnout svým zákazníkům tu nejbližší podívanou na delfíny končila často tak, že na nebohé vodní savce téměř najížděli. Delfíni pluli určitým směrem a občas se vynořili nebo vyskočili. Kapitáni lodí k nim zamířili, ovšem nespokojili se s pozorováním ze vzdálenosti prokazující respekt, nýbrž se snažili přijet blíže než loď aktuálně nejbližší k delfínům. Následoval ho další neuctivec a celé to většinou zakončil nejotrlejší kapitán, který hejnu nadjel a přehradil mu kolmo cestu svou lodí. V tom okamžiku delfíni nabyli dojmu, že dovádění s lidmi už bylo dostatek, potopili se do hloubky a bylo po parádě.
Nutno podotknout, že množství lodí, které bylo v některých okamžicích možné vidět na jednom místě připomínalo Kublaj-Chánovu flotilu před invazí do Japonska. Byly to desítky lodí. Naše posádka se dlouho delfínům z výše popsaného důvodu vyhýbala a v jednu chvíli jsme měli pocit, že to náš kapitán už vzdává a vrací se zpět. Do té doby jsme viděli asi dvě ledabylá povyskočení hejna z uctivého povzdálí. Jenže pak to otočil a my jsme měli možnost delfíny vidět hodněkrát a v některých případech i dost z blízka. Nakonec tedy úspěch.
Odpolední šnorchlování bylo krásné. Viděli jsme hodně rybiček, i když menších, korály a další živočichy, moře čisté. V určitých chvílích nás překvapilo lehké žahání po těle. Průvodce tvrdil angličtinou s nezaměnitelným místním přízvukem, že jsou to mořské pijavice a že to máme místo masáže. Rozumněli jsme něco jako „sí lis“, až později nám došlo, že myslel sea leech (mořská pijavice). Těžko říci, jestli to tak bylo. Nicméně pro tento den to byly dva zážitky typické pro většinu dovolených na Bali, nikoliv však pro náš typ dovolené.


delfini

Den 10. – vodopád Gitgit a Ulan Danu

Na tento den byla naplánovaná prohlídka chrámu Ulan Danu. Cestou k chrámu jsme se zdrželi pozorováním opiček u silnice. Jejich hry připomínaly chvílemi zápas o přežití, nicméně všechny opice po hašteření skončily s původním množstvím končetin. Poté, co z nás opice vyloudili všechno jídlo, co jsme před autobus vynesli, jsme pokračovali k Ulan Danu. Jednalo se o svatostánek, jenž je zobrazen i na jedné z indonéských bankovek. Nachází se u jezera Brantan a je poměrně rozlehlý. Museli jsme náležitě využíti fotogeničnosti tohoto místa a mnohokrát proměniti odrazy světla od nás a okolí zapomocí elektronického CMOS snímače na seskupení bytů s kompresí jpeg. Přeloženo do běžné řeči, mnohokrát jsme se vyfotili nebo nechali vyfotit. Oběd pro tento den jsme si vychutnali v další z pastoušek držících pohromadě jen díky přízni všech místních bohů, nicméně pastoušce s výhledem na malebé údolí. Zaujala nás ovšem také nebývalá koncentrace opravdu velkých, krásně barevných pavouků na jednom místě.
Navzdory očekávání žádná z dam ve výpravě neprojevila známky arachnofobie, což bylo pro mnohé účastníky s přirozeně škodolibou povahou (jako třeba já) zklamáním. Odpoledne jsme navštívili ukázkovou farmu, kde prezentují místní ovoce, zeleninu, kávu a další. Ukazovali zde kávová zrna v jednotlivých fázích, kterými procházejí před zabalením do pytlíků ve skladu. Měli jsme možnost ochutnat různé typy kávy včetně cibetkové, čajů a dalších mnohdy bizarních nápojů. Když jsme odcházeli, tak nás zaujal černý pták v kleci, jenž zvládal napodobovat lidskou řeč. Při návratu k autobusu jsme se odhodlali k zakoupení durianu, nejsmradlavějšího ovoce světa. Chutná asi jako něco mezi olomouckými syrečky a banánem a opravdu hodně smrdí. Jeho typický zápach je důvodem mnoha zákazů konzumace nebo přípravy této zapáchající lahůdky v hotelech a dalších veřejných prostorech. K večeru jsme navštívili vodopád Gitgit. Dostali jsme se k němu stezkou, která byla pravděpodobně záměrně vedena co nejklikatěji tak, aby jí mohlo po stranách obsadit co možná největší množství stánků se svými neodbytnými prodavači. Jejich strategie je důmyslná, ale v podstatě u všech stejná. Hlavním prodejním artiklem je sarung nebo sárí či jinde sarong, což je takový velký šátek sloužící k uvázání kolem pasu, přes ramena či přes vlasy. Prodavači na nebohé procházející vybafnou s uvítací větou: „Sarung za 10 tisíc rupií“ (asi 15Kč) a ukazují na krásné šátky z kvalitního materiálu, nicméně pokud projevíte zájem, začnete si zboží prohlížet a zeptáte se na cenu, řeknou vám třeba i 100 tisíc a když argumentujete, že původně říkali 10 tisíc, ukážou vám, že za deset mají takovou průsvitnou šmucku o rozměru 20×20 cm, která vypadá jako by ji vyrobili z igeliťáku, co tu odhodili procházející. Vodopád, jak jinak než krásný. Zajímavé bylo, že i ve vzdálenosti 20ti metrů od místa, kde dopadala voda, člověk dostane sprchu jemné studené rosy.


