Bře 10

Výrobky firmy Hakr aneb dodělej si sám

Chtěl bych se tímto článkem podělit o zajímavou zkušenost s výrobky firmy Hakr, která představuje alternativu ke klasickým výrobkům v oblasti autopříslušenství jako jsou nosiče, příčníky a rakve. Za prvé je nutné říci, že výrobky nejsou pro všechny, nicméně, pokud jste šikovným kutilem, kterého již nebaví nudné jednoduché instalace, tak jsou výrobky firmy Hakr určeny přímo pro vás.
Příčníky na Hyundai i30
Sada příčníků dorazí, jak se sluší na pořádnou kutilskou stavebnici, pěkně v několika krabicích. Na příčníkách samotných kreativitu sice nepoužijete, nicméně u všeho ostatního ano. Všechny šrouby a matky jsou stylově neprotažené, takže při prvním utahování si přijdou na své praví siláci. Některé vlisované matky se protáčí, takže zde přijde na scénu invence konstruktéra sestavujícího toto úchvatné dílo. Díly tvořící úchyt nosníku k hagusu, které mají být zasunuty do sebe jsou mistrně ohnuty tak aby do sebe zcela nepasovaly a vytvořili tak hlavolam, nebo další možnost pro využití hrubé síly. Některé imbusové šrouby mají stylový vrtulový tvar a otestují tak zručnost sestavující osoby, popřípadě připravenost jeho arzenálu spojovacího materiálu. Vrcholem celé stavebnice je chybějící vlisovaná matka u hlavního šroubu, jehož utažením se nosník přimáčkne k hagusu. Tento oříšek zaměstná nejednu kutilskou hlavičku a ověří konstruktérské schopnosti i vybavenost dílny.
Jsem si jistý, že po překonání všech drobných úkolů, které na vás výrobce nastražil, budete na sebe velmi pyšní a z takových příčníků budete mít daleko větší radost, než kdybyste si je jen tupě a nudně koupili a podle návodu sestavili. Kutilům zdar.
Nosiče lyží hliníkové
Druhý test již bude bez sarkasmu. Je to spíše upozornění a podělení se o zkušenost. U nosníků lyží od stejné firmy se stářím okolo 7 let, použité zhruba počtvrté za jejich kariéru se v Německu na dálnici při rychlosti kolem 120 km/h došlo k odlomení horního dílu jednoho nosiče, což mělo za následek letecký den pro snowboard, který z druhého nosiče vyklouzl a společně s ulomenou částí nosiče pořádně zatopil autům za námi. Naštěstí to zvládli a pokračovali dál všichni, kteří nás následovali. Rozlomil se plastový skelet držící hliníkové ližiny dohromady. Takže na to pozor.

Úno 03

Svatební cesta po Indonésii – cestování 3. část

Den 9. – delfíni a šnorchlování

V popisu cestovky pro tento den bylo napsáno, že je možné absolvovat výlet s pozorováním delfínů nebo potápění. My jsme pojali myšlenku, že bychom mohli stihnout obojí, protože na delfíny se vyráží ráno a pro šnorchlování byly dispozici dva termíny. Ten pozdější bylo možné stihnout i po delfínech. Kdo je zvyklý na předražené výlety z Itálie nebo Řecka, bude tady příjemně překvapen. Cena výletu byla, myslím, 100000 indonéských rupií, což dělalo asi 170 korun. Ohlížet se tedy na finance bylo v tomto případě zbytečné. Popisovat jak bylo pozorování delfínů a šnorchlování super, je asi zbytečné. Samozřejmě pozorovat delfíny bylo krásné, nicméně nechybělo moc a bylo z toho zklamání. Kapitán naší lodi měl totiž nesmírný talent dorazit na místo, kde se delfíni zrovna vyskytovali právě ve chvíli, kdy se rozhodli zanořit, aby se znovu objevili až po delší době někde úplně jinde. Snaha některých průvodců poskytnout svým zákazníkům tu nejbližší podívanou na delfíny končila často tak, že na nebohé vodní savce téměř najížděli. Delfíni pluli určitým směrem a občas se vynořili nebo vyskočili. Kapitáni lodí k nim zamířili, ovšem nespokojili se s pozorováním ze vzdálenosti prokazující respekt, nýbrž se snažili přijet blíže než loď aktuálně nejbližší k delfínům. Následoval ho další neuctivec a celé to většinou zakončil nejotrlejší kapitán, který hejnu nadjel a přehradil mu kolmo cestu svou lodí. V tom okamžiku delfíni nabyli dojmu, že dovádění s lidmi už bylo dostatek, potopili se do hloubky a bylo po parádě.
Nutno podotknout, že množství lodí, které bylo v některých okamžicích možné vidět na jednom místě připomínalo Kublaj-Chánovu flotilu před invazí do Japonska. Byly to desítky lodí. Naše posádka se dlouho delfínům z výše popsaného důvodu vyhýbala a v jednu chvíli jsme měli pocit, že to náš kapitán už vzdává a vrací se zpět. Do té doby jsme viděli asi dvě ledabylá povyskočení hejna z uctivého povzdálí. Jenže pak to otočil a my jsme měli možnost delfíny vidět hodněkrát a v některých případech i dost z blízka. Nakonec tedy úspěch.
Odpolední šnorchlování bylo krásné. Viděli jsme hodně rybiček, i když menších, korály a další živočichy, moře čisté. V určitých chvílích nás překvapilo lehké žahání po těle. Průvodce tvrdil angličtinou s nezaměnitelným místním přízvukem, že jsou to mořské pijavice a že to máme místo masáže. Rozumněli jsme něco jako „sí lis“, až později nám došlo, že myslel sea leech (mořská pijavice). Těžko říci, jestli to tak bylo. Nicméně pro tento den to byly dva zážitky typické pro většinu dovolených na Bali, nikoliv však pro náš typ dovolené.


delfini

Den 10. – vodopád Gitgit a Ulan Danu

Na tento den byla naplánovaná prohlídka chrámu Ulan Danu. Cestou k chrámu jsme se zdrželi pozorováním opiček u silnice. Jejich hry připomínaly chvílemi zápas o přežití, nicméně všechny opice po hašteření skončily s původním množstvím končetin. Poté, co z nás opice vyloudili všechno jídlo, co jsme před autobus vynesli, jsme pokračovali k Ulan Danu. Jednalo se o svatostánek, jenž je zobrazen i na jedné z indonéských bankovek. Nachází se u jezera Brantan a je poměrně rozlehlý. Museli jsme náležitě využíti fotogeničnosti tohoto místa a mnohokrát proměniti odrazy světla od nás a okolí zapomocí elektronického CMOS snímače na seskupení bytů s kompresí jpeg. Přeloženo do běžné řeči, mnohokrát jsme se vyfotili nebo nechali vyfotit. Oběd pro tento den jsme si vychutnali v další z pastoušek držících pohromadě jen díky přízni všech místních bohů, nicméně pastoušce s výhledem na malebé údolí. Zaujala nás ovšem také nebývalá koncentrace opravdu velkých, krásně barevných pavouků na jednom místě.
Navzdory očekávání žádná z dam ve výpravě neprojevila známky arachnofobie, což bylo pro mnohé účastníky s přirozeně škodolibou povahou (jako třeba já) zklamáním. Odpoledne jsme navštívili ukázkovou farmu, kde prezentují místní ovoce, zeleninu, kávu a další. Ukazovali zde kávová zrna v jednotlivých fázích, kterými procházejí před zabalením do pytlíků ve skladu. Měli jsme možnost ochutnat různé typy kávy včetně cibetkové, čajů a dalších mnohdy bizarních nápojů. Když jsme odcházeli, tak nás zaujal černý pták v kleci, jenž zvládal napodobovat lidskou řeč. Při návratu k autobusu jsme se odhodlali k zakoupení durianu, nejsmradlavějšího ovoce světa. Chutná asi jako něco mezi olomouckými syrečky a banánem a opravdu hodně smrdí. Jeho typický zápach je důvodem mnoha zákazů konzumace nebo přípravy této zapáchající lahůdky v hotelech a dalších veřejných prostorech. K večeru jsme navštívili vodopád Gitgit. Dostali jsme se k němu stezkou, která byla pravděpodobně záměrně vedena co nejklikatěji tak, aby jí mohlo po stranách obsadit co možná největší množství stánků se svými neodbytnými prodavači. Jejich strategie je důmyslná, ale v podstatě u všech stejná. Hlavním prodejním artiklem je sarung nebo sárí či jinde sarong, což je takový velký šátek sloužící k uvázání kolem pasu, přes ramena či přes vlasy. Prodavači na nebohé procházející vybafnou s uvítací větou: „Sarung za 10 tisíc rupií“ (asi 15Kč) a ukazují na krásné šátky z kvalitního materiálu, nicméně pokud projevíte zájem, začnete si zboží prohlížet a zeptáte se na cenu, řeknou vám třeba i 100 tisíc a když argumentujete, že původně říkali 10 tisíc, ukážou vám, že za deset mají takovou průsvitnou šmucku o rozměru 20×20 cm, která vypadá jako by ji vyrobili z igeliťáku, co tu odhodili procházející. Vodopád, jak jinak než krásný. Zajímavé bylo, že i ve vzdálenosti 20ti metrů od místa, kde dopadala voda, člověk dostane sprchu jemné studené rosy.


Ulan Danu

Den 11. – Mt.Batur, Chrámy Besakih a Tita Ganga

Na Mt. Batur jsme nestoupali, pouze jsme si cestou při zastávce v Peneokanu vychutnali výhled na tento výtvor přírody. Prohlédnout zblízka jsme si naopak mohli Chrám Besakih, který leží přímo pod sopkou Agung. Ta v době psaní tohoto blogu (konec 2017) soptila prach a lávu do okolí, nicméně nás soptění ušetřila a my jsme procházeli částmi jednoho z nejrozlehlejších a nejvýše položených hinduistických chrámových komplexů v Indonésii. Při prohlídce jsme potkali pohřební průvod čítající stovky lidí přinášejíc obětiny. Pravděpodobně zde probíhal pohřeb člověka významného postavení. Samotné pohřbívání v podání balijských hinduistů je v tradičním pojetí rozdělen do dvou fází. V první fázi je tělo nebožtíka pohřbeno do země a po roce má být ze země vyjmuto a spáleno. Ne vždy však v moderní době jsou tyto tradice dodržovány a to z různých důvodů. Za zmínku také stojí setkání s (odhadem) osmiletou holčičkou, která nás v prostorách chrámu doprovázela po určitou dobu a předvedla slušný výkon v soutěži ,,Indonésie má talent” v kategorii čeština.
Vyjmenovala nám spoustu českých slov, osobností a dala dohromady i pár jednoduchých vět. Když jsem jí chtěl dát pár drobáků, nechtěla a trvala na tom, že je prodejce pohledů s obrázky chrámu. Takže jsem jich od ní pár koupil. Pokračovali jsme následně vstříc královskému vodnímu paláci Tita Ganga, nazývanému taktéž Royal Pools. Zde byla možnost i koupání ve veřejném bazénu, ale vzhledem k napnutému harmonogramu jsme si jen prohlédli palác, prošli se po chodníčcích z kamenných válců uprostřed bazénků a pokračovali dále. Před noclehem v Ubudu jsme ještě stačili zavítat do jeskyně s velkou netopýří kolonií a s ní spojeným nezaměnitelným zápachem.


Besakih

Den 12. – Gunung Kawi, Monkey forest, Tanah Lot, Ketchack

Skalní palác Gunung Kawi byl odlišný od ostatních tím, že značná část svatyní byla vytesána dovnitř skály. Byla tu také asi nejvyšší vlhkost ze všech míst, co si pamatuji. Narazili jsme tu na zemi na obřího motýla (asi lišaj) a rozpětím snad půl metru (nepřeháním). Posléze jsme odjeli do místa, které návštěvníci vyhledávají pro blízký kontakt s napůl ochočenými makaky. Cestou vás provází průvodkyně (vyzbrojená tyčkou pro řešení případných incidentů), která vám vysvětlí pravidla interakce s opicemi. Zajímavé bylo, že pokud se sehnete a podáte opici žrádlo v dlani, opice ho sebere a uteče, pokud však kleknete nebo sednete a opici nabídnete stejné krmení jako v předchozím případě, opice zůstane, chytne si vaši ruku a pomalu si vyjídá jedotlivé kousky, dokud je nesní všechny, pak odběhne. Návštěvníkům je zakázáno opice hladit a to i v případě, když jim sedí v klíně, což jsme si sami mohli vyzkoušet. Nedoporučuje se nosit brýle, protože opice jsou schopny vám je ukrást přímo z nosu. Krmení většinou dostávají velcí dominantní samci nebo velké samice. Pokud se pokusíte podarovat krmením malou opičku přihlížjící z povzdálí, dominantní jedinec jí žrádlo pravděpodobně sebere a ještě jí náležitě naloží za drzý pokus o přeskočení v hierarchii tlupy. V rámci parku bylo také místo, kde hnízdili kaloni a bylo možné se zde s kaloněm a zapůjčeným vybavením vyfotit. Když jsme tuto atrakci viděli u jiných návštěvníků, vypadal překvapený kaloň při onom procesu jako ukřižovaný. Evropana napadne něco o týrání zvířat, ale prý to kaloňům nevadí a sami se sem každý den vrací. Asi je jim občasné přetrpění chvilkového ukřižování stojí za stálý přísun krmení. Když jsme se loučili s naší průvodkyní pro tento park, vytáhla na nás pohádku o tom, jak jí park neplatí nic a veškeré příjmy má z prodeje suvenýrů, které nám obratem nabídla. Pravděpodobně to byla báchorka, ale vzhledem k hereckému výkonu, při kterém jedno oko nezůstalo suché a směšným cenám suvenýrů obecně, jsme zakoupili pár umělecky nedocenitelných kousků a vrátili se do autobusu. Odpoledne pneumatiky našeho dopravního prostředku zamířili k pobřežnímu chrámu na útesech Tanah Lot. Nuto konstatovat, že množství návštěvníků zde bylo značné, ale i přesto mělo tohle místo silné kouzlo. V místě, kde bylo napsáno: ,,Nevstupujte při přílivu.”, nás společně s dalšími přítomnými nečekaně osvěžila příbojová vlna a když jsme si pak na nedalekém paloučku sušili boty, stali jsme se opět atrakcí pro místní obyvatele, kteří zde během chvíle shromáždili rodinu až do x-té větve a měli ze setkání s námi hluboký zážitek. Navečer, po západu slunce jsme se stali diváky působivého tradičího balijského divadelního přdstavení Ketchack. Není to vyloženě divadlo, na jaké jsme zvyklí z našich končin. Odehrává se při něm děj pradávného eposu Rámájana a veškeré dialogy jsou vedeny ve starém balijském jazyce, takže jim prakticky nikdo z hlediště nerozumí, včetně místních. I přesto má svou působivost, zaujmou vás extravagantní kostýmy a závěr, kdy jeden z herců rozdupe hromadu hořících kokosových slupek. Po skončení představení je možné se přímo na jevišti s herci vyfotit, čehož jsme využili. Ubytování jsme tento den byli v největším městě Bali, Denpasaru. Přesněji jeho části Legian Beach.


ketchack

Den 13. – volno v Legian Beach, Ulu Watu

Třináctý den cestování byl odpočinkový a my jsme ho strávili na pláži ve vlnách oceánu a silných oceánských proudech. Denpasar vypadal z celé Indonésie nejpodobněji evropským městům, ale ne zas moc. Nechyběly tu světelné reklamy na světoznámé značky, dopravní zácpy, poměrně kultivované a (na místní poměry) drahé restaurace, bary a hotely. Je zde i vysoká koncentrace prodejců nejbizarnějších suvenýrů. Například otvírák ve tvaru penisu může být nepochybně vkusným doplňkem každé domácnosti. Také proto jsem koupil celou sadu. Tyto skvosty jsem posléze předal v Čechách přátelům, jakožto vyjádření obdivu a přátelství. Večer nás naši průvodci odvezli do chrámu Ulu Watu postaveného na skalních útesech nad mořem. Výhodou tohoto místa je možnost krásného výhledu na západ slunce, ovšem nevýhodou je, že je zmíněná výhoda obecně známá, a tak nápad vychutnat si západ slunce z tohoto místa dostalo několik stovek lidí z okolí. I tak to bylo působivé a všimli jsme si, že za stěnou u místa, kde jsme západ slunce pozorovali, se hrálo představení Ketchacku. Průvodce Petr nás znovu nabádal k obezřetnosti při nošení brýlí na nose vzhledem ke zvýšenému výskytu makaků, jenže naneštěstí se sám stal obětí jejich řádění. Nicméně brýle od nich nazpět dostal, i když drobně poničené. Opice využívajíc svou inteligenci záměrně kradou brýle nebohým návštěvníkům pokládajím opičku za mírumilovnou a bezelstnou. Následně se snaží ukradené brýle nazpátek směnit za jídlo od překvapených pozorovatelů, jenž chtějí nazpět své mnohdy velmi drahé brýle. Někdy se při tom brýle poškodí.


Ulu Watu

Den 14. – přelet na Flores, mořští cikáni

Opět byl v plánu další den obětovaný přesunu, ale to je při rozlehlosti Indonésie bohužel nutnost. Rozloučili jsme se se slzami v očích s naším průvodcem Adou a řidičem Džajou a sedli do letadla. Přeletěli jsme menším vrtulovým letadlem v nečekaně dobrém stavu do města Maumere, vyhledali našeho průvodce Emanuela a řidiče, který vypadal asi na 15 let a jehož jménu si nepamatuji. Tito dva nás provázeli po celou dobu našeho účinkování na ostrově Flores. Autobus byl velký a nový. Zavezli nás nejprve na oběd na pláž, kde byl z nějakého důvodu uvázaný kůň a dala se odsud pozorovat letadla přistávající pár set metrů od nás. Měli jsme zde možnost se svlažit v moři. Následně jsme zavítali do vesnice mořských cikánů, kteří na Flores přijeli z jižní Sulawesi asi 2-3 století nazpět a tento výlet posunul naše měřítka mrzkosti podmínek, ve kterých obyvatelé Indonésie žijí. Chatrče měli postaveny na kůlech v mělkém pobřeží a pod domy v moři se ukrývala sbírka odpadků dokumentující nedávnou historii obyvatel těchto domů. Obchůdky, kde prodávali jídlo, jako třeba populární smažené banány, by svou úrovní hygieny u nás nesplnily ani normy pro veřejné záchody na vlakových nádražích. Zajímavý kontrast s poměrně moderním turistickým Denpasarem, který jsme před pár okamžiky opustili. Celkově to zde působilo jako ve scénách z filmu Vodní svět a jediné, co zde vypadalo dobře, byly čerstvě nalovené ryby. To proto, že se tito lidé živí převážně rybolovem a prodejem ryb. Umouněné dětičky měly z naší přítomnosti samozřejmě událost, nicméně i přes všudypřítomnou bídu a špatnou hygienu byl u těchto obyvatel možný pozorovat pozitivní přístup k životu. Jak je ostatně v Indonésii zvykem.


