Cestování po západě USA – 2.část

Drahý čtenáři, článek, jenž máš právě to štěstí číst, přímo navazuje na předchozí Cestování po západě USA – 1.část a proto, pokud jsi ho nečetl, tak můžeš být ochuzen o jisté souvislost, ale v neposlední řadě také o skvělý čtenářský zážitek. Předchozí článek končí večerním příjezdem na jižní okraj Grand Canyonu a následující věty se pokusí na tento okamžik navázat.
Při nocích v místech u jižního okraje Grand Canyonu jsem poprvé ve svém spacáku proti komárům pocítil, co je to americká zima a to obzvláště druhou noc, kterou jsme strávili mimo kemp „na pankáče“, ale snad na místě, kde se stanovat může zdarma. Před ulehnutím nás překvapil kouř linoucí se od nedalekého požáru. Když jsme se na to později ptali rangerů, řekli, že je to tu celkem běžné, že tam s tím nějak bojují, takže je to v klidu. Zmiňovat, že Grand Canyon je krása s nádherou a popisovat detaily vrstev, členitost a pompéznost výhledu je asi zbytečné. Je lepší doporučit, aby jste tam jeli sami, nebo se alespoň koukli na fotky.
Grand Canyon
Samozřejmě, zážitek je to kruto-přísný, ale to ani nikoho asi nepřekvapí, že se nám to líbilo. Centrem pro turisty v Grand Canyonu je Grand Canyon village, kde je dostatek informačních center, záchodů, obchodů, stezek a jezdí tu i autobusy, pro zlenivělé cestovatele. Překvapili nás volně se pohybující krávy na chůdách (losi) o kterých ale správa parků dobře ví, kde se pohybují a proto je tu snížená rychlost, abyste je nesrazili z chůd autem. Projít si trasy v okolí Grand Canyon village, tedy tam kde jezdí autobusy nám zabralo 2 dny, což bylo v souladu s plánem. Zážitky jsou to nezapomenutelné. Před odjezdem z Grand Canyonu jsme zakoupili chladící box za 40$ v jednom z obchodů, poté co jsem ho viděl v předchozím obchodu za 60$. Při jedné z následujících návštěv supermarketu mimo turistickou oblast byla cena samozřejmě 20$, takže jsem si mohl udělat čárku za další výborné rozhodnutí. Večer jsme před spaním ještě obdivovali krásy Horseshoe bend, pár kilometrů od Grand Canyonu. Nádherně zbarvený meandr řeky Colorado okolo skály.
horseshoe bend
Další den jsme hned po ránu zavítali k Navajo National monument, kde jsme díky naší všudypřítomné smůle asi o 8 minut nestihli prohlídku s průvodcem do indiánské vesnice. Takže jsme si jen z dálky prohlédli jinou (opuštěnou) indiánskou vesnici v obřím výklenku skály a prošli si kolem se proplétající naučné stezky. Poté jsme pokračovali do Monument Valley, které je proslulé kvůli natáčení westernových filmů o švarných pistolnících hájící dobro proti hanebné sebrance hrdlořezů na divokém západě. Prostorem tohoto národního parku se dá (po zaplacení vstupného) projíždět autem (v USA docela běžné), takže je možné prohlédnout skalní útvary z mnoha směrů, dá se i chodit pěšky, nebo zaplatit prohlídku na koni.
Monument Valley
Následně jsme se vydali k Mexican hat, balancující kámen připomínající mexický klobouk se stejnojmennou vesnicí opodál a následně k našemu nocovišti, parku Goosenecks (husí krky), jenž získal svůj název podle tvaru propletených meandrů při pohledu shora. Místo přístupné pro auta a lidi je stejně jako v případě Grand Canyonu na horním okraji, hloubka je však zde nesrovnatelně menší. Jedná se také o státní park, což je v Americe rozdíl oproti národnímu parku (národní – celé USA, státní – patřící pod stát jako Arizona, California atd.), kam se dá koupit tzv. Annual pass, který pak platí všude. Tím se dost ušetří. Do státních parků se musí platit pokaždé na místě. Zvláštní je, že v boudě pro výběr vstupného o rozměrech asi 3×2 metry, vzdálené 5km od nejbližší civilizace se stejně nějakým zázrakem podařilo nainstalovat klimatizaci. Kromě boudy s královskou výběrčí rangerkou ale nepoznáte, že jde o státní park a ne o běžnou pustinu se zajímavými meandry řeky. Žádné ploty tu nejsou, takže by se klidně dalo přijet před vchod a dojít si tam pěšky zadara. To ale žádný turista ani venkovský Američan neudělá a pouliční punkoví zewlové z města sem nepojedou a ani by se sem v jejich typickém dopravním prostředku, nákupním košíku, nedostali. V době našeho příjezdu si společně s námi vychutnávalo několik skupinek lidí patřící k zaparkovaným vozům. V jednu chvíli to, ale už vypadalo, že všichni včetně rangerky z boudy odjedou a my zde zůstaneme sami přes noc, a to vyvolalo, pro mne z nepochopitelných důvodů, u poloviny naší skupiny strach kvůli bezpečnosti a u druhé poloviny euforii (pravděpodobně kvůli fobii z davů, která tím byla v záporných číslech). Navečer jsme si vychutnali klasickou baťůžkářskou večeři o několika chodech čítající nezničitelné tortily s konzervovaným tuňákem a kečupem, doplněných párky pochybné kvality a složení, servírovaných na pečivu vyráběného z toho nejkvalitnějšího poly-uretanu a jako dezert banány pražené na slunci přes zadní okénko auta. Nutno podotknout, že většina večeří měla podobný charakter až na výjimky, kdy jsme byli ve městě a pohodovali ve fast-foodu. Při tomto gastronomickém zážitku jsme měli možnost pozorovat zvláštního tvora, kterému říkají kangaroo rat (klokaní krysa). Osobně bych řekl, že připomíná spíše činčilu hopsající jako klokan, nicméně roztomilé, ne příliš plaché zvířátko. Ohledně fauny celkově, kterou jsme mohli při cestování východem USA vidět, je třeba zmínit značné množství nejrůznějších ještěrek, v místech s průměrnými srážkami vyššími, než 1mm za tisíc let bylo dost veverek a chipmunků, dravých ptáků, občas se objevili ovce tlustorohé, jeleni (nebo možná daňci, tam tomu všemu říkají deer), na některých místech kolibříci, se štěstím jsme mohli spatřit nějakého toho hada a jednou jsme mohli sledovat i stádo bizonů za plotem u silnice.
Druhý den ráno po snídani obdobné kvality jako večeře (polyuretanový chléb s marmeládou z tuby a pokud Aláh dá tak i čokoládové mléko, nebo ledová káva) a vyrazili jsme do městečka Bluff ukrývající v sobě skanzen Bluff Fort, popisující strasti původních mormonských osadníků při osídlování západu. Dozvíte se, že v těchto dobách tito osadníci nemohli z pochopitelných důvodů využít dálnic pro svou přepravu. Se zapojením spotřebičů do rozvodné sítě byl taktéž problém a dokonce i indiánští obyvatelé nebyli nakloněni přítomností osadníků, kteří jím tímto zabrali půdu. Lidé v muzeu byli maximálně příjemní a zdarma (za dobrovolné vstupné) nabízeli spoustu atrakcí jako možnost zapůjčit si dobové oblečení a nechat se v něm vyfotit. Po důkladné obhlídce Bluff Fort, jsme se zastávkou na vykoupání v Recapture reservoir, pokračovali k Newspaper rock. Newspaper rock je skála s petroglyfy původních obyvatel, (poměrně) nově oplocená kvůli vandalům. Cesta k ní vede přes krásný přejezd hory, při němž zažijete teplotní šok (37°C-15°C-37°C), protože vyjedete do výšky přes 2.5km, přes cestu vám budou skákat místní deerové (jeleno-daněk, či možná i srnec) a pokocháte se krásným výhledem na okolí (všechno je v albu Google photos https://goo.gl/photos/bqRkUQT28K3dBjTx8, tedy kromě toho teplotního šoku, to se tam nedalo nějak dobře vložit).
deer
Nu a navečer ještě rychlo-návštěva parku Canyolands, tedy jeho jižní části Needles a šupky dupky do hajan v severní části „Island in the sky“ s romantickým stavěním stanu při svitu čelovky. Při stavění stanu jsme ještě prožili kuriozitu s autem. Když klíče od auta zůstaly uvnitř, my dva venku, auto dostalo výborný nápad, zamknout všechny zámky. Naštěstí zadní dveře zůstaly otevřené, jinak jsme měli zaděláno na příjemný večer plný zběsilého volání do všech možných análů. Další den jsme strávili v severní (víc navštěvované) části parku Canyolands – „Island of the sky“, kde jsme chtěli být jen půl dne, ale zůstali jsme tam v podstatě celý den. Tento park je opět poněkud výše, než okolí a teplota je tam příjemná, to si uvědomíte, když sjedete zpět dolů a to v našem případě do údolí řeky Colorado. Chtěli jsme původně nocovat v parku Arches (oblouky), ale rangeři nás varovali, že je všude plno, a tak jsme se vydali silnicí kolem Colorada do míst, kde bylo za sebou asi 7 kempů. Jenomže víkend, léto a náš pozdní příjezd způsobili, že už byly všechny beznadějně plný. A proto přišel čas na změnu strategie. Do popředí se dostala „přifářka“, která se dělát tak, že poprosíte někoho, kdo se nachází na daném místě (site), jestli s ním nemůžete místo sdílet. V drtivé většině případů to vyjde. V kempech národních a státních parků mají vždy omezený počet míst, které bere ten, co dřív přijde, rezervuje, nebo tak. Jenomže místo je určené pro 1-3 stany, takže můžete s klidem přijet až navečer a s někým se vždycky domluvíte a přifařit. Navíc poznáte pár nových domorodců a ještě ušetříte dukáty. U Colorada bylo ale navečer ještě nesmyslně horko a jak to u vody bývá, také plno hmyzu. Přístup do vody byl opodál a řeka lehce zakalená. Nebyl to ale hnus jako sinice, nebo řasy, asi to byl nejspíš rozvířený jíl. Když se odvážíte do vody vstoupit, překvapí vás silný proud a teplota vody. Chvilku jsem se ve vodě chladil a když jsem vylezl, tak jsem se nemohl asi 10 minut zahřát, prostě mi byl kosa, i přes to že venku bylo stále ještě přes 30°C(!). Nakonec se mi to povedlo a začal jsem se opět vařit. Těžko uvěřit, ale stalo se. Týpek co nás přijal u sebe byl asi 40ti-letý pankáč co cestoval sám v dodávce, kde si každý večer odhrnul nashromážděný bordel pro místo ke spaní. Říkal nám, že firmu kde pracoval zavřeli, ale dostal odstupné, tak koupil polo-rozpadlý povoz a jal se cestovat po USA do chvíle než mu nedojdou prachy. Ráno jsme zamířili do parku Arches. U návštěvnického centra upozorňovali, že nahoře v parku je pouze jeden kohoutek s pitnou vodou a že je dobrým nápadem doplnit vodu zde. Při plnění vody do lahví nás kdosi oslovil češtinou, s tím, jestli bychom ho nesvezli nahoru do parku. Byl to klučina odněkud z Moravy, který po střední škole, tedy asi v 19ti letech, vyrazil sám do USA jen s baťůžkem. Do baťůžku se mu místo stanu vešla jen plachta a spacák. Vařil si těstoviny na campingovém vařiči a přesouval se výhradně stopem. To vše na dobu téměř 2 měsíců. Jeho jméno jsem bohužel zapomněl, nicméně po jeho vyprávění jsem si uvědomil, že náš způsob cestování má do jeho stylu hard-core punku dost daleko.
cestovatel
Arches znamená oblouky, jejichž krásu je možné obdivovat na fotkách v galerii. Prošli jsme zde pár tras a na jedné z nich jsme potkali našeho českého přítele. Poté jsme popojeli dál do Goblins Valley, které dostalo svůj název kvůli výskytu podivně tvarovaných kamenů připomínající postavy goblinů. Je možné se mezi nimi procházet, vyblbnout se děláním různých tyčovin. Následně jsme nabrali směr Capitol reef, kde se projíždí stepí po silnici se sníženou rychlostí s všudypřítomným upozorněním na zvýšený výskyt zvířat. My jsme ale samozřejmě neviděli jediné. Následně silnice vede mezi skalami, přičemž tento zážitek působí dramatickým dojmem závěrečných scén z westernových (nebo tak něco) filmů a vy si můžete připadat jako Old Sheterhand a Vinetou. Po pár kilometrech silnice končí a dále je možné pokračovat jenom pěšky korytem vyschlé řeky. Stezka měla vést asi kilometr korytem a pak stoupat kamsi k jezírku, jenže my jsme se zahloubali do nepochybně zajímavé diskuse a odbočku jsme přešli. Zjistili jsme to asi po dalším kilometru a půl. Když jsme se vrátili zpět k odbočce a vystoupali k jezírku, zmocnilo se nás lehké zklamání. Několik louži s velkým množstvím pulců a výhled do zhruba třetiny výšky protilehlých skal. No, ne vždy je posvícení.
capitol reef
Následovala cesta do Bryce Canyonu se zastávkou na koupání na tajňačku u Otter Creek reservoir. U nádrže byl placený kemp a měli jak jinak než plno, takže jsme se převlékli u auta, smočili svá špinavá těla v průzračně čisté vodě nádrže, u auta se zase oblékli a pokračovali dále. Přespali jsme v kempu, kde se platí do obálky za místo, kde spíte. To je v parcích patřící státu, nebo federaci (USA) celkem běžné, někdy to ráno kontroluje ranger, někdy taky ne. Pochopitelně jsme si kladli otázku, jestli by něco podobného mohlo fungovat u nás. No, těžko říci, ale tady asi není primárním cílem vydělat co nejvíc peněz, ale vybrat nějakou zlatku na provoz parků a zbytek zalepí vrchnost. Následující park Bryce canyon je takový černý kůň mezi navštívenými parky. Přesto, že není příliš známý a ani moc velký, je v něm možné spatřit mimořádně členité údolí hrající překrásnými barvami.
Bryce Canyon
Stejný den jsme ještě stihli dojet do parku Zion, kde jsme měli možnost zakusit, co to znamená přelidněný (stejně však krásný) park. Hlavně tedy nejpopulárnější cesta podél řeky od poslední stanice autobusu byla něco jako pouť do Mekky ve vydařeném ročníku. Člověk si to tedy moc neužije, ale alespoň může pozorovat obtloustlé veverky vyžrané neustálým požíráním jídla od lidí. Stalo se mi, že jsem si sedíc odložil banán do klína a drzá tlusto-veverka se opřela o moje stehno a začala si banán loupat. Nejdelší tůru v Zionu jsem zvolil ne úplně nejrozuměji, vyrazili jsme totiž odpoledne do příkrého svahu, kam přímo pražilo slunce a teplota tak byla vhodná pro pražení pop-cornu. Pravděpodobně ne náhodou jsme při cestě, jenž trvala asi 2 hodiny potkali asi 4 lidi a všichni šli dolů. Helča mě za tento nápad zrovna moc nechválila, sice výhled byl impozantní, ale asi se na tuhle cestu dalo jít ráno, nebo jít na výlet s podobně impozantním výhledem na protilehý svah odpoledne. Došli jsme do bodu, kde se cesta zanořovala do skal a teplota už byla snesitelná, jenže po chvíli cesty bez výhledu do údolí jsme usoudili, že na vrchol je to ještě dost daleko a jelikož nemáme času nazbyt, bude lepší se vrátit nazpět. Dole v údolí jsme pak ještě absolvovali koupání v říčce naostro a za světla, jelikož jsme si plavky nechali hezky uloženy v autě. Při procházkách parkem si nešlo nevšimnout ultra-starých autobusů pamatujících jistě ještě George Washingtona, které jezdili nestoudně pomalu.
Zion
V Zionu jsme nocovali a jako zkušení přifařovači, jsme se opět domluvili na sdílení místa. V opačném případě bychom museli jet asi tak sto tisíc kilometrů z parku, jak nám to doporučil ranger (nebo možná rangerka). Všechno beznadějně plné, rezervované několik dní dopředu. S nově objevenou taktikou ale s nocováním nebyl problém. Málokde jsme se setkali s kempovým místem s více než jedním stanem. Ráno nám dělal společnost naprosto apatický jelen, co ztratil veškeré zábrany a byl schopen se pohybovat 2 metry od člověka. Po snídani jsme absolvovali výlet k místním vodopádům, kde bylo množství lidí dostatečné na založení vylastního náboženství, ale i přes to bylo na co koukat a dokonce jsme měli možnost spatřit dole pod cestou hada. Na fotkách bohužel nebyl moc zřetelně vidět, proto ve výběrové galerii chybí. Po prohlédnutí hlavní části parku, jsme se rozhodli jet do jeho vzdálenější části, kde bylo na mapě vyznačené jezero. K jeho navštívení bylo třeba zdolat asi 30km autem v serpentinách. Ale nakonec se ukázala tato intuitivní volba jako velice šťastná. Jezero Kolob reservoir bylo čisté, osvěžující a pro koupání dobře přístupné. Použil jsem zde poprvé svoje brýle na plavání, s jejíchž pomocí jsem mohl vidět raky, pohybující se po dně. Podvodní kameru jsem bohužel neměl a rak nevypadal úplně nadšeně, když jsem se ho snažil chytit, abych si s ním udělal selfíčko nad vodou. Proto fotky s rakem v galerii chybí. Další menší zastávkou bylo Valley of fire (údolí ohně), kde projíždíte údolím netypicky zbarvených skal. Převládá červená barva (proto údolí ohně), ale jsou zde i přechody do dalších barev, takže to vypadá, jako by to někdo odlil z betonu na dvě fáze a při druhé mu došla barvící přísada.
Valley of fire
Na večer jsme měli naplánováno dorazit do hotelu v Las Vegas a projít se po městě. Las Vegas je město kýče, světýlek, šlapek a bezďáků, tedy alespoň Las Vegas Boulevard, hlavní třída kde je většina nejznámějších kasín, obchoďáků. Pohybovat se tu dá jen složitě a pomalu, protože je třeba překonat kolmou ulici buďto na přechodu pro chodce se semaforem, nebo nadchodem ke kterému se musíte dostat po schodech. Právě na přechodech je nejvyšší koncentrace nejrůznějších bezdomovců a žebráků společně s „promotéry“ šlapek, kteří vám vždy vrazí do ruky štos kartiček s polonahými pracovnicemi s uvedenou cenou za vykonanou práci. Cenové rozpětí je více než široké, pamatuji si, že nejnižší nalezená kartička měla na sobě 35$ (happy hours) a nejdražší 150$. Z těchto kartiček by se dalo například vytvořit sběratelské album, podobné tomu, jenž jsem měl v dětství pro lepení nálepek s hokejisty. Budovy kasin, které tvoří jeden komplex s hotely a nákupními centry jsou inspirovány známými světovými stavbami, nebo místy jako je třeba Eiffelova věž nebo Benátky. Samozřejmě tu jde hlavně o komerci a nikoli umění. Překvapivě je v Las Vegas levné ubytování, slušně vybavený hotel nás stál méně, než motel v malém městečku kdesi v pustině. Toť vše pro tentokrát, pokračování bude v následujícím článku. Ještě zbývá třetina.