Ulan Danu

Den 11. – Mt.Batur, Chrámy Besakih a Tita Ganga

Na Mt. Batur jsme nestoupali, pouze jsme si cestou při zastávce v Peneokanu vychutnali výhled na tento výtvor přírody. Prohlédnout zblízka jsme si naopak mohli Chrám Besakih, který leží přímo pod sopkou Agung. Ta v době psaní tohoto blogu (konec 2017) soptila prach a lávu do okolí, nicméně nás soptění ušetřila a my jsme procházeli částmi jednoho z nejrozlehlejších a nejvýše položených hinduistických chrámových komplexů v Indonésii. Při prohlídce jsme potkali pohřební průvod čítající stovky lidí přinášejíc obětiny. Pravděpodobně zde probíhal pohřeb člověka významného postavení. Samotné pohřbívání v podání balijských hinduistů je v tradičním pojetí rozdělen do dvou fází. V první fázi je tělo nebožtíka pohřbeno do země a po roce má být ze země vyjmuto a spáleno. Ne vždy však v moderní době jsou tyto tradice dodržovány a to z různých důvodů. Za zmínku také stojí setkání s (odhadem) osmiletou holčičkou, která nás v prostorách chrámu doprovázela po určitou dobu a předvedla slušný výkon v soutěži ,,Indonésie má talent” v kategorii čeština.
Vyjmenovala nám spoustu českých slov, osobností a dala dohromady i pár jednoduchých vět. Když jsem jí chtěl dát pár drobáků, nechtěla a trvala na tom, že je prodejce pohledů s obrázky chrámu. Takže jsem jich od ní pár koupil. Pokračovali jsme následně vstříc královskému vodnímu paláci Tita Ganga, nazývanému taktéž Royal Pools. Zde byla možnost i koupání ve veřejném bazénu, ale vzhledem k napnutému harmonogramu jsme si jen prohlédli palác, prošli se po chodníčcích z kamenných válců uprostřed bazénků a pokračovali dále. Před noclehem v Ubudu jsme ještě stačili zavítat do jeskyně s velkou netopýří kolonií a s ní spojeným nezaměnitelným zápachem.


