Stravování v Austrálii

Tento článek je o jídlu a místních zvycích týkajících se jídla v Austrálii.

Za časů pradávných v Čechách jsem čas od času slyšel od kolegů, kamarádů, známých a z médií kritiku na kvalitu potravin prodávaných v kraji Becherovky a slivovice. Rozhodně k tomu přispěly studie kvality jogurtů jisté nejmenováné společnosti (říkejme jí třeba D-YES-NO, nebo D-JA-NEIN), která byla v západní Evropě značně vyšší než u nás a podobné počiny. Na jednu stranu ano, v Austrálii se v řetězcích, nebo u řezníka dá koupit kvalitní maso za slušnou cenu. Další produkty i když velmi levné na místní poměry, měly slušnou kvalitu (kečup mě příjemně překvapil, taky ultralevná zmrzlina z Aldi 2$ za 2litry a kvalita super a chedar sýr). Na druhou stranu některé produkty jsou pravej nefalšovanej piss. Toustový levný chléb, jehož hlavní složkou je vzduch se vám za chvilku přejí. Pořádnej chleba se koupit dá, ale stojí třeba 6$ za bochník a to si dvakrát rozmyslíte. Australský sirupy (cordial) nejsou nic moc, dají se najít slušný, ale nechtějte pít sirup z Aldi, nebo jiný nápoj s malinovou příchutí, protože Australani pravděpodobně neví, jak maliny chutnají. Možná že lepší chuť by měl jar rozmíchaný ve vodě než místní limonáda, potažmo sirup s příchutí malin. Hodně je na etiketách vidět starost o energetickou hodnotu (bez tuku, bez cukru), to je skoro na všem, takže většina lidí kupuje nízkokalorický výrobky, krásně přitom šetří svoje tělo a dbají na svoje zdraví, aby to záhy zazdili nějakou pořádnou prasiarňí typu fish and chips (ryba a hranolky), britská snídaně, jejíž základem je čistý tuk a podobně. V případě potravin bez cukru je slazení navíc realizováno oblíbeným jedem Aspartamem (četl jsem že vám sjedná po čase schůzku s panem Alzheimrem). Zmínil bych fakt, že tu mají jen jeden typ univerzální mouky, což vlastně nevím jestli je výhoda, nebo ne, protože vždycky když jsem v Čechách měl použít mouku, tak jsem tam dal tu, co jsem zrovna měl. Řekl bych, že ostatní produkty jsou srovnatelný, dokonce i rajčata v průběhu zimy chutnají jako kus plastu stejně jako v Česku, ale teď v létě už jsou dobrý. Možná o malinko více se starají o to, aby neměli zkažené ovoce, či zeleninu mezi nabízenými kusy a taky je mají často krásně vyrovnaný (hlavně jablka), ale jinak dost podobný jako u nás.

V určitých potravinách (na tuty v grilovacích klobásách) se vyskytuje omastek, který má opravdu velmi specifický zápach. Tento zápach je tak specifický, že po každé když ho cítím, tak se snažím se co nejrychleji vzdálit, neboť se mi dělá velmi nevolno (beze srandy). Tuto zkušenost lze získat třeba v okolí některých fast-foodů, někdy máte možnost jej okusit v okolí venkovních barbecue (což je mimo jiné docela dobrej nápad – prostě grill k dispozici lidem na veřejném prostranství) a jednou tato hmota vytekla v hojném množství z grilovacích klobás, které jsme velmi nešťastně zakoupili v obchodě. Uývání znesvěceného vybavení tímto téměř neodstranitelným mazutem mi zabralo více než půl hodiny. Nikdy víc.

Barbecue. Kdo nemá doma barbecue, není Australan. Tady to prostě milují. Pro toho, kdo neví o co jde, je to celkem velký pojízdný grill na plyn. Dobrá věc, pokud negrilujete zmíněné klobásky.

Australská kuchyně je založená na britské kuchyni, což je asi její největší nevýhoda. Fish and chips (hlavně ty mastný a přesolený hranolky) a britské snídaně opravdu nejsou můj šálek čaje. Naštěstí vliv dalších přistěhovalců se promítnul i do vaření a tak je tu možné ochutnat jídlo ze všech koutů světa. Jsou zde italské, řecké, středo-východní restaurace (kebab, šašlik atd.), mnoho asijských restaurací (Indie, Čína, Japonsko, Thaisko atd.). V řadě případů se ale bohužel jednotlivá jídla dočkali místní modifikace, neboli poaustralštění. Pizza zde často (ne všude) připomíná koláč pejska a kočičky. Tlusté těsto na kterém je vše co kuchař zrovna našel, čím víc, tím dražší a „luxusnější“ pizza. Samozřejmě nelze zapomenout na značnou dávku omastku. Dá se ale pochopitelně najít řádná krmě, například místní specialita cokoliv zapečené v koláči. Sladké, slané, pálivé můžete mít uvnitř. Chutná to samozřejmě podle toho co tam pekař dá a jak to umí. Curry s kuřecím masem, nebo rybíz jsou příklady. Většinou to bylo dobrý.

Typické australské jídlo je často tvořeno z mořských plodů, které jsou zde pochopitelně dostupné, často se používá skopové maso, protože ovce se tu pasou hojně mimo hranice metropolí. V tomto směru ale nějak extra zkušeností nemám. Nicméně předchozí věta v oblasti teorií vypadá chutně a lákavě.

Často jsem si říkal, že tu chybí řádná česká hospoda, což by pro místní mohlo být něco novýho, exkluzivního a možná by to mělo i úspěch, ale prostě není. Slyšel jsem něco o jedné někde v Melbourne, ale prej to tam není nic moc a pak Sokol, kde Helča čas od času pracuje, ale tam je otevřený jen nárazově a je to spíš pro komunitu, než že by tam chodili lidi z ulice, co jsem tak pochopil.

Výlet do Sydney

Výlet do Sydney

Pojednání o zážitcích na (zatím) nejdelším výletě co jsme byli (já a Helča) za pobyt v Austrálii.

Nejprve dovolte abych se jen tak zlehýnka zmínil o odletu z Melbourne. No ono to vlastně není Melbourne, je to letiště Avalon asi 30km za Melbourne kousek od Geelongu. V době před dvěma měsíci, kdy jsme letenku objednávali jsme pochopitelně chtěli nejlevnější možnou, ale to jsme netušili, že je možné letět ze stodoly s cestou okolo někde kdesi v polích pradaleko za Melborne. Doprava je tam pochopitelně perfektní. Jezdí tam autobus z centra, který stojí 22 dolarů za cestu za osobu, což je obzvláště nápomocné při nočních příletech (pochopitelně náš přílet zpět ze Sydney byl 23:30), kdy si v centru na Southern Cross v pozdních večerních hodinách tak akorát můžete zazpívat píseň „Cerné oči běžte spát“, nebo si vzít taxík. Další možnosti jsou tágo rovnou z Avalonu (přes 110$ do místa kde bydlíme) a nebo počkat do rána někde před letištěm, protože tato chaloupka s názvem Avalon se na noc zavírá a ráno jít kouzelných 7km na vlak a nebo vás tam musí někdo hodit (nakonec náš případ), popřípadě na letišti půjčit auto.

Náš odlet z Avalonu jsme si prozíravě zvolili na pátek odpoledne a to proto, aby byl největší provoz a my měli co nejvíc problémů se tam dostat. Překvapivě provoz byl ještě horší, než jsme čekali, rezervovali jsme si na cestu asi hodinu a půl a málem to nestačilo! Opustili jsme totálně zasekanou dálnici a vydali se vstříc Avalonu cestou starých honáků lemovanou ohradami s dobytkem. Nakonec jsme s obrazným jazykem na vestě dorazili na letiště, kde jsme se po odbavení dozvěděli, že letadlo má zpoždění hodinu kvůli problému na letištní dráze v Sydney.

Díky zpoždění letadla jsme nemohli využít zvýhodněné dopravy „shuttlem“ a tak jsme se z úsporných důvodů vydali na nejbližší stanici mimo letiště. Pro vysvětlení cestující nastupující, bebo vystupující na letišti platí letištní taxu, která způsobí že cesta z letiště na stanici St. James by stála 18$ a když popojdete na následující stanici zaplatíte 2,50$. Je to trošku s podivem, ale asi je to proto, že letiště je moc v centru a dopravci by si v Sydney nemohli přijít na své, jako třeba v Melbourne tak zavedli tuhle smysluplnou taxu.

