Java
Při cestování do lokalit vzdálených půl světa se cestovatel musí připravit na únavnou, dlouhou a nepohodlnou cestu. Tím vším jsme si prošli cestou tam, ale zejména nazpátek. Let byl z Prahy přes Dubaj do Jakarty, kde byl naplánovaný přestup do Yogyakarty. Původně měl být let až druhý den a přenocování v Jakartě, ale jak jsme byli dopředu informováni, změny plánů v Indonésii nejsou ničím neovyklým, a tak bylo přenocování v Jakartě vyškrtnuto z plánu.
Cesta tam byla sice dlouhá, ale proběhla bez mimořádných událostí typu zpoždění letadla, zřícení letadla, neutišitelného haranta za zády, ztracených kuftů atp., takže úspěch. První ubytování v hotelu s bazénem a přilehlým aquaparkem bylo sladkou odměnou po vytrpěných strastech v letadlech, autobusech a na letištích.
Den 1. – královský palác, chrám Borobudur
První den (celkově to byl asi 3. den zájezdu, ale 1.den cestování) jsme si měli možnost prohlédnout královský palác v Yogyakartě, kde bylo i něco jako muzeum s popisky v angličtině jen u vybraných exponátů. Většina prohlídek kulturních památek probíhala tak, že jsme si dali rozchod a sami si prohlíželi krásy, jenž nabízí daný objekt. Na tomto místě jsme se poprvé setkali s místními lidmi v reálném životě, tedy mimo hotel a letiště. Zmíněný kontakt nám nastínil v jakém duchu se budou interakce mezi námi a místními odehrávat a ve stejném stylu to pokračovalo i na následující památce, buddhistickém chrámu Borobudur. Běžní Indonésané námi byli asi stejně fasciováni jako my při pohledu na impozantní chrámy. Zhruba každých pět minut nás někdo zastavil a chtěl si udělat s námi společnou fotku. Jejich nadšení pravděpodobně umocnili naše (moje a mojí novopečené manželky) tělesné dispozice. Lépe to zřejmě vysvětlí fotografie.
Na Borobuduru je zajímavé, že ač na první pohled působí monstrózně, nemá žádné využitelné vnitřní prostory. Kryté jsou tak vlastně jen chodby a schodiště. Kromě nich jsou tu jen ochozy a prostory kolem stúp a stúpy samotné. Stúpa je vlastně takový děravý zvon, kde uvitř sedí Buddha a někdy taky nesedí, protože ho zub času už poslal do věčných lovišť. Ochozy jsou pochopitelně lemovány výzdobou inspirovanou mytologií a sochami u nichž No.1 je nečekaně Buddha. V prostoru před chrámem jsme viděli i průvod slonů, což v nás vzbudilo dojem, že budeme potkávat exotická zvířata na každém kroku. To se ale bohužel nenaplnilo. Navečer jsme museli ještě zvládnout přesun autobusem k hlavnímu bodu programu následujícího dne hinuisticko-buddhistickému komplexu, chrámu Prambanan.
Den 2. – chrámový komplex Prambanan
Časné vstávání a snídaně nám zajistili nízký počet návštěvníků a snesitelnou teplotu v chrámovém komplexu Prambanan, nicméně postupně se teplota zvyšovala a přicházeli turisté prahnoucí po potěšení svého zrakového smyslu. Ačkoli okolo hlavní skupinky chrámů, kde 6 z nich bylo opravdu velkých, se pohybovalo lidí dost, ve vzdálenějších chrámech jich bylo kromě nás pomálu. Hlavní skupina se skládala z hinduistických svatyní postavených pro trojici top class bohů Višnu, Krišnu, Šivu a trojici druhořadých bohů Ganejšu a dalších dvou. Ganejšu si pamatuji stejně asi jako všichni ostatní proto, že je to slon se čtyřmi rukami.