Besakih

Den 12. – Gunung Kawi, Monkey forest, Tanah Lot, Ketchack

Skalní palác Gunung Kawi byl odlišný od ostatních tím, že značná část svatyní byla vytesána dovnitř skály. Byla tu také asi nejvyšší vlhkost ze všech míst, co si pamatuji. Narazili jsme tu na zemi na obřího motýla (asi lišaj) a rozpětím snad půl metru (nepřeháním). Posléze jsme odjeli do místa, které návštěvníci vyhledávají pro blízký kontakt s napůl ochočenými makaky. Cestou vás provází průvodkyně (vyzbrojená tyčkou pro řešení případných incidentů), která vám vysvětlí pravidla interakce s opicemi. Zajímavé bylo, že pokud se sehnete a podáte opici žrádlo v dlani, opice ho sebere a uteče, pokud však kleknete nebo sednete a opici nabídnete stejné krmení jako v předchozím případě, opice zůstane, chytne si vaši ruku a pomalu si vyjídá jedotlivé kousky, dokud je nesní všechny, pak odběhne. Návštěvníkům je zakázáno opice hladit a to i v případě, když jim sedí v klíně, což jsme si sami mohli vyzkoušet. Nedoporučuje se nosit brýle, protože opice jsou schopny vám je ukrást přímo z nosu. Krmení většinou dostávají velcí dominantní samci nebo velké samice. Pokud se pokusíte podarovat krmením malou opičku přihlížjící z povzdálí, dominantní jedinec jí žrádlo pravděpodobně sebere a ještě jí náležitě naloží za drzý pokus o přeskočení v hierarchii tlupy. V rámci parku bylo také místo, kde hnízdili kaloni a bylo možné se zde s kaloněm a zapůjčeným vybavením vyfotit. Když jsme tuto atrakci viděli u jiných návštěvníků, vypadal překvapený kaloň při onom procesu jako ukřižovaný. Evropana napadne něco o týrání zvířat, ale prý to kaloňům nevadí a sami se sem každý den vrací. Asi je jim občasné přetrpění chvilkového ukřižování stojí za stálý přísun krmení. Když jsme se loučili s naší průvodkyní pro tento park, vytáhla na nás pohádku o tom, jak jí park neplatí nic a veškeré příjmy má z prodeje suvenýrů, které nám obratem nabídla. Pravděpodobně to byla báchorka, ale vzhledem k hereckému výkonu, při kterém jedno oko nezůstalo suché a směšným cenám suvenýrů obecně, jsme zakoupili pár umělecky nedocenitelných kousků a vrátili se do autobusu. Odpoledne pneumatiky našeho dopravního prostředku zamířili k pobřežnímu chrámu na útesech Tanah Lot. Nuto konstatovat, že množství návštěvníků zde bylo značné, ale i přesto mělo tohle místo silné kouzlo. V místě, kde bylo napsáno: ,,Nevstupujte při přílivu.”, nás společně s dalšími přítomnými nečekaně osvěžila příbojová vlna a když jsme si pak na nedalekém paloučku sušili boty, stali jsme se opět atrakcí pro místní obyvatele, kteří zde během chvíle shromáždili rodinu až do x-té větve a měli ze setkání s námi hluboký zážitek. Navečer, po západu slunce jsme se stali diváky působivého tradičího balijského divadelního přdstavení Ketchack. Není to vyloženě divadlo, na jaké jsme zvyklí z našich končin. Odehrává se při něm děj pradávného eposu Rámájana a veškeré dialogy jsou vedeny ve starém balijském jazyce, takže jim prakticky nikdo z hlediště nerozumí, včetně místních. I přesto má svou působivost, zaujmou vás extravagantní kostýmy a závěr, kdy jeden z herců rozdupe hromadu hořících kokosových slupek. Po skončení představení je možné se přímo na jevišti s herci vyfotit, čehož jsme využili. Ubytování jsme tento den byli v největším městě Bali, Denpasaru. Přesněji jeho části Legian Beach.