Takže za pomoci strejdy Googla jsme našli stanici a po dlouhé diskusi s infochlápkem o možnostech jízdného jsme se vydali novým dvoupatrovým vlakem vstříc stanici St. James. Po výstupu jsme se dočkali prvního kontaktu s místní faunou v podobě kvapícího švába, kterého jsme zřejmě vyrušili u hodování a opodál sedícího pavouka velikosti ženské dlaně, který se v hodování na jiném, ne tolik šťastném, švábovi rušit nenechal.

No, dorazili jsme do hostelu, který nápadně připomínal ubytovací zařízení se známkou punku z amerických filmů. Nicméně pokoj čistej a v pohodě. V kuchyni vám většinou dělala společnost příjemná rodinka místních švábů, ale jinak to celkem šlo. Toť příjezd.

První den jsme se rozhodli využít služeb dobrovolných průvodců, kteří provádí v centru města pouze za nějaký ten „tip“ (spropitné) a jak se později ukázalo byla to dobrá volba. Prošli jsme nejvýznamnější místa Sydney jako stará pošta, nemocnice, nákupní centrum z Viktoriánské doby, oblast Rocks a samozřejmě opera a Harbour bridge. Průvodkyně bezvadná, takže i přes naši zarytou a někdy i otravnou šetřivost, jsme obětovali pár darebnejch grošů. Odpoledne se mě zhostila nepříjemná únava a bolest zad, asi nějaká viróza, každopádně se mi nechtělo vůbec nic, ale kousnul jsem to a šli jsme na observatoř a do botanický zahrady, kde jsme se chvilku povalovali.

Druhý den. Pro výlet na Bondi beach, což je zřejmě nejznámější pláž v Sydney jsme si nemohli vybrat lepší dobu. Neděle přes den za krásného počasí. Pláž vypadala spíš jako koberec z lidí a pohupující se houf lidí ve vlnách v moři připomínal hromadnou koupel vězňů v koncentračním táboře. Celkový dojem ještě umocňovali přítomní „strážci života“ (lifeguards, neboli pobřežní hlídka, tentokráte bez Davida a Pamely), kteří neustále koordinovali plavce, aby se koupali jen ve vyznačeném prostoru, vybavení píšťalkami a někteří dokonce vodním skůtrem. Vypadalo to trochu jako honáci dobytka. Nicméně svou práci brali nesmírně vážně, ale i přes to jsem nepochopil, kde že se to vlastně koupat nesmí, asi pískali i na mě, ale já jsem se snažil dělat zabedněnce, což mi šlo skvěle. Nabaženi slunečního záření a tepla lidských těl jsme šli prozkoumat nedaleké okolí podél pobřeží, pak sedli na autobus a jeli pryč. Cestu nám zpříjemňoval prudký déšť, který se v dalších dnech stal naším věrným společníkem.

Den třetí a plavba trajektem na pláž Manly, která je druhá nejznámější v Sydney (mj. to je dost relativní, možná je to obráceně). Vyrazili jsme poměrně brzo, ale i přesto bylo na lodi dost lidí. Zpětně vidím, že jsme podcenili před výletovou přípravu, protože jsme nevěděli, jestli je pláž do zálivu, nebo do oceánu. Když jsme připluli blíž a viděli srpek písku, přišlo zklamání, že tahle pláž je jen nafouklá bublina, jinými slovy nic extra. Když jsme připluli ještě blíž přišlo prozření a usoudili jsme, že tahle pláž to asi opravdu nebude. Pár koupajících se děcek v prostoru odděleném zarostlými sítěmi (zřejmě kvůli medúzám) nepřipomínala slavnou pláž ani v nejmenším.

Po klasické povalovačce a koupačce, jsem pojal nápad zapůjčiti surfového prkna. Tak koneckonců jsem v Austrálii, tak to musím zkusit. Škola surfování je poměrně dost drahá a tak jsem se rozhodl pro dráhu samouka. Řeknu vám, že pocit, když zjistíte po usilovném pět minut trvajícím pádlování rukama přes třímetrové vlny, že jste asi tak 5 metrů od břehu, je to pocit vskutku skličující. Rozhodl jsem se pro změnu taktiky a pokusil se stoupnout na prkno v místě kde jsem byl, ale při mých pokusech se prkno se mnou i přes to, že jsem dostal suverénně to největší co tam měli, začalo potápět. Asi jsem dělal něco špatně, chce to pohyb dopředu na vlně, to dá rozum (a taky jsem to odkoukal od vedle se plácajících žáků surfové školy), nicméně pády do vody, která má hloubku jen 50cm nejsou zrovna nejpříjemnější. No, vydržel jsem to hodinu a potom jsem to musel vzdát kvůli nechutně odřeným bradavkách od neustálého nalézání na surf. Snad to bude příště lepší.

V rámci čtvrtého dne jsme našli jednu z mála pláží do zálivu, která byla blízko našemu ubytovacímu zařízení, nicméně voda nebyla nejčistší, není to oceán a následně jsem se vydal (sám) na Sydneyskou věž, ze které je krásný výhled na Sydney a člověk si uvědomí, jak je vlastně rozprostřený okolo zálivu a malých zálivečků, jak jsou domečky naskládaný na ostrůvcích a poloostrůvcích a pospojovaný mostíkama. Sorry za zdrobněliny, ale z výšky to vypadá všechno tak malý. Byla to taky dobrá příležitost podívat se z výšky kde všude jsem byl.

V rámci pátého dne jsme vyzvedávali auto z půjčovny a nebylo to zrovna jako po másle. V instrukcích měli napsáno: „Po příletu zavolejte a my vás vyzvedneme dodávkou“. Jenže my jsme jeli z města a ne z letiště a tak jsme se snažili dostat na adresu půjčovny po vlastní ose, samozřejmě v plné polní (se všemi zavazadly). Následování místa v Google mapě způsobilo, že jsme se ocitly na parkovišti u KFC a půjčovnu neměli na dohled. Uvnitř nám pochopitelně neporadili a tak jsem se jal zavolat do půjčovny na telefon. Přes opakování informace, že jsme u KFC a snažíme se dostat na adresu mi velmi striktní pracovnice opakovala, že musíme dorazit na letiště k nabírací zóně. Tam jsme se přes drobné komplikace dostali a zjistili, že sběrná dodávka zrovna odjela a musíme čekat dvacet minut. Po dvaceti minutách dodávka dorazila a vezla nás cestou zhruba půl kilometru za KFC, kde jsme předtím stáli. Výborně. Auto jsme převzali bez potíží, až na to, že jsem myslel, že jsem za půjčení platil, protože jsem zadával číslo karty, nicméně se ukázalo, že ne. Auto vypadalo jako nové, Hyundai Elantra, najeto asi 120tis. Km. Pro uspoření financí jsme počítali s nocováním v autě, nicméně zadní sedačky po sklopení nevytvořili rovnou plochu, nýbrž asi deseticentimetrový schod, na kterém se opravdu spát nedá. Takže spánek na předních sedadlech. Mimo jiné se v Austrálii spát takhle v autě vlastně nesmí mimo vyhrazený kempy. Před tím, než jsme zamířili do Blue mountains jsme se stavili na místě přistání Jamse Cooka a přilehlých parcíc a muzeu, následně jsme se vydali do velkého parku, kde bylo všude něco zakázaný. Vjezdy a hlavně parkování. Neviděli jsme tam vlastně nic, kromě týpků, co nám doporučili aplikaci wikicamps, pomocí které jsme následující noci hledali vhodné místo k autospaní. První den spaní bylo ovšem na opuštěném parkovišti někde v městečku položeném v Blue Mountains. Vše šlo zatím hladce… Pro přítomnost každodenního pravidelného deště jsme museli mít zavřená okna a když déšť přestal, mohli jsme je konečně otevřít a dojít si pro něco do kufru. Jenže jak se záhy ukázalo, nebylo v tomhle autě zrovna nejlepší otevírat kufr zevnitř pákou, když bylo auto zamčený. Tento přiblblý zabezpečovací mechanizmus rozezvučel sirénu po okolí a nepochybně zpříjemnil noc obyvatelům přilehlých domků někdy ve 4h ráno. No, ale co teď, úkryt byl prozrazen, máme zůstat, nebo jet jinam? Nakonec jsme zůstali. Ráno hygiena v potůčku a zjištění, že vzít máslo do pseudo-izolující tašky byl jen další z ne úplně šťastných nápadů. Bylo roznesené po celé tašce a jeho největší shluk vytvořil zajímavý útvar na víčku jedné z krabiček. Postupně se nám v pozdějších dnech zkazily těstoviny s tuňákem, cihla sýra a další věci. Poté, co jsme všechno sbalili a připravili se na cestu zavítal na naše nocoviště ranger, takže jsme měli docela kliku, že nepřijel dřív.