Cestování po západě USA – 1.část

Od doby, kdy jsme s Helčou byli ve Státech, uběhlo už celkem dost času. Dostávám se k tomu až teď asi hlavně proto, že jsem líný vepř, nicméně doufám, že nejdůležitější okamžiky mám stále v palici a alespoň takhle s odstupem nebudu zatěžovat s přílišnými detaily.
Přibližná mapa cesty je tady:
https://www.google.cz/maps/@36.5363967,-117.4067801,6z/data=!4m2!6m1!1s1vfTjpRc7F2rDAb18wrpfSiyplKc?hl=csDoufám, že to půjde otevřít.

Nuže, plán byl od prvopočátku jasný a víceméně jsme se ho drželi po celou dobu. K tomu nám nedopomáhal bůh, ale zapůjčená a dobře psaná kniha od Ladislava Hanouska a doporučení cestovatelů, kteří navštívili tuto oblast před námi.
Čas pro koupi výhodných letenek jsme jako již tradičně prozevlovali a kupovali je v okamžiku, kdy už všechny akce byly pryč. Termín mezi červencem a srpnem je samozřejmě nejžádanější a výhodné letenky jsou hned fuč. Navíc jsme letěli z Vídně, protože letenka z Prahy vyšla o třetinu více. Další perfektní rozhodnutí jsme udělali při objednávání letenek, kdy jsme si mylně mysleli, že nemáme v ceně letenky zavazadlo dolů a přiobjednali si další asi za litr, naštěstí jen na cestu zpět. Na cestu tam to nešlo, protože do Curychu se letělo Austrian airlines, zbytek byl Swiss a to nám ušetřilo další litr. Samozřejmě dobu, kdy by nám poplatek za zavazadlo vrátili jsme propásli asi o dva dny a tak jsme se museli smířit s tím, že jsme peníze házeli do záchodu. No nebyly to poslední. Před cestou jsme dokoupili potřebné vybavení, jako stan, skladný spacák a další, zaplatili pojištění a zarezervovali auto.

Let na západ USA je dlouhý a nepřidá tomu ani čekačka 6 hodin v Curychu, v letadle Swiss vás ale alespoň celkem dobře a často krmí. Nevýhodou na těchto dlouhých letech však může představovat nevycválaný rozmazlený harant, jehož rodiče zvolili alternativní výchovu bez fyzického násilí a zvyšování hlasu, při dlouho trvajícím řevu pak volí strategii totální apatie, čili pro všechny v dosahu čirá radost. Platí to hlavně pro cestu nazpět i když směrem tam jsme taky nějakého uřvaného smrada vyfásli. V Curychu jsme původně chtěli zajet do města, ale času nebylo příliš a také jsme zjistili, že jedna cesta do centra stojí jako měsíční kupón v Praze, tak jsme zůstali v blízkém malebném prostředí silničních propletenců okolo letiště.

Přílet do Los Angeles byl na čas, průchod branami kde byli příjemní úředníci, jako jsme měli my, ale i přísně se tvářící týpci, co by zapadli jako bachaři do filmu Skála, byl neočekávaně bez problémů, zato vyzvednutí kufrů už nikoli. Dozvěděli jsme se, že kufry se ztratili kdesi cestou, máme tedy zanechat údaje a zítra nám je dovezou na hotel. Paráda po 23h cesty a zvláště pokud se chystáte cestovat pustinou a každý den být jinde. Těsně před tím, než jsme chtěli odejít nám, někdo naštěstí sdělil, že je tu šance, že naše kufry by mohly být v letadle přistávajícím za hodinu a že by se možná vyplatilo ještě počkat, což jsme udělali a světe div se, kufry tam byly.

No tak hurá pro auto, jestli něco v USA funguje bez problémů, tak je to půjčování aut. Přišli jsme tam s předvyplněným vším co se dalo a poslali nás rovnou k autu, které jsme si mohli vybrat asi z 7 modelů (a to byl večer). Při výjezdu branou si akorát ofotili řidičák, občanku a popřáli šťastnou cestu. Navíc cena byla srovnatelná s cenou, za kterou by se auto půjčovalo v ČR.

Poté asi tři čtvrtě hodině, kdy 40 minut z toho se odmítala fixnout navigace, jsme dorazili do ubytovacího zařízení. Ve finále pokoj ok, ale horší bylo prostředí okolo. Již průjezd čtvrtí Inglewood byl zajímavý. Na ulici se zde večer pohybuje spousta lidí tmavé pleti lehce připomínající ploužící se postavy z počítačové hry Fallout. Na recepci hotelu byl chlápek, jehož první věta byla, ať ho teď deset minut necháme, že nemá čas na nic. Šel jsem tedy přeparkovat auto do podzemní garáže a Helča zůstala s kufry na recepci. Když jsem se vrátil vypadala jako po řádění rektální sondy a po chvilce mi sdělila, že tu prošel týpek s kvérem v ruce a zdravil jí s mrknutím v oku „Hi“. Konečně jsme tedy dorazili na pokoj a po chvíli zkoumání zařízení jako jsou vypínače lampiček, pákové baterie, které také fungují trochu jinak, jsme mohli spočinout v plnohodnotné posteli. V noci byly slyšet podivné rány z venku, ale dodnes doufáme (nebo si namlouváme), že to byl ohňostroj. Hotelová snídaně byla ve stylu „Co zbylo v kuchyni“ s doplňováním, které spíš nebylo, takže kdo dřív přijde, ten dřív žere.