Mořští cikáni

Den 15. – Pago, NP Mt. Kelimutu

Ostrov Flores byl značně odlišný od Jávy a Bali, civilizace je tu řídší, ve většině míst ještě vládne divoká příroda a místní lidé vypadají odlišně. Mají méně asijských rysů a vypadají více jako Papuánci. Jsou také vyšší a mohutnější. Hlavním náboženstvím je zde katolické křesťanství, jež sem přinesli Portugalci, ale lze se zde setkat i s luteránstvím přivezeným Holanďany o 2 století později. Vzdálenosti mezi navštívenými atrakcemi jsou tu díky nízké osídlenosti větší, ale cestovní rychlost je nepatrně vyšší, hlavně díky řídší dopravě. Je zde také výskyt malárie, takže jsme začali s užíváním antimalarik. Cestou jsme poobědvali v restauraci, kde nám servírovali právě uloveného mladého tuňáka, což je místní delikatesa a měli jsme možnost si chvíli odpočinout na pláži a vykoupat se v moři. Zastavili jsme se na vyhlídce nad zátokou s obří sochou Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu) a největší atrakcí dne byl výstup k vyhlídce na zatopené krátery sopek. Tato sopečná jezera mají údajně čas od času měnit svou barvu, a to díky uvolňování různých vulkanických minerálů. Počasí nám příliš nepřálo, ale v jednu chvíli se mraky rozestoupily tak, že jsme si mohli jezírka náležitě prohlédnout a pořídit vzpomínkový obrazový materiál. Cestou k jezírkům jsme také vyslechli příběh o mladé holčině, která když byla na výletě u těchto jezírek s otcem a matkou, přeskočila zábradlí, řekla sbohem a skočila dolů. Důvodem byl prý nedostatek financí pro další studium.


Sopečná jezera

Den 16. – Bajawa, domorodé vesnice

Hlavním bodem tohoto dne byla návštěva domorodých vesnic u Bajawy. Cestou jsme však mohli vidět další zajímavé věci jako pláž plnou kamínků azurové barvy, které místní ženy sbírají, aby je mohly prodat. Používají se jako dekorace. Před příjezdem do domorodé vesnice jsme se ještě pokochali výhledem na sopku Gunung Inerie, která byla nedaleko. Oběd jsme absolvovali v bistru, jehož úroveň hygieny soutěžila o poslední místo v našem žebříčku s restauračním zařízením pod Ijen Plateau. Nedaleko bistra jsme nakoukli do otevřeného kostela. Po obědě jsme se vydali vstříc původním vesnicím. Domorodých vesnic jsme prošli několik. Všechny měly domy se slaměnou střechou situované tak, aby vytvářely jakési náměstí. Uvnitř byly všudypřítomné hroby zesnulých. Na Floresu jsou totiž nebožtíci pohřbíváni u obydlí, kde žili, aby byli co nejblíže rodině. Hrob je nadzemní nízká stavba s povrchem z obkladů vypadajících jak z koupelny z 80. let. Místní tyto hroby využívají jako sedátka nebo odkládací plochy, například při grilovačce. Mají tak pocit, že jsou předkové stále s nimi. Vetšina obyvatel tu pravidelně žvýká betelové oříšky a to vede k obarvení zubů na černo (někdy také na červeno). Taková úprava úsměvu působí velmi svůdně, zvláště u žen, a proto to od nich jejich manželé vyžadují. V tomto prostředí je to standard. Stačí pogooglit výraz „betel nut teeth“ a uvidíte sami. Ve vesnicích probíhá ukázka lidových řemesel, nejčastěji je to ruční výroba sarungů. Popularitu zde má i úprava kávy a výroba proutěného zboží. Procházeli jsme tedy od jedné vesnice do druhé a kochali se překrásnými výhledy do džungle, abychom se za poslední z vesnic znovu setkali s naším řidičem, který sem s autobusem dojel.
Ubytovali jsme se v horách v hotelu, který byl asi nejslabší ze všech navštívených a to nejen proto, že po příjezdu nám sdělili, že nemají pokoje pro některé z nás. Při večerní obchůzce města jsme narazili na zajímavý úkaz v podobě mešity stojíc přes ulici od kostela.


Vyhlídka za domorodé vesnice

Den 17. – palírna, Spider Fields

Fakticky se jednalo o předposlední den cestování a v plánu byl opět dlouhý přejezd. První zastávka proběhla v místní palírně alkoholu. Vyrábí tu pálenku, místními nazývanou Arak, což zkušenému středoevropskému křížovkáři bude evokovat pálenku z rýže. Na Floresu ji ale z rýže nedělají, nýbrž ze šťávy, kterou nechávají odkapávat z nařínutých míst v kokosové nebo jiné palmě. Následně se připravuje lihovina v palírně, jenž nápadně připomíná středověké kovárny, které můžeme shlédnout ve skanzenech rozesetých po naší vlasti vonící pivem a knedlíky. Výsledek je ale ještě strašlivější, než by kdokoliv čekal. Jestliže ohledně indonéské kuchyně byly v naší skupině názory rozdílné (já si místní jídlo celkem užíval), tak ohledně místního alkoholu jsme se shodli, že se jedná o břečku, kterou by pohrdla i enkláva stálých obyvatel venkovních prostor Václavského náměstí nebo družina Jirky Káry v nejlepší formě. Pochopil jsem tedy, proč v Indonésii není příliš rozšířené pití alkoholu. Zlatým hřebem byla prohlídka pavoučích polí, které zde vybudovali obyvatelé už dávno, ale dodnes se používá v nezměněné podobě. Pole jsou rozdělena do segmentů. Každý segment tak tvoří obří mnohoúhelník skládající se z mnoha kosoúhelníků. Voda přivedená na okraj segmentu stéká vždy do středu jednoho ze segmentů. Segmenty připomínají pavoučí síť a daly místu název. Další zastávka proběhla u stromu, jehož plody slouží k plnění polštářů a peřin. Navečer jsme se v místě noclehu Labuan Bajo už jen prošli místním trhem s čerstvými rybami a mořskými plody hrajícími nejrůznějšími barvami. Na místě si rybu vyberete a kuchař vám jí ihned udělá. Za trhem s čerstvými rybami nabízeli obchodníci ryby sušené. V tomto místě byl pochopitelně o poznání intenzivnější zápach než u čerstvých ryb. Zajímavá byla i přítomnost koček na pultech mezi nabízenými rybami. Další velmi intenzivní zážitek spojený s pochybnou hygienou.


Spider Fields

Den 18. – ostrov Rinca, komodští draci

Závěr našeho cestování byl velkolepý. Jeli jsme menší lodí rozmařile rozvalení na její střeše na lehátkách a fat-boyích. Posádka nám trpělivě zpříjemňovala plavbu dodávkami jídla a pití. Po přistání se nás ujal průvodce vyzbrojený tyčí na obranu proti varanům a společně s ním jsme se dostali ke kasám a suvenýrům. Prvního draka jsme však již viděli na trase k pokladnám, i když docela z dálky. Zahlédli jsme i divokého buvola v blátě. Já jsem se chtěl vyfotit co nejblíže a ani mi proto nedošlo, že to není ten stejný buvol, kterého jsme na pevnině vídali po boku zemědělců, nýbrž divoký jedinec.
Moje drahá polovička mi posléze pověděla, že se buvol začal zvedat z bahna, když jsem se k němu pozadu přibližoval. Naštěstí jsem nešel až tak blízko a buvol raději upřednostnil pohodlí bahnité tůně před obranou teritoria. Zaslechli jsme historku o tom, jak varani nekolikanásobně těžšího buvola uloví. Z úkrytu, nejlépe zezadu, drak vystartuje, buvola kousne svými jedovými zuby, a pak ho sleduje tak dlouho, dokud z buvola nevyprchá život. Následně se společně s dalšími samozvanými kumpány dosyta naplní. Komodští draci jsou zde na lidi zvyklí a lidé na přítomnost draků taktéž. Mají proto domy vystavěné na podstavci z trámů, aby se varan nemohl dostat dovnitř. Nicméně varani se zdržují v blízkosti lidských obydlí, jelikož zde cítí vůni připravovaných jídel. A pravdou je, že jsme jinde, než v blízkosti lidských stavení draky neviděli, ač jsme se vydali na středně dlouhou procházku džunglí. Viděli jsme v divočině pouze díry, kam varani kladou vejce, buvoly a černé ptáky. Největší námi spatřený varan mohl mít ke dvěma a půl metru, ale prý tu žijí i třímetroví. No, i tak to byl zážitek se s dvou a půl metrovým varanem ležícím od nás dva kroky vyfotit. Na cestě zpět jsme kromě rozmařilého povalování na palubě lodi, měli v plánu šnorchlování, z kterého jsem díky podvodní kameře natočil snad půl hodiny záznamu. Zmínil bych útočné ryby velikosti lidské dlaně, které se na námi zvoleném místě hojně vyskytovaly. Ty záludné mrchy útočily většinou ve dvou, každá z jedné strany. Jejich kousnutí nebolelo, šlo spíše o okamžik překvapení, když jsem periferně viděl, jak ke mně něco plave a pak ucítil štípnutí, nic víc. Jinak moře je tu barevné a bohaté na život, bohužel něco jako ochrana korálů zde ještě nemá mnoho příznivců, ale snad přijde v budoucnu. Ulámaných korálů na našem místě bylo asi stejně jako odpadků v okolí mořských cikánů. Během šnorchlování na tomhle místě se nám také podařilo zahlédnout perutýna. Po zlatém hřebu dne jsme zamířili zpátky do hotelu a připravili se na cestu zpět.


Komodský drak

Den 19. – cesta zpátky do Čech

Poslední den v Indonésii a následující den byl v podstatě obětován cestování v letadle a autobuse. Jako drink před odchodem z baru působila zastávka na vykoupání v Denpasaru, kde nás při převlékání z plavek ukrutně doštípali komáři a to víc než za celý pobyt dohromady. Moje drahá šetřivá žena ještě pojala nápad namísto sprchy (zpoplatňené nehoráznýma pěti korunama) vykoupati se v hotelovém bazénku, kde sice u vchodu hlídala ostraha, ale dalo se tam dostat i na tajňačku po zdolání drobné zídky. Nutno doplnit, že v bazénu se písek vymije lépe než ve sprše. Přepravu po Denpasaru nám zajišťoval náš staronový řidič Džaja, který i přes omezenou znalost angličtiny zvládl vše perfektně. A pak už jen nashledanou Indonésii z paluby největšího dopravního letadla, co po naší kouli poletuje. Let směr Dubaj byl sám o sobě dlohý, avšak horší bylo, že nás v Dubaji čekalo nepříjemných 11h do navazujícího letu. Se skupinou jsme se rozhodli navštívit noční Dubaj, což se ale ukázalo jako nedobrá volba.
Nejen, že bylo okolo půlnoci asi 38°C, ale vše zajímavé bylo zavřené a ulice byly plné smradu a otravných prodavačů čehokoli. Takže jsme se vrátili do klimatizované budovy letiště a snažili jsme se najít co nejlepší místo k pokoutnému pospávání. Jenže se to až tak moc nepodařilo, takže jsme vzali zavděk místo na zemi, jehož jedinými výhodami bylo, že bylo mimo hlavní stezku lidí a bylo volné. Naštěstí jsme si prozíravě „vypůjčili“ deky od letecké společnosti a tak jsme nemuseli ležet na studené dlažbě. Paradoxem je, že jsme se při venkovní teplotě v Dubaji okolo 40°C v klimatizované budově letiště oblékali do dlouhých kalhot a přikrývali dekami. Spánek skutečně vysoce kvalitní. Vždycky je smutné, když se vracíte z dovolené nebo cestování zpět do reality. Nicméně my jsme na konci konstatovali, že jsme se Indonésie nabažili dostatečně. Za mě osobně bylo cestování po Indonésii fantastické, byli jsme plní zážitků, ale tři týdny v tomto tak odlišném prostředí byly přesně akorát. Jiná věc je, že po měsíci zpátky v Praze bych jel zase na další 3 týdny do této země punku, ale to už bohužel není tak jednoduché. Snad někdy příště. V Indonésii je toho stále mnoho věcí, které jsme neviděli, kupříkladu ostrovy Sumatra, Sulavesi, Sumba a Borneo (Kalimantan), ale to co jsme zažili, stálo za to. Doporučil bych Indonésii všem, co mají alespoň trochu v krvi punk, nicméně i přes nízké ceny takřka všeho v Indonésii se nejedná zrovna o laciný špás.


Odlet

Pro 10

Svatební cesta po Indonésii – cestování 2. část

Den 5. – Mt. Kelud

Pátý den cestování byl v plánu výlet k činné sopce Mt. Kelud, kde bývá možnost vykoupat se v horkých jezírkách. Tak to alespoň bylo napsáno v plánu od cestovky. My jsme ale žádnou koupel neabsolvovali, pokud nepočítám déšť, jenž nám celou cestu nahoru i dolů zkrápěl naše otrávené ksichty a mlžný opar způsobený vysokou vlhkostí. I přes nepřízeň počasí jsme se po cestě vyškrábali, jak nejvýše to šlo, a to k obří ocelové bráně, která byla ovšem zavřená. Nevíme, jestli to bylo aktuálně kvůli počasí nebo to bylo dlouhodobější, protože vysvětlení jsme nedostali žádné. Nebyl tam ani nikdo, kdo by nám ho dal.
Spolu s námi k bráně vystoupalo množství dalších nešťastníků, kteří se stejně jako my vyfotili u zavřené brány, zkonstatovali, že sopka není za bránou přes mlhu vůbec vidět a vydali se zpět super-strmou asfaltkou dolů. Někteří z nich vyjeli do nejvyššího možného parkoviště na mopedu. Neustálé uhýbání těmto zpohodlnělcům nám ještě více zpříjemnilo již tak skvělou vycházku. Cestou nám průvodce Petr vyprávěl o změnách krajiny v okolí vulkánu po výbuchu v roce 2014. Tento den byl bohužel díky počasí zklamáním. Při přejezdu k dalšímu hotelu jsme si stihli nakoupit alespoň hrozen roztomilých mini-ananasů a večer se podívat po městečku Pasuran.

Mt. Kelud

Den 6. – Bromo

Zpětně hodnoceno výlet na Bromo byl jeden z nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších zážitků celého cestování v Indonésii. Za prvé jsme dočasně opustili náš mikrobus a stálé průvodce a rozmístili se do dvou prastarých terénních vozů vybavených lavicemi v zadním prostoru. Komfort to zrovna nebyl, ale zážitek ano. Při stoupání blíže vrcholu jsme si všimli nápadného nárůstu hustoty dopravy. Důvodem byl jistý svátek „Indonéské“ verze hinduismu. Jméno netuším. Když jsme se prodrali zástupy aut, motocyklů a dalších povozů výše odbočili jsme směrem na vyhlídku, kam překvapivě nejel vůbec nikdo. Z vyhlídky byla vidět nádherně celá kaldera sopky Bromo až do té doby, než vyhlídku zahalily mraky. Na vyhlídce bylo lidí pomálu a my si naivně mysleli, že to tak bude i nadále. Nicméně jsme se napojili zpět na hlavní proud turistů mířícího pod kouřící konus sopky. Po chvíli jízdy ale náš vetchý automobil začal vykazovat známky únavy způsobené desetiletími používání a posléze se úplně zastavil. Náš řidič, nepochybně odborník znalý opravy aut se jal záležitost řešit. Jako problém se ukázalo propojení kabelu k autobaterii. U tohoto vozu totiž místní odborníci původní svorku mistrně nahradili pokrokovým zamotáním kabelu do oka. Jenže tento spoj měl v náročném terénu komunikace vedoucí na Bromo tendenci se rozpojovat. Náš řidič se snažil kabel zamotat osvědčeným způsobem s pouhým použití svých šikovných rukou, protože vozit nářadí ve voze v tak špičkovém stavu je samozřejmě přežitek. Ruku k dílu zde přiložili šikovné české ručičky našeho spolucestujícího Ondry, který měl s sebou multifunkčí nožík, jehož částí byly i kleště. Takže opraveno. Jsem si zcela jist, že po tomto incidentu byl inkriminovaný vůz poslán k odborníkům do sevisu, kde spojení zabezpečili originálníma svorkama a podobný incident už se od té doby neopakoval :). Při opravě se stala ještě další událost, kdy jezdec na motocyklu neodhadl klouzavost povrchu pokrytého sopečným popílkem a rozplácnul se ještě před samotným objížděním našeho odstaveného auta. Ale to stále nebyl pro ten den poslední nevšední zážitek.

Poté, co jsme si užili rodeo v opět funkčním voze na pláni pokryté silnou vrstvou sopečného popela, jsme dostihli druhý vůz, který technické problémy minuly. Dorazili jsme na parkoviště vedle hinduistického chrámu, kde probíhal jakýsi obřad. Parkoviště bylo na úpatí činného kráteru sopky, odkud se nedalo dále jet autem. Teprve teď jsme viděli celkový rozsah oslav zmíněného svátku. Byl to pohled jako z post-apokalyptického filmu. Nahoru a dolů se chaoticky valily proudy lidí, mezi nimiž se proplétali koně a osli s vodiči po boku a lenochy na zádech. V některých místech, tato cesta byla dokonce spojena s cestou, kde se ještě větší lenoši snažili vyjet na motorkách či mopedech, nebo se tyto cesty alespoň občas překřížily. Celou scénu dokresloval povrch pokrytý sopečným popelem, který všichni ti lidé, motorky a zvířata vířili do ovzduší. Překrásný pohled.

Bromo

Cesta vzhůru na okraj vulkánu byla vskutku potěšením. Postaral se o to propadající se povrch ze sopečného prachu, vedro a další výše zmíněné podmínky. Nicméně rozhodli jsme vystoupit na okraj vulkánu alternativní cestou, tedy mimo hlavní proud lidí. Když jsme se o tom později bavili s ostatními, zhodnotili jsme, že to byla dobrá volba. V hlavním proudu prý dychtivost návštěvníků po zdolání vrcholu přerůstala v bezohlednost k ostatním. Na okraji sopky jsme měli možnost vidět dolů do kráteru s kondenzovanou sírou, odkud stoupal kouř. Neméně zajímavé bylo pozorovat místní návštěvníky, jenž v den svátku obětovali zeleninu, rýži, ale také slepice a dokonce i kozu. Rituál spočíval ve vhození obětiny do kráteru. Vnitřní strana však klesala do kráteru postupně (nikoliv tedy svislý sráz a pak láva), dost mírně na to, aby se tam dostali jiní výtečníci, kteří evidentně tento svátek nemají jako pilíř své víry a sbírali všechny použitelné obětiny. Několikrát jsme viděli, jak chlápek shora mrštil dolů slepici a ve srázu uvnitř kráteru začal závod o to, kdo se nebohé drůbeže první zmocní. Vítěz svůj úlovek triumfálně přidal k ostatním a okamžitě se připravoval do startovních bloků pro další kolo. Poté, co jsme se nabažili pozorování soubojů o slepice, jsme se vrátili stejnou parodií na cestu, kterou jsme šli nahoru. Při návratu dolů jsme se zastavili v přilehlém hinduistickém chrámu, kde zrovna probíhal obřad. Na parkovišti jsme měli sraz se zbytkem výpravy, jenže na místě jsme se sešli jen s polovinou skupiny. Zbytek jsme našli až po zběsilém hledání v okolí improvizovaného parkoviště. Pravděpodobně i proto, že podobných míst, kde stál červený i zelený tereňák společně, bylo v okolí asi 10. Cestou do hotelu už jsme stihli jen povečeřet v restauraci na pobřeží mezi mangrovy, kde se moře při odlivu změnilo v bahnitou pláň.