Blue mountains jsou krásný. Překrásný výhledy na zalesněný hory a údolí, kde není stopa po civilizaci a nahoře plno asijských turistů, co nepochybně absolvovali kurz „Jak se nejlépe plést do cesty ostatním“. Chtěl bych podotknout, že jeden z útvarů se jmenuje „Tři sestry“.

Na večer jsme se vydali zpět do údolí cestou, kde jsme si mysleli, že budou mosty přes řeku, který nebyly. Místo nich přívoz, ale zadarmo.

Další nocování bylo už na místě k tomu vyhrazeném, s podmanivou vůní tlejícího masa z nedalekých popelnic (no nebylo to tak hrozný, zavanulo to jen velmi občasně) a se sociálním zařízením s tekoucí vodou, které bylo ovšem pod zdrcujícím útokem chroustů, kteří vydávají zvuk podobný zvuku Messerschmittu (německá stíhačka 2.sv. Válka) . Potkali jsme tam Čecháčka s francouzskou přítelkyní, co měli půjčenou dodávku, která měla postele. Chvilku jsme pokecali a pak byli nuceni jít spát, neboť se blížil každodenní déšť/bouřka. Takže zase zavřená okínka, což znamená zapaření zvnitřku a vydýchaný vzduch. Naše chvíle také zpříjemňovali všudypřítomní komáři a mouchy, kterých je v Sydney a okolí (stát „New South Wales“) požehnaně.

Další dva dny se nesly v návštěvách parků a pláží na východním pobřeží Austrálie mezi Sydney a Newcastlem. Zmínil bych akorát, že většina z nich byla mnohem hezčích než Manly a Bondi v Sydney. Když trochu pohledáte a máte štěstí, lze najít pláž totálně privátní, kde není vůbec nikdo, možná jen krabi. V parcích jsme viděli několik ještěrů (kolem 40 cm) a taky varana, ten měl kolem metru, docela hovádko. Po chvilce utekl, ale stačil jsem ho vyblejsknout. Taky jsme se dostali do stanoviště nudistů, bylo jich tam jen pár.

Poslední den jsme navštívili Reptile park, na kterej jsme přišli pomocí reklamy na jedné z vysomrovaných map. V parku bylo celkem dost krokodýlů, ještěrek, varani, hadi, papoušci, želvy, pštrosi, pavouci a nakonec i klokani a koaly.

Odlet byl zajímavej, protože auto jsme museli vrátit nejpozději do 16:30 a čas odletu byl v 21:50. Takže jsme se rozhodli se vydat na nedaleké La Perouse, což je jedno z míst, kde přístál James Cook. Po půlhodině cesty z letiště k autobusové zastávce, jsme došli k závěru, že to nemůžeme stihnout a že změníme plán a půjdeme pěšky do parku který byl ve vzdálěnosti dostupné pěšky, nicméně příroda za nás rozhodla, že zůstaneme v přístřešku u autobusové zastávky schováni před proudy vody padajícími z nebe. Jenže jak se později ukázalo, přístřešek se jen tvářil jako vodě odolný. Nevím, kde uděali soudruzi chybu, ale stříška při vyšším náporu vody poskytuje schovaným nešťastníkům možnost vychutnat si proud pravého městského vodopádu přímo za krk, pokud se včas nepřesunou. Takže jsme se museli několikrát přesouvat. Společnost nám dělal místní matador, který při konverzaci z očí do očí používal stupeň hlasotosti, který běžný člověk používá při volání na osoby vzdalující se na právě odjíždějícím parníku. Po asi dvou hodinách strávených pod přístřeškem jsme se potupně vydali zpět na letiště a zbytek doby před odletem jsme potupně strávili sedíc v prostorách letiště. Potkali jsme tam chlápka, co měl letět do Brisbane a řekli mu, že let je pro špatné počasí zrušen a poletí až nadcházející den ve 12h (bylo asi 20h). Docela síla, žádný zajištěný ubytko, žádná kompenzace, prostě zařiďte se jak umíte. No ještě, že se to nestalo nám. Prostě i toto se asi může stát pokud letíte se společností Jetstar. Let byl celkem plný turbulencí, ale spolucestující to moc nezneklidňovalo, asi jsou víc zvyklí cestovat letadlem.

Na letiště pro nás přijel kamarád, jenže asi 15 minut po příletu, kdy už byli všichni cestující dávno pryč, na letišti zbýval poslední sekuriťák a nějaká pracovnice z autopůjčovny a Chaloupka zvaná letiště Avalon se pomalu připravovala do hajan. Zajímavý bylo, že dokud jsme tam čekali, tak tam zůstával poslední taxík, který po tom, co viděl, že pro nás někdo dorazil, odjel.

Austrálie po třech měsících – část 3 – dodatek

Tahle část se odkazuje na předchozí 2 části (1. část a 2.část). Chtěl jsem dodat pár věcí a kdybych to doplnil do předchozích, tak by to bylo nutný číst celý znova a to si nikdo z přítomných nepřeje.

Tak na začátek bych chtěl nastínit jednu velikou hlupárnu a tou je otevírání oken v australských domech. Minule jsem se zmiňoval o tom, že okna mají izolační vlastnosti podobné igelitu a pokud byste zkusili podobná okna instalovat v Česku, první zima by vám vysvětlila, jak obludně hloupý nápad to byl. Další, neméně podstatná věc je otvírání oken. Myslím, že pokud byste sestavili tým prověřených, špičkových trotlů, hlupáků a imbecilů a dali jim půl roku práce v těch nejlepších podmínkách, stejně by nedokázali vymyslet stupidnější způsob otevírání oken. Klička, jejíž rotací vysouvá jakýsi pochybný (a navíc nevzhledný) řetěz spodní část okna ven je opravdu práce monster-idiota. A je to všude! Nejen, že je to neskutečně pomalý, ale navíc i pokud to otevřete na maximum, prostor pro proudění vzduchu stačí tak na zásobování kyslíkem dvou osob a možná jedné a půl vačice uvnitř. Obtěžovat se s těsněním, taktéž bylo pod úroveň australských vynálezců a tak se musíte spokojit se styčnými plochami dřevo-dřevo. Zvláštní je to při uvážení, jak moc tu všichni šetří a kolik by mohli ušetřit za topení aklimatizaci. Hloupost, hloupost, hloupost.

Otevírání australského okna

Otevírání australského okna

Ohledně šetření musím vyzdvihnout dnešní (20.11.2014) stěhování, kdy muž ve věku okolo 60ti let pro uspoření několika dolarů odvozil vše co zvládl sám v jednom ze svých velmi drahých vozů (BMW X5, Velká pick-up Mazda a ještě něco dalšího pro manželku) v čase, který pravděpodobně mohl věnovat svojí práci, která dle vypozorovaných skutečností (obě haciendy byly pravděpodobně velmi drahé a ano měli shitová okna :)) pravděpodobně vynáší dost. Nemusel by si ničit auta a svoje tělo a finančně by ho to možná vyšlo stejně. Paníze vysázel do posledního dolaru (myslím že tam bylo štědré dýško v podobě 10 centů). Tolik o australské povaze.

Abych furt jen nekritizoval, tak musím pochválit australskou poštu, funguje lépe než v Česku (to možná téměř všude kromě Senegalu a Singapuru – špatná zkušenost se Singapore Post). Dále co jsem tu shledal pro běžného evropského vnitrozemce bizarní je zvyk při vjíždění na kruhový objezd ukazovat směrovkou, kam se vydáte po opuštění kruháče, vypadá to nezvykle, ale je to celkem užitečný.

Cyklostezky, jsou tu trošku jiný. Zatímco v Česku je většinou za cyklostezku označena nějaká zřídka využívaná komunikace, vystavěná v dřívějších dobách pro vyšší komfort „lovců“ narušitelů hranic při pronásledování a přepravě, tady jsou většinou dva typy cyklostezek. Buďto vybudovaná asfaltka speciálně pro cyklisty, což je vetšinou super, nebo označený pruh pro cyklisty, který ovšem skýtá různá úskalí. za prvé auta v něm čas od času parkují někdy proto, že se jim toto místo líbí, nebo jinde není jiné a nebo proto, že jsou enormě netalentovaní a nejlepší parkovací výkon je pro ně půl metru od chodníku. Za druhé, často je mezi pruhem pro cyklisty a chodníkem parkování pro auta, která i když zaparkují dobře, je třeba se mít před nimi na pozoru, neboť nikdy nelze přesně předvídat, která vyšinutá hlava vám otevře dveře do cesty a vy se jedouc čtyřicítkou o závod s větrem neskutečně o dveře rozsekáte. Ještě se mi to nestalo, ale nebylo to daleko, stejně tak Helča. Za třetí jsou tyto pruhy často přítomny, na silnicích nápadně připomínajících dálnici , takže je velmi příjemné když vám 40ti tunový road-train prohučí stovkou v blízkosti jednoho klokaního skoku od vaší zadnice.