Dosti bylo města a je třeba se vydat vstříc divočině, tedy alespoň jsme si to mysleli, jelikož jsme považovali událost, jakou je zakoupení sim karty za chvilkovou. To byla ale chyba! V USA je neuvěřitelný problém opatřit sim kartu do mobilu. Našinec zvyklý kupovat simky nejrůznějších operátorů na poště a pak je vyhazovat, zde zůstane stát s otevřenou tlamou a vráskami na čele ve tvaru WTF. Kontakt z webu ohledně pobočky jednoho z virtuálních operátorů byl úplně na pytel, na daném místě bylo jen standardní množství fast-foodů na běžnou americkou městskou křižovatku (tedy 15) a místní lidé nás, nutno říci že ochotně, posílali vždy někam dál s tím že tam by to možná mohli mít. Nakonec jsme se v této adventuře s rozmanitou nabídkou nejrůznějších charakterových postav dostali do značkové prodejny jiného virtuálního operátora, než jsme původně chtěli, ale vzhledem k situaci jsme to viděli jako výhru. Místnost velká jako běžná vietnamská večerka u nás byla plná reklam, reklamních předmětů a (asi atrap) mobilních telefonů. Když jsme se dostali na řadu, pracovnice nám sdělila, že zde sim karty bohužel nemají, že tyto je možné zakoupit na jediném místě v L.A. v prodejně někde v centru, což bylo asi 20km v super-hustém provozu za dne. Nabízí se otázka: „Proč tenhle obchod vlastně existuje, a co tam teda sakra mají?“, odpověď snad jednou dostanu, nicméně, v tu chvíli na její získávání nebyl čas. Dostali jsme však tip na pobočku T-Mobile pár kilometrů odtud, kterou jsme jí po několika vyptávání se policistů našli a sim kartu zakoupili. Cena kreditu, nebyla tak hrozná, myslím 30$, jenže se musí platit jednorázový aktivační poplatek 20$ a ještě všudypřítomná daň, která se k cenám nikdy neuvádí a je vlastně takovým překvápkem, o kterém tušíme že bude, vždy když něco kupujeme. Celkem tedy asi 56$ (kurz byl asi 25CZK za USD, takže pře 1400) na 3 týdny možnosti používání hlavně internetu, protože hovory jsme měli asi tak 3. Vybaveni místním mobilním přijímačem jsme nastavili do navigace náš první cíl Joshua Tree park. Na dálnici v Los Angeles a kus za ním je jízda zážitkem, auta předjíždí zleva, zprava a často se stává, že dva pruhy prostě splývají v jeden, což je místo napojovacích pruhů u nás. V průvodcích a ve zmíněné knize nás všichni nabádali, abychom dodržovali rychlost, protože v USA ji všichni dodržují. Já jsem za celou tu dobu napočítal přibližně 2 řidiče, co rychlost dodržovali, zbylých asi 1560000 lidí na to prostě házelo piss. Hustota provozu je přes celý den asi jako D1 na Chodově v pátek večer zdvojená do 4 pruhů. Masakr.

V momentě kdy jsme opustili dálnici a pak i frekventovanou silnici, přišel oddech sdílený a upřímný. Jihozápadní Kalifornie, kterou jsme do Joshua Tree parku jeli, je vyprahlou pouštní krajinou, kde roste sem tam pár keříků a viditelnost umožňuje vidět mohutné skály v dálce působící impozantně. Nelze si nevšimnout domů v poušti připomínající seskupení stavební buněk, které se vyskytují v menších či větších rojích, nebo osamoceně uprostřed pustiny. Kladli jsme si otázku: „Co tu ty lidi asi tak můžou dělat?“. Na většinu míst by se totiž hodila kategorizace: „Místo, kde chcíp pes“. S přibližováním k Joshua Tree parku se začínají objevovat první stromy Joshua Tree, oficiálně se nazívající Juka krátkolistá. Tento strom dostal svou přezdívku podle židovského proroka Jozue (Joshua), který rozpažoval ruce podobně jako tento strom. V tomto parku jsme kromě zmíněných stromů měli možnost zahlédnout ještěrky, veverky, čipmunky a také divoké ovce tlustorohé.

Krásu tohoto, ale i dalších parků pravděpodobně nejlépe přiblíží fotky z cest, ať už výběr pro ukazování rodině a přátelům o zhruba 200 snímcích: K Ukazování, nebo výběr pro vlastní potřebu: Všechno, kterých je přes 1000. Původní počet fotografií dohromady z obou foťáků byl asi 2,5tis. Třídění a promazávání však bylo radikální a nekompromisní. Popisovat tedy do detailu krásy každého z parků není předmětem, či smyslem tohoto článku a asi by to bylo i dost nudné nakonec. Chtěl jsem se spíše podělit o příhody, jenž se nám při cestování staly a zároveň je zachovat pro sebe pro pozdější osvěžení paměti.

jesterka

Návštěva Joshua parku byla zadostiučiněním po předchozích strastích. Jelikož jsme ale v parku zůstali až do západu slunce, byli jsme nuceni hledat nocleh za tmy. Náš vůz byl poměrně prostorný, jednalo se o Nissan Rogue, který se snad u nás ani neprodává a volba tohoto vozu byla asi jedním z mála dobrých rozhodnutí, které jsme při cestování po USA učinili. V půjčovnách totiž chyběli klasické kombíky a tento vůz bylo něco jako zvýšené kombi do lehkého terénu navíc s přijatelnou spotřebou, jak se později ukázalo. Další z rozhodnutí, o kterém budu psát, již nebylo tak šťastné jako volba auta a sice volba místa na spaní. Na první pohled vypadalo zastrčeně a klidně, a tak jsme zavazadelník vozu přestavěli na plochu vhodnou ke spaní, najedli se a provedli omezené množství osobní hygieny. Jenže v noci díky vysoké teplotě ve voze, jsme potřebovali otevřít dveře auta a vyvětrat, k čemuž je třeba odemknout zámky. Odemknutí většiny vozů v USA dálkovým ovladačem je provázeno probliknutím blinkrů a zatroubením. To ale v našem případě probudilo k činnosti dva rotvajlery patřící k nejbližšímu domu, u kterého jsme přebývali a v první chvíli to vypadalo, že se se dostanou až k autu. Proto jsem dveře auta urychleně zavřel a s bušením srdce podobnému kadenci samopalu vzor 58 jsme se snažili předstírat, že tam nejsme. Psi vydrželi štěkat asi deset minut a pak to vzdali a odešli někam doprostřed zahrady a na chvíli se uklidnili. Jejich intervence se opakovala ještě asi 4-5x ať už s naším přičiněním, nebo když se přidali ke štěkání psů od sousedů, nebo je rozrušilo kolemjedoucí auto. Naštěstí na nás nikdo nevyběhl s flintou a my se tak zdárně dožili rána. Urychleně jsme vykonali omezenou hygienu a vydali se do důlního města Calico, jenž je skanzenem po původním městu z 19 století, kdy se tu těžil borax a další podobně divné vytěženiny. Zpracování bylo zajímavé, rozlehlost a množství informací přiměřené. Většina z baráčků nabízela něco k prodeji. Já jsem si zakoupil slušivý klobouk v amerických barvách, o kterém Helča prohlásila, že v něm vypadám jak pravej americkej idiot. Nicméně městečko pěkné a šťastná byla doba, ve které jsme přijeli, protože tu bylo minimum lidí a teplota ještě snesitelná.

calico

Další zastávkou byla přehrada Hoover Dam, vytvořená jako zásobárna vody pro Las Vegas ale i (prý) pro Los Angeles, které je odtud celkem už daleko. Pěkné vodní dílo bylo v pozdějších hodinách víkendových, cílem pravděpodobně celého Las Vegas a okolí. U brány místní činovníci pouštěli auta vždy v omezeném množství. Stavba je to zajímavá, jenže nevýhodou je, že v tomto období je na hrázi asi 46°C a to se stalo málem osudným Helče, která po chvilce chůze v tomto přírodním fénu málem zkolabovala.

Po řádném prohlédnutí a nafocení přehrady jsme vydali k Lake Mead, kde jsme se chtěli vykoupat a také přenocovat. Teplota i na večer byla tak extrémně vysoká, že každou chvíli, kdy jste na břehu, si říkáte: „Proč já z tý vody sakra vylejzal?“. Když padla tma, doufali jsme, že se snad trochu ochladí, nicméně neúprosný fén stále ovíval naše těla a spát se dalo jen těžko, i když jsme přebývali jen v tropicu stanu. Bohužel ve většině placených kempů státních nebo národních parků chybí sprchy, tvrdí se, že je to kvůli nedostatku vody. V tomto kempu byla však k dispozici hadice pro doplňování nádrží obytných vozů, a tak jsme se u ní pod rouškou tmy, pokoutně umyli. Pochopitelně k důkladné očistě je třeba být částečně na vostřáka, což v Česku není problém, ale v Américe pro nahotu na veřejnosti nemají moc pochopení. No ale byla tma a okolo nikdo moc nebyl, tak jsme to prostě neřešili. Teplota na tomto místě je tak vysoká, že celou noc se vaříte ve vlastní šťávě a když k ránu konečně na chvilku teplota klesne na přijatelnou úroveň a vy můžete plnohodnotně usnout, vzbudí vás o hodinu později svítání s nově začínajícím peklem. Takže rychle do auta s klimatizací. No pravda snažili jsme se jí moc nepoužívat, protože jí oba nemáme moc rádi (bolest hlavy, horší dýchání atp.), ale tady (a pak ještě párkrát) jsme jí prostě už zapnuli.

wupatki

Přes nově opravený úsek silnice Route 66 jsme se vydali vstříc Sunset Volcano a Wupatki pueblu. Okolí Sunset Volcano je poznamenáno výbuchem sopky (někdy okolo roku 1100), všude jsou černé balvany nebo černý prach. To však nevadí vegetaci v bujnému růstu. Wupatki Pueblo je obydlím pradávných pueblanů, kteří jej opustili ještě před příchodem Evropanů. Výbuch nedaleké sopky tyhle kluky vůbec nerozházel, naopak půda se prý po něm zúrodnila a civilizace zde vzkvétala. Pueblané taktéž přišli na to, že dobrým nápadem je využívat přilehlou prasklinu v zemi, u které byla soustředěna velká část obydlí. Na těchto skutečnostech je vidět, jak dvě věci, poměrně zavánějící apokalypsou, se mohou nakonec ukázat jako docela fajn vychytávky. Samotná puebla překvapí svou důmyslností a propracovaností. Nacházely se v nich společenské místnosti, hřiště, chladící systém a podobné vymoženosti. Navečer jsme se přesouvali, se zastávkou na kukačku do údolí řek Little Colorado a následně se odebrali ke Grand Canyonu. Celý den se pro nás nesl ve znamení velkých teplotních změn. Ráno jsme utírali pot tekoucí snad i z očí u Lake Mead, abychom se příjemně ochladili u Sunset Volcano a následně sjeli opět přes Wupatki Pueblo do pekla a na večer jsme vyjeli na horní okraj Grand Canyonu, kde ve výšce přes 2100m teplota v noci (podotýkám, že bylo léto a dole v nížině čtyřicítka není problém) klesá k 6°C. O tom ale až v příštím článku.

Cesta severním územím Austrálie (Northern territory)

Datum: 1.-7.4.2015
Článek pojednává a putování Michala s Helčou severním územím. V zásadě se výlet skládal ze dvou spojených výletů a to cesty z Dawinu do Alice Springs a na to navazující okruh Alice Springs – Kings Canyon – Uluru (Ayers Rock) – Kata Tjuta – Alice Springs.