ketchack

Den 13. – volno v Legian Beach, Ulu Watu

Třináctý den cestování byl odpočinkový a my jsme ho strávili na pláži ve vlnách oceánu a silných oceánských proudech. Denpasar vypadal z celé Indonésie nejpodobněji evropským městům, ale ne zas moc. Nechyběly tu světelné reklamy na světoznámé značky, dopravní zácpy, poměrně kultivované a (na místní poměry) drahé restaurace, bary a hotely. Je zde i vysoká koncentrace prodejců nejbizarnějších suvenýrů. Například otvírák ve tvaru penisu může být nepochybně vkusným doplňkem každé domácnosti. Také proto jsem koupil celou sadu. Tyto skvosty jsem posléze předal v Čechách přátelům, jakožto vyjádření obdivu a přátelství. Večer nás naši průvodci odvezli do chrámu Ulu Watu postaveného na skalních útesech nad mořem. Výhodou tohoto místa je možnost krásného výhledu na západ slunce, ovšem nevýhodou je, že je zmíněná výhoda obecně známá, a tak nápad vychutnat si západ slunce z tohoto místa dostalo několik stovek lidí z okolí. I tak to bylo působivé a všimli jsme si, že za stěnou u místa, kde jsme západ slunce pozorovali, se hrálo představení Ketchacku. Průvodce Petr nás znovu nabádal k obezřetnosti při nošení brýlí na nose vzhledem ke zvýšenému výskytu makaků, jenže naneštěstí se sám stal obětí jejich řádění. Nicméně brýle od nich nazpět dostal, i když drobně poničené. Opice využívajíc svou inteligenci záměrně kradou brýle nebohým návštěvníkům pokládajím opičku za mírumilovnou a bezelstnou. Následně se snaží ukradené brýle nazpátek směnit za jídlo od překvapených pozorovatelů, jenž chtějí nazpět své mnohdy velmi drahé brýle. Někdy se při tom brýle poškodí.


Ulu Watu

Den 14. – přelet na Flores, mořští cikáni

Opět byl v plánu další den obětovaný přesunu, ale to je při rozlehlosti Indonésie bohužel nutnost. Rozloučili jsme se se slzami v očích s naším průvodcem Adou a řidičem Džajou a sedli do letadla. Přeletěli jsme menším vrtulovým letadlem v nečekaně dobrém stavu do města Maumere, vyhledali našeho průvodce Emanuela a řidiče, který vypadal asi na 15 let a jehož jménu si nepamatuji. Tito dva nás provázeli po celou dobu našeho účinkování na ostrově Flores. Autobus byl velký a nový. Zavezli nás nejprve na oběd na pláž, kde byl z nějakého důvodu uvázaný kůň a dala se odsud pozorovat letadla přistávající pár set metrů od nás. Měli jsme zde možnost se svlažit v moři. Následně jsme zavítali do vesnice mořských cikánů, kteří na Flores přijeli z jižní Sulawesi asi 2-3 století nazpět a tento výlet posunul naše měřítka mrzkosti podmínek, ve kterých obyvatelé Indonésie žijí. Chatrče měli postaveny na kůlech v mělkém pobřeží a pod domy v moři se ukrývala sbírka odpadků dokumentující nedávnou historii obyvatel těchto domů. Obchůdky, kde prodávali jídlo, jako třeba populární smažené banány, by svou úrovní hygieny u nás nesplnily ani normy pro veřejné záchody na vlakových nádražích. Zajímavý kontrast s poměrně moderním turistickým Denpasarem, který jsme před pár okamžiky opustili. Celkově to zde působilo jako ve scénách z filmu Vodní svět a jediné, co zde vypadalo dobře, byly čerstvě nalovené ryby. To proto, že se tito lidé živí převážně rybolovem a prodejem ryb. Umouněné dětičky měly z naší přítomnosti samozřejmě událost, nicméně i přes všudypřítomnou bídu a špatnou hygienu byl u těchto obyvatel možný pozorovat pozitivní přístup k životu. Jak je ostatně v Indonésii zvykem.