Odvoz dětí do školy. Nepřejte si jet v Melbourne někde blízko školy mezi 8-9:30. Všichni vypsychovaní rodičové spěchají, aby své ratolesti odvezli do školy, i když to mají třeba jen pár desítek metrů. Neznalec by si snad pomyslel, že probíhá evakuace před blížící se vlnou tsunami, ale jde o každodenní záležitost. Říkal jsem si ok, když jsou děti malý, mají o ně strach vozí je. Nicméně párkrát jsem viděl z vozu vystupovat 14ti letého kolohnáta a říkal jsem si WTF, veřejná doprava je přes den poměrně slušná, tak proč tohohle vejlupka s prvoraženým řídkým chmířím vozíte až ke škole? No jiný kraj, jiný mrav, i když si myslím, že u nás se tento vyšinutý způsob péče o děti pomalu zákeřně vkrádá do společnosti.

Vůbec způsob péče o děti je tu jiný, mám pocit, že je protizákonné uhodit dítě i třeba doma (je to informace JPP) a děti jsou tu pravděpodobně více rozjívené, méně zvladatelné a s ještě menší dávkou respeku než u nás, i když taky si myslím, že u nás to k podobnému vývoji směřuje. Je to věc názorů, ale výchovu typu: „Honzíčku, neměl bys do dědečka píchat tím nožíčkem, ono ho to bolí pak, víš.“ nesheldávám jako příliš efektivní. Z doslechu (JPP) jsem slyšel, že výuka tu probíhá stylem hry, Angličtinu, jako rodný jazyk se tu ve škole vůbec neučí, takže Australani vlastně vůbec neumí Anglicky :). Umí gramatiku používat, ale vysvětlit proč kde co použili nesvedou. Otázka je jestli je to dobře, nebo špatně, těžko říct.

Věc, která mě tu velmi nadchla, je místní kuchyně. Jídla jako svíčková, domácí sekaná, kuře na parice nebo zapékané brambory, které jsem si vařil sám, jsou prostě skvělá. Ano v Austrálii jsem se konečně dostal k vaření a musím říct, že cokoliv jsem udělal bylo fenomenální (Helča by měla možná měla výhrady, ale vzhledem k tomu, že pravila: „Mě by stačilo jíst každej den špagety s kečupem.“, tak její názor můžu protentokrát zanedbat). Mám pocit, že i kdybych udělal kameny lehce restované na pískových zrnech, chutnalo by to grandiózně. Australský speciality se chystám dělat záhy a řekl bych, že to bude zase nesmyslně dobrý.  Dobře, dost sebechvály, ale nikdo jinej to tady za mě neudělá.

Australani a internet. Jednou větou: To nechcete zkusit! Připojení je velmi nestabilní na většině místech a dost často s datovým omezením, nevíc enormě drahý. Chcete si nechat instalovat přípojku k internetu domů, jistě, počítejte se zřizovacími poplatky, čekací dobou přes 20 dní a měsíční platbou 60$ (1200 kč) a to nemluvím o wifinách poskytovaných firmou „Lojza z vedlejšího baráku s.r.o.“, ale o zavedených firmách, které na bilboardech inzerují jak rychlé jsou ty jejich bajtíky v drátu, ale skutečnost je jiná, pomalé, nestabilní drahé a občas omezené. Veřejné wifiny jsou, ale mají často zákeřně zakázané některé porty potažmo protokoly, abyste si náhodou nemohli volat přes skype nebo něco podobnýho. Webové stránky jsou k pláči, pomalý samý javascriptový chyby, minimální kategorizace, špatný vyhledávání s nedostatkem filtrů (Victor by vyletěl z kůže).

Typickým příkladem je legendární gumtree, který funguje jen někdy a to jen ve specifických prohlížečích, neodladěné menu (a další html/javascript), vyhledávání na úrovni textového editoru Notepad, nebo veřejné (informační) stránky banky Commonwealth, které po přístupu v mobilním prohlížeči napíšou: „Z bezpečnostních důvodů si použijte pořádnej prohlížeč a ne tenhle shit co máte, piss off“. Ok to by se dalo se zaťatámi pěstmi, zkousnutým roubíkem a sevřenou zadnicí pochopit, jenže pokud přejdete do internetového bankovnictví stejné banky (což je věc, která by měla být sakra zabezpečená) s identickým mobilním prohlížečem, tak vám to vstoupit dovolí! Dokonce jsem jim to do tý banky psal, ale bez odpovědi :).

Omluvte tento výlev profesionální deformace, ale nemohl jsem si pomoci.

Na závěr trocha filozofie.  Chtěl bych poznamenat, že jsem někdejšíma třema článkama nechtěl vyjádřit, že se mi v Austrálii nelíbí, chtěl jsem spíš poukázat na to, že všude na světě je něco co vás bude vytáčet a něco co se vám bude líbit. Spousta věcí a sarkasmu je v textu jen za účelem zvýšení indexu vtipnosti někam na úroveň 0,746 seriálu „Ženatý se závazky“. Pokud se narodíte v rodině majitele diamantových dolů tak máte v životě těžkou pohodu, ať žijete třeba v Demokratické Republice Kongo, ale pokud přijedete někam s holou řití, je potřeba se připravit na to, že to nebude jenom med. Já jsem sem jel s tím, že zkusím najít práci v IT a když to nepůjde, tak budu dělat stěhováka, což nakonec dělám :). Takže dobrá zkušenost, rozhodně doporučuju a Austrálie je pro podobné zkušenosti skvělá, příjemní obyvatelé, krásná příroda, poměrně dost studentsko-baťužkářských prací. Pokud se sám sebe ptám, jestli bych tu chtěl zůstat na věky věků, odpověď je ne, doma je rodina a přátelé (ano i ty milý čtenáři), pokud se ptám, jestli bych si to chtěl prodloužit v podobném stylu (studentská víza atd.) tak musím říct, že ne, tahle doba mi stačí. A pokud bych teoreticky věděl, jak to tady bude vypadat a ještě to neabsolvoval, tak je odpověď ano, šel bych do toho znova, zkušenost je to opravdu nenahraditelná.

A to jsem chtěl napsat jen pár vět…

Michal alias Hlava alias ??? alias Makouš

Vysvětlivky

JPP – jedna pani povídala

Austrálie po třech měsících – část 2 – osobní dojmy

Odletěli jsme do Austrálie někdy v půlce srpna. V dalších řádcích bych chtěl shrnout moje dojmy z života u protinožců.
Takže jsme tu s Helčou cirka tři měsíce a to už je slušná doba na to rozkoukat se a trošku se zabydlet.

V prvním díle jsem psal, o obecném pozorování života v Austrálii s co možná nejmenšími subjektivními vstupy. V tomto článku popíšu naši situaci v Austrálii.

Část druhá: osobní dojmy

Takže po příletu (25h letu) jsme měli to štěstí, že jsme mohli zůstat v Apartmánu kamaráda kamarádky (mj. Čech), který nám na začátek pomohl a navíc zadarmo ubytoval, což bylo velmi šlechetné a dost nám to pomohlo. Následně přišla fáze „nemáme práci a brzy tu pojdeme hlady“, která trvala poměrně krátkou chvíli, než se přehoupla do fáze „makám jak stará herka“.

Práce

Myslel jsem si (někdo by řekl naivně), že seženu práci v oboru (Web developer – programátor), ale dosud se nezdařilo. Schéma je vždycky stejný, zeptají se mě dovednosti, řeknou, že dobrý a pak přijde na řadu otázka na víza. „Cože to máte? Dependent/student vízum s omezením na 20h ofiko týdně? No taky my se vám ozveme…“ a uhání pryč jak Emil Zátopek, v lepším případě řeknou, že shánějí někoho na trvalou pozici, alespoň jsou upřímní. Jednou už jsem měl smlouvu před sebou na stole, jenže bohužel v tu chvíli, ještě nevěděli co to vlastně ten klučina má za vízum.