Přílet a noc v Darwinu

Tento výlet přímo navazoval na předchozí putování po východním pobřeží Austrálie, který skončil v Brisbane. Odtud jsme se letadlem přesunuli do Darwinu. Přílet byl načasován na čas okolo půlnoci a do města jsme se dostali kolem jedné. Jelikož jsme ráno vyjížděli v 6h na výlet, nemělo příliš smyslu objednávat nocleh, nebo jsme si to alespoň mysleli. Variant přečkání noci bylo několik: letiště, pohovka na recepci v hostelu odkud výlet začínal, nebo non-stop bar ve městě. Díky naší dobrodružné povaze jsme si však vybrali přenocování v místním parku, což se později ukázalo jako varianta nesmírně zajímavá. Tropický Darwin svým podnebím připomíná prádelnu a výskyt živočichů v parku byl poměrně častý. Měli jsme možnost se setkat s žábou, jenž zrovna pojídala stále živou strašilku, nebo jsme pozorovali souboj dvou vačic doprovázený jejich hlasitým rykem. Sem tam mi o ucho zavadila jakási prolétající obří můra. Já jsem si ustlal na dece položené na zemi a Helča spala na parkové levičce pro omezení kontaktu s faunou.

Den první – cesta z Darwinu do Daly Waters

Řidička a průvodkyně Jodie nás přivítala na dvoudenním výletě, a to některé z nás lehce znervóznilo, neboť jsme počítali s pětidenním výletem. I přes to, že jsem tušil, že výlety navazují, jsem se zeptal, jak se situace má. Dostal jsem odpověď že jsem ve špatném autobuse, čemuž se mi nechtělo věřit po skutečnosti, že Jodie před okamžikem kontrolovala naše jména v seznamu. Jenže její trpělivost v tomto vtípku mě donutila k pochybám. Nakonec však přiznala, že je vše v pořádku a nezapomněla připomenout datum prvního apríla. V obou dnech na tomto výletě bylo nutné urazit značnou dávku kilometrů. První den to bylo 650km po silnici Stuart highway. I přes tuto skutečnost jsme se stihli zastavit na několika zajímavých místech. První byla vycházka k Edith Falls, kde začal pro mě černý čtvrtek, neboť jsem zanechal telefonu mobilního v kapse od kalhot krátkých, aby tento vypadl na zem skalnatou a rozbil se zezadu, ale hlavně aby se na displeji vytvořila prasklina po celé šířce, která způsobila, že celá plocha pod ní byla neaktivní na dotyky. Takže druhej rozflákanej mobil za měsíc. Následující zastávkou bylo Katherine, kde jsme si mohli nakoupit a setkat se s místními obyvateli. V severním teritoriu žije nejvíc Aboriginských obyvatel v Austrálii, tvoří tu téměř polovinu. Většina z nich již rezignovala na tradiční život a dala přednost životu v punku skládajícího se z posedávání v parku na trávě přes den a večerního zakoupení a konzumace krabicového vína, nebo jiného cenově dostupného alkoholu. Peníze často dostávají od státu za pronájem půdy národních parků. Byl to poněkud smutný pohled. Někteří z nich pracují a snaží se začlenit do společnosti, nebo ještě zbývají komunity žijící tradičním způsobem, ale je jich poměrně málo. V Katherine jsem pocítil podruhé sílu černého čtvrtka, když jsem si ukopl palec při chůzi do supermarketu, navíc pohybovat se přes den na slunci bylo celkem náročné. Rtuť teploměru se snažila dotknout rysky u čísla 40 a rozpálený asfalt ještě přitápěl zespodu. Vrátili jsme se zpět „do sedel“ a posléze dorazili k horkému pramenu Mataranka. Koupel ve vodě, jenž měla asi 35°C byla nebývale osvěžující (ano je to ironie). Voda zde byla horká a velmi průzračná a dno pokrývaly řasy. Poslední zastávkou před příjezdem do motelu bylo opuštěné letiště, sloužící v pradávných dobách pro mezipřistání letadel, kterým nestačilo palivo na cestě do Sydney. V pozdějších dobách, již nebylo potřeba, neb novější letadla zvládla cestu v kuse. Místo pro přenocování Daly Waters mělo příjemný nádech pouštního punku. Na záchodech, byly roztomilé zelené žabičky, před záchody, již méně roztomilé ropuchy, páteř výzdoby baru tvořily zavěšené dámské kalhotky a podprsenky na tyči uchycené ke stropu a exteriér objektu naproti hospodě zdobila rozpadlá helikoptéra s nápisem vyhlídkové lety, ukazatel na McDonald průjezdní okénko za 286km a další unikáty. Nicméně pokoje byly čisté a vybavené klimatizací a záchody se sprchami použitelné. Voda z kohoutku i když je pitná zde chutná jako kozí piss. Je to pravděpodobně způsobeno vysokou mineralizací. Při večeři jsem dovršil svůj černý čtvrtek vytlačením celého obsahu chilli omáčky do jídla poté, co se víčko se zužující trubičkou, pro nedostatečné zašroubování, oddělilo od těla lahve v důsledku tlaku působeného na lahev z bočních stran. Pro všechny obrovská prdel, pro mě pár minut uklízení, zprasený tričko, hamburger plovoucí v chilli omáčce a dobrá historka k vyprávění.

Den druhý – Devlis marbles a příjezd do Alice Springs

Přejezdový den začal velmi časně (vstávali jsme před pátou), vzhledem k naplánované délce o vzdálenosti 950km. Díky extrémní vzdálenosti nebylo mnoho času nazbyt a tak jsme museli být svižní. Ráno jsme pouze zastavili na parkovišti odkud byl hezký výhled na horizont při východu slunce. Další zastávkou byl Tennant Creek, kde proběhlo tankování, nákup potřebných potravin a surovin, procházka mezi Aborigeenci a občerstvení našich hladových a žíznivých chřtánů. Po vykonání všeho, jsme se vydali k patrně nejzajímavějšímu místu druhého dne: Devils marbles/Karlu Karlu (ďáblovy korálky/kuličky). Jsou to uprostřed pustiny se nacházející žulové balvany, které se na povrchu objevili v podobě odlámaných kusů vrstvy spodního žulového monolitu díky sopečné činnosti a pohybu země v průběhu milionů let. Eroze v průběhu milionů let způsobila jejich vytvarování do dnešní podoby balvanů (kuliček). Poté jsme doputovali do kempu s motelem, kde je muzeum UFO. Jsou zde různé exponáty týkající se návštěvníků z vesmíru a místní tvrdí, že je zde nejvyšší šance spatřit UFO. Celá tato kulišárna slouží jako nadace pro válečné veterány. Později jsme dorazili do osady, která vznikla kolem telegrafní stanice Barrow Creek. V okolí této osady se stala vražda, jenž byla námětem pro film Wolf Creek. Ten samozřejmě více než na věrnost faktům sází na akční pojetí, nicméně základ má ve skutečné události. Poslední, krátkou zastávkou byl Tropic of Capricorn (obratník kozoroha), kam dopadají kolmo paprsky slunce při zimním slunovratu a slouží i jako hranice tropického pásu.

Den třetí – Kings Canyon

Navazující třídenní výlet v rudém centru Austrálie začínal i končil v Alice Springs. Noc jsme strávili, jak se na baťůřkáře sluší, v hostelu na sdíleném pokoji pro 8 lidí. Po snídani jsme uložili kufr do úschovny v hostelu a nalodili se do autobusíku s barvou růžového prasátka. Uvnitř nás přivítal náš průvodce a řidič pro nadcházející 3 dny Jason. Tento člověk měl dar v podobě neustálého vymýšlení kokotin a různých vtípků. Jídlo na celou dobu výletu jsme si vezli v přívěsu v chladících krabicích. První zastávkou byla věhlasná velbloudí farma, kde se překvapivě chovali velbloudi, ale ještě více překvapivé bylo, že se tu chovala i jiná zvířata, která velbloudy evidentně nebyla. Klokani, pštrosi Emu a na řetězu ukotvený pes Dingo, jenž se nechal pohladit od Helči, ale když jsem se o totéž pokusil já, zaujal obranou pozici, takže jsem svůj zájem nakonec přehodnotil. Další zastávka byla méně povedeným vtipem našeho průvodce. Byla způsobena prasklou pneumatikou autobusu a následné výměně, která trvala přes pět hodin, neboť v růžovém prasátku nebylo dostatečného vybavení a tak jsme v prostředí čerpací stanice s pštrosi Emu v ohradě a hejny much měli tu čest čekati na druhý autobus, do něhož jsme si navzdory očekávání nepřesedli, ale čekali dál přihlížejíc na další neúspěšné pokusy o povolení matek kola. Po šňůře neúspěchů došlo k migraci do druhého autobusu a plánoval se odjezd s tím, že řidič náhradního autobusu počká na servisáka jedoucího z Alice Springs s naším původním autobusem (růžové prasátko). Jenže servisák dorazil zrovna ve chvíli, kdy jsme se již chystali odjet a tak jsme si počkali, ještě na pár pokusů o povolení matek kola, z čehož poslední byl úspěšný. Pro tento lehký zásah do programu dne jsme dorazili do kempu pozdě a vydali se jen na malou procházku do Kings Canyon (Královský kaňon) s tím, že druhý den budeme vstávat až nehorázně brzo (před 5:00) a půjdeme na obchůzku nad Královským kaňonem. Před spaním jsme rozdělení do skupin na práci uvařili večeři čítající klokaní steaky s oblohou. Byla to nebývalá žranice. Hotelová lůžka zde představoval takzvaný swag, pytel do něhož se vloží spacák a do toho se vloží člověk. Chrání to před zimou, větrem, pískem a prý i před deštěm. Jenže xicht (gezicht) je kryt jakousi plentičkou, která nepůsobí příliš spolehlivým dojmem. Nicméně v tomhle kraji prší minimálně a tak se to moc neřeší. My jsme ovšem to štěstí měli a pár kapiček na nás spadlo, ale žádné drama.

Den čtvrtý – Kings Canyon a Uluru

Ještě za tmy jsme se nasnídali a vyrazili vstříc Královskému kaňonu. Zespodu bylo vidět skupinky turistů stoupající po cestičce vzhůru a svítící si na cestu různýma světlo-vyráběčema. Atosféru místa nejlépe vystihnou fotky. Průvodce Jason nám ukázal i koaly, o nichž tvrdil, že tu v poušti žijí (viz foto). Také nás upozorňoval na křehkost pískovce, kterou demonstroval snadným rozlomením malého úlomku proto, abychom nechodili na kraj útesu. Přesto se někteří účastníci vyznávající punk více než bezpečnost nechali fotit sedíc s nohama dolů z útesu. Uprostřed kaňonu je i soustava nevysychajících jezírek, co se občas doplní dešťovou vodou a vytvoří potok, nebo i řeku. Řeka je schopna v útrobách kaňonu uvěznit návštěvníky, a ty pak musí vyprošťovat vrtulník. U jezírek se daly spatřit malé, pravděpodobně galvanicky pokovené (to pro jejich vzhled) žabičky. Naše skupina se tedy cestou čítající přes 6km dostala přes celý Kings Canyon nazpátek k parkovišti. Pak už následoval návrat do kempu, zabalit, a hurá na Uluru (Ayers rock). Cesta byla tradičně dlouhá, rovná a dovedla nás do kempu, kde jsme si uvařili a snědli oběd. V jejím průběhu jsme zahlédli divoké koně – Brumbies (Podle nich se jmenuje ragby klub z Canberry co hraje Super 15). K Uluru jsme dorazili lehce po poledni. Nejdříve jsme měli možnost zhotovit několik fotek hory z dálky a pak jsme autobusem za zajímavého vyprávění objížděli monolit dokola k parkovišti. Následně jsme se vydali na procházku kolem. Mohli jsme si zvolit kratší, nebo delší procházku okolo, nebo dokonce výstup na tuto známou skálu. Po zvážení všech aspektů jsme se rozhodli (skupina o Michalovi a Helče) pro delší cestu kolem hory. Výstup na Uluru si zaprvé nepřejí původní obyvatelé a za druhé pokud člověk vyšplhá na horu, tak vidí rozlehlou okolní krajinu, nikoliv však horu samotnou v její kráse. Při procházce okolo hory je možnost přečíst různé informační cedule ohledně skály. Jsou zde jeskyně, nástěnné malby, skalní útvary jako ženský (menší) a mužský (větší) mozek na skále, pusa Micka Jaggera, útvar připomínající mořskou mušli a další. Na parkoviště jsme dorazili po přesunu zběsilým tempem v daném časovém limitu a na západ slunce jsme se přemístili na parkoviště, odkud se západy slunce na Uluru nejčastěji pozorují. To mimo jiné dokládal i fakt, že okolo nás bylo něco kolem tří set lidí včetně obchodníků s aborigeenským uměním. Náležitě jsme si vychutnali krásný pohled na Ayers rock osvětlený paprsky zapadajícího slunce nad sklenkou šumivého vína a přesunuli se následně do kempu, kde jsme pojedli hamburgery z velbloudího masa a ulehli ke spánku. Měli jsme možnost si po cestě zakoupit alkohol, ale mělo to háček, jenž představovala cena, která byla mnohdy až dvojnásobná v porovnání třeba s Melbourne. Pro představu za pivo 0,375l v lahvi je třeba s pláčem obětovat 6, nebo 7 dolarů (v Melbourne stojí piva okolo 3$, 1AUD = 20CZK). Inu vzdálenost od civilizace dělá své.