Mořští cikáni

Den 15. – Pago, NP Mt. Kelimutu

Ostrov Flores byl značně odlišný od Jávy a Bali, civilizace je tu řídší, ve většině míst ještě vládne divoká příroda a místní lidé vypadají odlišně. Mají méně asijských rysů a vypadají více jako Papuánci. Jsou také vyšší a mohutnější. Hlavním náboženstvím je zde katolické křesťanství, jež sem přinesli Portugalci, ale lze se zde setkat i s luteránstvím přivezeným Holanďany o 2 století později. Vzdálenosti mezi navštívenými atrakcemi jsou tu díky nízké osídlenosti větší, ale cestovní rychlost je nepatrně vyšší, hlavně díky řídší dopravě. Je zde také výskyt malárie, takže jsme začali s užíváním antimalarik. Cestou jsme poobědvali v restauraci, kde nám servírovali právě uloveného mladého tuňáka, což je místní delikatesa a měli jsme možnost si chvíli odpočinout na pláži a vykoupat se v moři. Zastavili jsme se na vyhlídce nad zátokou s obří sochou Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu) a největší atrakcí dne byl výstup k vyhlídce na zatopené krátery sopek. Tato sopečná jezera mají údajně čas od času měnit svou barvu, a to díky uvolňování různých vulkanických minerálů. Počasí nám příliš nepřálo, ale v jednu chvíli se mraky rozestoupily tak, že jsme si mohli jezírka náležitě prohlédnout a pořídit vzpomínkový obrazový materiál. Cestou k jezírkům jsme také vyslechli příběh o mladé holčině, která když byla na výletě u těchto jezírek s otcem a matkou, přeskočila zábradlí, řekla sbohem a skočila dolů. Důvodem byl prý nedostatek financí pro další studium.


Sopečná jezera

Den 16. – Bajawa, domorodé vesnice

Hlavním bodem tohoto dne byla návštěva domorodých vesnic u Bajawy. Cestou jsme však mohli vidět další zajímavé věci jako pláž plnou kamínků azurové barvy, které místní ženy sbírají, aby je mohly prodat. Používají se jako dekorace. Před příjezdem do domorodé vesnice jsme se ještě pokochali výhledem na sopku Gunung Inerie, která byla nedaleko. Oběd jsme absolvovali v bistru, jehož úroveň hygieny soutěžila o poslední místo v našem žebříčku s restauračním zařízením pod Ijen Plateau. Nedaleko bistra jsme nakoukli do otevřeného kostela. Po obědě jsme se vydali vstříc původním vesnicím. Domorodých vesnic jsme prošli několik. Všechny měly domy se slaměnou střechou situované tak, aby vytvářely jakési náměstí. Uvnitř byly všudypřítomné hroby zesnulých. Na Floresu jsou totiž nebožtíci pohřbíváni u obydlí, kde žili, aby byli co nejblíže rodině. Hrob je nadzemní nízká stavba s povrchem z obkladů vypadajících jak z koupelny z 80. let. Místní tyto hroby využívají jako sedátka nebo odkládací plochy, například při grilovačce. Mají tak pocit, že jsou předkové stále s nimi. Vetšina obyvatel tu pravidelně žvýká betelové oříšky a to vede k obarvení zubů na černo (někdy také na červeno). Taková úprava úsměvu působí velmi svůdně, zvláště u žen, a proto to od nich jejich manželé vyžadují. V tomto prostředí je to standard. Stačí pogooglit výraz „betel nut teeth“ a uvidíte sami. Ve vesnicích probíhá ukázka lidových řemesel, nejčastěji je to ruční výroba sarungů. Popularitu zde má i úprava kávy a výroba proutěného zboží. Procházeli jsme tedy od jedné vesnice do druhé a kochali se překrásnými výhledy do džungle, abychom se za poslední z vesnic znovu setkali s naším řidičem, který sem s autobusem dojel.
Ubytovali jsme se v horách v hotelu, který byl asi nejslabší ze všech navštívených a to nejen proto, že po příjezdu nám sdělili, že nemají pokoje pro některé z nás. Při večerní obchůzce města jsme narazili na zajímavý úkaz v podobě mešity stojíc přes ulici od kostela.