No nic, tak jsem začal dělat stěhováka, kde jsem mohl využít svoje bohaté zkušenosti nabyté při příležitostném stěhování při studiu v Praze. První zkušenost ok, odpracoval jsem něco a zaplatili, celkem dobře, nicméně už se neozvali. Druhá zkušenost s firmou co vozí nábytek mezi Melbourne a Sydney rozpadlou troskou, co jede opravdu jen silou vůle. Práce čítala ve dvou dnech 25 hodin (11 a 14), přičemž jednou jsem skončil kdesi v řiti a musel jsem jet domů vlakem. Na nádraží mi policista pravil, že někdo skočil do kolejiště a další vlaky nepojedou, super. Nakonec jely, ale mělo mě to asi varovat. Podruhé jsme skončili asi v půl jedné a oni pak jeli do Sydney, prý pospíchali a nemůžou mě hodit domů a doprava v Melbourne v noci se skládá z taxíků a jízdě na vačicích a klokanech. Takže noční procházka krásných 10km romantickým nočním Melbourne za odlesku lodních kontejnerů po 14 hodinách práce byla velmi vítané, pochopitelně. Nejhorší na tom je závěr, neviděl jsem od nich ani hanebnýho floka. Mohl bych si tu trošku zanadávat, ale nechám to na čtenářích, ať si domyslí něco pěknýho. Další práce stěhování u chlápka z Izraele, kterej platí a nabízí kariérní postup s pomocníka na řidiče a peníze celkem obstojný. No a to vlastně dělám doteď, je na tom dobrý to, že práce je různorodá, někdy stěhujete motherfuckera, jindy bitch, ale většina lidí jsou v pohodě, i když jak jsem popisoval v díle1 jak jde o peníze tak by odříkali radši báseň v jazyce Urdu, než zaplatili dolar navíc. Opravdu si myslím, že jsou šetřivější než Češi, beze srandy, i když v Praze jsem zas tak moc bytů na stěhování nedělal, spíš firmy, takže porovnání není adekvátní.

Helča se spolehla víceméně na českou komunitu, která jí dohodila pár prací, učení v české škole, uklízení noblesních haciend, teledotazování do českých firem a další.

Ubytování a cesta z letiště

Po tom co jsme přiletělido Melbourne, jsme měli na prvních pár dní ubytování u známého (Čecha), což bylo pro nás super, ušetřili jsme a ještě nám poradil dost věcí. Cesta taxíkem z letiště byla ovčen zajímavá. Chtěli jsme to jak jinak než levně a tak nám jeden známý na fb doporučil jistého taxikáře, který po dodání slivovice z Česka dá slevu. No chlápka jsme našli snadno, nicméně nám sdělil, že očekával 3 hruškovice a ne jednu slivovici, i přes to že musí vědět, že limity do letadla nejsou neomezené (asi 25kg pro nás). Slevu skutečně dal, cesta vyšla na 60 doláčů plus jedna přes celý svět vláčená slivovice. Normální cena dopravy tágem tam kam jsme potřebovali je asi 70 babek, čili sleva jak cip (jak by řekli v Ostravě).  Známý z fb řekl, že už s ním po tomhle nepojede.

Nuže nechtěli jsme našeho známého dlouze otravovat a tak jsme si dohodli ubytko u jiného známého (z Brazílie), který odjel na měsíc do Thajska. Nechal nám to za hubičku a úroveň ubytování, no na to co je zvyklá většina z lidí co znám a tohle budou číst darebná, ale na místní poměry sdílených bytů (sharehouse/shareflat) slušná. Později popíšu jak tady vypadají běžná ubytovací zařízení.

Známý Brazilec se vrátil po měsíci ze svého výletu, no a my jsme museli najít něco jiného. Našli jsme klenot v Melbourne, jen o asi 500m dále od stávajícího ubytka sdílený byt s dalšími 6 velmi mladými chlapci (18-23), vášnivími posluchači hlasité nekvalitní hudby (hip hap hop atp.) , kterou si nejraději vychutnávají v pozdních večerních hodinách , mistry v oboru výroby punku v kuchyni, na záchodě a v koupelně a vyloženě negativním postojem k domácímu úklidu. Na jejich obranu musím říct, že jsou výjimečně příjemní, komunikativní a nedělají problémy a naschvály, takže ve finále dobrý.

Ubytování samotné přímo oplývá soukromím. Každý den je tu správkyně/majitelka a její nohsledové a něco tu kutí, přenáší pseudovylepšují, nicméně musím říct, že se snaží a stará poměrně, když už nic tak alespoň předstírat snahu :). No a nyní probíhá rekonstrukce fasády, takže máme to štěstí se probouzet pípáním nikoliv ptactva, nýbrž plošiny, která z nějakýho imbecilního důvodu potřebuje pípat a navíc je pohýněna pravděpodobně naftovým agregátem, který ještě umocňuje celkový efekt. Trvá to už přes týden s tím, že tyto australské lopaty začínají svou práci mezi 6:30-7:00, takže poskytují rozsáhlý prostor na spánek. V počátku byla v koupelně malba, s motivy plísně hlavičkové, ale tu jsem za pomocí spreje proti plísni odstranil, možná proto, že nemám pochopení pro moderní umění. Vybavení bytu jsem doplnil z ulice, což je tu mezi baťůžkáři poměrně běžná praxe. Lidi tu totiž vyhodí věci, co se jim nehodí na ulici a popeláři to jednou za časovou jednotku (nevím přesně) odvezou. Ze začátku mě to celkem šokovalo, pravda, zátiší v parku se skříní nesoucí známky použití palice a násilí nepůsobí úplně malebně, ale zvyknul jsem si a přijde mi to běžný.

Domy po Australsku

Nyní se dostávám k popisu typického australského domu nižší a střední kategorie (opomeňme sídla někde v Elwoodu a Brightonu, kterých je tam požehnaně) . Jelikož dělám stěhováka, tak jsem jich měl možnost vidět celkem požehnaně. V zásadě si myslím, že místo oken by tu stačil igelit, protože izolační vlastnosti by byly stejný a ještě by se ušetřilo. Na izolaci na domech můžete zapomenout (asi nemají akci Zelená úsporám) , takže zdi izolují jen o něco málo lépe než okna, tak by se možná dali nahradit novinama. Člověk neznalý podnebí v Melbourne, by si mohl myslet, že to nemusí být problém, v Austrálii musí být přece stále teplo, jenže chyba lávky, v zimě klesá teplota ke čtyřem stupňům, což znamená že doma za igelitem a novinama je 5 a ani v listopadu (měl by být asi jako květen u nás) tu není zrovna vedro, ráno teploty kolem 10 stupňů. Z vodovodních baterií je mi občas dost smutno, pákové baterie jsou výsadou, řekl bych, posledních 7 let, ano dražší a nedávno rekonstruované domy je mají, ale občas mi připadají kohoutky a baterie jako dílo zvrácené tvořivosti psychopata. Kohoutek na studenou z leva a na teplou zvlášť, od sebe zhruba 30cm. Kdo tohle vypustil do světa? Za to bych někoho odsoudil k doživotnímu svázání na křesle s tím, že by mu pouštěli střídavě studenou a teplou vodu na ptáka z jeho kohoutků.

Elektroinstalace. Tak jestli si vybavíte dráty ze sloupů někde na vidlákově, v integrovaném photoshopu v hlavě ty dráty zběsile naklonujete (pro neznalé – prostě jich tam bude mnohem víc), tak takto vypadají hrdé elektrické rozvody v Melbourne, nikoliv jen na okrajích ale uprostřed města, jen pár kroků od CBD (vnitřní centrum). Proč to dávat pod zem, to je moc drahý.

Ceny nájmů v těchto pastouškách jsou ale nesmyslné, my platíme 1000$ měsíčně, a to je fakt nejlevnější co se dá takhle najít, bez známých.

Chtěl bych následně uvést několik hlupáren, které jsem tu zaznamenal:

Požární hlásič v každé místnosti – velmi ocenitelná pomůcka, zvlášťě takhle kolem půl dvanácté, kdy se spolubydlící rozhodne vařit svou specialitu s názvem „kouřící hmota“ a rozezní se líbezný tón požárního hlásiče do vašeho usínání, paráda. A překvapivě tu stále mají požáry, že by to přece jenom nebyla tak skvělá pomůcka?

Zábava a volný čas

Ano, ten prázdný řádek je tam schválně, značí dlouho, dlouho nic a po dlouhé době, zase nic a pak možná pár výletů. Hodně lidí okolo mě říká, že furt chodí do pařit a já bych na to neměl dukáty a vlastně nemám ani s kým. Když to porovnám s volným časem v Praze, kde jsem měl volný víkendy a čas po práci (pravda flexibilní pracovní doba měla svoje výhody) na tréninky ragby, divadla, badminton, kolečkový brusle, hokej, kolo, návštěva rodiny a další a další. Tak tady se to má tak, že jsem jel na pár výletů na kole, dva byly opravdu velký (80 a 110km), výlet na Philip Island (kterej byl teda super foto https://plus.google.com/u/0/photos/105620007256659212830/albums/6069622699944045313 – dá se proklikat i na další), návštěva Melbourne Cupu (dostihy) a párkrát poleženíčko na pláži. Dvakrát se mi stalo, že jsme byli na pláži, pohoda jazz a najednou se zvednul vítr tak silnej, že lidi se hromadně zvedali a dekovali se jak splašný herky. No ale vše se má zlepšit v následujících dnech, dle hydrometeorologického ústavu. Dnes (18.11.2014) jsem totiž byl na prvním tréninku ragby, o víkednu jedeme na výlet na Great ocean road a víkend na to do Sydney na děvět dní.