Den pátý – Kata Tjuta a návrat do Alice Springs

Den začal přesunem na pozorovací stanoviště, odkud je krásný výhled při východu slunce na Uluru. Nicméně, když naše očekávání-plná výprava čekala na východ slunce, jako prastarý prašivý čokl na prasečí rypáček, dočkala se jen zklamání a pár více, či méně povedených vtípků z publika v průběhu čekání. Díky mrakům slunce nebylo vidět, když vyšlo nad obzor a bylo vidět až když vyšlo nad mraky a pravděpodobně hlavní svit paprsků dopadl dříve na naše pozorovací stanoviště než na Uluru. Hezky ale osvětlil Kata Tjuta, což byl náš další cíl. Kata Tjuta je shluk zajímavých kamenných útvarů různého složení vyčnívající nad okolní povrch. Je opět pro původní obyvatele posvátný. Pořádají tu zkoušky mladých chlapců, ze kterých se stávají muži. Dají se zde dělat různé procházky a výšlapy, při nichž má člověk možnost obdivovat skalní tvary a okolní krajinu. Opět byla možnost zvolit kratší, nebo delší trasu. Já s Helčou jsme pochopitelně ducha dobrodružného a proto jsme šli delší. Cestou a na místě setkání s krátko-chodci jsme nechali párkrát dopadat světlo na čipové snímače našich digitálních fotoaparátů a vydali se zpět k autobusu. Na zpáteční cestě náš bystrozraký průvodce uzřel na cestě ještěra s názvem Thorny Devil (trnitý ďábel). Tento tvoreček působí impozantním dojmem a ač vypadá nebezpečně, je neškodný, není jedovatý a živý se pouze nešťastnými mravenci, kteří svou pouť neprozíravě naplánují, před jeho chřtán. Večer jsme pak zašli do místní restaurace, kde jsme měli možnost zakoupit žranicové menu s pečeným masem a ochutnat místní piva a vína. Kvalita piv je vskutku rozdílná. Od poměrně chutných moků až po tekutiny připomínající velbloudí moč. Při opouštění lokálu jsme dostali od průvodce doporučení vzít si taxi a to pro poměrně vysokou kriminalitu zejména v nočních hodinách. Nicméně pro šetřivé založení naší dvoučlenné výpravy jsme se rozhodli jít po svých. Měli jsme pravděpodobně štěstí na výběr trasy a vlastně jsme ani nepotkali obávané divochy pod vlivem omamných látek. Tím byl náš výlet po severním teritoriu s průvodcem u konce.

Den šestý a sedmý – Alice Springs a odlet

Alice Springs je město uprostřed Austrálie o zhruba 30tis obyvatelích. Je to největší město na trase mezi Adelaide a Darwinem. Toto město s původním jménem Stuart vyrostlo okolo telegrafní stanice (jako další města na trase), která sloužila jako opakovač pro telegrafní linku z Adelaide až do Londýna. Naše účinkování ve městě jsme začali v Reptile centre, což je park, kde chovají značné množství zvířat. Nečekaně převážně plazů. V první místnosti zaujal poměrně velký plaz, který se spokojeně povaloval na dlažbě a nechal se od dychtivých návštěvníků hladit. Samozřejmě park nabízel množství hadů, ještěrek, žab a dalších v teráriích i ve venkovních výbězích, kde byl i krokodýl. Každé asi 3 hodiny byl na programu výklad o plazech, kde na závěr si mohli návštěvníci pochovat ještěrky, nebo nechat se ovinout hadem. Vše je v galerii G+. Během přednášky jsme se například dozvěděli, že i přes vysoký výskyt jedovatých hadů v Austrálii, je jen nízká úmrtnost po uštknutí (asi 2 smrti ze 300 uštknutí ročně) a to například proto, že had se může rozhodnout, zda jed při kousnutí použije, či ne a nebo proto, že australští jedovatí hadi, včetně taipana, pakobry východní, dalších pakober a smrtonoše mají velmi malé zuby (na rozdíl od například asijských hadů) a k odvrácení tragédie tak postačí pevné boty, nebo dlouhé kalhoty a v neposlední řadě také spolehlivá detekce jedů a dobrá dostupnost protijedů v Austrálii. Nelze nezmínit že Angličtina pro svou jednoduchost (někdo by řekl pitomost) nazývá hady velmi prostě. Pakobra východní je tedy Eastern brown snake, pakobra západní je Western brown snake a pakobra proužkovaná je Tiger snake. Take it easy. Po opuštění parku jsme zamířili k vyhlídce s památníkem na vojáky padlé ve válkách 20. a 21. století a posléze k telegrafní stanici. Při vcházení dovnitř jsme bezostyšně nevědomky prošli brankou vedle stavení, která byla později zavřená a až při východu jsme uzřeli, že se za vstup vlastně platí. V průběhu procházení výstavy jsem pojal jakési podezření, že výstava je placená, zejména při pohledu na pečlivost a kvalitu zpracování, avšak tato teze se potvrdila až v onom stavení, kde byly vypsány ceny vstupného. Výstava byla o historii stanice, o jejím vzniku, o tom, jak se po zrušení stala domovem pro děti míšenců Aborigeenců a bělochů, jejich příbězích a dalších zajímavostech. Následující den jsme se měli již jen letecky přesunout zpět do Melbourne, nicméně i zde jsme se nevyhnuli zajímavým událostem. Ráno jsme měli být vyzvednuti autobusem mířícím na letiště. Řidič neměl naše jména v seznamu (a stejně tak ještě dalšího týpka) a tak nás prohlásil za 3 lidi, kteří měli u tohoto místa nastupovat. Zaplatili jsme za odvoz, jenže po chvilce přijel další autobus, který naše jména v seznamu měl. Protože jsme nechtěli situaci komplikovat, zůstali jsme v tomto autobusu, který měl stejně jako ten druhý jet na letiště. Následně řidič zavítal do ulice, kam se jeho poměrně velký autobus téměř nevešel, párkrát obkroužil jakýsi barák, zatroubil a když nikdo nevyšel, něco zamumlal a pokračoval dál. Přijel k budově ve městě, zaparkoval autobus a zmizel asi na 10 minut uvnitř kanceláře. Následně vyšel ven s dalším chlápkem a sdělil nám, že jsme měli být asi v druhém autobuse a ten jeho kolega, nás hodí na letiště v osobním autě. Náš nový řidič nám vyprávěl o historii turismu na Uluru. Jeho příbuzný vybudoval zázemí a cestu z Alice Springs do Uluru a podnikal zde. Ale po návratu nádrodního parku Uluru-KataTjuta původním obyvatelům se s nimi nedohodl na spolupráci a proto několik dní před předáním nechal vše co šlo zbourat. Alespoň tohle jsem pochytil z jeho tichého vyprávění a uchoval v paměti. Toť konec cestování po Austrálii. Dá se říci, bylo to krásné, bylo toho dost, ale klidně by toho mohlo být ještě víc, jenže by to stálo další raketu. Výlet pro 2 osoby East coast + Northern territory vyšel přes 7 tisíc dolarů a to jsme tam celkem šetřili. Padly na to vlastně všechny naše dukáty co jsme při úsporném přežívání v Melbourne uskrblili, nicméně si nedokážu představit lépe utracené peníze. Byl to nezapomenutelný zážitek.

East coast (východní pobřeží Austrálie) 18.-31.3.2015

Následující článek popisuje cestování Michla a Helči po východním pobřeží v Austrálii zjednodušeně mezi městy Cairns a Brisbane. Přímo na to navazuje cesta v Northern territory a to přeletem z Brisbane do Darwinu.

Přípravy a let

Základní kámen plánů tohoto výletu byl položen už dlouho, před jeho začátkem. S odstupem času vlastně si ani neuvědomuji jak dlouho to bylo, takže to muselo být dost. Myslím že okolo 3 měsíců. Pamatuji si ty zdlouhavé dny strávené plánováním, neboť jsme měli překvapivě opět omezené časové možnosti (cirka 3 týdny) mezi termínem skládání zkoušky FCE pro Helču a datem konce našeho víza v Austrálii.

mapa east coast

mapa cesty po východním pobřeží Austrálie

Vízum se dá samozřejmě prodloužit turistickým vízem, což pokud se žádá mimo Austrálii je celkem za hubičku a bez salvy byrokracie, nicméně z Klokanárie žádat je drahý a ultrasložitý (chtějí prokazovat finanční krytí, účel cestování a snad i velikost přirození tvého psa, takže pokud nemáš psa, tak jsi v řiti). Takže otázka jak do toho napěchovat co nejvíc, abychom s rudého kontinentu něco viděli? Rozhodli jsme se to řešit s pomocí cestovní agentury backpackers world, která je vlastně jenom zprostředkovatelem. Mají smlouvy s různými poskytovateli výletů. Vymýšleli tedy balíček výletů od těchto poskytovatelů a ubytování přímo pro nás, tak abychom stihli maximum. Myslím, že to můžu doporučit, byli ochotní i celkem schopní a myslím si, že ani o moc levněji se to udělat nedá. Původně jsme mysleli, že naše cestování bude jen East coast (EC), ale jednoho bystrého myslitele (mě) napadlo, že by se dal udělat i ten střed. To ale rozhodlo o tom, že výlet bude jak již tradičně velmi expresní.
Poté na nás zbylo jen objednat letenky a auto pro dopravu na EC a bylo to. Backpackersworld sice nabízí dopravu autobusem, která je sice levnější, ale kromě oficiálních zastávek se nikam jinam už podívat nedá. Let byl s Tigerair, která se podle mého názoru pyšní titulem pro nejmenší místo na nohy mezi sedadly. Nicméně v klidu a na čas jsme se přepravili do Cairns a vyzvedli připravené vozidlo. V půjčovně nám nicméně řekli, že buďto musíme zaplatit bond 800$ a nebo připlatit stovku na plný pojištění a dát bond jen 400$ s čímž jsme nepočítali, ale vyřešili dalším odtokem tvrdě vydřených dukátů z našeho účtu. Již pár dní předem, když jsem potvrzoval účast na výletu na bariérový útes za Cairns, jsem se dozvěděl, že výlet se ruší, protože se vrací cyklon na pevninu a tak jsou všechny výlety z Cairns a okolí zrušeny na minimálně další 4 dny a to i v místech 400km jižněji. Pro časovou napjatost jsme samozřejmě nemohli čekat a tak jsme s cestovkou vymysleli náhradní výlet z Airlie beach, kde jsme už jeden výlet měli naplánovaný, nicméně možností nebylo nazbyt a bylo třeba se rozhodovat rychle.