O kus dále byli již zmíněné chrámky, u kterých bylo pramálo lidu a taktéž ohrada s daňky. Většina chrámů byla hinduistických, ale byli tu i buddhistické. Hinduistické chrámy se od buddhistických liší i tím, že už nabízejí určitý zastřešený prostor, ve kterém se mohou schovati pověřenci vykonávající nejrůznější rituály. Pravda, prostory jsou sice tmavé, špatně větratelné, vlhké a většinou se zde ještě živé osazenstvo musí dělit o prostor se sochou boha, kterému je chrám zasvěcen, ale je to pokrok od buddhistických chrámů skrývajících jen zastřešená schodiště a chodby. Je možné, že i tento fakt mohl být jedním z důvodů, proč hinduismus v dávných dobách postupně nahrazoval buddhismus původně silný v kramflecích. Odpoledne jsme pokračovali autobusíčkem do horského chrámu plodnosti Candi Ceto se zajímavými kreacemi a výhledem na krajinu. Následně se naše skupina vydala po svých mezi malebnými políčky doprovázena místní průvodkyní, která nám svou začátečnickou angličtinou s roztomilým asijským přízvukem dala výklad o rostlinách, krajině a lidech žijících v okolí. Když jsme se znovu setkali s naším mikrobusíkem s řidičem a průvodcem pro Javu a Bali uvnitř, zamířili jsme do hotelu ve vysokohorském městečku Tawangmang. Nutno podotknout, že vzhledem k vyšší nadmořské výšce, tu večer nebylo zrova teplo jako v tropech. Na místním trhu se mi tu podařilo koupit jedinné zralé mango za celou dobu cestování po Indonésii. Jinde buďto nebyla nebo nestála za nic. Dále tu nabízeli exotické ovoce jako rambutan, mangostan, hadí ovoce nebo dračí ovoce. Prostě zboží, co u nás v Albertu moc nepotkáte.
Den 3. – Mt. Lawu
V další den nás čekal fyzicky nejnáročnější výkon našeho putování, a sice výstup na Mt. Lawu, nejvyšší horu široko daleko sopečného původu. Měli jsme se rozdělit na skupinky podle ambicí na zdolání hory. Vzhledem k věkovému průměru v naší zájezdové skupině okolo 50ti let (a to jsme ho s Helčou dost snížili :)) nás pasovali do skupinky nejambicióznějších horozdolávačů společně s dalším průměru-snižovačem Ondrou, jenž měla pokořit vrchol. Ostatní měli za cíl dojít někam do 3/5. Já s robustní ortézou kvůli nedoléčeným nataženým vazům v koleni a s tím souvisejícím předešlým měsícem totálně bez sportu, jsem nebyl úplně nejlepší volba do vrcholové skupiny. Nicméně i přes četné pády do bahna při cestě nahoru a hlavně pak dolů, jsme se špinaví, upocení, ale plní pocitu naplnění vrátili do základního tábora ještě za posledních zbytků světla. Upřímně ale, poslední stovky metrů před vrcholem probíhaly stylem deset kroků na půl minuty oddechu. Mt. Lawu měří 3265m a my jsme začínali v 1826m, což dělá převýšení přes 1400m, které značně otestovalo naše současné fyzické možnosti. Zbytek osazenstva byl už zpátky ve městě, potažmo v hotelu a tak jsme museli zavolat našeho průvodece s autobusem. Po celou dobu cestování jsme totiž měli jednoho průvodce z Čech, Petra a v Indonésii řidiče a průvodce, který uměl anglicky. Pro Javu a Bali to byl pro svůj úsměv nezapomenutelný Áda (+řidič Džaja) a na ostrově Flores a Rinca to byl na svůj věk (okolo 40) infantilně vypadající Emanuel. Jméno řidiče z Floresu se mi vytratilo z mozkové kůry. Všichni průvodci s námi byli v podstatě non-stop a vykonávali skvělou práci. Vždy se snažili maximálně vyhovět našim požadavkům i přes rozdílnost našeho světa oproti jejich.
Den 4. – vodopád Sedudo, Indonéské Lurdy
Po zaslouženém odpočinku v hotelu jsme vyrazili dále na východ Jávy a jako první jsme dorazili k vodopádu Sedudo s možností koupání pod ním. Opět jsme představovali netradiční atrakci pro místní. Stydlivější povahy ze zájezdu se koupat odmítli, což mělo za důsledek, že jsem se tam od nás koupal sám s pár místňáky. Tím atraktivita atrakce pro přihlížející získala naprosto nový rozměr. Poté, co se část výpravy v podání jednoho odvážlivce osvěžila studenou koupelí, jsme se vydali na pokračování cesty vstříc k Indonéským Lurdám. Jedná se o poutní místo, které zde vybudoval kdysi jeden urputný křesťan. Je zde možné vidět jednotlivá sousoší představující scény při ukřížování pana Ježíše Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu). A protože se tomu říká Indonéské Lurdy, tak pochopitelně nesmí chybět údajně léčivý pramen. Je zde taktéž hřbitov s hroby vykachlíkovanými dlažbou pro koupelny a všudypřítomné stánky se suvenýry. V Indonésii, jakožto asi i v dalších podobných zemích, jsou vždy východy z nejrůznějších atrakcí lemovány stánky prodejců s veleužitečnými předměty nejvytříbenějšího vkusu. Většinou jsou tyto předměty, jakožto většina zboží v Indonésii, neslýchaně levné.