Závěr

Hodně lidí s kterýma jsem mluvil mi říkalo, že tu musíme mít pohodičku, že nám Austrálii závidí atp. Ale není to všechno tak růžový, spíš bych řekl, že je to celkem tvrdý, než se tu člověk rozkouká, dělá práci, kterou by doma těžko dělal, je v prostředí co nezná, bez rodiny, známých (než si najde, nebo koupí) v prostředí, kde se mluví jazykem, kterej sice jsme většinou studovali na základce a střední škole, nicméně stejně to chce čas, než se do toho tady dostanete. Za sebe můžu říct, že sice jsme peníze s Helčou ušetřili, ale v podstatě stejný peníze v přepočtu jsem byl schopnej ušetřit doma při práci programátora sám i přes to, že tu v přepočtu na hodinu vydělávám skoro dvojnásobek. Končit se má pozitivně, takže doufám, že nadcházející výlety budou legendární a že se nám povede našetřit peníze na cestování v posledním měsíci, neboť Austrálie je nepochybně překrásná země, kde je možno vidět věci, které nejsou k vidění nikde jinde. To je vlastně hlavní cíl, proč jsem sem jel.

Vyhrazuju si práva na to, měnit text, přidávat další hovadiny a pokud někdo najde gramatickou chybu, ať mi to prosím pošle a já to upravím. Já to bohužel nečetl, je to totiž zatraceně dlouhý jsem zjistil…

Michal alias Hlava alias ??? alias Makouš

Austrálie po třech měsících – část 1 – obecné porovnání

Odletěli jsme do Austrálie někdy v půlce srpna. V dalších řádcích bych chtěl shrnout moje dojmy z života u protinožců.
Takže jsme tu s Helčou cirka tři měsíce a to už je slušná doba na to rozkoukat se a trošku se zabydlet.

Část první: obecné porovnání

Austrálie,  jak to tam vlastně vypadá, jako v přírodopisných dokumentech, nekonečné pláně s klokany, jako v Krokodýlovi Dundee, nebo jako v Evropě? Hodně lidí co tu nebylo moc nemá šajn, jak to tady vlastně chodí a ani já nemůžu říct, že bych tu byl matador, ale poznal jsem trošku Melbourne potažmo stát Victoria, takže určitou představu mám. Hlavně Austrálie je jen o něco málo menší než Evropa (je to tak trochu kontinent), takže se to samozřejmě liší podle místa kde jste.

Victoria a počasí.

Naprosto nepředvídatelný, prý je to záležitost jen Melbourne potažmo Victorie, ale je to teda zběsilost. Místní říkají: „Čtyři období za jeden den“ a nejsou daleko od pravdy. Ráno je zataženo, vypadá to na déšť, za 2 hoďky se to vybere a vypadá to na pařák, pak se znova zatáhne a začne pršet, pak je znovu slunce a na večer vítr jako prase. Typické počasí v Melbourne s nadsázkou. V poslední dobbě jsem sestavil takovou teorii, že počasí tu přichází v sinusových vlnách. Periodicky se opakuje: slušný počasí – tropický den – slušný počasí – poměrně nevlídno – totální piss (déšť, vítr, zima) – poměrně nevlídno – slušný počasí. Prostě sinusovka.

Australani

No těžko charakterizovat typickýho Australana, je to tu totiž samá naplavenina. Začalo to zhruba před 200 lety :). No ale dá se říct, že lidi jsou tu obecně vlídnější, pokud se neznáte většinou se chovají příjemně, ALE má to háček, je to krapet neupřímný. Například pokud chcete práci, musíte v životopise doslova kouzlit (je mi 29 let, mám 35 let praxe jako číšník, byl jsem na měsíci a mám přístup do laboratoří NASA).  Pokud vám někdo řekne určitě vám zavoláme, znamená to většinou „piss off“. Takže běžný Australan si o vás myslí že jste kujebáci, ale tváří se na vás jako na nejlepšího kámoše. Čech si o vás myslí, že jste kujebáci a tváří se na vás jako na kujebáky :).

Šetřivost. Jestli máte za to, že český šetřivý přístup je něco neobvyklýho, tak tady je to stejný, možná horší. Australani jsou fest na prachy. Každej tu vydělává neskutečný rakety, ale jak má pustit chlup tak se brání jako Sparťani u Thermopyl. U někoho, kdo utratí 750 AUD za stěhování, je lehce překvapující, že kvuli dalším 11 darebným dolarům je schopen jet do bankomatu, načež zjistí, že má sice krásné bankovky, nicméně potřebuje drobnější, tak ještě pílí do obchůdku rozměnit, aby nemusel zaplatit ani dolárek navíc. Jiný zase po srozumění s cenou X29 a podání X30 se zeptá, jestli mám dolar nazpět, no skutečně zarážející.

Krade se tu poměrně pořád málo, i když se to prý zhoršilo za poslední roky. Mě ještě nic neukradli, takže nevím, ale slyšel jsem, že kamarádovi dvakrát ukradli skůtr, takže úplně neviňákov to tu nebude. Nicměně parkuju si už skoro 2 měsíce kolo (řekl bych že celkem dobrý) na dvorku, je zamčený a zatím ho furt mám, to bych si v Česku asi nelajsnul (resp. ve městě v česku).

Ceny zboží a služeb v Austrálii a výdělky (1AUD je asi 20Kč)

První větou, vše je tu ukrutně drahý!!  Na druhou stranu lidi tu vydělávají značně víc než v Česku, takže se to tak nějak vyrovná.

Navíc, věci, který jsou tak nějak na globálním marketu, tu vychází stejně, nebo i levněj v přepočtu na naše. Mezi tyhle věci patří elektronika, auta, oblečení a možná ještě něco dalšího. To je asi důvod, proč tu jezdí dost drahých aut, všichni tu mají jobko-nesmyslofouny. Prostě když berete australský prachy a zboží stojí stejně jak u nás, tak je to pro vás prostě levný. No a pak jsou tu ty ukrutně drahý věci, mezi který patří všechny služby, kde je využita práce někoho v Austrálii, takže jídlo a pití v restauraci, ošetření u doktora, servis aut a čehokoli jinýho, kadeřnictví a v neposlední řadě stěhování 🙂 (pozn. já dělám stěhováka, pro někoho, kdo to nahoře nečetl, nebo zapomněl). Jídlo v obchodě se pohybuje v rozmezí 1-3x naše ceny, i když stejně asi jako u těch služeb se dá najít a pak ušetřit, ale musí se hledat. Takže například chleba se dá koupit za 0,75 centů (!) nebo taky za 6 dolarů, záleží na tom, jak moc vám vadí tousťák jehož hlavní ingrediencí je vzduch :). V poslední době mi připadalo, že nějak podezřele hodně lidí si stěžuje, že je blbá doba, hodně lidí přichází  práci, všechno se zdražuje, tak nevím, možná byli nakažení Čecháčky, co sem přitáhli.

Porovnání zdravotního systému zatím nemůžu udělat, protože jsem u doktora nebyl, nicméně jsem slyšel, že je to drahý a, že vám to vrátí ale ne všechno.

Veřejná doprava rapidně zaostává za Prahou, ale to asi všude na světě (slyšel jsem, že je Praha nejlepší na světě), na noční spoje zapomeňte, v neděli MHD začíná asi v 8:30, ohledně dopravy z letiště se praktikuje styl „poraď si sám“ – takže taxi, nebo předražený busy. Tramvaje jsou nesmyslně pomalý a nejezdí vůbec na čas, protože mají téměř všude sdílenou cestu s ostatním provozem a když je zácpa, tak je tramvaj v řiti. Metro celkem na čas jezdí, ale občas se stane že vynechá. V prostředcích většinou moc nehlásí, jaká stanice následuje, zažil jsem, že to nějaký řidič tramvaje (nadšenec) hlásil přímo do mikrofonu, trošku středověké řešení zdá se. V metru je dost často ten krásný displej použit pro nepochybně velmi užitečnou informaci o konečné stanici, která je tam po celou dobu jízdy.  No a je to samozřejmě drahý 130$ permice na měsíc, takže zaplatíte za 2 měsíce to co v Praze za rok.