Den první – Cairns

Odhodlaní, natěšení a motorizovaní jsme vyrazili na první cestovatelskou atrakcí našeho výletu „Hartley’s crocodile adventures“, což je krokodýlí farma propojená s parkem (zoo) kde jsou hlavně krokodýly (sladkovodní i mořští), ale i další neméně roztomilá zvířátka jako klokani, hadi, kasuáři, koaly a různí ještěři. V průběhu dne tu v určitý čas probíhají různá (nezapomenutelná) představení, jako je plavba na lodi v řece s krokodýli, které průvodce kouskem nebohého kuřete donutí k výskoku z vody. Člověka zarazí jak vysoko se při skoku dostanou, je to úctyhodný a taky respektu-hodný, mohli by v tom udělat krokodýlí olympiádu, mělo by to nepochybně sledovanost. Před tím jsme však shlédli povídání, kdy chlápek stál obklopen krokodýli ze všech stran, občas jim hodil kus masa a v klidu u toho vyprávěl. Hlavně o tom, že tyto sladkovodní krokodýli nevidí člověka jako kořist a většinou vás v přírodě nenapadnou na rozdíl od mořských. Asi měl pravdu, protože jsem ho viděl odcházet po svých a pak byl i na další show. Další přehlídka s krokodýlem byla odpoledne, kdy měli jednoho krokodýla v zakaleném jezírku o kterém říkali, že pokud nás krokodýl napadne, tak to bude jedinec podobný tomuto. Samec okolo 30 let dostatečně velký a dostatečně energický (starší jsou větší, ale jsou už pak línější). Asi ho nechali trochu vyhladovět, protože byl dost agresivní a pokud chlápek držel kousek masa, tak po něm šel celkem s odhodláním (viz galerie G+). Park nabízel i další atrakce jako přehlídku s hady, krmení kasuárů, klokanů i wallabies a mohli jste si pohladit, nebo se i vyfotit s malým krokodýlkem se zafačovanou tlamou a též pohladit koalu (poprvé zdarma). Přehlídky s nebezpečnými zvířaty byly doprovázeny bezpečnostními pokyny ohledně setkání se zvířaty v přírodě v podobě rad a vtipných historek o hlupácích dráždících hada klacíkem, sázejících se o přeplavání řeky s krokodýli, rybářích v řece, kde jsou varování před krokodýli a o muži co zachránil tchyni z tlamy krokodýla. Bylo možné se podívat i na farmu hned vedle, kde nám chlápek vysvětloval, že krokodýli jsou „zpracováváni“ ve věku okolo 12 let, což je nejvýhodnější, protože mají v tomto věku stále ještě jemnou, ale už dostatečně velkou kůži pro průmysl. V nadcházejících letech prý pak už rostou pomaleji a taky se zvyšuje nebezpečí, že se při četných šarvátkách mezi spolubydlícími kůže poškodí. Přebývají totiž společně v obrovských výbězích a jejich chov je dost drahý, jsou totiž docela žraví. Nezapomněl zmínit, že po zakládání krokodýlích farem rapidně ubylo pytláků dychtících po výdělku utrženém za krokodýlí kůži. Večer po návratu do Cairns jsme se už jen stihli projít na zajímavě osvětlené pláži, kde se ale bohužel (jako téměř všude na EC) nesmělo koupat kvůli medúzám.

Den druhý – cesta do Airlie Beach

Ráno po snídani v hostelu v Cairns jsme zamířili do botanické zahrady, která byla dle předpokladů odlišná od dříve navštívených. Jelikož se Cairns nachází v tropické oblasti, tak rozmanitost rostlin byla opravdu nebývalá. Po shlédnutí všech rostlinných krás jsme se vydali na předlouhou cestu směrem Airlie beach, odkud měly začínat dva naše výlety na Whitsundays ostrovy. Cestou jsme se zastavili pro shlédnutí několika zajímavostí podél. Mission beach zřejmě hlavně kvůli počasí působila dost smutně. Naproti tomu Jourama vodopády byly oku lahodící podívanou a cestou k nim jsme objevili jezírko se studenou vodou, kde plavaly želvy velikosti okolo 30cm a dalo se tam i vykoupat. Poslední zastávkou dne byl Townsvile, který obklopuje kopec tyčící se nad úroveň místní krajiny z kterého je krásný pohled do okolí. Zážitek byl dostat se na vrchol, což bylo možné i v autě, nicméně davy chodců, běžců a cyklistů nám poměrně snižovali průměrnou rychlost. Zajímalo mě, jestli se nahoře něco děje, třeba že se tam objevil Ježíš, nebo UFO, ale nic speciálního jsme tam neobjevili. Prostě jenom krásná vyhlídka, kterou pravděpodobně všechno obyvatelstvo Townsvile využilo k odpolední vycházce, vyjížďce, nebo výběhu. Cestou dolů jsme byli nuceni chvilku jet za řidičkou, která svůj řidičák obdržela pravděpodobně nahoře na parkovišti na vyhlídce, víc zkušeností mít nemohla. Nebylo daleko k tomu aby nás předbíhali běžci vracející se do města. Navečer už jenom dojezd do Airlie beach a ubytování se v hostelu, kdy klíč jsme vyzvedli z trezoru na kód. Ujetá vzdálenost byla asi 650km a ke konci jsem se pro zvýšenou frekvenci zavírání očí nechal vystřídat v řízení Helčou.

Den třetí – Ocean rafting na Whitsundays

První výlet na Whitsundays ostrovy se společností Ocean rafting. Obdrželi jsme obleky na potápění proti medúzám a čekali než se budeme moci nalodit. Organizace se poměrně táhla. Zjistili jsme, že máme jako jediní v lodi „Media pack“ a to jen díky tomu, že při objednávání výletu jsme měli možnosti buďto bez ničeho, nebo s jídlem a s media packem. Chtěl jsem neřešit jídlo a tak jsem kývl na připlacení 15$ na osobu. Při odjezdu jsem ale zjistil, že samotný media pack stojí navíc pro osobu 40$. Šlo o to, že nás jeden z průvodců má přednostně natáčet a fotit a po skončení výletu fotky a video dostaneme. Záležitost zajímavá, nicméně za 40$ na osobu je to řekněme přehnaný luxus. Před šnorchlováním jsme se ještě stavili na krátkou vycházku na vyhlídku, kde jsme zhotovili několik fotek. Zaujal mě přitom narcismus některých členů skupiny, co šli před námi. Nepochybně bylo třeba se fotit stokrát v pozici normálně, na zábradlí ve výskoku a podobně, když na vstup na vyhlídku v čase okolo 11h čeká v pozadí Májový průvod. Neodpustil jsem si proto sarkastický potlesk a výkřiky, které doplnilo pár účastníků z naší skupiny. Dostalo se nám za to odměny v podobě nevraživých pohledů ze strany děvčat s ambicemi fotomodelek z horních Vodjebkovic. Následně jsme sešli na opačnou stranu na pláž Whiteheaven (bílá nebesa), kde kromě nádherné pláže byli k vidění menší rejnoci a mláďata citrónových žraloků (lemon shark). Šnorchlování proběhlo na dvou odlišných místech o kterých naši slovutní průvodci věděli, že jsou zajímavá z hlediska podmořského života. Nejlépe to pravděpodobně vystihnou fotografie, zachycené hi-tech čínskou podvodní kamerou a kamerou Gopro od průvodce. Zajímavé bylo, že pokud jste se při potápění ocitli v místě, kam hravá osádka lodi házela krmení rybám, tak vám tyto ryby při panickém boji o potravu napleskali do ksichtu a to byla celkem sranda.

Den čtvrtý a pátý – plavba plachetnicí Siska na Whitsundays

Na tyto dva dny jsme měli naplánovanou plavbu na plachetnici opět na Whitsundays. Komplikace nastali s parkováním, protože nám v hostelu auto odmítli nechat, když nebudeme ubytovaní (ač jsme byli před i po), a tak jsme museli najít alternativu. Jenže Airlie beach ač je to poměrně řiť, má všude buďto parkování městské jen na pár hodin, nebo parkování placené a to ještě tak moudře vymyšlené, že je tam limit na 24h, a to nám pochopitelně nestačilo. Chtěl bych podotknout, že placené bylo i parkoviště obchodního domu Woolworths při parkování více než 1h. Po důkladném prohledávání městečka jsme nalezli možná místa pro zanechání vozu kdesi v kopci na druhé straně Airlie beach (no pravda byla, že je to asi 7 minut chůze) a tak jsem tam auto ráno umístil a vydal se k hostelu a pak dále k přístavu, kde jsem narazil na volné parkování asi tak 3 minuty chůze od přístavu a minutu od hostelu, což mě pochopitelně po včerejším hledání nepotěšilo, protože na přeparkování již nebylo času. Plavba na lodi Siska zahrnovala nocleh v kajutách, šnorchlování a procházku na stejnou vyhlídku a Whiteheaven pláž jako s Ocean rafting. Nicméně díky kouzlu tohoto místa to nebyl problém. Při šnorchlování na prvním místě mi teklo do brýlí a ani průvodce to nedokázal opravit, prostě na takhle atypický tvar kebule a obří frňák nebyly tyto brýle připraveny. Proto jsem šnorchlování po kratší době vzdal a vrátil se do člunu. Před druhým šnorchlováním jsem si tvář namazal silnou vrstvou krému, díky čemuž jsem vypadal jak náčelník Darebný vorvaň, nicméně to pomohlo a průtok vody do brýlí se značně snížil. Na druhém potápěcím místě jsme měli možnost vidět a natočit mořskou želvu, která z našeho zájmu byla značně v rozpacích a snažila se uniknout houfu nadšených potápěčů, jenž jí obklopil ze všech stran. K zpestřením plavby patřilo i natahování plachet v podání účastníků. Vše je dokumentováno v galerii na G+. Večer před spánkem jsme měli možnost nad vínem přelitým do PET lahve pozorovat malé zvědavé žraloky okolo lodi. Nicméně pokusy o vyfocení skončili kardinálním neúspěchem.

Den šestý a sedmý – přejezd ro Rainbow beach

V těchto dvou přejezdových dnech jsme měli překonat něco okolo necelých 1000km. Zastávky na cestě jsme si opět nechali doporučit aplikací wikicamps. Jedna z nich byl Mangrove boardwalk, což byla trasa lesem na výběžku pevniny na cestě do Mackay. Jako první zástupce fauny jsme viděli obří usušené žáby na dřevěném chodníčku (asi 30cm v průměru). Dále pak po protnutí pavučiny jsem se podíval vzhůru a uviděl pavouka o velikosti mužské ruky na zbytku protržené sítě. Pak to byl malý had v lesíku, co vypadal udiveně a zaujatě poté co jeho směrem nejmenovaný účastník výpravy hodil klacíček. A nakonec to byla ještěrka na stromě, která vypadá jako varan, ale je to trochu menší a leze po stromech, místní tomu říkají guana – ještěrka.
Následující zastávkou byl Mackay, kde jsme jenom udělali nepovedenou procházku k řece a pár foteček a pak jsme se vydali dále. Zastávka v Clairview vypadala zpočátku jako celkem zbytečná. Bahnitá pláž při odlivu a nic moc k vidění. Jenže o kousek dál, kam jsme přejeli autem jsme našli hejno papoušků Cockatoo a ještě další méně plaché papoušky Lorikeet, kteří se nechali krmit z ruky chlebem. Noc jsme strávili v Rockhamptonu a místo jsme si nevybrali zrovna nejlépe. Původně jsme chtěli přenocovat na parkovišti u zoo, ale ta byla ještě po cyklonu v rekonstrukci a byl tam bordel, tak jsme neprozíravě zvolili parkoviště jakési nemocnice, kde celou noc neustále někdo parkoval, odjížděl, nebo jel okolo po silnici. Ráno jsme se zlehka podívali na architektonické skvosty, jež nabízí Rockhampton a vydali se do průmyslového Gladstone, kde ovšem byla pěkná vyhlídka, pláž se sítí, park, kde plavaly želvy v jezírku a botanická zahrada, kde byly též želvy a ještě obří úhoř. Poté jsme absolvovali méně povedené zastávky a to u jezera Monduran, kde se pro výskyt sinic nedalo koupat a pak jsme navštívili svět bambusu asi tak 5 hodin po zavíračce, takže jsme pochopitelně neviděli nic. Pak už jen dojezd do Rainbow beach.