Bromo2

Den 7. – Ijen Plateau

Další ze sopek přinesla opět silný zážitek. Sedmý den cestování jsme se vydali k činnému vulkánu Ijen Plateau, který je známý těžbou kondenzované síry přímo v kráteru. Po předchozích dnech, kdy jsme zbytečně tahali bundy v batohu, jsem rozhodl, že dnes budou opět zbytečné, a proto je necháme v hotelu. To se ukázalo jako velmi neprozíravé rozhodnutí, když jsme po průjezdu nížinou, vystoupali do oblačnosti, jež obepínala horu, na kterou jsme se měli šplhat. Kvůli těmto skutečnostem jsem zakoupil u místního prodejce dvě pláštěnky pochybné kvality za cenu tak nízkou, že nemělo cenu smlouvat. Nicméně pochválen za tento čin jsem byl ironicky. Žena si raději vypůjčila od řidiče deštník. Cesta vzhůru byla, jak je v Indonésii zvykem, perfektně upravena, jenomže naneštěstí její konstruktéři zvolili jako svrchní vrstvu klouzavé bahno. To samozřejmě společně s prudkostí stoupání vedlo k několika pádům a komickým situacím. Na cestě nás zaujal doplňkový přivýdělek dělníků, kteří odváželi síru z kráteru dolů. Když jeli nahoru s prázdným vozíkem, snažili se přemluvit turisty, aby se jimi za poplatek nechali vyvézt nahoru. Při pohledu na ně se nešlo ubránit myšlenkám o otrokářství. Nicméně někteří lenivci využili služeb nebohých dělníků. Cesta k okraji kráteru byla dlouhá asi 3km a dělníci ji zvládnou nahoru a dolů většinou dvakrát. Mají k dispozici vozík překypující technologickými výstřelky jako třeba brzdy. Cesta byla pro nás náročná, i pokud jsme šli naprázdno nebo jen s batohem, takže s vozíkem nahoru a dolů to musel být masakr. Inu mechanizace zde postupuje pozvolným tempem, asi také kvůli velmi nízké ceně práce. Jenže po vystoupání na okraj kráteru jsme si uvědomili, že pracovníci s vozíky jsou jen lehká parta, nebo mají tuto práci za odměnu. Jen co jsme se dostali na konec cesty, která jen tak tak umožňovala jízdu vozíkům, jsme se setkali s drsnou partou. Její členové musí překonat asi 100m převýšení ve vzdálenosti asi 1km pěšky bez vozíku, ale zato se dvěma košíky pro náklad síry spojenými silnou latí na zádech. Cestu jim zpříjemňují všudypřítomné sírové výpary ze dna kráteru. Dělníci si průměrně do košíků nakládají síru o váze 60-70kg(!). Pravda, mohou si dopřát komfort v podobě položení košíků na nejbližší stojan. Stojany jsou rozmístěny po cestě ve vzdálenosti několika desítek metrů. Při pohledu na jejich stezku připomínající skalní průsmyk bylo jasné, že tohle je práce snů. V našem případě ještě náš úžas dokreslovalo chladné počasí s otravným deštěm a bičujícím větrem. Dělníci přitom nejsou nijak extrémně dobře placení, je to jen nadprůměr na místní poměry (8-10€ denně). Síra totiž není tak extrémně žádanou surovinou a aby se těžba vyplatila, musí se jí získat hodně. Navzdory očekávání nejsou prý dělníci nijak zvláště nemocní nebo to alespoň tvrdili v článku, jenž jsem o Ijen Plateau četl.

Ijen Plateau

My jsme sestupovat dolů po stezce smrti měli zakázáno, mohli jsme jen nejdále tam, kam dojeli vozíky plus pár metrů dále na vyhlídku, kde jsme po rozestoupení směsice mraků a výparů mohli vidět překrásný pohled na tyrkysové jezero se sytě žlutými břehy pokrytými sírou. Při těžbě se využívá kondenzace síry. Horká pára s jejím vysokým obsahem je vedena v trubkách a na výstupu kondenzuje. Pracovníci poté kusy kondenzované síry odlamují a nosí na okraj sopky, kde svůj náklad přeloží na vozík. Celkově silný zážitek a další důvod vážit si své práce a života. Pokochali jsme se tedy pohledem na jezero, cestu do kráteru a dělníky a vydali jsme se zpět stejnou brilantní cestou pro vozíky. Dole v bistru jsme měli možnost poobědvat v bistru, kde nás majitelka nechala nahlédnout do své kuchyně splňující nejvyšší hygienické standardy. Bistro si pravděpodobně zakládalo na své ekologičnosti, protože vodou na umývání se přísně šetřilo a odpadky byly likvidovány pálením. Obrázek dokreslily povalující se kočky a skupina místních, kteří zde něco pojídali a hráli karty, či co. Objednali jsme si tedy jeden z pokrmů v nabídce, se kterým jsme byli již plně seznámeni, neboť je v každém bistru nebo restauraci téměř totožný. Smažená rýže, smažené nudle, eventuálně s kuřetem či hovězím, polévky bakso, chap chai a popřípadě nějaká novinka, námi dosud neobjevená. Někteří z nás si objednali pokrm s kuřecím masem a měli tak možnost na vlastní oči sledovat jeho přípravu a získali tak další silný zážitek. Místní zkušená kuchařka uvařila polévku ve stylově umaštěném rendlíku, naházela tam zeleninu, nudle a jako zlatý hřeb vyndala z šuplíku kus uvařeného kuřete a svýma umouněnýma rukama pár kousků masa nakrájela do polévky. Pravda, někdy je nevědomost sladká, ale nedělám si iluze, že jinde postupují výrazně jinak. Cestou zpět do hotelu jsme se zastavili u vodopádu slabého roztoku kyseliny sírové s překrásně žlutou barvou. Na okolní floru prý nemá zrovna nejlepší vliv. Následně jsme navštívili farmu, kde pěstují a zpracovávají kávu. Měli jsme možnost vidět kávová zrna v jejich fázích, než se dostanou do obchodů a také pracovníky zpracovávající kávové bobule v akci. Navečer nám ještě zbyly síly na obhlídku kostela a mešity ve městě Bondowoso, kde jsme ten den přespávali.

Jezero Ijen

Den 8. – trajekt na Bali

Na tento den byl naplánován přejezd k trajektu, jízda trajektem a následně přejezd do dalšího nocoviště. Obětovaný den pro transport. Za zmínku stojí opice (makaci jávští), které se v těchto končinách (na východním pobřeží Jávy) vyskytují hojně. Žijí zde ještě poměrně divoce, a tak jsou sice zvědavé, ale stále ještě obezřetné oproti jiným oblastem, kde jsou zcela zvyklé na lidskou přítomnost. Chtěli jsme je přilákat blíže házením sušených banánů, ale opice si držely odstup. Kousek od místa s opicemi jsme se nalodili. Trajekt měl podlaží pro auta a pak podlaží pro cestující, kde nechyběl všudypřítomný stánek s občerstvením, jenž se v Indonésii pravděpodobně i v té nejzapadlejší díře. Na Bali jsme pojedli v kouzelné restauraci u moře grilované ryby. Kuchař uměl nebývale dobře anglicky a posléze nám sdělil, že pracoval několik let v USA. Prostředí na Bali bylo lehce odlišné od toho na Jávě tím, že v zástavbě byly všude vidět hinduistické mini-svatyně, které se na Jávě vyskytovali jen zřídka. Je to proto, že na Jávě je dominantní vírou islám a na Bali hinduismus. Když poprvé projíždíte vesnicí, kde každý dům má tyto nutné tři chrámky na zahradě, vypadá to mysticky, ovšem po čase to zevšední. Večer už zbyl čas jen na bleskovou prohlídku městečka Lovina Beach.

Opice
Odkaz na galerii

Lis 25

Svatební cesta po Indonésii – cestování 1. část

Java

Při cestování do lokalit vzdálených půl světa se cestovatel musí připravit na únavnou, dlouhou a nepohodlnou cestu. Tím vším jsme si prošli cestou tam, ale zejména nazpátek. Let byl z Prahy přes Dubaj do Jakarty, kde byl naplánovaný přestup do Yogyakarty. Původně měl být let až druhý den a přenocování v Jakartě, ale jak jsme byli dopředu informováni, změny plánů v Indonésii nejsou ničím neovyklým, a tak bylo přenocování v Jakartě vyškrtnuto z plánu.
Cesta tam byla sice dlouhá, ale proběhla bez mimořádných událostí typu zpoždění letadla, zřícení letadla, neutišitelného haranta za zády, ztracených kuftů atp., takže úspěch. První ubytování v hotelu s bazénem a přilehlým aquaparkem bylo sladkou odměnou po vytrpěných strastech v letadlech, autobusech a na letištích.

dedecek

Den 1. – královský palác, chrám Borobudur

První den (celkově to byl asi 3. den zájezdu, ale 1.den cestování) jsme si měli možnost prohlédnout královský palác v Yogyakartě, kde bylo i něco jako muzeum s popisky v angličtině jen u vybraných exponátů. Většina prohlídek kulturních památek probíhala tak, že jsme si dali rozchod a sami si prohlíželi krásy, jenž nabízí daný objekt. Na tomto místě jsme se poprvé setkali s místními lidmi v reálném životě, tedy mimo hotel a letiště. Zmíněný kontakt nám nastínil v jakém duchu se budou interakce mezi námi a místními odehrávat a ve stejném stylu to pokračovalo i na následující památce, buddhistickém chrámu Borobudur. Běžní Indonésané námi byli asi stejně fasciováni jako my při pohledu na impozantní chrámy. Zhruba každých pět minut nás někdo zastavil a chtěl si udělat s námi společnou fotku. Jejich nadšení pravděpodobně umocnili naše (moje a mojí novopečené manželky) tělesné dispozice. Lépe to zřejmě vysvětlí fotografie.

S mistnima

Na Borobuduru je zajímavé, že ač na první pohled působí monstrózně, nemá žádné využitelné vnitřní prostory. Kryté jsou tak vlastně jen chodby a schodiště. Kromě nich jsou tu jen ochozy a prostory kolem stúp a stúpy samotné. Stúpa je vlastně takový děravý zvon, kde uvitř sedí Buddha a někdy taky nesedí, protože ho zub času už poslal do věčných lovišť. Ochozy jsou pochopitelně lemovány výzdobou inspirovanou mytologií a sochami u nichž No.1 je nečekaně Buddha. V prostoru před chrámem jsme viděli i průvod slonů, což v nás vzbudilo dojem, že budeme potkávat exotická zvířata na každém kroku. To se ale bohužel nenaplnilo. Navečer jsme museli ještě zvládnout přesun autobusem k hlavnímu bodu programu následujícího dne hinuisticko-buddhistickému komplexu, chrámu Prambanan.

Den 2. – chrámový komplex Prambanan

Časné vstávání a snídaně nám zajistili nízký počet návštěvníků a snesitelnou teplotu v chrámovém komplexu Prambanan, nicméně postupně se teplota zvyšovala a přicházeli turisté prahnoucí po potěšení svého zrakového smyslu. Ačkoli okolo hlavní skupinky chrámů, kde 6 z nich bylo opravdu velkých, se pohybovalo lidí dost, ve vzdálenějších chrámech jich bylo kromě nás pomálu. Hlavní skupina se skládala z hinduistických svatyní postavených pro trojici top class bohů Višnu, Krišnu, Šivu a trojici druhořadých bohů Ganejšu a dalších dvou. Ganejšu si pamatuji stejně asi jako všichni ostatní proto, že je to slon se čtyřmi rukami.

Prambanan

O kus dále byli již zmíněné chrámky, u kterých bylo pramálo lidu a taktéž ohrada s daňky. Většina chrámů byla hinduistických, ale byli tu i buddhistické. Hinduistické chrámy se od buddhistických liší i tím, že už nabízejí určitý zastřešený prostor, ve kterém se mohou schovati pověřenci vykonávající nejrůznější rituály. Pravda, prostory jsou sice tmavé, špatně větratelné, vlhké a většinou se zde ještě živé osazenstvo musí dělit o prostor se sochou boha, kterému je chrám zasvěcen, ale je to pokrok od buddhistických chrámů skrývajících jen zastřešená schodiště a chodby. Je možné, že i tento fakt mohl být jedním z důvodů, proč hinduismus v dávných dobách postupně nahrazoval buddhismus původně silný v kramflecích. Odpoledne jsme pokračovali autobusíčkem do horského chrámu plodnosti Candi Ceto se zajímavými kreacemi a výhledem na krajinu. Následně se naše skupina vydala po svých mezi malebnými políčky doprovázena místní průvodkyní, která nám svou začátečnickou angličtinou s roztomilým asijským přízvukem dala výklad o rostlinách, krajině a lidech žijících v okolí. Když jsme se znovu setkali s naším mikrobusíkem s řidičem a průvodcem pro Javu a Bali uvnitř, zamířili jsme do hotelu ve vysokohorském městečku Tawangmang. Nutno podotknout, že vzhledem k vyšší nadmořské výšce, tu večer nebylo zrova teplo jako v tropech. Na místním trhu se mi tu podařilo koupit jedinné zralé mango za celou dobu cestování po Indonésii. Jinde buďto nebyla nebo nestála za nic. Dále tu nabízeli exotické ovoce jako rambutan, mangostan, hadí ovoce nebo dračí ovoce. Prostě zboží, co u nás v Albertu moc nepotkáte.

Candi Ceto

Den 3. – Mt. Lawu

Mt. Lawu
V další den nás čekal fyzicky nejnáročnější výkon našeho putování, a sice výstup na Mt. Lawu, nejvyšší horu široko daleko sopečného původu. Měli jsme se rozdělit na skupinky podle ambicí na zdolání hory. Vzhledem k věkovému průměru v naší zájezdové skupině okolo 50ti let (a to jsme ho s Helčou dost snížili :)) nás pasovali do skupinky nejambicióznějších horozdolávačů společně s dalším průměru-snižovačem Ondrou, jenž měla pokořit vrchol. Ostatní měli za cíl dojít někam do 3/5. Já s robustní ortézou kvůli nedoléčeným nataženým vazům v koleni a s tím souvisejícím předešlým měsícem totálně bez sportu, jsem nebyl úplně nejlepší volba do vrcholové skupiny. Nicméně i přes četné pády do bahna při cestě nahoru a hlavně pak dolů, jsme se špinaví, upocení, ale plní pocitu naplnění vrátili do základního tábora ještě za posledních zbytků světla. Upřímně ale, poslední stovky metrů před vrcholem probíhaly stylem deset kroků na půl minuty oddechu. Mt. Lawu měří 3265m a my jsme začínali v 1826m, což dělá převýšení přes 1400m, které značně otestovalo naše současné fyzické možnosti. Zbytek osazenstva byl už zpátky ve městě, potažmo v hotelu a tak jsme museli zavolat našeho průvodece s autobusem. Po celou dobu cestování jsme totiž měli jednoho průvodce z Čech, Petra a v Indonésii řidiče a průvodce, který uměl anglicky. Pro Javu a Bali to byl pro svůj úsměv nezapomenutelný Áda (+řidič Džaja) a na ostrově Flores a Rinca to byl na svůj věk (okolo 40) infantilně vypadající Emanuel. Jméno řidiče z Floresu se mi vytratilo z mozkové kůry. Všichni průvodci s námi byli v podstatě non-stop a vykonávali skvělou práci. Vždy se snažili maximálně vyhovět našim požadavkům i přes rozdílnost našeho světa oproti jejich.

Po návratu

Den 4. – vodopád Sedudo, Indonéské Lurdy

Koupani pod vodopadem
Po zaslouženém odpočinku v hotelu jsme vyrazili dále na východ Jávy a jako první jsme dorazili k vodopádu Sedudo s možností koupání pod ním. Opět jsme představovali netradiční atrakci pro místní. Stydlivější povahy ze zájezdu se koupat odmítli, což mělo za důsledek, že jsem se tam od nás koupal sám s pár místňáky. Tím atraktivita atrakce pro přihlížející získala naprosto nový rozměr. Poté, co se část výpravy v podání jednoho odvážlivce osvěžila studenou koupelí, jsme se vydali na pokračování cesty vstříc k Indonéským Lurdám. Jedná se o poutní místo, které zde vybudoval kdysi jeden urputný křesťan. Je zde možné vidět jednotlivá sousoší představující scény při ukřížování pana Ježíše Krista (1 až 7 před Kristem – 30 až 33 po Kristu). A protože se tomu říká Indonéské Lurdy, tak pochopitelně nesmí chybět údajně léčivý pramen. Je zde taktéž hřbitov s hroby vykachlíkovanými dlažbou pro koupelny a všudypřítomné stánky se suvenýry. V Indonésii, jakožto asi i v dalších podobných zemích, jsou vždy východy z nejrůznějších atrakcí lemovány stánky prodejců s veleužitečnými předměty nejvytříbenějšího vkusu. Většinou jsou tyto předměty, jakožto většina zboží v Indonésii, neslýchaně levné.

Lis 20

Svatební cesta v Indonésii – Seznámení s Indonésií

Proč zrovna do Indonésie?

Vzhledem k loňské návštěvě národních parků západního pobřeží USA, jenž z pohledu konzervativního středoevropana může působit exoticky, jsme museli jako svatební cestu zvolit něco, co by nezůstalo ve stínu zážitkům z předešlého roku. Dovolená v penzionu na Lipně, jakkoli může být fajn, by tomuto kritériu asi nevyhověla. Plánování svatby samotné je organizačně a časově náročná záležitost, tudíž jsme zároveň chtěli nějakou tu starost spojenou s plánováním přehodit na cestovku. To se nám ale podařilo jen částečně. Do našich spárů se dostal katalog CK Víkend, který nabízí na léto slušnou nabídku poznávacích zájezdů. Našim termínovým požadavkům ovšem vyhovovalo jenom pár z nich. Mezi nimi poznávací cesta do Indonésie, jenž podle popisu nabízela zajímavou kombinaci romantiky, punku a poznání. To nás zaujalo a i přes cenu, která slabším povahám (jako třeba mně) může navozovat zrychlení tepu, dechu nebo rozšíření zornic, jsme se pro Indonésii rozhodli.

Kde Indonésie vlastně leží?