Bydlení. Za pěkný bydlo někde u móře, se tady platí nesmysly jak pronájem tak koupě, když nejdete po nejlepší lokalitě tak se dá najít levnější, ale furt drahý jak ten kretén a Melbourne je velký jako 2/3 Středočeskýho kraje, takže počítejte s projížďkou, pokud pracujete na druhým konci Melbourne. Z pohledu baťůžkáře, kterej přijede na chvilku je to samozřejmě ještě horší, bydlí dost často v punkrockových hostelech, sharehousech s hustotou osídlení bytu stejnou jako běžná romská rodina (4 lidi na pokoj – x4 pokoje apod.), za peníze, za které si pronajmete slušný baráček na okraji Prahy, nebo supervilu v Ostravě 🙂 což je 1000+ dolarů měsíčně.

Příležitostí k práci, tu samozřejmě je dost, ale možná ne tolik, jak propagují agentury. Já jsem problém celkem neměl, měl jsem poměrně dobrou angličtinu, ale vím o lidech co celkem problémy mají. Pokud máte normální pracovní vízum a nemusí chodit do školy, tak je to asi o něčem jiným, ale stejně to není tak, že by vás na ulici naháněli personalisti stylem „rybičky rybičky rybáři jedou“. Minimální mzda 15 babek za hodinu je krásná, když se nad ní člověk zamyslí, ale mnohdy tu lidi dělají neofiko za míň.

Takže k této kapitole sečteno podtrženo, má to tady svoje klady i zápor.

Příroda

Příroda je tu nepochybně krásná, i když zatím, jak říkám viděl jsem jen Victorii (za 14 dní jedeme do Sydney a na East coast, tak poreferuji později). Jsou tu pro Evropana nezvyklý rostliny, lítají tu v parcích ve městě velcí a krásně zbarvení papoušci, ve vzdálenějších parcích narazíte na (je to tu!!!) klokana a možná i koalu. No a na severu toho bude ještě daleko víc. No příroda je velký lákadlo pro turisty a cestovatele, kterých je tu jak tunelů do českýho státního rozpočtu.

Michal alias Hlava alias ??? alias Makouš

Tři základní problémy kapitalismu (tržního hospodářství)

Tento článek se snaží o rozbor základních nedostatků kapitalismu v současnosti i potenciálních nedostatků, které se projeví v budoucnu. Kapitalismus alias tržní hospodářství (Th) má dle mého názoru tři základní problémy, které jsou popsány níže. Nejdříve ale malá definice lidské společnosti. Pokud se na společnost podíváme z ekonomického pohledu, lze ji klasifikovat jako soubor jednotek různé velikosti a zaměření, jenž svojí činností přispívají k chodu společnosti, zároveň ze společnosti čerpají její zdroje, prostřednictvím jejích pravidel (v našem případě směna za peníze) jakožto výsledek činnosti ostatních jednotek v systému. Tyto jednotky se dále mohou dělit na další subjednotky. Jednoduchým příkladem může být třeba zemědělský podnik, jenž do společenství dává potraviny, za což obdrží peníze, za které nakupuje vybavení, energie, najímá si své subjednotky, popřípadě opatřuje další zdroje zvenčí. Jak bystří postřehli, atomární jednotkou je člověk. Tento model platil od vzniku společností a lišil se způsobem hospodaření se zdroji, způsobem směny a organizací jednotek. Když se podíváme na převedení modelu do Th s jeho způsobem směny zdrojů a uvážíme, že teoretickým cílem společnosti (státu) je sloužit jejím občanům, chránit je a vyhovovat jejich potřebám, máme jako jednotky firmy a podniky, jejichž primárním cílem je vytvářet zisk.

Tím se dostáváme k 1. zásadnímu problému kapitalismu, což je skutečnost, že jednotky nejvyšší úrovně neslouží pro lidi (jednotky nejnižší úrovně). V praxi to vypadá tak, že cena výrobků je tlačena dolů (na úkor kvality), z toho pramení tlak na snižování nákladů, což v důsledku znamená používání nekvalitních materiálů, nedodržování postupů ap. Společnost má sice určité prostředky, jak svoje jednotky ochraňovat a hájit jejich zájmy, nicméně jsou to možnosti omezené a často obtížně kontrolovatelné, dokazatelné či postihovatelné. Příkladem může být zákonem stanovená minimální záruční doba pro výrobky, která je ovšem často obcházena podmínkami použití konkrétního výrobku třeba že boty nelze užít chůzi po „hrubém“ povrchu nebo, že televizi je po každém vypnutí třeba dopravit do speciálního servisního střediska na Kajmanských ostrovech, aby mohla být dále používána :). Tyto příklady jsou přehnané, bohužel se ale v praxi můžeme setkat s podmínkami podobně nesmyslnými, z čehož vyplývá, že v Th nelze zaručit kvalita výrobků a služeb, ale ani serióznost jednání jednotek, jejichž cílem je vytvářet zisk. Nelze zaručit, že stavitel bytových domů bude dbát na kvalitu díla a na zájmy zákazníků, kterým byty rozprodá a aby nemusel řešit další stížnosti a reklamace nechá účelově (pro postavení pár bloků) vzniklou firmu zkrachovat a její obyvatelé mají při reklamacích skrytých vad prostě smůlu. Toto už není fiktivní příklad, ale běžná praxe. V tržním hospodářství bývá na trhu konkurence ať už silná nebo slabší, podnikatel tak jinou možnost nemá a je nucen přistoupit ke kompromisu a tlačit cenu výrobků nebo služeb dolů, čímž také nuceně snižuje kvalitu. Záleží pak pouze na jeho úmyslech do jaké míry. Pokud se snaží být „poctivý“ může přinést co možná nejvyšší kvalitu za konkurenceschopnou cenu. Ovšem toto nikdo nemůže zaručit a tak se běžně stává, že zákazníci jsou obětí podvodů, nebo v lepším případě kupují nekvalitní výrobky, či služby. Pokud, ale konkurence není žádná, nebo je slabá, je situace ještě horší. V daném odvětví vznikne monopol, popřípadě kartel více firem, což má za důsledek neprospěch zákazníka, neboť podnikatel není tlačen vůbec ničím a má možnost si víceméně diktovat podmínky.

2. Zásadní problém kapitalismu souvisí s jeho vlastní podstatou, jenž předpokádá existenci samostatných jednotek z kterých se skládá trh. Tyto jednotky (firmy) mohou být různé velikosti, co do počtu pracovníků, nebo finanční hodnoty, nicméně každá z nich potřebuje svou vlastní samosprávu. Potřebuje obstatat, účetnictví, plánovat, dělat ekonomická rozhodnutí, najímat pracovníky, starat se o obchod, reklamu a propagaci atd. Pro podnik v tržním hospodářství je situace zcela běžná, ovšem z hlediska fungování společnosti jsou tyto položky redundantní, je třeba je dělat pro každou, ať už sebevíc malou, jednotku zvlášť a to je jednoduše neefektivní. S tím souvisí i skutečnost, že pokud se podaří vytvořit podnikáním značného zisku způsobuje to ve společnosti dva dílčí problémy. Za prvé se rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, čímž zároveň bohatší získávají prostředky k prosazování svých potřeb a vlivu a za druhé lidé dostatečně materiálně zajištění již nepotřebují pracovat a to i přes to, že jejich schopnosti by mohli být pro společnost velmi přínostné. Mohlo by se zdát, že uvedení tohoto důvodu je podníceno určitou závistí, ale s naprosto čistým svědomím říkám, že tomu tak není. Je to čistě racionální pohled na situaci zastávající zájmy fungující a do co největší možné míry spravedlivé  společnosti.

3. Zásadní problém kapitalismiu je spojen s potenciálem tržního Th (kapitalismu) v rapidně měnícím se lidském společenství. Povolání lidí od pravěku až dodnes prošlo změnami, nejvíce však v poslední době. V dávných dobách se lidé soustředili na lov, sběr, později na zemědělství, výrobu nástrojů, ještě později průmyslovou výrobu atd. V dnešní době jsou zemědělství a průmysl do značné míry automatizovány a dá se předpokládat, že se v tomto nastoleném trendu bude pokračovat. Tudíž lze říci, že určitá povolání převezmou stroje v budoucnu úplně a některá částečně. Nebude již možné pro všechny lidi najít práci, dosud se to daří jen díky tomu, že vznikly profese zcela nové a že v určitých oborech jsou pracovníci zaměstnáváni nadbytečně (např. státní správa, nebo viz. bod 2 tohoto článku).  Z toho vyplývá, že stroje, které práci zastanou, budou soukromým majetkem úzké skupiny lidí, kteří jen těžko svůj zisk, potažmo jmění, rozdělí mezi lidi, kteří takovým majetkem nedisponují. Nebude kdo by kupoval, nebude pro koho vyrábět, nebo poskytovat služby, nastane patová situace.