Den osmý, devátý, desátý a jedenáctý – výlet na Fraser island

První den jsme ještě strávili v Rainbow beach, kde jsme museli absolvovat povinný bezpečnostní výklad uprostřed dne ve 14h, takže nám to nabouralo celý den. Schůzka probíhala ve znamení strašidla Mulisáka. Byli jsme upozornění na to, že v podstatě cokoliv na ostrově je nebezpečný. Počínaje hady, pavouky a medúzy v moři, což je celkem jasný jsme pak jsme byli upozorněni i na psy Dingo jejich agresivitu a krvelačnost a nejlepší bylo upozornění, že nemáme mít sex na pláži, protože to Dingo ucítí na 2km a přijde nám ukousnout ptáka. Dále se nesmělo hvízdat v noci v aborginském (Aboriginal people jsou původní obyvatelé Austrálie) tábořišti a dělat oheň ze dřeva, co najdeme okolo. Mohli jsme si ale dřevo koupit od průvodců. Taky jsme nesměli zajíždět moc do moře, nejezdit rychle a dávat pozor na přistávající letadla. Možná to strašení bylo proto, že osazenstvo mělo věkový průměr 19let a to i přes to, že jsme jim ho značně zvyšovali já a Helča. Přes den jsme ještě stihli projít se po té vesnici Rainbow beach a kousek po nádherné pláži v rámci městečka a večer vystoupat na vyhlídku Carlo, což vypadá jako pláž na hoře o výšce tak 250m nad mořem.
Na ostrově Fraser jsme strávili 3 dny a 2 noci. Rozdělili jsme se do skupin po osmi, které se akorát vešly do aut, které jsme měli sami řídit. Ohledně aut ještě stačili udělat bububu, že ta auta stála nesmysl dolarů a, že pokud něco zničíme svojí vinou, tak je to dost drahý. Jenže tyto terénní byly prastarý kraksny, kde bylo znát že interiér i exteriér něco již zažil, nicméně jezdily stále bez větších problémů. Naše skupina mimo jiné vyfásla jako jediná automat. Řízení auta na ostrově, kde vůbec nejsou zpevněné cesty, ani štěrkové, prostě jenom pískový koridor, kde bez 4×4 se vůbec nedá jezdit, bylo zajímavý. Skupina 3 s Francouzskými řidiči se proto několikrát zasekla. Naše středoevropská družina projela vše bez problémů. Skupina obsahovala mě s Helčou a 6 německých dětiček (kolem 18let), přičemž první čtveřice moc nemusela zbylé dvě dívčiny, které jsme začaly přezdívat hvězdy. Pravda byly lehce svéráznější a moc se neohlíželi ostatní. Díky složení skupiny jsem si ale mohl procvičit svou skvělou němčinu. Jídlo jsme měli zahrnuto v rámci výletu, ale probíhalo to stylem udělej si sám, takže jsme si vozili chladící bednu a na snídani a oběd namazali australský pseudochleba, popřípadě tortiliu a na večer vařili něco na plynových plotýnkách v kempu. K mytí nádobí byl k dispozici jeden (!) kohoutek u dřezu se studenou vodou asi pro šedesát lidí a naředěný mycí prostředek. Kvalita umývání nádobí se od toho také patřičně odvíjela. Takže například, když si vezmeš pánev, není třeba užívat oleje, neboť je pánev již dostatečně promaštěna a při šťastném výběru je možné získat i bonusové přísady z minulého vaření. Spaní bylo ve stanech, ke kterým se vázalo doporučení prohlédnout všechny rohy, jestli se tam neukrývá had, pavouk či jiná havěť. Našel jsem jen gekona mezi vnitřní a vnější vrstvou stanu a pavoučka s tělem velkým okolo 5cm (s nohama mohl mít tak 10cm) asi 3 metry od našeho stanu. Program výletu spočíval v návštěvě nejzajímavějších míst ostrova. Jako první jsme se byli podívat u od pobřeží poměrně vzdáleného jezera Mckenzie s průzračnou vodou, kde jsem se rozhodl plavat na druhou stranu. Jenže můj odhad vzdálenosti nebyl zrovna nejpřesnější, takže jsem se nazpět vrátil až těsně před odjezdem (trvalo mi to cca 1,5h) a to i přes to, že jsem se nazpět snažil částečně jít po břehu, což místy moc nešlo. Dále jsme navštívili vrak lodi Maheno, potůček Eli creek, kde se dalo splývat směrem k moři a byla v něm údajně pitná voda, Champagne pools, což byla jezírka nad úrovní moře, kam se voda dostávala pomocí příboje v podobě pěny, Indiánská hlava odkud byl krásný výhled na pláže a na moře a my jsme tak mohli spatřiti delfíny, žraloky, rejnoky Manta a želvy. V poslední den jsme navštívili jezero Wabby, kde břeh byla strmá pláž a v jezeře plavaly rybky, které zlehýnka okusují lidskou kůži, když se člověk moc nehýbe. Tolik k náplni dnů.
Baťůžkářská omladina pojala večery, jakožto příležitost k nevázané kalbě doprovázené hudbou z auto-reproduktorů na maximální hlasitost, jenž díky tomu zněla jako chrochtání, jenže přítomní zřejmě nebyli členové klubu čistého zvuku a tak jim to pramálo vadilo, hlavně, že to bylo nahlas. Stejně tak jim nevadilo popíjet do 4h a vstávat v 7h. A když jim průvodce hudbu vypnul pomocí super-tajného přepínače na přístrojové desce auta, tak si tito vynalézaví mladíčci i přes značný obsah alkoholu v krvi dokázali přepínač nalézt a chrochtání znovu zprovoznit. Při jízdě jsme mezi vozidly komunikovali pomocí vysílaček, které ale různí nenechavci zneužívali k šíření svých vtípků, nebo dokonce zpěvu. Naproti tomu moje předmětná stížnost o tom, že naše vozidlo nemůže pokračovat z důvodů nefungujícího vyhřívání zpětného zrcátka na pravé straně (bylo asi 30°C) zůstala nevyslyšena. Plni zážitků jsme se nalodili na přívoz a vrátili se do Rainbow beach.

Den dvanáctý, třináctý a čtrnáctý – Noosa, Byron Bay, Gold Coast a Brisbane

V nadcházejících dnech jsme již neměli žádné organizované výlety a stali jsme se na 3 dny před odletem do Darwinu nomády východního pobřeží. Putování obnášelo spánek v autě a vyhledávání zajímavých míst svépomocí. První zastávkou byl národní park Noosa, překrásné místo, kde se dá prochodit spousta tras v krásnými výhledy, nebo uvnitř pralesa. Měl jsem možnost poprvé zahlédnout koalu čistě v přírodě (předtím jen v zoo, parcích, či v kempu) a taky jsme v lese viděli lišku a spoustu zástupců ptactva. Ocitli jsme se i na nudistické pláži z čehož byla Helča poměrně vystrašená. Měli jsme velkou kliku s parkováním, což tu v neděli byl celkem problém, protože jsme zapluli do právě opuštěného místa. Posléze jsme pokračovali podél pobřeží, na kterém jsme místy zastavili vychutnat si výhled na moře nebo pláž, a když se začalo stmívati vyrazili jsme do Byron Bay, místa našeho noclehu v autě na parkovišti u pláže. Ráno jsme přeparkovali auto poblíž začátku okružní cesty podél pobřeží k majáku na místě, kde bylo volné parkování, nicméně o kousek vedle bylo placené parkoviště a k našemu překvapení tam bylo celkem dost aut, jež mohli parkovat zadarmo jako my. Podotýkám, že to nebylo nejlevnější (asi 5$ za 2h). Inu takto vypadá šetření po Australsku, viz příspěvky o Australanech zde na blogu. O Byron Bay jsme slýchali ze všech stran v průběhu pobytu v Melbourne jen to nejlepší. Je to ráj na zemi a tak podobně. Kouzlo místa je zachyceno na fotkách v galerii na G+. Zejména na výběžku pevniny do moře, posléze nahoře u majáku a pak při pohledu na zalesněný kopcovitý národní park nám došlo, že tyto zvěsti nebyly založeny na lžích. Při výstupu do kopce k majáku měli někteří členové problémy s nedostatkem fyzických sil, ale s přestávkami na vydýchání jsme zdárně dorazili k vrcholu. Po tom, co jsme se nabažili krásy krajiny v Byron Bay jsme vyjeli směr Brisbane a stavili se v Gold Coast (zlaté pobřeží) na pláži a hlavně na vyhlídce z nejvyšší budovy v Gold Coast, kde je možnost viděti tramvajovou dráhu a hlavně neuvěřitelné množství zálivů, říček a jezer, mezi kterými jsou na zde minoritní pevnině vystavěny budovy města. Stačí se podívat na mapu od strejdy Googla, na níž toto město, které je šestým největším v Austrálii vypadá spíše jako obrovský vodní park. Poslední den před přeletem do Darwinu bylo na programu Brisbane. Prošli jsme se okolo pár významných nebo zajímavých budov, projeli se na přívozu, který byl mimo jiné zdarma a setkali se s kamarádem Martinem, který studoval dříve v Melbourne. Stojí za to připomenout budovu, jenž je radnicí, muzeem a místem pro konání významných událostí ve městě, je tam nejstarší manuálně ovládaný výtah v Austrálii a dominantní zvonice ve věži, kam výtah jezdí. Na závěr jsme si ještě prohlédli botanickou zahradu v centru města, projeli se okružním autobusem a stavili se na umělé pláži a v přilehlém parku. Pak už následovalo jen vrácení auta, přejezd na poměrně vzdálené letiště a let do Darwinu, kterým tato část výletu končí. I přes mou snahu o stručnost to vyšlo na 5 stran A4, ale snažil jsem se tu psát jen věci zajímavé a nikoliv všechno. Pokud bych zmiňoval vše, vyšlo by to možná na knihu.

Tasmania Express 2015

Tento článek popisuje cestování odvážného Michala z Čechostánu alias ??? v Tasmánii. Expres proto, že na shlédnutí krás tasmánských jsem měl jen 6 dní a to i s časem na přílet a odlet. Odkaz na celou galerii.. Článek je doprovázen obrázky, na které když klikneš otevřou galerii na Google+ v místě, kde je stejný obrázek a dá se listovati dále.

 Příprava a odlet

Rozhodnutí jet do Tasmánii padlo asi měsíc předem, po uvážení aspektů, mezi které patřilo třeba to, že už se  mi nechce pracovat (jako stěhovák) a i kalkulace financí, která vypovídala o tom, že peníze na to asi stačit budou. Takže jsem zakoupil letenku s dostatečným předstihem. Nechtěl jsem nechat nic náhodě, zvláště pro omezený čas na cestování 6 dnů a vrhnul jsem se s úsilím hodným Mikuláše Koperníka na výzkum zajímavých míst. Vytvořil jsem vlastní mapu zajímavých míst, pro případné shlédnutí a propojil je křivkou přibližné cesty. Čerpal jsem ze zajímavého dokumentu 60 short walks in Tasmania a wikicamps (jestliže nevíš, google se nezdráhej použíti). Vyšlo to na něco přes 2000km a asi 150 míst k shlédnutí. mapa výletu v Tasmánii Vysvětlení k mapě: červené značky jsou ty co jsem nenavštívil, pouze jsem je tam zanes předem při výzkumu, žluté jsou ty, kde jsem byl a zelené kde jsem nocoval. Předběžný návrh jsem vložil na Guntree (kdo neví co to je, nechť použije Google, kdo neví, co to je Google, nechť se na to zeptá na Hlavním nádraží ve Štýrském Hradci, kdo tohle nechápe, čte tento článek velmi zajímavou shodou náhod) a na stránky Češi v Tramtárii na facebooku s nabídkou, zda se nechce někdo přidružit. Pochopitelně se dostavili pochybovačné komentáře, že se to nedá stihnout. Pod nátlakem tohoto skepticismu jsem podlehl a trasu upravil na kratší, proveditelnější, nicméně stále poměrně expresní, začínala i končila v Launcestonu a vůbec neprojížděla jižními částmi včetně Hobartu. Tahle trasa nakonec víceméně odpovídala realitě. Nicméně to stejně zůstalo bez odezvy ze strany potenciálních spoluvýletníků. Zarezervoval jsem si auto schválně v půjčovně, kde měli postarší lehce punková vozidla proto, aby v případě drobných škrábanců nedělali husto. Byla to asi 10-15 let stará Mazda 626 s manuálním řazením. Mazda 626
Nicméně to jezdilo, dalo se v tom spát a převážet všechen můj herberk a bylo to za slušný dukáty.
Let byl bez problémů, akorát jsem po výstupu z letadla zaregistroval ochlazení asi 10°C oproti Melbourne (no možná spíš 7). Vyzvednutí auta v pohodě, ale dozvěděl jsem se, že v rámci mého pojištění je spoluúčast 750$ a pokud se něco stane na štěrkové cestě tak 1500$, což možná byla cena toho auta :).