Je zvláštní, že běžný stoupenec kultu knedlíků a piva (občan ČR pozn. redakce) ví tak pramálo o čtvrté nejlidnatější zemi světa (po Číně, Indii a USA 07/2017), zemí s největší muslimskou komunitou na světě, Indonésii. Zemi, která je soustavně devastována pěstováním olejových palem pro výrobu tolik rozporuplného palmového oleje a kde žijí unikátní a kriticky ohrožené živočišné druhy. Vetšina čecháčků by měla problém určit polohu, kde se Indonésie nachází a málokdo by dokázal uvést, že hlavním městem je Jakkarta i přesto, že většina o existenci Jakkarty ví. Jakmile ale přijde řeč na místa jako Bali, Jáva, Sumatra, Borneo, Nová Guinea, nejspíše se většině vybaví vzpomínky na více či méně oblíbené hodiny zeměpisu. Ano, všechny tyto ostrovy jsou součástí Indonésie, jde tedy o stát rozprostírající se na mnoha ostrovech podobně jako třeba Filipíny. Proč tedy středoevropané vědí o Indonésii jako celku tak málo? Možná kvůli tomu, že je tak daleko. Jenže to nedává smysl, protože Austrálie je ještě dál a všichni znají Sydney, Melbourne a ví, že tam žijí koaly, Aboriginci a klokani. Přitom populace Austrálie nedosahuje ani desetiny té indonéské. Nejspíš je to tím, že povědomí a zájem o jednotlivé ostrovy mnohdy předčí samotný stát, a nebo nedávná poměrně krvavá historie, kterou si Indonésie prošla v občanských válkách. Svou nynější skvrnu na mapě Indonésie ustálila teprve nedávno, přičemž občasné drobné územní korekce už málokoho překvapí. V nedávné minulosti si pro sebe různí diktátoři usurpovali moc pod záminkou boje za lepší život národa, nebo spíše seskupení národů. V současné době (2017) je situace poměrně stabilní a vládnoucí špičky vykazují jisté náznaky demokracie. Indonésie je tedy republikou, i když s demokracií řekněme východního typu. Tolik z učiva expresního dějepisu a zeměpisu.

Co tam žije za lidi?

Indonésané díky historii osídlování a ostrovní separaci nejsou samozřejmě všichni typově stejní. Jinak vypadá typický obyvatel Jávy a jinak místňák z ostrova Flores. Většinou jsou ale drobní, usměvaví človíčci s asijskými rysy. Typicky jsou k sobě i k cizincům milí a evidenně dosti pracovití.
Organizace práce však nezřídka pokulhává. Jako když například v dopravní špičce upravují jedinou možnou silničku a na půl hodiny jí proto dočista uzavřou. Všichni řidiči musejí počkat než jeden bagr shora poshazuje půl hory s veškerou vegetací dolů a druhý to z cesty uklidí, aby ji mohli znovu otevřít. Nebo například v Indonésii je již nemožné sehnat náhradní díly pro typy záchodů vyráběné před dvěma lety, protože se s nimi prostě nepočítá a jede se nová série. Takže se musí vše udělat znovu. No což, záchody s mísou jsou stejně jenom pro turisty, místní preferují v tomto ohledu bližší kontakt s přírodou. Nicméně pracovitost místním lidem nelze upřít, zvláště těm nebožákům, co dřou celý den ve vedru na poli. Zajímavý byl i přístup k práci a životu místních lidí. I přes drsnou řeholi v nuzných podmínkách byl úsměv v jejich tvářích nepřehlédnutelný.

Vliv nábožensví je znát na každém kroku, nicméně i přes náboženskou diverzitu s většinou muslimů, poměrně velkou skupinou křesťanů, pár hinduistů a buddhistů je soužití bez větších konfliktů, alespoň co jsme mohli při cestě zaregistrovat nebo co jsme se doslechli od místních a průvodce. Indonésané si vždy ale konkrétní náboženství trochu poupravili po svém, případně do něho vložili prvky předchozího náboženství, aby pro ně přechod nebyl tak radikání. Vývoj rozložení náboženství byl pochopitelně složitý, ale v kostce jde říci, že po éře tradičních kmenových náboženství, přišel buddhismus a s ním i vytvoření větších společností, jako království. Následně byl buddhismus postupně vytlačován hinduismem a obě náboženství existovaly společně, a tak nějak splynuly (proto jsou některé místní chrámy buddhisticko-hinduistické). Po arabské expanzi se začal šířit do Indonésie islám, který se rozšířil hlavně na nejosídlenější Jávě. V novověku portugalští katolíci a po nich holandští luteránští kolonisté obohatili paletu náboženstí o křesťanství v jeho dvou podobách. Oblékání podle tradic není striktní, ženy si většinou rozhodují, zda se chtějí zahalovat nebo ne.

Jak se lidem v Indonésii žije?

Indonésie po ekonomické stránce zažívá vzestup a to asi hlavně díky stabilitě režimu. Díky pracovitosti lidí má slušný potenciál do budoucna. A i když na některých místech stále vládne punk tvrdou rukou, objevují se náznaky civilizace a zlepšování životní úrovně. Je ovšem veliký rozdíl mezi výdělky ve městě a mimo něj, a to řádový.

Takže jet do Indonésie nebo ne?

Indonésie nabízí unikátní historické objekty, krásné přírodní úkazy (které se bohužel ale někde stávají obětí ekonomických záměrů), přátelské obyvatele, kulturní šok, poměrně předvídatelné počasí a nízké ceny všeho, kde nemohou jednoduše separovat místní a cizince (takže všechno kromě letenek, vstupů do chrámů, parků, turistických atrakcí a předmětů). Na poznávací dovolenou je to ideální volba, na válečku u moře, je to asi zbytečně daleko.

Srp 02

Průnik světů

Jmenuji se Koníček a toto je můj deník. Byl jsem vždycky tak trochu dobrodruh, který neví kam dřív skočit. Deník jsem se rozhodl psát na základě divných událostí, které se mi staly několik dní nazpět.
Procházel jsem se místy, která poměrně znám nebylo ještě tak pozdě a tam jsem se rozhodl prozkoumat cestu, kterou jsem ještě nikdy nešel. Cesta vedla dál a krajina se lehce proměnila. Najednou květiny a keře okolo byly nějak podezřele zarovnané, jakoby to někdo udělal záměrně. Pokračoval jsem dál cestou a obdivoval květiny, které jsem ještě nikdy neviděl. Jak jsem se tak kochal tou nádherou setmělo se a já se ocitl sám v noci v neznámém prostředí. Pomalu jsem se připravoval na přenocování, když v tom jsem si všiml světla nedaleko vzdáleného ode mě. Jak jsem se k němu blížil vypadalo to jako brána do jiného světa, kde je stále ještě den. Cesta byla velmi schůdná s minimálním porostem vegetace a vedla směrem k oné bráně. Chvilku jsem váhal, zda mám vstoupit. Nakonec zvědavost zvítězila a já se vydal dovnitř. Povrch země uvnitř byl naprosto odlišný od čehokoli, co jsem doposud znal. Vegetace byla téměř neznatelná a měla prapodivnou barvu. Nic takového jsem nikdy před tím nezažil. Procházím dál a nestačím se divit, tento svět je naprosto odlišný od toho, ve kterém jsem doposud žil. Po chvilce pátrání narážím a obří skálu vysokou asi až do nebes, je téměř hladká a má jednolitou barvu. Zkouším se podívat po pitné vodě, nebo něčem k snědku, ale krajina je pro mě naprosto neznámá, tak nevím kde začít s hledáním. Po chvilce obcházení okolí nacházím něco, co vypadá poživatelně. Je to ale podezřelé, leží tu na zemi ve velkém množství pravděpodobně velmi výživná potrava. Vypadá to, jako by jí sem někdo dal záměrně. Opatrně ochutnávám a zdá se, že je toto jídlo poživatelné a dokonce chutné. Stále tomu nerozumím, všechno je tu tak jiné, většina tvarů je rovných, často jsou tu hladké plochy, rohy a teď navíc potrava ležíc přímo přede mnou v okamžiku kdy sháním jídlo. Přemýšlím, jestli to nemůže být ráj o kterém od malička slýchávám. Jenže proč jsem tady sám? Je to zvláštní, nedává mi to smysl. Náhle se ozvaly zvuky a něco obrovského se blíží ke mě. Zůstávám jako zmrazený. Přede mnou se objevil obr velký tak, že skoro sahá do výše nebeských skal. Co bude teď? Asi mě spatřil a míří ke mě. Naklání se nade mnou a natahuje ke mě svou horní končetinu. Na poslední chvíli jsem uskočil. Prchám pryč a obr mě následuje, snaží se mě lapit. Schovávám se do štěrbiny mezi dvěma obřími skalami. Obr se sem nemůže vejít. Chvilku chodí okolo a vydává různé zvuky. Po chvíli to vzdává a odchází. Za nedlouho poté v tomto světě také nastává noc. Opatrně se ploužím do míst, kde předtím chodil obr. Je pryč. Obcházím okolo a místy tu svítí drobné zdroje světla zabarvené do různých barev jako červená, zelená a další. Působí to strašidelně, nicméně jejich svit umožňuje alespoň nějakou viditelnost a mě se zdá, že jsem uzavřen v tomto světě čtyřmi obřími skálami a že obr musel vstoupit do jedné ze skal. Náhle slyším podivné zvuky a tak se snažím se vrátit co nejrychleji do úkrytu. Vidím jak se skála otevírá a do prostoru vstupuje znovu obr. Schovávám se do úkrytu ve skalách. Obr chvíli chodí okolo, občas se shýbne a vydává zvuk, nakonec odchází a po jeho odchodu se skála opět uzavírá. Možná je to bůh, který umí otevírat skálu a přivolat noc. Nehodlám nic riskovat a nocuji v úkrytu ve skalách. Předešlá zkušenost, kdy jsem se málem dostal do spárů obra mě dostatečně vystrašila.
Je ráno, nebo něco na ten způsob v tomhle světě. Nerozednívá se totiž tak rychle a tak intenzivně jak jsem zvyklý. Je tu ale trochu vidět okolo. Když jdu hlouběji skalní proláklinou, najednou se zděsím. Leží tu mrtvola tvora, kterého jsem už v životě viděl a o kousek dál další. Jsem k smrti vyděšený, hlavou mi probíhá nespočet teorií o tom, kde to vlastně sem a co se mnou bude. Je tohle nějaký hřbitov? Nebo si obři pro zábavu ukládají mrtvoly bytostí, které uloví v našem světě? Jedno je jisté ráj to není a začíná se to podobat spíše peklu. Ke všemu začínám pociťovat nedostatek vody. V mém světě bylo vody všude dostatek, zejména po ránu. Najednou slyším zvuky. Nejspíš se opět otevřela skála a přichází obr. Ne není sám, jsou dva a blíží se k mému úkrytu, proto radši zalézám. Obři teď něco dělají v jedné z těch vysokých skal a různě se pohybují okolo. Náhle slyším potok vody, který však po chvíli ustává a zase za chvíli je znovu slyšet. Umí snad tyto bytosti kromě ovládání dne a noci ještě vykouzlit vodu? Po čase opět obři odchází do otevřené skály, která se za nimi zavírá. Po chvilce váhání se dávám na průzkum, potřebuji nutně sehnat vodu a tak skouším vylézt na jednu ze skal směrem tam, kde jsem slyšel onen potok. Jsem naštěstí dobrý lezec a tak se mi daří se dostat nahoru poměrně rychle. Nacházím se ve výklenku ve skále, která pokračuje nade mnou dále vzhůru. Plocha je tu rovná a vyskytují se tu velké objekty pravidelných tvarů. Kousek ode mne je poměrně velká prohlubeň kde to vypadá, že by mohli být zbytky vody. Sestupuji do prohlubně a konečně hasím svoji žízeň. Voda má ale zvláštní příchuť a podivně se leskne. Chvíli váhám ale pak se rozhoduji vydat se dál nahoru na skálu nad tímto výklenkem. Jedná se o náročný výstup ale posilněn vodou to zvládám a ocitám se nahoře, kde docházím k zajímavému zjištění. Skála nevede do nebes, jak jsem předtím myslel, nýbrž je ohraničena další skálou nahoře. To znamená, že to už nahoru nikam nevede. Výstup byl tedy zbytečný. Sestupuji dolů a dávám se na průzkum okolí. Světlo ve dne není takové na které jsem zvyklý, ale zdá se mi, že za jednou ze skal jaksi prosvítá zdroj světla. Je dokonce možné, že je to z míst, odkud jsem prošel branou, když jsem do tohoto světa vstupoval. Je to světlo z mého světa. Vydám se tedy tam. Bohužel ale brána je zavřená a pokusy dostat se do míst, kde světlo proniká skončili neúspěchem. Vypadá to, že mezi těmito světy je jakási neviditelná bariéra, která mě nepustí zpět do světa kterého znám ať se snažím sebevíc. Je možné, že cesta vede pouze sem a nikoli zpět. Propadám zoufalství. Začíná se mě zmocňovat pocit, že se odsud už nikdy nedostanu, že už nenavštívím místa, která mám tak rád a neuvidím ty známé tváře. Přece to tak snadno nevzdám! Když to nejde tudy, zkusím najít jiný východ. Vydávám se tedy směrem od světla. Dostávám se ke skále, u které jsem byl asi včera zkouším najít cestu dovnitř, ale marně, zkusím to tedy do dalšího směru. Po notné dávce chůze se ocitám u další skály, je to asi ta, z které vychází obři. Zkouším zde najít skulinku, nebo skálu otevřít silou a pak na ní kousek vylézt. Marně a bez úspěchu. S notnou dávkou beznaděje a zlosti se vydávám do dalšího směru. Opět se dostávám ke skále a opět tu není jediná skulina. Když zkouším vylézt nahoru nacházím skálu i nahoře. Jsem uzavřen mezi skálami v kvádru a není tu žádná cesta ven. Beznaděj dosahuje vrcholu. Skončí snad moje životní pouť v tomto vězení, kde jsem sám a nemám tušení co je smyslem tohoto světa? Lehám si na zem v letargii a snažím se předjímat co bude dál. Napadají mě jen ty nejhorší myšlenky, všechny končí stejně. Mým koncem. Myslím na to jak skončím jako další bytosti, které se schovávali před obry a skončili mrtví ve skalní soutěsce. Ale já nebudu jako oni, zůstanu přímo před místem, kde se otevírá skála a zkusím proniknout dovnitř. Hodiny čekání jsou zničující, zvlášť když vím, že to možná jsou mé poslední. Posílím se ještě předtím z jedné z hromádek jídla, kterých je tu překvapivě hodně. Napadá mě, že to sem dali obři schválně, aby si své oběti vykrmili. To je mi ale jedno, jestli to má být moje poslední hodinka, tak ať mi alespoň nekručí v břiše.
Po těchto zápiscích byla v deníku časová prodleva, na kterou chci upozornit. Deník jsem dopsal až s časovým odstupem, poté co odezněl šok z nastalé události.
Slyším zvuky za skálou, to jsou určitě obři. Smysly mám vyostřeny, tep na maximu. Chvíli se obři zdržují ve skále a pak se skála otevírá. Dovnitř vchází jeden z obrů, ale asi si mě nevšiml, pokračuje dál. To je moje šance! Pronikám do skály a k mému překvapení je tu nemnoho široký prostor mezi dalšími skalami. Jdu dál a napravo uvidím pootevřenou skálu. Zkusím jít tedy tam. Uvnitř je hodně světla a povrch země i skal okolo se leskne. Vzadu stojí jeden z obrů a různě máchá svými údy. Jdu opatrně kousek dál, obr mě zatím asi nezpozoroval, ale přicházím k další stěně, která mi znemožňuje postup. Chci se tedy potajmu vytratit škvírou ve skále, ale přichází problém. Obr se ke mě otáčí, ale nejde ke mě, vydává hlasité vysoké tóny a máchá končetinami jako o život. Je možné, že je to kvůli mě.
Skála se pootevřela víc a dovnitř vnikl druhý z obrů. Končetiny natahoval ke mě a snažil se mě dostat. Napoprvé ani napodruhé se mu to nepovedlo, podařilo se mi včas uskočit. Napotřetí už mě ale sevřel do svých obřích chapadel. Byl jsem připraven na nejhorší a učinil jsem několik marných pokusů dostat se ze sevření. Údy obra však byly pevné i když na povrchu měkké. Chvilku se nedělo nic, ale pak se najednou sevření otevřelo a já jsem letěl vzduchem, jako kdyby mě obr odhodil. Přistál jsem poměrně elegantně a ihned nasadil k úniku. Po chvíli kdy jsem pádil pryč, jsem se zastavil a rozhlédnul kolem sebe. Zjistil jsem, že jsem zpět na známých místech. V tu chvíli se mi ulevilo. Nikdy ale na tuhle zkušenost nezapomenu a cestou k bráně do světa obrů už se nikdy nevydám. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v životě zažil.

Přeloženo z deníku kobylky zelené, přezdívajíc sebe Koníček, která se omylem zatoulala do domu lidí, jenž mají dveře z obýváku přímo na terasu před zahradou.
Pro doplnění dodávám poznámky jednoho z obrů:
Večer se do obýváku dostala kobylka. Snažil jsem se jí chytnout, ale vlezla za lednici. Ráno při snídani jsem jí ale nikde neviděl. Když jsme se druhý den vrátili z práce, nějak se dostala k manželce do koupelny, která tam zrovna prováděla odlíčení, či co. Žena začala řvát, tak že to asi slyšeli i sousedi. Musel jsem přiběhnout, kobylku chytit a vyhodit ven.