Vyhlídka za domorodé vesnice

Den 17. – palírna, Spider Fields

Fakticky se jednalo o předposlední den cestování a v plánu byl opět dlouhý přejezd. První zastávka proběhla v místní palírně alkoholu. Vyrábí tu pálenku, místními nazývanou Arak, což zkušenému středoevropskému křížovkáři bude evokovat pálenku z rýže. Na Floresu ji ale z rýže nedělají, nýbrž ze šťávy, kterou nechávají odkapávat z nařínutých míst v kokosové nebo jiné palmě. Následně se připravuje lihovina v palírně, jenž nápadně připomíná středověké kovárny, které můžeme shlédnout ve skanzenech rozesetých po naší vlasti vonící pivem a knedlíky. Výsledek je ale ještě strašlivější, než by kdokoliv čekal. Jestliže ohledně indonéské kuchyně byly v naší skupině názory rozdílné (já si místní jídlo celkem užíval), tak ohledně místního alkoholu jsme se shodli, že se jedná o břečku, kterou by pohrdla i enkláva stálých obyvatel venkovních prostor Václavského náměstí nebo družina Jirky Káry v nejlepší formě. Pochopil jsem tedy, proč v Indonésii není příliš rozšířené pití alkoholu. Zlatým hřebem byla prohlídka pavoučích polí, které zde vybudovali obyvatelé už dávno, ale dodnes se používá v nezměněné podobě. Pole jsou rozdělena do segmentů. Každý segment tak tvoří obří mnohoúhelník skládající se z mnoha kosoúhelníků. Voda přivedená na okraj segmentu stéká vždy do středu jednoho ze segmentů. Segmenty připomínají pavoučí síť a daly místu název. Další zastávka proběhla u stromu, jehož plody slouží k plnění polštářů a peřin. Navečer jsme se v místě noclehu Labuan Bajo už jen prošli místním trhem s čerstvými rybami a mořskými plody hrajícími nejrůznějšími barvami. Na místě si rybu vyberete a kuchař vám jí ihned udělá. Za trhem s čerstvými rybami nabízeli obchodníci ryby sušené. V tomto místě byl pochopitelně o poznání intenzivnější zápach než u čerstvých ryb. Zajímavá byla i přítomnost koček na pultech mezi nabízenými rybami. Další velmi intenzivní zážitek spojený s pochybnou hygienou.


Spider Fields

Den 18. – ostrov Rinca, komodští draci

Závěr našeho cestování byl velkolepý. Jeli jsme menší lodí rozmařile rozvalení na její střeše na lehátkách a fat-boyích. Posádka nám trpělivě zpříjemňovala plavbu dodávkami jídla a pití. Po přistání se nás ujal průvodce vyzbrojený tyčí na obranu proti varanům a společně s ním jsme se dostali ke kasám a suvenýrům. Prvního draka jsme však již viděli na trase k pokladnám, i když docela z dálky. Zahlédli jsme i divokého buvola v blátě. Já jsem se chtěl vyfotit co nejblíže a ani mi proto nedošlo, že to není ten stejný buvol, kterého jsme na pevnině vídali po boku zemědělců, nýbrž divoký jedinec.
Moje drahá polovička mi posléze pověděla, že se buvol začal zvedat z bahna, když jsem se k němu pozadu přibližoval. Naštěstí jsem nešel až tak blízko a buvol raději upřednostnil pohodlí bahnité tůně před obranou teritoria. Zaslechli jsme historku o tom, jak varani nekolikanásobně těžšího buvola uloví. Z úkrytu, nejlépe zezadu, drak vystartuje, buvola kousne svými jedovými zuby, a pak ho sleduje tak dlouho, dokud z buvola nevyprchá život. Následně se společně s dalšími samozvanými kumpány dosyta naplní. Komodští draci jsou zde na lidi zvyklí a lidé na přítomnost draků taktéž. Mají proto domy vystavěné na podstavci z trámů, aby se varan nemohl dostat dovnitř. Nicméně varani se zdržují v blízkosti lidských obydlí, jelikož zde cítí vůni připravovaných jídel. A pravdou je, že jsme jinde, než v blízkosti lidských stavení draky neviděli, ač jsme se vydali na středně dlouhou procházku džunglí. Viděli jsme v divočině pouze díry, kam varani kladou vejce, buvoly a černé ptáky. Největší námi spatřený varan mohl mít ke dvěma a půl metru, ale prý tu žijí i třímetroví. No, i tak to byl zážitek se s dvou a půl metrovým varanem ležícím od nás dva kroky vyfotit. Na cestě zpět jsme kromě rozmařilého povalování na palubě lodi, měli v plánu šnorchlování, z kterého jsem díky podvodní kameře natočil snad půl hodiny záznamu. Zmínil bych útočné ryby velikosti lidské dlaně, které se na námi zvoleném místě hojně vyskytovaly. Ty záludné mrchy útočily většinou ve dvou, každá z jedné strany. Jejich kousnutí nebolelo, šlo spíše o okamžik překvapení, když jsem periferně viděl, jak ke mně něco plave a pak ucítil štípnutí, nic víc. Jinak moře je tu barevné a bohaté na život, bohužel něco jako ochrana korálů zde ještě nemá mnoho příznivců, ale snad přijde v budoucnu. Ulámaných korálů na našem místě bylo asi stejně jako odpadků v okolí mořských cikánů. Během šnorchlování na tomhle místě se nám také podařilo zahlédnout perutýna. Po zlatém hřebu dne jsme zamířili zpátky do hotelu a připravili se na cestu zpět.