Ať už chceme, nebo ne, kapitalismu v lidské společnosti zvoní hrana. Doba, kdy byl vhodným systémem pomalu odeznívá. Je pravděpodobné, že se bude ještě dlouhou dobu držet, neboť ještě nějaký čas může v našem společenství fungovat s poměrným uspokojením jeho jednotek, ale zejména díky výše popsanému bodu 3 to není možné do nekonečna. Dá se ale očekávat, že bude narážet na výrazný odpor od určitých jedinců, nebo skupin, kterým tento systém zcela vyhovuje, nicméně změna je pro civilizaci nevyhnutelná, řekl bych existenčně důležitá.

Ekonomická situace v ČR

Možná by pod tímto názvem většina lidí hledala nějakou analýzu z týdeníku Euro, nebo podobný nepochybně důležitý souhrn faktů. Nic takového však nemám v úmyslu, nýbrž se budu snažit o úvahu o tom v jakých podmínkách žijeme a jakou současný systém má perspektivu. Běžná terminologie popisuje současný systém jako kapitalismus či tržní hospodářství, já jsem spíše zastáncem označení bordel, nebo ještě lépe cílený bordel, či ještě lépe cílený bordel. Kapitalismus, pokud by fungoval by ještě nějaký čas mohl být „poměrně“ přínosný pro společnost, jenže bohužel to dopadlo tak, že zavládl chaos. Jak jinak lze totiž klasifikovat dobu, kdy poslední zbylé státní podniky slouží jako kvalitní „zašívárna“ pro vysloužilé politické pardály, případně pseudo-manažery či ekonomické pseoudo-hvězdy, kteří po několika letech ztráty podniku (a výrazného vlastního zisku) odstoupí se slovy: „Dělal jsem co jsem mohl, ale nejde to“. Doba kdy státní zakázky jsou zlatým dolem pro představitele firem, kteří mají příslušné kontakty, dostatek drzosti a financí k podplácení, se nedá nazvat jinak než cíleným bordelem. Cílený proto, protože zákony, které sestavili moudří zákonodární stařešinové tento bordel podporují. V politických kruzích se utvořila komunita (někdo by možná řekl mafie), která si porcuje krávu zvanou rozpočet, což v konečném důsledku zaplatí a odnesou všichni občané státu. Ano tržní hospodářství (Th) v našem provedení očividně nedosahuje maxima, či optima teoretického Th. Pokud by systém fungoval tak jak má, dalo by se v něm spokojeně fungovat ještě pár generací. Jenže bohužel připomíná spíše rezavou rachotinu, než fungující stroj. Tato skutečnost nicméně nemění nic na faktu, že kapitalismus má několik zásadních nevýhod, které se budu snažit popsat ve článku Tři základní problémy kapitalismu. V nadcházejících letech se bude muset společnost zamyslet, kterým směrem se chce ubírat do budoucna. Když se podívám na potenciál Th neshledávám ho jako něco, co by lidskou společnost posunulo dál. Možná by bylo vhodné se nad tímto zamyslet.

Bájný text Hanze Czernyho

Jestliže jsou voni zmáhaný únavou a nechce se jim cvičiti,
vzomeněmež si na onen slastný pocit po cvičení konci,
snáze se pak k námaze donutěj a cvičení dokončemež.

Sbírka nejslušivějších pokrývek hlavy a vousů

Zde je sbírka slušivých úprav zevnějšků, posbíraných po internetu.

Současná právní a politická situace v ČR

Většina lidí v Česku se asi shodne ne tom, že situace (politická, ekonomická, a právní) není ani zdaleka ideální, nebo spíše stojí za pytel. Lidé jsou různí, každému vadí, něco jiného, ale výsledek je stejný.

Právní model

Pokud by se na věc podíval pozorovatel někdy v budoucnu a čerpal by z faktů, mohl byříci, že tehdejší lidé si spokojeně žili v demokracii, neřešili existenční problémy a nebyly pod politickým tlakem. Situace je ale bohužel trochu složitější, soudnictví se dostalo do fáze, kdy je nad racionalitu postaveno slovíčkaření v zákonech a poučkách jenž stanovila banda nešťastníků vydávající se za vůdce státu a národa. Pravděpodobně se naše soudnictví zhlédlo v našich přátelích za velkou louží, kde o soudní spory prošpikované absurditami není rozhodně nouze. Navíc je v soudnictví cítit vliv a zájmy určitých jedinců a skupin, jenž mývají jiný metr, než ostatní. Ne že by tomu tak v historii někdy bylo jinak, většinou to však bylo oficiální a nyní je tento jev spíše veřejným tajemstvím.
Když se na situaci podívám okem nenapravitelného optimisty, je nutno říci, že z hlediska svobody, bezpečí a celkové úrovně žití, je tato doba jednou z nejlepších v dějinách lidstva. Ano, dvě generace jsme ve střední Evropě nezažili válku, medicína je na nejvyšší úrovni, netrápí nás hladomor, nebo epidemie, fajn. Na druhou stranu mě to nutí k zamyšlení nad tím, jak je to sakra možný? Za přibližně 5000 let lidských společností organizovaných do státních útvarů, jsme nedokázali vytvořit společnost, kde by se spokojeně žilo všem obyvatelům? Žijeme ve společnosti, která přeje hrstce vyvolených, ať už proto, že se dobře narodili, nebo díky svým nadprůměrným schopnostem, i když pravda od starověku se jejich poměrný počet ve společnosti zvýšil. A zbytek je tu pro to, aby pokojně pracoval celý život. Opravdu radostná vize. Nemůžeme se pak divit, že některé tyto včeličky, to prostě přestane bavit. Pokud jejich rozhozčení ze systému a svých vyhlídek na budoucnost přeroste přes zábrany, které byly (možná) dány výchovou a společenským tlakem, uchýlí se tento rebel k činostem jako je okrádání ostatních. Co na to elita zákonodárných mudrců? Dle hesla „nehas co tě nepálí“ to přehlíží, většinou je lepší zůstat stranou míst s největší kriminalitou, pokud jsou dostatečně „šikovní“ pořídí si ochranku.
Další zajímavá věc jsou hrdí strážci zákona. Jejich špičky ovládány všudypřítomno loby nejrůznějších skupin eliminují cokoliv, co by snad jen trochu mohlo vést k očištění společnosti. Nelze se divit, že příslušníci policie se silně nedostačujícími platy a značně omezenými pravomocemi, jsou tak trošku vágní, co se týká potírání zločinu, zejména té nejvyšší úrovně. Aby taky ne, pokud vystrčí prsty, okamžitě přes ně dostanou, běda kdyby si chtěli vyšlápnout na někoho vysoce postaveného… Pohled na policii je ale taky zvláštní u běžných lidí. Při jakémkoli náznaku zásahu ať už slovního či fyzického lze slyšet výkřiky typu „Policejní brutalita“, běžné je na tmavě oděné příslušníky zvyšovat hlas, odvážnější se uchýlí i k vulgárním nadávkám, prostě je jasné, že respekt před muži a ženami zákona se dávno vytratil, snad jen za volantem, má většina lidí sevřenou zadnici, pokud je zastaví silniční kontrola. Jenže pak nastane situace, kdy můžeme policii potřebovat a najednou by se hodilo, kdyby policie měla svůj respekt, kdyby uniformovaní jinoši zašli do zaplivané zastavárny, vzali vám zcizenou věc ve jménu zákona a ještě se na Vás usmáli jako Bruce Willis, no jo ale kdeže, nestane se nic.
Rozložená policie se samozřejmě hodí zákonodárcům, vládnoucí elitě a všem těm lobbistům, co za nimi stojí, vždyť do každého zákona, kde to má budoucí využití, jsou vtěsnána zadní vrátka, takový „hack“ do programu, kterého se dá využít k tomu, že je možné dělat věci (nechci říkat protizákonné, protože to právě nejsou) evidentně poškozující společnost naprosto v souladu s pravidly. Jak je možné, že je v souladu s pravidly společnosti, že si někdo půjčí od společnosti, kterou kupuje a jako majitel si následně dluh odpustí? Jak je možné, že za očividně nevýhodný výběr veřejné zakázky, nenese nikdo trestně-majetkovou zodpovědnost? Kdo by takové zákony chtěl, ti co využívají právě těchto zadních dvířek, těžko a ostatní je nemají právo schválit, tudíž opět jsme na mrtvém bodě.