Lis 26

Cestování po západě USA – 3.část

Předložený článek, jenž se právě, drahý čtenáři, chystáš přečíst, přímo navazuje na předchozí dva díly. Cestování po západě USA – 1.část a Cestování po západě USA – 2.část, bez jejichž kontextu můžeš býti lehce zmaten a rozčarován pro ne-konzistenci. Doporučuji proto tyto dva skvosty přečísti a návaznost zachovati. Právě pročítaný elaborát začíná ráno v hotelovém pokoji v Las Vegas po psychicky náročném večeru v oceánu komerce a umělosti. Nuže, nezbývá než popřáti příjemného čtení.
Ráno po opuštění hotelu jsme se vydali do Údolí Smrti, jednoho z nejteplejších míst na planetě. Jelikož se zde se záplavou vegetace příliš nesetkáte, tak mohou vyniknout magicky barevné přechody povrchu země v tomto místě. Jedním z navštívených míst Údolí Smrti bylo Badwatter, kde je nadmořská výška 85 metrů pod úrovní mořské hladiny a teploty tu běžně v průběhu dne převyšují padesátku. Nám teploměr v autě ukazoval 125°F tedy asi 51,6°C, a příjemnou teplotou bych to asi nejspíš nenazval. Samozřejmě se stromy nebo nějakým jiným potenciálním stínidlem, tu nelze počítat a tak si můžete a vlastně i musíte užívat výheň na sluníčku.
Badwatter
Následně jsme zamířili do nedalekého městečka uprostřed samotného údolí, kde jsme navštívili místní muzeum. Teplota zde byla pohodových 47°C. V údolí smrti jsme ještě navštívili pár dalších zajímavých míst jako Ďáblovo golfové hřiště nebo Cestu umělců, jenž dostala své jméno podle barevných skal, skrz které stezka projíždí. Později odpoledne byl v plánu přejezd směrem k Sequioa NP (národní park). To byl ale značný kus cesty na to, zvládnout jej za večer a proto jsme zakempili při přejezdu hor v kempu, nacházejícím se v malebném prostředí s potůčkem, který jsme využili večer jako polní koupelnu. Bylo to místo s jednou z nejpříjemnějších teplot za celou dobu cestování, jinak jsme skoro vždycky měli vedro, nebo kosu. Navíc to byl kemp daleko od civilizace a zájmů mas punku-chtivých lidí. Na druhý den jsme dorazili do Sequioa NP a obdivovali krásy sekvojovců obrovských. Zároveň to byl společně s Yosemitským parkem a Zionem nejpřelidněnější park z námi navštívených. I přes otravnou přítomnost davů lidí, se však bylo na co dívat. Kromě obřích Sekvojí tu byly krásné skalní útvary, vodopád a další lákadla pro oční bulvy, ušní a nosní otvory.
Sequoia
Navečer po návratu od vodopádu jsme se rozhodli vykoupat v místním potůčku. Vzhledem k nadmořské výšce to byla řekněme taková horská bystřina, a to bylo znát na teplotě vody. Teplota vzduchu ne zcela připomínala léto, ale kontakt s vodou v potoce byl přímo pálivý. Když jsem se tam ponořil a chvíli si užíval lázeň, cítil jsem na těle pálení. Myslím že teplota vody byla okolo 4°C a byla rozhodně nejchladnější za celou dobu cestování. Pro nocování jsme jako v jednom z mála navštívených parků, našli vlastní místo v kempu (!) a to asi proto, že tam těch kempů a míst bylo opravdu hodně. Nebyla to ovšem žádná výhra, jelikož jsme nocoviště vybírali a stan stavěli jako již tradičně za tmy, tak se nám povedlo vybrat místo ve svahu, na skále a blízko společnosti pravých amerických vidláků, co řvali do noci na jedné straně a partičky mladistvých (něco jako) cikánů na straně druhé. Tyhle smradi se v 6h ráno vzbudili a začali nesmyslně vydávat zvuky hodné retardovaného muflona. Po nekvalitním, přerušovaném spánku na šikmé skále v chladu, jsme vyrazili na prohlídku general Grant tree a Stump walku (cestu mezi pařezy). K Sequoia parku je přidružen ještě Kings’s Canyon, kde vede spousta stezek, jejichž prochození vyžaduje značné množství času, kterým jsme nedisponovali. Dá se však dojet dolů k řece i autem a prohlédnout krásnou přírodu okolí řeky a vodopád poměrně rychle, tak jak to dělá většina americké veřejnosti. To byla tedy naše náplň pro odpoledne. Následně jsme nabrali směr Yosemitský park, kam jsme dorazili navečer a ještě si stihli vychutnat západ slunce na vyhlídce Glacier Point. Pro přespání jsme opět využili taktiku přifaření a opět to vyšlo na první pokus (samozřejmě všechna místa beznadějně plná). Sdíleli jsme místo s dvěma Jehovisty původem z Mexika. Byli to otec se synem, který měl s sebou pod stanem oblek, protože se ráno odebral kamsi 400km na bohoslužbu či co. Nicméně pohostinní a příjemní kucí.
Yosemitte
Ráno jsme sjeli dolů do Yosemitského parku a prochodili pár výletů a vykoupali se tu ve studené říčce. V Yosemitském parku se nachází stěna El Capitan, což je populární horolezecká výzva, oblíbená horolezci z celého světa. Vodopády jenž jsou zde k vidění jsou skutečně impozantní a tak není divu, že v parku je enormní množství lidí. Provoz dole v údolí tu psychotický. Je tam jednosměrná smyčka, kde je problém se přeřadit z pruhu do pruhu. Pokud chcete někam odbočit, zažijete krušné chvíle a pokud byste snad probůh chtěli zastavit, tak si koledujete o ukamenování. Dají se najít i místa s minimálním výskytem homo-sapiens, chce to ale logicky ujít nějaký ten kilásek po nezpevněné cestě a vyhnout se tak těm návštěvníkům, kteří ze zásady zavrhují vše, co se nachází dál než 200 metrů od parkoviště. Tímto skončila naše prohlídka parků (tedy, těch naplánovaných) na jihozápadě USA a vydali jsme se směrem San Francisco a poté na západní pobřeží k moři. San Francisco z mého pohledu, bylo jediným z velkých navštívených měst, které mělo smysl navštívit. Oplývalo jistým kouzlem ať už polohou u moře, výhledem na věznici Alcatraz, mosty Golden Gate bridge a Oakland bridge a větrným kopečkem s výhledem na celé město, kde byl problém vůbec jít proti větru.
San Francisco
K vidění byla taktéž odstavená ponorka USS Pampanito s audio průvodcem, nebo šikmá ulička, na kterou se stojí tlačenice, aby jí návštěvníci mohli za urputného cvakání zaznamenávačů okamžiku, sjet rychlostí pochodu husí rodinky dolů. Také tu na jednom z místních mol, měli být k pozorování lachtani, ti ale bohužel v čase naší návštěvy byli jinde. S parkováním jsme měli velké štěstí, protože na ulici k nám přišel chlápek a dal se s námi do řeči. Řekl nám, že nechávat auto na městském placeném parkování podél silnice nám nedoporučuje, že to občas někdo vybere a domluvil nám, že můžeme nechat auto v garáži budovy, kde pracuje a nic za to nechtěl kromě vřelého objetí. Po návštěvě San Francisca jsme zamířili na jih podél pobřeží (tedy pokud to šlo) s tím, že si budeme užívat moře, válení, klídek a další ty věci, co se na dovolené užívají a my je zatím moc neměli. Jenže v San Franciscu a blízkém okolí o tom nemohla být ani řeč a to proto, že teplota byla jen málo přes 10°C, takže jsme museli dále na jih. Při zpětném zhodnocení plánování celé cesty, jsme zřejmě nechali příliš mnoho času na tuto fázi cesty na úkor národních parků, ale to neznamená, že zde nebylo nic k vidění. První den jsme jako již jako bezprizorní skupinka potulných darebáků dojeli do parku Big Basin Redwoods State Park, kde se nacházeli pravé sekvoje (Sekvoj vždyzelená, místní ji nazývají Redwood). V tomto parku jsme také přenocovali. Sice nám ranger na první dotaz sdělil, že už mají plno, ale pak se zamyslel hlouběji a zjistil, že ještě jedno volné místo mají. Tento kemp měl jako jeden z mála teplou sprchu, což bylo fajn, méně fajn bylo to, že byla na mince. A protože nejnižší mince v USA je čtvrt-dolar, které potřebujete 4 na osprchování, tak pro dvě osoby, s využití kupeckých počtů, jste na osmi těchto mincích nepochopitelné hodnoty, což v peněžence každý jen tak nemá, pokud je tedy cíleně neschraňuje. Rozměňovací automat podobný tomu z Grand Canyonu tu nebyl, recepce již beznadějně zavřená a tak nezbylo, než se potupně ptát ostatních ubytovaných kemperů, jestli by neměli pár mincí na rozměnění. Díky dobrému otipování ubytovaných, to vyšlo hned na druhý pokus. Jakési sdružení několika rodin tam jezdilo kempovat pravidelně už několik let, a tak vždy přes rok schraňují čtvrťáky na sprchu v tomto kempu. Ráno jsme si prošli pár tras, pokochali pohledem na sekvojovce a vyrazili přes Santa Cruz vstříc městečku Monterey. V něm jsme čirou náhodou narazili na (zpoplatněnou) trasu 17 miles drive ve výběžku pobřeží, kde jsme mohli pozorovat krásy pobřeží s pelikány a lachtany.
17milesDrive
Pak jsme vyrazili dále podél moře s tím, že nocleh najdeme někde cestou. Jenže to se ukázalo jako problém, protože v USA málokde je odbočka do země nikoho jako u nás, co patří státu, kraji, či městu. Tam je všechno (podobně jako v Austrálii) soukromé a oplocené. Dokonce i v soukromých předražených kempech podél silnice, u nichž jsme bláhově věřili v záchranu, naše snažení skončilo fiaskem. Prostě všude totálně plno. Zkoušeli jsme pokoutně zajet do malých odboček podél pobřežní cesty, kterých bylo asi stejně jako nerozmazlených dětí v USA, jenže všechny se nakonec ukázali jako příjezdové cesty k domům a nechtělo se nám zrovna stavět si stan před vjezdem do sídel domorodců. Nakonec jsme skončili na parkovišti, se zákazem kempování a přespali na předních sedačkách. Spánek to byl nadmíru nekvalitní. Ráno jsme s vědomím dostatku času zajeli pár kilometrů k moři, na místo o němž jsme tušili, že je zajímavé. Objevili jsme zde rozmanité skalní útesy a jeskyni, prošli se kus po pláži a pokračovali dále na jih. Cestou jsme na parkovištích, kde jsme zastavili mohli vidět další lachtany (i když ti byli vidět více na přiblížené fotce ve foťáku než okem) a značně drzé žebravé veverky. Pak jsme se zastavili na místě, které jsme opět objevili náhodou, kde se povalovali na pláži rypouši sloní. Jsou to takové nemotorné štangle sádla, co udělají při plazení na souši tři až čtyři posuny, a pak dvě minuty sbírají síly na další sekvenci. Ve vodě vypadali ale samci při soubojích o poznání aktivnější. Nicméně byl zážitek tyto podivná zvířata na živo pozorovat, nutno říci, že jsme tam nebyli sami, rypouši se tu povalují pravidelně o čemž svědčili i cedule s informacemi o nich.
rypouši
Po dostatečném prohlédnutí těchto bizarních tvorů jsme zamířili k Heartsově hradu, kam jsme si mysleli, že chceme jít. Jenže když jsme zjistili, kolik se tam chystá lidí, kolik stojí vstup a jak dlouho bychom museli na prohlídku čekat, tak jsme si uvědomili, že tam jít nechceme. Taktéž nám došlo, že tento hrad má být něco jako náhražka evropských středověkých hradů, které v USA nemají, takže když známe skutečné hrady z našeho prostředí s historií, tak by šlo nejspíš o zklamání a plýtvání časem a navíc je to už značně vzdáleno tomu, proč jsme na východ USA jeli. A tak jsme mohli pokračovat do města San Luis Obispo, kde jsme se chvilku zdrželi v příjemně vypadajícím parku. Původně jsme mysleli, že se vykoupeme v nádrži, jenž park obklopovala, ale smrad způsobený sinicemi nás přesvědčil, že to nebude nejlepším nápadem. Následně jsme pokračovali k vyhlídce Pirates Cove, kde jsme původně chtěli přenocovat. Byl tu plácek s výhledem na moře, nikde žádný plot, soukromé domy daleko, dokonce ani zákaz kempování tu nebyl. Na první pohled to tedy vypadalo ideálně. Nicméně přítomnost tří pochybně vypadajících floutků v blízkosti naleštěného terénního pickupu, který vypadal jak z klipů hip-hopových jelimanů s puštěnou hudbou na maximum a rotvajlerem na vodítku, prvotní nadšení značně ochladila. Následně přišel stařík co nám o těchto floutcích řekl, že se občas podívají do některého z odstavených aut a také se snaží svou hlasitou hudbou a neandrtálským projevem vyvolat konflikt. Stařík se pak rozpovídal i o dalších věcech a mě zaujala jeho touha vidět vnitřek našeho stanu. No nakonec jsme se rozhodli v tomto místě nezůstat a odjeli jsme pár kilometrů zpět do parku v městečku San Luis Obispo. Tam bylo sice přebývání přes noc zakázané, ale situace byla zoufalá a žádala si zoufalá řešení. Stavění stanu po tmě, tak aby nás nikdo neviděl, se dělá vcelku blbě, když máte na kebuli čelovku, nicméně povedlo se a my jsme pak zalezli do našeho stanu zelené maskovací barvy a snažili se být co nejmíň nápadní. Ráno nás vzbudila rangerka se slovy: „Dobré ráno, žádné kempování prosím“ a pak naštěstí odešla aniž by to nějak víc chtěla řešit. Takže jsme si sbalili fidlátka a zamířili k sociálním zařízením parku, kde jsme vykonali ranní hygienu. Zaujali nás opodál stojící postarší pánové, kteří si na vodě pouštěli dálkově ovládané plachetničky. Dali jsme se s nimi do řeči a jeden z nich mi ovládání na chvilku půjčil, byla to celkem sranda, lodička nemá motor k pohonu a tak musíte stoupat na vítr, nebo jet s větrem v zádech (na zadák). Potom, co jsem ovládání vrátil, se odhodlali k zahájení závodu. Před startem kroužili ve startovním prostoru a když odpočítávadlo zavelelo ke startu dvě ze tří lodiček se srazili, div se nepotopili a já si smíchy (v rámci slušnosti potajmu) div nestříkl do textilu. Závod musel být tedy odstartován znovu.
Plachetničky
My jsme vyrazili dále do městečka Solvang, původně osady norských a dánských přistěhovalců, což je vcelku očividné při pohledu na styl místních baráčků. Poté jsme měli namířeno do Santa Barbary, přes průjezd hřebenů hor s krásným výhledem. V Santa Barbaře už bylo dost teplo na koupání, tak jsme tam část dne strávili na pláži a navečer se vydali k jezeru Lake Casitas, potažmo do kempu na jeho břehu. V jezeru byl ovšem zákaz koupání, jenž alespoň částečně vykompenzovali sprchy s teplou vodou a možnost rozměnit mince. Stále jsme se přibližovali Los Angeles, ale také bohužel konci celého cestování, čekala nás už jen návštěva profláklých a také přelidněných pláží jako Malibu, nebo pláž na Santa Monice a pak prohlídka města Los Angeles. L.A. je město kontrastů, kde jsou těsně vedle sebe čtvrti jako právě Santa Monica, nebo Beverly Hills, které jsou bohaté, čisté a nazdobené a pak je tu třeba Inglewood, kde vládne tvrdou rukou punk. Potulují se tu za soumraku nejrůznější individua pod vlivem rozličných omamných látek, úklid ulic byl naposledy po oslavách konce studené války a celkově si připadáte jako v post-apokalyptickém filmu. Samozřejmě my jsme byli z finančních důvodů ubytováni pokaždé ve čtvrti, s krutovládou punku. V Los Angeles je k vidění cedule Hollywood, což je fakt zážitek vidět. Písmenka na kopci pod vysílačem. Myslím, že kdo to neviděl tak nežije. A pak hvězdičky v chodníčku, na kterém se vyskytuje asi tak 300 lidí na metr čtvereční. Chodníček nám přinesl asi nejkrušnější chvíle dovolené vůbec a to kvůli parkování. Objížděli jsme ukrutně pomalou rychlostí okolí hledajíc parkování placené, či neplacené. Vyhledávání v Google mapách nás zavedlo vždy do nesmyslu. Jenže pak jsme našli místečko u benzínové pumpy, kde stála další auta (jedno z nich bylo od prachu a mělo za sklem cedulku „Na prodej“). Nikde žádná cedule o zákazu parkování a tak jsme s vítězným pocitem odstavili náš vůz samozřejmě se všemi věcmi (kromě peněz, pasů a mobilů) a vydali se obdivovat hvězdo-dlažbu. Po její obhlídce a nakoupení pár suvenýrů jsme se vrátili zpět a naše vozidlo, jak již někteří tuší, nikde. No jo a co teď? V cizím městě bez auta a věcí a následující den odlet. První nápad byl jít dovnitř boudy u benzínky, kde Helča spustila na přítomného zaměstnance od podlahy. Ten pochopitelně věděl o co kráčí, ale pod palbou výčitek neustále opakoval, že s tím nemá nic společného, že to dělá nějaká odtahovka a že tady máme ceduli, že se tu parkovat nesmí. Ano, tady za rohem byla cedulka, že je to soukromý pozemek a že nám můžou odtáhnout auto. Tak trochu past na turisty. No když benzínkář skončil s opakovačkou, že za nic nemůže, zeptal jsem se ho, co máme tedy dělat a on nám dal číslo, kam jsme měli zavolat. Adresa byla pochopitelně na druhé straně centra, dle navigace 30 minut jízdy autem, které jsme neměli. Helču napadl na první pohled naprosto utopický nápad, zeptat se někoho z lidí na pumpě, jestli by nás tam nevzal. Světe div se, ono to vyšlo na první pokus! Chlapík jménem Greg pravil, že odvezl teď děti na koncert a má asi 45 minut času. Štěstí v neštěstí. Dojeli jsme na místo a dali se do hovoru s velmi příjemným a inteligentním pánem u výdeje aut v odtahovce. Byl skutečně velmi přístupný diskusi, do které jsme se zapojili já, Helča i Greg. Cena za vydání auta byla pak pouhých 280$, což bylo kolem 7 tisíc korun. Shrnuto podtrženo překrásný večer ve společnosti milých lidí (myslím tím retardovanýho benzínkáře a toho vožralýho burana z odtahovky, Greg byl samozřejmě zlatej), který ještě víc zintenzivnil náš (hlavně můj) celkový pohled na kouzelné město andělů. Dostali jsme nakonec auto zpět (dokonce nebylo ani poškozené) a jeli se ubytovat do motelu s lehkou známkou punku. Ráno před odevzdáním auta jsme navštívili ještě pěknou observatoř, kde byl sice nesmysl lidí, ale přesto alespoň trochu zmírnila mojí averzi vůči L.A.
Observatoř
Odevzdání auta v půjčovně bylo neskutečně snadné, týpek to jenom zběžně omrknul a ještě se omluvil, že mě nechal dlouho čekat. Cesta letadlem nazpět byla samozřejmě dlouhá a provázená řevem rozmazleného smrada (podotýkám, že to nebylo batole, ale asi tříleté dítě), jak už jsem psal na začátku, ale jinak bez větších komplikací. Jenom rozvržení spojů Student agency z Vídně jsem trochu nepochopil. Přiletěli jsme kolem 20h a objednali si časově nejbližší autobus do prahy ve 23:50. Jenže pak jsme zjistili, že mezi tím jeli dva autobusy z Vídně od stadionu a jeden z letiště do Brna. O autobusu od stadionu jsme se dozvěděli asi 45 minut před jeho odjezdem, no a cesta MHD z letiště tam měla být okolo 45 minut. To se nám riskovat nechtělo. Nicméně nepochopil jsem, proč ty autobusy, co jeli ke stadionu, nemohli dojet o těch pár kilometrů dál na letiště. Stálo nás to 4,5h čekání navíc, takže cesta zpět celkem byla okolo 20h.
V konečném hodnocení cestování po USA, musím říct, že parky jsou překrásné, mají dobře zařízenou infrastrukturu, značení, dostupnost informací a jsou čisté. Jenom s místem v kempech je to přes prázdniny složitější, ale když se nestydíte přifařit se k někomu, je to v pohodě. Návštěvníci parků a další cestovatelé jsou vesměs příjemní a přátelští. Města, které jsme navštívili, nás nenadchla s výjimkou tedy San Francisca, které jediné, bych řekl, mělo smysl navštívit. Stravování jsme pojali tak, že snídaně a večeře jsme pojedli z vlastních zásob a přes den koupili něco ve fast-foodu po cestě. Cokoliv jiného by nám asi dost komplikovalo situaci, protože v parkových kempech se ani nic koupit nedá a bydlet někde mimo by nás stálo určitě nějaký čas a peníze navíc. Kdokoliv bude chtít nějaké další informace, tak nechť se nestydí mě kontaktovat na email michal[ZAVINÁČ]hadankar.net. Odkaz na všechny fotky, co jsme pořídili, roztřídili a nahráli je ZDE, ale bacha je jich přes tisíc. Pro méně trpělivé čtenáře je tu výběr asi 200 fotek.