Komodský drak

Den 19. – cesta zpátky do Čech

Poslední den v Indonésii a následující den byl v podstatě obětován cestování v letadle a autobuse. Jako drink před odchodem z baru působila zastávka na vykoupání v Denpasaru, kde nás při převlékání z plavek ukrutně doštípali komáři a to víc než za celý pobyt dohromady. Moje drahá šetřivá žena ještě pojala nápad namísto sprchy (zpoplatňené nehoráznýma pěti korunama) vykoupati se v hotelovém bazénku, kde sice u vchodu hlídala ostraha, ale dalo se tam dostat i na tajňačku po zdolání drobné zídky. Nutno doplnit, že v bazénu se písek vymije lépe než ve sprše. Přepravu po Denpasaru nám zajišťoval náš staronový řidič Džaja, který i přes omezenou znalost angličtiny zvládl vše perfektně. A pak už jen nashledanou Indonésii z paluby největšího dopravního letadla, co po naší kouli poletuje. Let směr Dubaj byl sám o sobě dlohý, avšak horší bylo, že nás v Dubaji čekalo nepříjemných 11h do navazujícího letu. Se skupinou jsme se rozhodli navštívit noční Dubaj, což se ale ukázalo jako nedobrá volba.
Nejen, že bylo okolo půlnoci asi 38°C, ale vše zajímavé bylo zavřené a ulice byly plné smradu a otravných prodavačů čehokoli. Takže jsme se vrátili do klimatizované budovy letiště a snažili jsme se najít co nejlepší místo k pokoutnému pospávání. Jenže se to až tak moc nepodařilo, takže jsme vzali zavděk místo na zemi, jehož jedinými výhodami bylo, že bylo mimo hlavní stezku lidí a bylo volné. Naštěstí jsme si prozíravě „vypůjčili“ deky od letecké společnosti a tak jsme nemuseli ležet na studené dlažbě. Paradoxem je, že jsme se při venkovní teplotě v Dubaji okolo 40°C v klimatizované budově letiště oblékali do dlouhých kalhot a přikrývali dekami. Spánek skutečně vysoce kvalitní. Vždycky je smutné, když se vracíte z dovolené nebo cestování zpět do reality. Nicméně my jsme na konci konstatovali, že jsme se Indonésie nabažili dostatečně. Za mě osobně bylo cestování po Indonésii fantastické, byli jsme plní zážitků, ale tři týdny v tomto tak odlišném prostředí byly přesně akorát. Jiná věc je, že po měsíci zpátky v Praze bych jel zase na další 3 týdny do této země punku, ale to už bohužel není tak jednoduché. Snad někdy příště. V Indonésii je toho stále mnoho věcí, které jsme neviděli, kupříkladu ostrovy Sumatra, Sulavesi, Sumba a Borneo (Kalimantan), ale to co jsme zažili, stálo za to. Doporučil bych Indonésii všem, co mají alespoň trochu v krvi punk, nicméně i přes nízké ceny takřka všeho v Indonésii se nejedná zrovna o laciný špás.


Odlet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>