Lis 24

Cestování po západě USA – 2.část

Drahý čtenáři, článek, jenž máš právě to štěstí číst, přímo navazuje na předchozí Cestování po západě USA – 1.část a proto, pokud jsi ho nečetl, tak můžeš být ochuzen o jisté souvislost, ale v neposlední řadě také o skvělý čtenářský zážitek. Předchozí článek končí večerním příjezdem na jižní okraj Grand Canyonu a následující věty se pokusí na tento okamžik navázat.
Při nocích v místech u jižního okraje Grand Canyonu jsem poprvé ve svém spacáku proti komárům pocítil, co je to americká zima a to obzvláště druhou noc, kterou jsme strávili mimo kemp „na pankáče“, ale snad na místě, kde se stanovat může zdarma. Před ulehnutím nás překvapil kouř linoucí se od nedalekého požáru. Když jsme se na to později ptali rangerů, řekli, že je to tu celkem běžné, že tam s tím nějak bojují, takže je to v klidu. Zmiňovat, že Grand Canyon je krása s nádherou a popisovat detaily vrstev, členitost a pompéznost výhledu je asi zbytečné. Je lepší doporučit, aby jste tam jeli sami, nebo se alespoň koukli na fotky.
Grand Canyon
Samozřejmě, zážitek je to kruto-přísný, ale to ani nikoho asi nepřekvapí, že se nám to líbilo. Centrem pro turisty v Grand Canyonu je Grand Canyon village, kde je dostatek informačních center, záchodů, obchodů, stezek a jezdí tu i autobusy, pro zlenivělé cestovatele. Překvapili nás volně se pohybující krávy na chůdách (losi) o kterých ale správa parků dobře ví, kde se pohybují a proto je tu snížená rychlost, abyste je nesrazili z chůd autem. Projít si trasy v okolí Grand Canyon village, tedy tam kde jezdí autobusy nám zabralo 2 dny, což bylo v souladu s plánem. Zážitky jsou to nezapomenutelné. Před odjezdem z Grand Canyonu jsme zakoupili chladící box za 40$ v jednom z obchodů, poté co jsem ho viděl v předchozím obchodu za 60$. Při jedné z následujících návštěv supermarketu mimo turistickou oblast byla cena samozřejmě 20$, takže jsem si mohl udělat čárku za další výborné rozhodnutí. Večer jsme před spaním ještě obdivovali krásy Horseshoe bend, pár kilometrů od Grand Canyonu. Nádherně zbarvený meandr řeky Colorado okolo skály.
horseshoe bend
Další den jsme hned po ránu zavítali k Navajo National monument, kde jsme díky naší všudypřítomné smůle asi o 8 minut nestihli prohlídku s průvodcem do indiánské vesnice. Takže jsme si jen z dálky prohlédli jinou (opuštěnou) indiánskou vesnici v obřím výklenku skály a prošli si kolem se proplétající naučné stezky. Poté jsme pokračovali do Monument Valley, které je proslulé kvůli natáčení westernových filmů o švarných pistolnících hájící dobro proti hanebné sebrance hrdlořezů na divokém západě. Prostorem tohoto národního parku se dá (po zaplacení vstupného) projíždět autem (v USA docela běžné), takže je možné prohlédnout skalní útvary z mnoha směrů, dá se i chodit pěšky, nebo zaplatit prohlídku na koni.
Monument Valley
Následně jsme se vydali k Mexican hat, balancující kámen připomínající mexický klobouk se stejnojmennou vesnicí opodál a následně k našemu nocovišti, parku Goosenecks (husí krky), jenž získal svůj název podle tvaru propletených meandrů při pohledu shora. Místo přístupné pro auta a lidi je stejně jako v případě Grand Canyonu na horním okraji, hloubka je však zde nesrovnatelně menší. Jedná se také o státní park, což je v Americe rozdíl oproti národnímu parku (národní – celé USA, státní – patřící pod stát jako Arizona, California atd.), kam se dá koupit tzv. Annual pass, který pak platí všude. Tím se dost ušetří. Do státních parků se musí platit pokaždé na místě. Zvláštní je, že v boudě pro výběr vstupného o rozměrech asi 3×2 metry, vzdálené 5km od nejbližší civilizace se stejně nějakým zázrakem podařilo nainstalovat klimatizaci. Kromě boudy s královskou výběrčí rangerkou ale nepoznáte, že jde o státní park a ne o běžnou pustinu se zajímavými meandry řeky. Žádné ploty tu nejsou, takže by se klidně dalo přijet před vchod a dojít si tam pěšky zadara. To ale žádný turista ani venkovský Američan neudělá a pouliční punkoví zewlové z města sem nepojedou a ani by se sem v jejich typickém dopravním prostředku, nákupním košíku, nedostali. V době našeho příjezdu si společně s námi vychutnávalo několik skupinek lidí patřící k zaparkovaným vozům. V jednu chvíli to, ale už vypadalo, že všichni včetně rangerky z boudy odjedou a my zde zůstaneme sami přes noc, a to vyvolalo, pro mne z nepochopitelných důvodů, u poloviny naší skupiny strach kvůli bezpečnosti a u druhé poloviny euforii (pravděpodobně kvůli fobii z davů, která tím byla v záporných číslech). Navečer jsme si vychutnali klasickou baťůžkářskou večeři o několika chodech čítající nezničitelné tortily s konzervovaným tuňákem a kečupem, doplněných párky pochybné kvality a složení, servírovaných na pečivu vyráběného z toho nejkvalitnějšího poly-uretanu a jako dezert banány pražené na slunci přes zadní okénko auta. Nutno podotknout, že většina večeří měla podobný charakter až na výjimky, kdy jsme byli ve městě a pohodovali ve fast-foodu. Při tomto gastronomickém zážitku jsme měli možnost pozorovat zvláštního tvora, kterému říkají kangaroo rat (klokaní krysa). Osobně bych řekl, že připomíná spíše činčilu hopsající jako klokan, nicméně roztomilé, ne příliš plaché zvířátko. Ohledně fauny celkově, kterou jsme mohli při cestování východem USA vidět, je třeba zmínit značné množství nejrůznějších ještěrek, v místech s průměrnými srážkami vyššími, než 1mm za tisíc let bylo dost veverek a chipmunků, dravých ptáků, občas se objevili ovce tlustorohé, jeleni (nebo možná daňci, tam tomu všemu říkají deer), na některých místech kolibříci, se štěstím jsme mohli spatřit nějakého toho hada a jednou jsme mohli sledovat i stádo bizonů za plotem u silnice.
Druhý den ráno po snídani obdobné kvality jako večeře (polyuretanový chléb s marmeládou z tuby a pokud Aláh dá tak i čokoládové mléko, nebo ledová káva) a vyrazili jsme do městečka Bluff ukrývající v sobě skanzen Bluff Fort, popisující strasti původních mormonských osadníků při osídlování západu. Dozvíte se, že v těchto dobách tito osadníci nemohli z pochopitelných důvodů využít dálnic pro svou přepravu. Se zapojením spotřebičů do rozvodné sítě byl taktéž problém a dokonce i indiánští obyvatelé nebyli nakloněni přítomností osadníků, kteří jím tímto zabrali půdu. Lidé v muzeu byli maximálně příjemní a zdarma (za dobrovolné vstupné) nabízeli spoustu atrakcí jako možnost zapůjčit si dobové oblečení a nechat se v něm vyfotit. Po důkladné obhlídce Bluff Fort, jsme se zastávkou na vykoupání v Recapture reservoir, pokračovali k Newspaper rock. Newspaper rock je skála s petroglyfy původních obyvatel, (poměrně) nově oplocená kvůli vandalům. Cesta k ní vede přes krásný přejezd hory, při němž zažijete teplotní šok (37°C-15°C-37°C), protože vyjedete do výšky přes 2.5km, přes cestu vám budou skákat místní deerové (jeleno-daněk, či možná i srnec) a pokocháte se krásným výhledem na okolí (všechno je v albu Google photos https://goo.gl/photos/bqRkUQT28K3dBjTx8, tedy kromě toho teplotního šoku, to se tam nedalo nějak dobře vložit).
deer
Nu a navečer ještě rychlo-návštěva parku Canyolands, tedy jeho jižní části Needles a šupky dupky do hajan v severní části „Island in the sky“ s romantickým stavěním stanu při svitu čelovky. Při stavění stanu jsme ještě prožili kuriozitu s autem. Když klíče od auta zůstaly uvnitř, my dva venku, auto dostalo výborný nápad, zamknout všechny zámky. Naštěstí zadní dveře zůstaly otevřené, jinak jsme měli zaděláno na příjemný večer plný zběsilého volání do všech možných análů. Další den jsme strávili v severní (víc navštěvované) části parku Canyolands – „Island of the sky“, kde jsme chtěli být jen půl dne, ale zůstali jsme tam v podstatě celý den. Tento park je opět poněkud výše, než okolí a teplota je tam příjemná, to si uvědomíte, když sjedete zpět dolů a to v našem případě do údolí řeky Colorado. Chtěli jsme původně nocovat v parku Arches (oblouky), ale rangeři nás varovali, že je všude plno, a tak jsme se vydali silnicí kolem Colorada do míst, kde bylo za sebou asi 7 kempů. Jenomže víkend, léto a náš pozdní příjezd způsobili, že už byly všechny beznadějně plný. A proto přišel čas na změnu strategie. Do popředí se dostala „přifářka“, která se dělát tak, že poprosíte někoho, kdo se nachází na daném místě (site), jestli s ním nemůžete místo sdílet. V drtivé většině případů to vyjde. V kempech národních a státních parků mají vždy omezený počet míst, které bere ten, co dřív přijde, rezervuje, nebo tak. Jenomže místo je určené pro 1-3 stany, takže můžete s klidem přijet až navečer a s někým se vždycky domluvíte a přifařit. Navíc poznáte pár nových domorodců a ještě ušetříte dukáty. U Colorada bylo ale navečer ještě nesmyslně horko a jak to u vody bývá, také plno hmyzu. Přístup do vody byl opodál a řeka lehce zakalená. Nebyl to ale hnus jako sinice, nebo řasy, asi to byl nejspíš rozvířený jíl. Když se odvážíte do vody vstoupit, překvapí vás silný proud a teplota vody. Chvilku jsem se ve vodě chladil a když jsem vylezl, tak jsem se nemohl asi 10 minut zahřát, prostě mi byl kosa, i přes to že venku bylo stále ještě přes 30°C(!). Nakonec se mi to povedlo a začal jsem se opět vařit. Těžko uvěřit, ale stalo se. Týpek co nás přijal u sebe byl asi 40ti-letý pankáč co cestoval sám v dodávce, kde si každý večer odhrnul nashromážděný bordel pro místo ke spaní. Říkal nám, že firmu kde pracoval zavřeli, ale dostal odstupné, tak koupil polo-rozpadlý povoz a jal se cestovat po USA do chvíle než mu nedojdou prachy. Ráno jsme zamířili do parku Arches. U návštěvnického centra upozorňovali, že nahoře v parku je pouze jeden kohoutek s pitnou vodou a že je dobrým nápadem doplnit vodu zde. Při plnění vody do lahví nás kdosi oslovil češtinou, s tím, jestli bychom ho nesvezli nahoru do parku. Byl to klučina odněkud z Moravy, který po střední škole, tedy asi v 19ti letech, vyrazil sám do USA jen s baťůžkem. Do baťůžku se mu místo stanu vešla jen plachta a spacák. Vařil si těstoviny na campingovém vařiči a přesouval se výhradně stopem. To vše na dobu téměř 2 měsíců. Jeho jméno jsem bohužel zapomněl, nicméně po jeho vyprávění jsem si uvědomil, že náš způsob cestování má do jeho stylu hard-core punku dost daleko.
cestovatel
Arches znamená oblouky, jejichž krásu je možné obdivovat na fotkách v galerii. Prošli jsme zde pár tras a na jedné z nich jsme potkali našeho českého přítele. Poté jsme popojeli dál do Goblins Valley, které dostalo svůj název kvůli výskytu podivně tvarovaných kamenů připomínající postavy goblinů. Je možné se mezi nimi procházet, vyblbnout se děláním různých tyčovin. Následně jsme nabrali směr Capitol reef, kde se projíždí stepí po silnici se sníženou rychlostí s všudypřítomným upozorněním na zvýšený výskyt zvířat. My jsme ale samozřejmě neviděli jediné. Následně silnice vede mezi skalami, přičemž tento zážitek působí dramatickým dojmem závěrečných scén z westernových (nebo tak něco) filmů a vy si můžete připadat jako Old Sheterhand a Vinetou. Po pár kilometrech silnice končí a dále je možné pokračovat jenom pěšky korytem vyschlé řeky. Stezka měla vést asi kilometr korytem a pak stoupat kamsi k jezírku, jenže my jsme se zahloubali do nepochybně zajímavé diskuse a odbočku jsme přešli. Zjistili jsme to asi po dalším kilometru a půl. Když jsme se vrátili zpět k odbočce a vystoupali k jezírku, zmocnilo se nás lehké zklamání. Několik louži s velkým množstvím pulců a výhled do zhruba třetiny výšky protilehlých skal. No, ne vždy je posvícení.
capitol reef
Následovala cesta do Bryce Canyonu se zastávkou na koupání na tajňačku u Otter Creek reservoir. U nádrže byl placený kemp a měli jak jinak než plno, takže jsme se převlékli u auta, smočili svá špinavá těla v průzračně čisté vodě nádrže, u auta se zase oblékli a pokračovali dále. Přespali jsme v kempu, kde se platí do obálky za místo, kde spíte. To je v parcích patřící státu, nebo federaci (USA) celkem běžné, někdy to ráno kontroluje ranger, někdy taky ne. Pochopitelně jsme si kladli otázku, jestli by něco podobného mohlo fungovat u nás. No, těžko říci, ale tady asi není primárním cílem vydělat co nejvíc peněz, ale vybrat nějakou zlatku na provoz parků a zbytek zalepí vrchnost. Následující park Bryce canyon je takový černý kůň mezi navštívenými parky. Přesto, že není příliš známý a ani moc velký, je v něm možné spatřit mimořádně členité údolí hrající překrásnými barvami.
Bryce Canyon
Stejný den jsme ještě stihli dojet do parku Zion, kde jsme měli možnost zakusit, co to znamená přelidněný (stejně však krásný) park. Hlavně tedy nejpopulárnější cesta podél řeky od poslední stanice autobusu byla něco jako pouť do Mekky ve vydařeném ročníku. Člověk si to tedy moc neužije, ale alespoň může pozorovat obtloustlé veverky vyžrané neustálým požíráním jídla od lidí. Stalo se mi, že jsem si sedíc odložil banán do klína a drzá tlusto-veverka se opřela o moje stehno a začala si banán loupat. Nejdelší tůru v Zionu jsem zvolil ne úplně nejrozuměji, vyrazili jsme totiž odpoledne do příkrého svahu, kam přímo pražilo slunce a teplota tak byla vhodná pro pražení pop-cornu. Pravděpodobně ne náhodou jsme při cestě, jenž trvala asi 2 hodiny potkali asi 4 lidi a všichni šli dolů. Helča mě za tento nápad zrovna moc nechválila, sice výhled byl impozantní, ale asi se na tuhle cestu dalo jít ráno, nebo jít na výlet s podobně impozantním výhledem na protilehý svah odpoledne. Došli jsme do bodu, kde se cesta zanořovala do skal a teplota už byla snesitelná, jenže po chvíli cesty bez výhledu do údolí jsme usoudili, že na vrchol je to ještě dost daleko a jelikož nemáme času nazbyt, bude lepší se vrátit nazpět. Dole v údolí jsme pak ještě absolvovali koupání v říčce naostro a za světla, jelikož jsme si plavky nechali hezky uloženy v autě. Při procházkách parkem si nešlo nevšimnout ultra-starých autobusů pamatujících jistě ještě George Washingtona, které jezdili nestoudně pomalu.
Zion
V Zionu jsme nocovali a jako zkušení přifařovači, jsme se opět domluvili na sdílení místa. V opačném případě bychom museli jet asi tak sto tisíc kilometrů z parku, jak nám to doporučil ranger (nebo možná rangerka). Všechno beznadějně plné, rezervované několik dní dopředu. S nově objevenou taktikou ale s nocováním nebyl problém. Málokde jsme se setkali s kempovým místem s více než jedním stanem. Ráno nám dělal společnost naprosto apatický jelen, co ztratil veškeré zábrany a byl schopen se pohybovat 2 metry od člověka. Po snídani jsme absolvovali výlet k místním vodopádům, kde bylo množství lidí dostatečné na založení vylastního náboženství, ale i přes to bylo na co koukat a dokonce jsme měli možnost spatřit dole pod cestou hada. Na fotkách bohužel nebyl moc zřetelně vidět, proto ve výběrové galerii chybí. Po prohlédnutí hlavní části parku, jsme se rozhodli jet do jeho vzdálenější části, kde bylo na mapě vyznačené jezero. K jeho navštívení bylo třeba zdolat asi 30km autem v serpentinách. Ale nakonec se ukázala tato intuitivní volba jako velice šťastná. Jezero Kolob reservoir bylo čisté, osvěžující a pro koupání dobře přístupné. Použil jsem zde poprvé svoje brýle na plavání, s jejíchž pomocí jsem mohl vidět raky, pohybující se po dně. Podvodní kameru jsem bohužel neměl a rak nevypadal úplně nadšeně, když jsem se ho snažil chytit, abych si s ním udělal selfíčko nad vodou. Proto fotky s rakem v galerii chybí. Další menší zastávkou bylo Valley of fire (údolí ohně), kde projíždíte údolím netypicky zbarvených skal. Převládá červená barva (proto údolí ohně), ale jsou zde i přechody do dalších barev, takže to vypadá, jako by to někdo odlil z betonu na dvě fáze a při druhé mu došla barvící přísada.
Valley of fire
Na večer jsme měli naplánováno dorazit do hotelu v Las Vegas a projít se po městě. Las Vegas je město kýče, světýlek, šlapek a bezďáků, tedy alespoň Las Vegas Boulevard, hlavní třída kde je většina nejznámějších kasín, obchoďáků. Pohybovat se tu dá jen složitě a pomalu, protože je třeba překonat kolmou ulici buďto na přechodu pro chodce se semaforem, nebo nadchodem ke kterému se musíte dostat po schodech. Právě na přechodech je nejvyšší koncentrace nejrůznějších bezdomovců a žebráků společně s „promotéry“ šlapek, kteří vám vždy vrazí do ruky štos kartiček s polonahými pracovnicemi s uvedenou cenou za vykonanou práci. Cenové rozpětí je více než široké, pamatuji si, že nejnižší nalezená kartička měla na sobě 35$ (happy hours) a nejdražší 150$. Z těchto kartiček by se dalo například vytvořit sběratelské album, podobné tomu, jenž jsem měl v dětství pro lepení nálepek s hokejisty. Budovy kasin, které tvoří jeden komplex s hotely a nákupními centry jsou inspirovány známými světovými stavbami, nebo místy jako je třeba Eiffelova věž nebo Benátky. Samozřejmě tu jde hlavně o komerci a nikoli umění. Překvapivě je v Las Vegas levné ubytování, slušně vybavený hotel nás stál méně, než motel v malém městečku kdesi v pustině. Toť vše pro tentokrát, pokračování bude v následujícím článku. Ještě zbývá třetina.

Lis 22

Cestování po západě USA – 1.část

Od doby, kdy jsme s Helčou byli ve Státech, uběhlo už celkem dost času. Dostávám se k tomu až teď asi hlavně proto, že jsem líný vepř, nicméně doufám, že nejdůležitější okamžiky mám stále v palici a alespoň takhle s odstupem nebudu zatěžovat s přílišnými detaily.
Přibližná mapa cesty je tady:
https://www.google.cz/maps/@36.5363967,-117.4067801,6z/data=!4m2!6m1!1s1vfTjpRc7F2rDAb18wrpfSiyplKc?hl=csDoufám, že to půjde otevřít.

Nuže, plán byl od prvopočátku jasný a víceméně jsme se ho drželi po celou dobu. K tomu nám nedopomáhal bůh, ale zapůjčená a dobře psaná kniha od Ladislava Hanouska a doporučení cestovatelů, kteří navštívili tuto oblast před námi.
Čas pro koupi výhodných letenek jsme jako již tradičně prozevlovali a kupovali je v okamžiku, kdy už všechny akce byly pryč. Termín mezi červencem a srpnem je samozřejmě nejžádanější a výhodné letenky jsou hned fuč. Navíc jsme letěli z Vídně, protože letenka z Prahy vyšla o třetinu více. Další perfektní rozhodnutí jsme udělali při objednávání letenek, kdy jsme si mylně mysleli, že nemáme v ceně letenky zavazadlo dolů a přiobjednali si další asi za litr, naštěstí jen na cestu zpět. Na cestu tam to nešlo, protože do Curychu se letělo Austrian airlines, zbytek byl Swiss a to nám ušetřilo další litr. Samozřejmě dobu, kdy by nám poplatek za zavazadlo vrátili jsme propásli asi o dva dny a tak jsme se museli smířit s tím, že jsme peníze házeli do záchodu. No nebyly to poslední. Před cestou jsme dokoupili potřebné vybavení, jako stan, skladný spacák a další, zaplatili pojištění a zarezervovali auto.

Let na západ USA je dlouhý a nepřidá tomu ani čekačka 6 hodin v Curychu, v letadle Swiss vás ale alespoň celkem dobře a často krmí. Nevýhodou na těchto dlouhých letech však může představovat nevycválaný rozmazlený harant, jehož rodiče zvolili alternativní výchovu bez fyzického násilí a zvyšování hlasu, při dlouho trvajícím řevu pak volí strategii totální apatie, čili pro všechny v dosahu čirá radost. Platí to hlavně pro cestu nazpět i když směrem tam jsme taky nějakého uřvaného smrada vyfásli. V Curychu jsme původně chtěli zajet do města, ale času nebylo příliš a také jsme zjistili, že jedna cesta do centra stojí jako měsíční kupón v Praze, tak jsme zůstali v blízkém malebném prostředí silničních propletenců okolo letiště.

Přílet do Los Angeles byl na čas, průchod branami kde byli příjemní úředníci, jako jsme měli my, ale i přísně se tvářící týpci, co by zapadli jako bachaři do filmu Skála, byl neočekávaně bez problémů, zato vyzvednutí kufrů už nikoli. Dozvěděli jsme se, že kufry se ztratili kdesi cestou, máme tedy zanechat údaje a zítra nám je dovezou na hotel. Paráda po 23h cesty a zvláště pokud se chystáte cestovat pustinou a každý den být jinde. Těsně před tím, než jsme chtěli odejít nám, někdo naštěstí sdělil, že je tu šance, že naše kufry by mohly být v letadle přistávajícím za hodinu a že by se možná vyplatilo ještě počkat, což jsme udělali a světe div se, kufry tam byly.

No tak hurá pro auto, jestli něco v USA funguje bez problémů, tak je to půjčování aut. Přišli jsme tam s předvyplněným vším co se dalo a poslali nás rovnou k autu, které jsme si mohli vybrat asi z 7 modelů (a to byl večer). Při výjezdu branou si akorát ofotili řidičák, občanku a popřáli šťastnou cestu. Navíc cena byla srovnatelná s cenou, za kterou by se auto půjčovalo v ČR.

Poté asi tři čtvrtě hodině, kdy 40 minut z toho se odmítala fixnout navigace, jsme dorazili do ubytovacího zařízení. Ve finále pokoj ok, ale horší bylo prostředí okolo. Již průjezd čtvrtí Inglewood byl zajímavý. Na ulici se zde večer pohybuje spousta lidí tmavé pleti lehce připomínající ploužící se postavy z počítačové hry Fallout. Na recepci hotelu byl chlápek, jehož první věta byla, ať ho teď deset minut necháme, že nemá čas na nic. Šel jsem tedy přeparkovat auto do podzemní garáže a Helča zůstala s kufry na recepci. Když jsem se vrátil vypadala jako po řádění rektální sondy a po chvilce mi sdělila, že tu prošel týpek s kvérem v ruce a zdravil jí s mrknutím v oku „Hi“. Konečně jsme tedy dorazili na pokoj a po chvíli zkoumání zařízení jako jsou vypínače lampiček, pákové baterie, které také fungují trochu jinak, jsme mohli spočinout v plnohodnotné posteli. V noci byly slyšet podivné rány z venku, ale dodnes doufáme (nebo si namlouváme), že to byl ohňostroj. Hotelová snídaně byla ve stylu „Co zbylo v kuchyni“ s doplňováním, které spíš nebylo, takže kdo dřív přijde, ten dřív žere.

Dosti bylo města a je třeba se vydat vstříc divočině, tedy alespoň jsme si to mysleli, jelikož jsme považovali událost, jakou je zakoupení sim karty za chvilkovou. To byla ale chyba! V USA je neuvěřitelný problém opatřit sim kartu do mobilu. Našinec zvyklý kupovat simky nejrůznějších operátorů na poště a pak je vyhazovat, zde zůstane stát s otevřenou tlamou a vráskami na čele ve tvaru WTF. Kontakt z webu ohledně pobočky jednoho z virtuálních operátorů byl úplně na pytel, na daném místě bylo jen standardní množství fast-foodů na běžnou americkou městskou křižovatku (tedy 15) a místní lidé nás, nutno říci že ochotně, posílali vždy někam dál s tím že tam by to možná mohli mít. Nakonec jsme se v této adventuře s rozmanitou nabídkou nejrůznějších charakterových postav dostali do značkové prodejny jiného virtuálního operátora, než jsme původně chtěli, ale vzhledem k situaci jsme to viděli jako výhru. Místnost velká jako běžná vietnamská večerka u nás byla plná reklam, reklamních předmětů a (asi atrap) mobilních telefonů. Když jsme se dostali na řadu, pracovnice nám sdělila, že zde sim karty bohužel nemají, že tyto je možné zakoupit na jediném místě v L.A. v prodejně někde v centru, což bylo asi 20km v super-hustém provozu za dne. Nabízí se otázka: „Proč tenhle obchod vlastně existuje, a co tam teda sakra mají?“, odpověď snad jednou dostanu, nicméně, v tu chvíli na její získávání nebyl čas. Dostali jsme však tip na pobočku T-Mobile pár kilometrů odtud, kterou jsme jí po několika vyptávání se policistů našli a sim kartu zakoupili. Cena kreditu, nebyla tak hrozná, myslím 30$, jenže se musí platit jednorázový aktivační poplatek 20$ a ještě všudypřítomná daň, která se k cenám nikdy neuvádí a je vlastně takovým překvápkem, o kterém tušíme že bude, vždy když něco kupujeme. Celkem tedy asi 56$ (kurz byl asi 25CZK za USD, takže pře 1400) na 3 týdny možnosti používání hlavně internetu, protože hovory jsme měli asi tak 3. Vybaveni místním mobilním přijímačem jsme nastavili do navigace náš první cíl Joshua Tree park. Na dálnici v Los Angeles a kus za ním je jízda zážitkem, auta předjíždí zleva, zprava a často se stává, že dva pruhy prostě splývají v jeden, což je místo napojovacích pruhů u nás. V průvodcích a ve zmíněné knize nás všichni nabádali, abychom dodržovali rychlost, protože v USA ji všichni dodržují. Já jsem za celou tu dobu napočítal přibližně 2 řidiče, co rychlost dodržovali, zbylých asi 1560000 lidí na to prostě házelo piss. Hustota provozu je přes celý den asi jako D1 na Chodově v pátek večer zdvojená do 4 pruhů. Masakr.

V momentě kdy jsme opustili dálnici a pak i frekventovanou silnici, přišel oddech sdílený a upřímný. Jihozápadní Kalifornie, kterou jsme do Joshua Tree parku jeli, je vyprahlou pouštní krajinou, kde roste sem tam pár keříků a viditelnost umožňuje vidět mohutné skály v dálce působící impozantně. Nelze si nevšimnout domů v poušti připomínající seskupení stavební buněk, které se vyskytují v menších či větších rojích, nebo osamoceně uprostřed pustiny. Kladli jsme si otázku: „Co tu ty lidi asi tak můžou dělat?“. Na většinu míst by se totiž hodila kategorizace: „Místo, kde chcíp pes“. S přibližováním k Joshua Tree parku se začínají objevovat první stromy Joshua Tree, oficiálně se nazívající Juka krátkolistá. Tento strom dostal svou přezdívku podle židovského proroka Jozue (Joshua), který rozpažoval ruce podobně jako tento strom. V tomto parku jsme kromě zmíněných stromů měli možnost zahlédnout ještěrky, veverky, čipmunky a také divoké ovce tlustorohé.

Krásu tohoto, ale i dalších parků pravděpodobně nejlépe přiblíží fotky z cest, ať už výběr pro ukazování rodině a přátelům o zhruba 200 snímcích: K Ukazování, nebo výběr pro vlastní potřebu: Všechno, kterých je přes 1000. Původní počet fotografií dohromady z obou foťáků byl asi 2,5tis. Třídění a promazávání však bylo radikální a nekompromisní. Popisovat tedy do detailu krásy každého z parků není předmětem, či smyslem tohoto článku a asi by to bylo i dost nudné nakonec. Chtěl jsem se spíše podělit o příhody, jenž se nám při cestování staly a zároveň je zachovat pro sebe pro pozdější osvěžení paměti.

jesterka

Návštěva Joshua parku byla zadostiučiněním po předchozích strastích. Jelikož jsme ale v parku zůstali až do západu slunce, byli jsme nuceni hledat nocleh za tmy. Náš vůz byl poměrně prostorný, jednalo se o Nissan Rogue, který se snad u nás ani neprodává a volba tohoto vozu byla asi jedním z mála dobrých rozhodnutí, které jsme při cestování po USA učinili. V půjčovnách totiž chyběli klasické kombíky a tento vůz bylo něco jako zvýšené kombi do lehkého terénu navíc s přijatelnou spotřebou, jak se později ukázalo. Další z rozhodnutí, o kterém budu psát, již nebylo tak šťastné jako volba auta a sice volba místa na spaní. Na první pohled vypadalo zastrčeně a klidně, a tak jsme zavazadelník vozu přestavěli na plochu vhodnou ke spaní, najedli se a provedli omezené množství osobní hygieny. Jenže v noci díky vysoké teplotě ve voze, jsme potřebovali otevřít dveře auta a vyvětrat, k čemuž je třeba odemknout zámky. Odemknutí většiny vozů v USA dálkovým ovladačem je provázeno probliknutím blinkrů a zatroubením. To ale v našem případě probudilo k činnosti dva rotvajlery patřící k nejbližšímu domu, u kterého jsme přebývali a v první chvíli to vypadalo, že se se dostanou až k autu. Proto jsem dveře auta urychleně zavřel a s bušením srdce podobnému kadenci samopalu vzor 58 jsme se snažili předstírat, že tam nejsme. Psi vydrželi štěkat asi deset minut a pak to vzdali a odešli někam doprostřed zahrady a na chvíli se uklidnili. Jejich intervence se opakovala ještě asi 4-5x ať už s naším přičiněním, nebo když se přidali ke štěkání psů od sousedů, nebo je rozrušilo kolemjedoucí auto. Naštěstí na nás nikdo nevyběhl s flintou a my se tak zdárně dožili rána. Urychleně jsme vykonali omezenou hygienu a vydali se do důlního města Calico, jenž je skanzenem po původním městu z 19 století, kdy se tu těžil borax a další podobně divné vytěženiny. Zpracování bylo zajímavé, rozlehlost a množství informací přiměřené. Většina z baráčků nabízela něco k prodeji. Já jsem si zakoupil slušivý klobouk v amerických barvách, o kterém Helča prohlásila, že v něm vypadám jak pravej americkej idiot. Nicméně městečko pěkné a šťastná byla doba, ve které jsme přijeli, protože tu bylo minimum lidí a teplota ještě snesitelná.

calico

Další zastávkou byla přehrada Hoover Dam, vytvořená jako zásobárna vody pro Las Vegas ale i (prý) pro Los Angeles, které je odtud celkem už daleko. Pěkné vodní dílo bylo v pozdějších hodinách víkendových, cílem pravděpodobně celého Las Vegas a okolí. U brány místní činovníci pouštěli auta vždy v omezeném množství. Stavba je to zajímavá, jenže nevýhodou je, že v tomto období je na hrázi asi 46°C a to se stalo málem osudným Helče, která po chvilce chůze v tomto přírodním fénu málem zkolabovala.

Po řádném prohlédnutí a nafocení přehrady jsme vydali k Lake Mead, kde jsme se chtěli vykoupat a také přenocovat. Teplota i na večer byla tak extrémně vysoká, že každou chvíli, kdy jste na břehu, si říkáte: „Proč já z tý vody sakra vylejzal?“. Když padla tma, doufali jsme, že se snad trochu ochladí, nicméně neúprosný fén stále ovíval naše těla a spát se dalo jen těžko, i když jsme přebývali jen v tropicu stanu. Bohužel ve většině placených kempů státních nebo národních parků chybí sprchy, tvrdí se, že je to kvůli nedostatku vody. V tomto kempu byla však k dispozici hadice pro doplňování nádrží obytných vozů, a tak jsme se u ní pod rouškou tmy, pokoutně umyli. Pochopitelně k důkladné očistě je třeba být částečně na vostřáka, což v Česku není problém, ale v Américe pro nahotu na veřejnosti nemají moc pochopení. No ale byla tma a okolo nikdo moc nebyl, tak jsme to prostě neřešili. Teplota na tomto místě je tak vysoká, že celou noc se vaříte ve vlastní šťávě a když k ránu konečně na chvilku teplota klesne na přijatelnou úroveň a vy můžete plnohodnotně usnout, vzbudí vás o hodinu později svítání s nově začínajícím peklem. Takže rychle do auta s klimatizací. No pravda snažili jsme se jí moc nepoužívat, protože jí oba nemáme moc rádi (bolest hlavy, horší dýchání atp.), ale tady (a pak ještě párkrát) jsme jí prostě už zapnuli.

wupatki

Přes nově opravený úsek silnice Route 66 jsme se vydali vstříc Sunset Volcano a Wupatki pueblu. Okolí Sunset Volcano je poznamenáno výbuchem sopky (někdy okolo roku 1100), všude jsou černé balvany nebo černý prach. To však nevadí vegetaci v bujnému růstu. Wupatki Pueblo je obydlím pradávných pueblanů, kteří jej opustili ještě před příchodem Evropanů. Výbuch nedaleké sopky tyhle kluky vůbec nerozházel, naopak půda se prý po něm zúrodnila a civilizace zde vzkvétala. Pueblané taktéž přišli na to, že dobrým nápadem je využívat přilehlou prasklinu v zemi, u které byla soustředěna velká část obydlí. Na těchto skutečnostech je vidět, jak dvě věci, poměrně zavánějící apokalypsou, se mohou nakonec ukázat jako docela fajn vychytávky. Samotná puebla překvapí svou důmyslností a propracovaností. Nacházely se v nich společenské místnosti, hřiště, chladící systém a podobné vymoženosti. Navečer jsme se přesouvali, se zastávkou na kukačku do údolí řek Little Colorado a následně se odebrali ke Grand Canyonu. Celý den se pro nás nesl ve znamení velkých teplotních změn. Ráno jsme utírali pot tekoucí snad i z očí u Lake Mead, abychom se příjemně ochladili u Sunset Volcano a následně sjeli opět přes Wupatki Pueblo do pekla a na večer jsme vyjeli na horní okraj Grand Canyonu, kde ve výšce přes 2100m teplota v noci (podotýkám, že bylo léto a dole v nížině čtyřicítka není problém) klesá k 6°C. O tom ale až v příštím článku.

Dub 30

Cesta severním územím Austrálie (Northern territory)

Datum: 1.-7.4.2015
Článek pojednává a putování Michala s Helčou severním územím. V zásadě se výlet skládal ze dvou spojených výletů a to cesty z Dawinu do Alice Springs a na to navazující okruh Alice Springs – Kings Canyon – Uluru (Ayers Rock) – Kata Tjuta – Alice Springs.

Přílet a noc v Darwinu

Tento výlet přímo navazoval na předchozí putování po východním pobřeží Austrálie, který skončil v Brisbane. Odtud jsme se letadlem přesunuli do Darwinu. Přílet byl načasován na čas okolo půlnoci a do města jsme se dostali kolem jedné. Jelikož jsme ráno vyjížděli v 6h na výlet, nemělo příliš smyslu objednávat nocleh, nebo jsme si to alespoň mysleli. Variant přečkání noci bylo několik: letiště, pohovka na recepci v hostelu odkud výlet začínal, nebo non-stop bar ve městě. Díky naší dobrodružné povaze jsme si však vybrali přenocování v místním parku, což se později ukázalo jako varianta nesmírně zajímavá. Tropický Darwin svým podnebím připomíná prádelnu a výskyt živočichů v parku byl poměrně častý. Měli jsme možnost se setkat s žábou, jenž zrovna pojídala stále živou strašilku, nebo jsme pozorovali souboj dvou vačic doprovázený jejich hlasitým rykem. Sem tam mi o ucho zavadila jakási prolétající obří můra. Já jsem si ustlal na dece položené na zemi a Helča spala na parkové levičce pro omezení kontaktu s faunou.

Den první – cesta z Darwinu do Daly Waters

Řidička a průvodkyně Jodie nás přivítala na dvoudenním výletě, a to některé z nás lehce znervóznilo, neboť jsme počítali s pětidenním výletem. I přes to, že jsem tušil, že výlety navazují, jsem se zeptal, jak se situace má. Dostal jsem odpověď že jsem ve špatném autobuse, čemuž se mi nechtělo věřit po skutečnosti, že Jodie před okamžikem kontrolovala naše jména v seznamu. Jenže její trpělivost v tomto vtípku mě donutila k pochybám. Nakonec však přiznala, že je vše v pořádku a nezapomněla připomenout datum prvního apríla. V obou dnech na tomto výletě bylo nutné urazit značnou dávku kilometrů. První den to bylo 650km po silnici Stuart highway. I přes tuto skutečnost jsme se stihli zastavit na několika zajímavých místech. První byla vycházka k Edith Falls, kde začal pro mě černý čtvrtek, neboť jsem zanechal telefonu mobilního v kapse od kalhot krátkých, aby tento vypadl na zem skalnatou a rozbil se zezadu, ale hlavně aby se na displeji vytvořila prasklina po celé šířce, která způsobila, že celá plocha pod ní byla neaktivní na dotyky. Takže druhej rozflákanej mobil za měsíc. Následující zastávkou bylo Katherine, kde jsme si mohli nakoupit a setkat se s místními obyvateli. V severním teritoriu žije nejvíc Aboriginských obyvatel v Austrálii, tvoří tu téměř polovinu. Většina z nich již rezignovala na tradiční život a dala přednost životu v punku skládajícího se z posedávání v parku na trávě přes den a večerního zakoupení a konzumace krabicového vína, nebo jiného cenově dostupného alkoholu. Peníze často dostávají od státu za pronájem půdy národních parků. Byl to poněkud smutný pohled. Někteří z nich pracují a snaží se začlenit do společnosti, nebo ještě zbývají komunity žijící tradičním způsobem, ale je jich poměrně málo. V Katherine jsem pocítil podruhé sílu černého čtvrtka, když jsem si ukopl palec při chůzi do supermarketu, navíc pohybovat se přes den na slunci bylo celkem náročné. Rtuť teploměru se snažila dotknout rysky u čísla 40 a rozpálený asfalt ještě přitápěl zespodu. Vrátili jsme se zpět „do sedel“ a posléze dorazili k horkému pramenu Mataranka. Koupel ve vodě, jenž měla asi 35°C byla nebývale osvěžující (ano je to ironie). Voda zde byla horká a velmi průzračná a dno pokrývaly řasy. Poslední zastávkou před příjezdem do motelu bylo opuštěné letiště, sloužící v pradávných dobách pro mezipřistání letadel, kterým nestačilo palivo na cestě do Sydney. V pozdějších dobách, již nebylo potřeba, neb novější letadla zvládla cestu v kuse. Místo pro přenocování Daly Waters mělo příjemný nádech pouštního punku. Na záchodech, byly roztomilé zelené žabičky, před záchody, již méně roztomilé ropuchy, páteř výzdoby baru tvořily zavěšené dámské kalhotky a podprsenky na tyči uchycené ke stropu a exteriér objektu naproti hospodě zdobila rozpadlá helikoptéra s nápisem vyhlídkové lety, ukazatel na McDonald průjezdní okénko za 286km a další unikáty. Nicméně pokoje byly čisté a vybavené klimatizací a záchody se sprchami použitelné. Voda z kohoutku i když je pitná zde chutná jako kozí piss. Je to pravděpodobně způsobeno vysokou mineralizací. Při večeři jsem dovršil svůj černý čtvrtek vytlačením celého obsahu chilli omáčky do jídla poté, co se víčko se zužující trubičkou, pro nedostatečné zašroubování, oddělilo od těla lahve v důsledku tlaku působeného na lahev z bočních stran. Pro všechny obrovská prdel, pro mě pár minut uklízení, zprasený tričko, hamburger plovoucí v chilli omáčce a dobrá historka k vyprávění.

Den druhý – Devlis marbles a příjezd do Alice Springs

Přejezdový den začal velmi časně (vstávali jsme před pátou), vzhledem k naplánované délce o vzdálenosti 950km. Díky extrémní vzdálenosti nebylo mnoho času nazbyt a tak jsme museli být svižní. Ráno jsme pouze zastavili na parkovišti odkud byl hezký výhled na horizont při východu slunce. Další zastávkou byl Tennant Creek, kde proběhlo tankování, nákup potřebných potravin a surovin, procházka mezi Aborigeenci a občerstvení našich hladových a žíznivých chřtánů. Po vykonání všeho, jsme se vydali k patrně nejzajímavějšímu místu druhého dne: Devils marbles/Karlu Karlu (ďáblovy korálky/kuličky). Jsou to uprostřed pustiny se nacházející žulové balvany, které se na povrchu objevili v podobě odlámaných kusů vrstvy spodního žulového monolitu díky sopečné činnosti a pohybu země v průběhu milionů let. Eroze v průběhu milionů let způsobila jejich vytvarování do dnešní podoby balvanů (kuliček). Poté jsme doputovali do kempu s motelem, kde je muzeum UFO. Jsou zde různé exponáty týkající se návštěvníků z vesmíru a místní tvrdí, že je zde nejvyšší šance spatřit UFO. Celá tato kulišárna slouží jako nadace pro válečné veterány. Později jsme dorazili do osady, která vznikla kolem telegrafní stanice Barrow Creek. V okolí této osady se stala vražda, jenž byla námětem pro film Wolf Creek. Ten samozřejmě více než na věrnost faktům sází na akční pojetí, nicméně základ má ve skutečné události. Poslední, krátkou zastávkou byl Tropic of Capricorn (obratník kozoroha), kam dopadají kolmo paprsky slunce při zimním slunovratu a slouží i jako hranice tropického pásu.

Den třetí – Kings Canyon

Navazující třídenní výlet v rudém centru Austrálie začínal i končil v Alice Springs. Noc jsme strávili, jak se na baťůřkáře sluší, v hostelu na sdíleném pokoji pro 8 lidí. Po snídani jsme uložili kufr do úschovny v hostelu a nalodili se do autobusíku s barvou růžového prasátka. Uvnitř nás přivítal náš průvodce a řidič pro nadcházející 3 dny Jason. Tento člověk měl dar v podobě neustálého vymýšlení kokotin a různých vtípků. Jídlo na celou dobu výletu jsme si vezli v přívěsu v chladících krabicích. První zastávkou byla věhlasná velbloudí farma, kde se překvapivě chovali velbloudi, ale ještě více překvapivé bylo, že se tu chovala i jiná zvířata, která velbloudy evidentně nebyla. Klokani, pštrosi Emu a na řetězu ukotvený pes Dingo, jenž se nechal pohladit od Helči, ale když jsem se o totéž pokusil já, zaujal obranou pozici, takže jsem svůj zájem nakonec přehodnotil. Další zastávka byla méně povedeným vtipem našeho průvodce. Byla způsobena prasklou pneumatikou autobusu a následné výměně, která trvala přes pět hodin, neboť v růžovém prasátku nebylo dostatečného vybavení a tak jsme v prostředí čerpací stanice s pštrosi Emu v ohradě a hejny much měli tu čest čekati na druhý autobus, do něhož jsme si navzdory očekávání nepřesedli, ale čekali dál přihlížejíc na další neúspěšné pokusy o povolení matek kola. Po šňůře neúspěchů došlo k migraci do druhého autobusu a plánoval se odjezd s tím, že řidič náhradního autobusu počká na servisáka jedoucího z Alice Springs s naším původním autobusem (růžové prasátko). Jenže servisák dorazil zrovna ve chvíli, kdy jsme se již chystali odjet a tak jsme si počkali, ještě na pár pokusů o povolení matek kola, z čehož poslední byl úspěšný. Pro tento lehký zásah do programu dne jsme dorazili do kempu pozdě a vydali se jen na malou procházku do Kings Canyon (Královský kaňon) s tím, že druhý den budeme vstávat až nehorázně brzo (před 5:00) a půjdeme na obchůzku nad Královským kaňonem. Před spaním jsme rozdělení do skupin na práci uvařili večeři čítající klokaní steaky s oblohou. Byla to nebývalá žranice. Hotelová lůžka zde představoval takzvaný swag, pytel do něhož se vloží spacák a do toho se vloží člověk. Chrání to před zimou, větrem, pískem a prý i před deštěm. Jenže xicht (gezicht) je kryt jakousi plentičkou, která nepůsobí příliš spolehlivým dojmem. Nicméně v tomhle kraji prší minimálně a tak se to moc neřeší. My jsme ovšem to štěstí měli a pár kapiček na nás spadlo, ale žádné drama.

Den čtvrtý – Kings Canyon a Uluru

Ještě za tmy jsme se nasnídali a vyrazili vstříc Královskému kaňonu. Zespodu bylo vidět skupinky turistů stoupající po cestičce vzhůru a svítící si na cestu různýma světlo-vyráběčema. Atosféru místa nejlépe vystihnou fotky. Průvodce Jason nám ukázal i koaly, o nichž tvrdil, že tu v poušti žijí (viz foto). Také nás upozorňoval na křehkost pískovce, kterou demonstroval snadným rozlomením malého úlomku proto, abychom nechodili na kraj útesu. Přesto se někteří účastníci vyznávající punk více než bezpečnost nechali fotit sedíc s nohama dolů z útesu. Uprostřed kaňonu je i soustava nevysychajících jezírek, co se občas doplní dešťovou vodou a vytvoří potok, nebo i řeku. Řeka je schopna v útrobách kaňonu uvěznit návštěvníky, a ty pak musí vyprošťovat vrtulník. U jezírek se daly spatřit malé, pravděpodobně galvanicky pokovené (to pro jejich vzhled) žabičky. Naše skupina se tedy cestou čítající přes 6km dostala přes celý Kings Canyon nazpátek k parkovišti. Pak už následoval návrat do kempu, zabalit, a hurá na Uluru (Ayers rock). Cesta byla tradičně dlouhá, rovná a dovedla nás do kempu, kde jsme si uvařili a snědli oběd. V jejím průběhu jsme zahlédli divoké koně – Brumbies (Podle nich se jmenuje ragby klub z Canberry co hraje Super 15). K Uluru jsme dorazili lehce po poledni. Nejdříve jsme měli možnost zhotovit několik fotek hory z dálky a pak jsme autobusem za zajímavého vyprávění objížděli monolit dokola k parkovišti. Následně jsme se vydali na procházku kolem. Mohli jsme si zvolit kratší, nebo delší procházku okolo, nebo dokonce výstup na tuto známou skálu. Po zvážení všech aspektů jsme se rozhodli (skupina o Michalovi a Helče) pro delší cestu kolem hory. Výstup na Uluru si zaprvé nepřejí původní obyvatelé a za druhé pokud člověk vyšplhá na horu, tak vidí rozlehlou okolní krajinu, nikoliv však horu samotnou v její kráse. Při procházce okolo hory je možnost přečíst různé informační cedule ohledně skály. Jsou zde jeskyně, nástěnné malby, skalní útvary jako ženský (menší) a mužský (větší) mozek na skále, pusa Micka Jaggera, útvar připomínající mořskou mušli a další. Na parkoviště jsme dorazili po přesunu zběsilým tempem v daném časovém limitu a na západ slunce jsme se přemístili na parkoviště, odkud se západy slunce na Uluru nejčastěji pozorují. To mimo jiné dokládal i fakt, že okolo nás bylo něco kolem tří set lidí včetně obchodníků s aborigeenským uměním. Náležitě jsme si vychutnali krásný pohled na Ayers rock osvětlený paprsky zapadajícího slunce nad sklenkou šumivého vína a přesunuli se následně do kempu, kde jsme pojedli hamburgery z velbloudího masa a ulehli ke spánku. Měli jsme možnost si po cestě zakoupit alkohol, ale mělo to háček, jenž představovala cena, která byla mnohdy až dvojnásobná v porovnání třeba s Melbourne. Pro představu za pivo 0,375l v lahvi je třeba s pláčem obětovat 6, nebo 7 dolarů (v Melbourne stojí piva okolo 3$, 1AUD = 20CZK). Inu vzdálenost od civilizace dělá své.

Den pátý – Kata Tjuta a návrat do Alice Springs

Den začal přesunem na pozorovací stanoviště, odkud je krásný výhled při východu slunce na Uluru. Nicméně, když naše očekávání-plná výprava čekala na východ slunce, jako prastarý prašivý čokl na prasečí rypáček, dočkala se jen zklamání a pár více, či méně povedených vtípků z publika v průběhu čekání. Díky mrakům slunce nebylo vidět, když vyšlo nad obzor a bylo vidět až když vyšlo nad mraky a pravděpodobně hlavní svit paprsků dopadl dříve na naše pozorovací stanoviště než na Uluru. Hezky ale osvětlil Kata Tjuta, což byl náš další cíl. Kata Tjuta je shluk zajímavých kamenných útvarů různého složení vyčnívající nad okolní povrch. Je opět pro původní obyvatele posvátný. Pořádají tu zkoušky mladých chlapců, ze kterých se stávají muži. Dají se zde dělat různé procházky a výšlapy, při nichž má člověk možnost obdivovat skalní tvary a okolní krajinu. Opět byla možnost zvolit kratší, nebo delší trasu. Já s Helčou jsme pochopitelně ducha dobrodružného a proto jsme šli delší. Cestou a na místě setkání s krátko-chodci jsme nechali párkrát dopadat světlo na čipové snímače našich digitálních fotoaparátů a vydali se zpět k autobusu. Na zpáteční cestě náš bystrozraký průvodce uzřel na cestě ještěra s názvem Thorny Devil (trnitý ďábel). Tento tvoreček působí impozantním dojmem a ač vypadá nebezpečně, je neškodný, není jedovatý a živý se pouze nešťastnými mravenci, kteří svou pouť neprozíravě naplánují, před jeho chřtán. Večer jsme pak zašli do místní restaurace, kde jsme měli možnost zakoupit žranicové menu s pečeným masem a ochutnat místní piva a vína. Kvalita piv je vskutku rozdílná. Od poměrně chutných moků až po tekutiny připomínající velbloudí moč. Při opouštění lokálu jsme dostali od průvodce doporučení vzít si taxi a to pro poměrně vysokou kriminalitu zejména v nočních hodinách. Nicméně pro šetřivé založení naší dvoučlenné výpravy jsme se rozhodli jít po svých. Měli jsme pravděpodobně štěstí na výběr trasy a vlastně jsme ani nepotkali obávané divochy pod vlivem omamných látek. Tím byl náš výlet po severním teritoriu s průvodcem u konce.

Den šestý a sedmý – Alice Springs a odlet

Alice Springs je město uprostřed Austrálie o zhruba 30tis obyvatelích. Je to největší město na trase mezi Adelaide a Darwinem. Toto město s původním jménem Stuart vyrostlo okolo telegrafní stanice (jako další města na trase), která sloužila jako opakovač pro telegrafní linku z Adelaide až do Londýna. Naše účinkování ve městě jsme začali v Reptile centre, což je park, kde chovají značné množství zvířat. Nečekaně převážně plazů. V první místnosti zaujal poměrně velký plaz, který se spokojeně povaloval na dlažbě a nechal se od dychtivých návštěvníků hladit. Samozřejmě park nabízel množství hadů, ještěrek, žab a dalších v teráriích i ve venkovních výbězích, kde byl i krokodýl. Každé asi 3 hodiny byl na programu výklad o plazech, kde na závěr si mohli návštěvníci pochovat ještěrky, nebo nechat se ovinout hadem. Vše je v galerii G+. Během přednášky jsme se například dozvěděli, že i přes vysoký výskyt jedovatých hadů v Austrálii, je jen nízká úmrtnost po uštknutí (asi 2 smrti ze 300 uštknutí ročně) a to například proto, že had se může rozhodnout, zda jed při kousnutí použije, či ne a nebo proto, že australští jedovatí hadi, včetně taipana, pakobry východní, dalších pakober a smrtonoše mají velmi malé zuby (na rozdíl od například asijských hadů) a k odvrácení tragédie tak postačí pevné boty, nebo dlouhé kalhoty a v neposlední řadě také spolehlivá detekce jedů a dobrá dostupnost protijedů v Austrálii. Nelze nezmínit že Angličtina pro svou jednoduchost (někdo by řekl pitomost) nazývá hady velmi prostě. Pakobra východní je tedy Eastern brown snake, pakobra západní je Western brown snake a pakobra proužkovaná je Tiger snake. Take it easy. Po opuštění parku jsme zamířili k vyhlídce s památníkem na vojáky padlé ve válkách 20. a 21. století a posléze k telegrafní stanici. Při vcházení dovnitř jsme bezostyšně nevědomky prošli brankou vedle stavení, která byla později zavřená a až při východu jsme uzřeli, že se za vstup vlastně platí. V průběhu procházení výstavy jsem pojal jakési podezření, že výstava je placená, zejména při pohledu na pečlivost a kvalitu zpracování, avšak tato teze se potvrdila až v onom stavení, kde byly vypsány ceny vstupného. Výstava byla o historii stanice, o jejím vzniku, o tom, jak se po zrušení stala domovem pro děti míšenců Aborigeenců a bělochů, jejich příbězích a dalších zajímavostech. Následující den jsme se měli již jen letecky přesunout zpět do Melbourne, nicméně i zde jsme se nevyhnuli zajímavým událostem. Ráno jsme měli být vyzvednuti autobusem mířícím na letiště. Řidič neměl naše jména v seznamu (a stejně tak ještě dalšího týpka) a tak nás prohlásil za 3 lidi, kteří měli u tohoto místa nastupovat. Zaplatili jsme za odvoz, jenže po chvilce přijel další autobus, který naše jména v seznamu měl. Protože jsme nechtěli situaci komplikovat, zůstali jsme v tomto autobusu, který měl stejně jako ten druhý jet na letiště. Následně řidič zavítal do ulice, kam se jeho poměrně velký autobus téměř nevešel, párkrát obkroužil jakýsi barák, zatroubil a když nikdo nevyšel, něco zamumlal a pokračoval dál. Přijel k budově ve městě, zaparkoval autobus a zmizel asi na 10 minut uvnitř kanceláře. Následně vyšel ven s dalším chlápkem a sdělil nám, že jsme měli být asi v druhém autobuse a ten jeho kolega, nás hodí na letiště v osobním autě. Náš nový řidič nám vyprávěl o historii turismu na Uluru. Jeho příbuzný vybudoval zázemí a cestu z Alice Springs do Uluru a podnikal zde. Ale po návratu nádrodního parku Uluru-KataTjuta původním obyvatelům se s nimi nedohodl na spolupráci a proto několik dní před předáním nechal vše co šlo zbourat. Alespoň tohle jsem pochytil z jeho tichého vyprávění a uchoval v paměti. Toť konec cestování po Austrálii. Dá se říci, bylo to krásné, bylo toho dost, ale klidně by toho mohlo být ještě víc, jenže by to stálo další raketu. Výlet pro 2 osoby East coast + Northern territory vyšel přes 7 tisíc dolarů a to jsme tam celkem šetřili. Padly na to vlastně všechny naše dukáty co jsme při úsporném přežívání v Melbourne uskrblili, nicméně si nedokážu představit lépe utracené peníze. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Starší příspěvky «