Den první

Po vyzvednutí auta už začalo vlastní cestování. Stavil jsem se v Launcestonu koupit vstupenku do národních parků v Tasmánii (60$), nabyl další informace od pracovníků turistického centra a nakoupil proviant pro stravování v pustině. Informační centra v Austrálii jsou dost užitečná, připravená a vybavená. Když to třeba porovnám s Dubají, kde jsme byli na závěr, tak je to nebe a dudy.
První zastávkou měla být jeskyně Marakopa. Prohlídka na hodinu s průvodkyní byla super. Připomíná to tam trochu Punkevní jeskyně v Moravském krasu (s rozdílem, že tady chyběl punk včetně řeky Punkvy).
Na konci prohlídky jsme šli do jednoho z dómů, kde průvodkyně zhasla a na stropě jeskyně byly vidět larvy nějaké jeskyní jepice, či co, které ve tmě svítí, takže to vypadá jako hvězdná obloha. Polárku ani jižní kříž jsem nenašel.
Po skončení prohlídky jsem se vydal směrem k nejznámější atrakci Craddle Mountains – Dove Lake. V Tasmánii ať jedete kdekoliv, pořád je na co koukat, tedy za předpokladu, že vás zajímají přírodní krásy jako vodopády, hornatá krajina, útesy, malebná údolíčka, barevné pláže a podobně. Proto jsem cestou k Dove lake zahlédl útvary hodné vyfocení (podotýkám, že nejde o ženské tvary, ale krajinu).
Příjezd k Dove lake byl celkem smutný, neboť mlha byla hustá, tak, že by se dala krájet, bohužel jsem si ale zapomněl kráječ na mlhu. Zbylí odvážlivci, co dnes navštívili Dove lake, pomalu vyklízeli pozice a já jsem se právě blížil k počátku túry. Pár minut jsem vyčkával, zda-li silný déšť lehce neoslabí. Neoslabil, a tak jsem hrdinně vystoupil z vozu a vydal se vstříc mlze.

I přes nepřízeň počasí byla krása tohoto místa zřetelná a já jsem si tak v hlavě vizualizoval, jak by to mohlo vypadat, kdyby bylo pěkně. Šel jsem okolo a v půli cesty jsem se rozhodl pro odbočku a výstup k jezeru Wilks a následný pochod přes hřebeny. Z hřebenů sešlo z existenčních důvodů, protože jsem došel k závěru, že mlha na vrcholcích hor je ideální pro ztracení se, nebo pád z útesu a i kdybych náhodou nespadl, tak bych vlastně stejně nic neviděl. Navíc cesta, kterou se stoupalo k jezeru, byla příslibem dalšího boje o kotníky, takže jsem se vrátil dolů k velkému jezeru a dokončil okruh kolem jezera a vychutnal si výhledy na mlhou sužované jezero Dove. Pro první den jsem si naplánoval kromě dvou popsaných přírodních atrakcí, ještě Montezuma falls (vodopády), ty jsem ale pro nedostatek pouličního osvětlení v lese vynechal a zamířil do prvního nocoviště ve Strahanu. Cesta to byla skutečně náročná, zvláště při přejezdu hor po setmění kombinovaného s mlhou a deštěm, kdy únavou zmítané oči hleděly titěrnou škvírkou ve víčkách na klikatící se úzké silničky, tak mi rozhodně do zpěvu nebylo. K bezpečné jízdě to mělo daleko a to i přes to, že jsem jel průměrnou rychlostí pod 40km/h. Nicméně přežil jsem a dorazil do Strahanu, kde aby toho málo rekonstruovali silnici vedoucí k mému nocovišti na pláži. Původně jsem chtěl spát jinde, ale tam to vypadalo pochybně, takže tohle byl plán B. Tento den byl časově nejvypjatější, protože jsem toho chtěl co nejvíc stihnout zpočátku, abych následně věděl co všechno je možný stihnout.

Den druhý

Noc v autě by asi nebyla špatná, kdybych jen tak měl pořádný spacák. Nicméně ten můj je spíše proti komárům, než proti chladu, a tak mi byla celkem zima. Škoda, že v Tasmánii v dobu, co jsem tam byl žádní komáři nebyli, nejspíš díky zimě.

Nicméně jsem se probudil vedle lidí v obytných autech, jejichž výbava proti mojí působila jako z daleké budoucnosti. Když jsem se s nimi dal do řeči, odměnili mě za moje vtipné povídání šálkem teplé kávy a poznamenali, že v noci vůbec zimu nepocítili. No nedivil jsem se. Prvním místem k navštívení byly Hogart falls ve Peoples parku přímo ve Strahanu (viz foto), ale ještě před tím jsem si dal snídani na parkovišti v Peoples Parku. Po snídani jsem se vydal na cestu a díky aplikaci wikicapmps jsem našel teplé sprchy nedaleko místa, kde jsem spal ve Strahanu, což bylo příjemé. Moje cesta teď vedla směrem k Lake St. Clair. Po cestě jsem se na chvilku zastavil v městečku Queenstown, které bylo vybudováno de facto kvůli místnímu dolu. Pří stoupání z města do hor jsem se zastavil na vyhlídce s dech beroucím pohledem do krajiny, kde počasí opět ukázalo, že mi nechce ukázat všechny krásy Tasmánie. Inu hory jsou zde vskutku zrádné. Na jedné straně modro na druhé smrt, vražda, zabití.

Cestou jsem měl možnost jezero Burbury, kde most, po kterém vede silnice, je uprostřed jezera, Nelson falls, další z tasmánských překrásných vodopádů a v neposlední řadě vyhlídku na Donaghys Hill, což ale nebyla úplně nejšťastnější epizoda výletu, neboť poměrně silný déšť si snažil vydobýt respekt a znepříjemňoval cestu vzhůru a mlha která je jeho dobrým přítelem, si zase chtěla nechat pohled na horu a krajinu jen pro sebe. Poté jsem se konečně dostal k jezeru St. Clair, které bylo hlavní náplní druhého dne. Rozhodl jsem se jít na delší procházku k Shadow lake a možná i Mt. Rufus, ale zpětně si myslím, že to nebyla dobrá volba, protože i díky počasí jsem neviděl téměř nic kromě těžko prostupné vegetace a Mt. Rufus v mracích. Jo a ještě wombatí bobky. Cesta mi zabrala celkem dost času a tak jsem se k hlavnímu jezeru (St. Clair) vrátil až téměř před setměním. U jezera bylo počasí daleko lepší, viděl jsem tam pár walabíků a na místě, kde prý občas bývá ptakopysk, jsem sice ptakopyska neviděl, nicméně tam byl wombat. Po setmění jsem se vydal na cestu k dalšímu přespávacímu místu a protože se počasí trošku stabilizovalo, tak se zástupci místní fauny dohodli, že mi budou po tisících přebíhat před autem. Desítky wallabies včetně pademelonů, vačice, wombat a srnec, všichni na hranici smrti před mým nárazníkem. Zde jsem poprvé potkal realitu tasmánských pozemních komunikací. Pokud se na mapě, co je nahoře podíváš na úsek okolo Grat Lake, tak vypadá jako něco jako silnice 2. třídy, jenže to je velká mýlka, přítelíčku. To je totiž štěrkový piss o délce asi 30km. Už vím, proč tu všichni měli ty off roady. Dorazil jsem tedy do míst vybraných pro nocování prostřednictvím wikicamps, ale nebyla to šťastná volba. Místo bylo totiž položeno v nadmořské výšce 1100m nad mořem (to mi sdělil Locus) a to vedlo k tomu, že k ránu tu byla zima jak dva a půl kreténa!

Den třetí

Můj spacák proto komárům a téměř všechno oblečení nestačilo a tak jsem se před 5h ráno probudil zimou a rozhodl se pro vyražení dále, tedy vlastně zpět k Great lake na východ slunce a pak na krátkou naučnou stezku k Pine lake, kde jsem zřel led v louži a bylo mi jasný, že tady byla zima minus dva a půl kreténa. Další místo byl výstup na Projection bluff, kde to z jedný strany vypadalo jako hora, ale za horizontem byla pláň. Nicméně cesta byla značená fáborky, které byly právě tam, kde byla cesta rozpoznatelná od houštiny a tam kde to splývalo, tam nebyly, takže jsem sešel z cesty i cestou nahoru i cestou dolů. Při tom jsem pochopil proč tyto houštiny představovaly pro první osadníky neproniknutelnou oblast. Po úspěšném boji se vzpupnou květenou jsem spočinul zpět u vozidla a vydal jsem se k Liffey falls, což bylo vlastně několik vodopádů za sebou. Když tu budu psát, že to byla krása s nádherou bude to znít už jako klišé, stejně tak krajina okolo. Cíl dnešního dne byl stanoven na Swansea, městečko na východním pobřeží a tak jsem si musel pospíšit. Nemohl jsem ale nezastavit u silnice, když jsem zahlédnul ježuru (echidna) a drobnější zastávečku jsem uskutečnil u Lake Leake. Swansea je krásné město u pobřeží, kde prý bývají i lachtani, které jsem však pochopitelně při svém štěstí neviděl. Zato tu byl bandicot a skupina žebravých racků a kachen, které přišli blízko, že jsem mohl cítit závan jejich dechu (všechny fotky na G+). Teplota v noci byla o poznání vyšší a já se prospal až do téměř ostudných 8 hodin.

Den čtvrtý

Pro tento den byl plán podívat se do Fraicynet národního parku. V rámci parku jsem absolvoval tůru na vyhlídku na Wineglass bay a následně i procházku po pláži tohoto zálivu. Cestou jsem narazil na tábořící lid v místech, kde bylo daleko do civilizace. Byly tu na víc dní a všechno si museli nést s sebou. Doufal jsem, že bude možné naleznout cestu na druhou stranu poloostrova k druhé pláži houštinou, to se ale ukázalo jako příliš velká výzva a tak jsem se vrátil po stejné pláži a přešel na druhou pláž po cestě, nicméně už nebyl čas na to jít po ní dále. Na zpáteční cestě okruhu jsem potkal starší (no starší, tak kolem sedmdesátky) pár. Tvrdili, že jdou celý okruh, co jsem já šel a to bylo celkem odvážný, protože bylo něco kolem páté a po 18h se stmívalo. Jen doufám, že to nebyla jejich poslední cesta. Vrátil jsem se k parkovišti a dojel autem k malé procházce na Cape Tourvile na útesu, která vedla k majáku. Kolemjdoucí turista říkal, že dole v moři vidí lachtany, ale možná jen vzal více LSD, já tam kromě kamenů a vln neviděl nic. Pak jsem sjel dolů k moři a před setměním se trošku prošel po kamenité pláži a udělal pár (krásných) fotek. Následně jsem nabral směr sever k místu přenocování. Počínaje touto, jsem začal praktikovat taktiku dvoufázové noci, což spočívá v tom, že jsem přijel do prvního místa vybraného na wikicamps k přespání a spal jsem cirka 4h než auto vychladlo a když jsem se vzbudil zimou, natočil jsem samo-chod a vydal jsem se k dalšímu stanovišti vzdálenému okolo 30km, s topením na plný gule, aby se auto znovu vyhřálo a já mohl spát další 4 hodinky.

Den pátý

Probudil jsem se nedaleko St. Helens, nasnídal se a vyrazil k St. Helens point, kde byla procházka okolo výběžku, krásný výhled a upozornění na hady. Přeměnil trochu světla odráženého z překrásné krajiny na pixely v bitmapě v mém stále ještě fungujícím fotoaparátu a vydal se na cestu do městečka St. Helens. Očekávání, že zde bude něco pěkného k vidění, se nenaplnilo. Georges působil po předchozích zážitcích poněkud nudně, tak jsem tam ani nic nevyfotil a jel směrem k Bay of fires a před tím ještě Binalong Bay, kde byly další pěkné kameny na pláži, ale u mola se dali vidět různé potvory jako velký rejnok a ještě větší úhoř. . Bay of fires, bylo další z nádherných míst, takže psát o tom nemá cenu, lepší je prohlédnout fotografie (kliknout na rejnoka a pak párkrát doprava). Stejně tomu tak je i pro další vodopády, co jsem navštívil a to Halls falls a nejvyšší a pro mě nejkrásnější vodopády v Tasmánii a vlastně i v celé Austrálii St. Columba Falls. Poslední zastávkou před uložením do hajan byl Weldborough pass Rainforest walk, procházka v deštném pralese s naučnou stezkou pro děti. Sice žádnej šlágr, ale byla tam Pangea (modří už vědí). Nocoviště pro pátou noc byly Derby a Scotsdale s využitím dvoufázové noci.

Den šestý a poslední

Původně jsem měl v plánu jet přímo do Launcestonu, tam se podívat na Cataract Gorge a jet na letisko, nicméně jsem to odvážně poupravil a jel ještě trošičku na sever do Georgetownu, což se ukázalo jakožto dobrá volba, protože jsem tam viděl staré známé papoušky Cockatoo a tučňáky, wallabies, maják a krásné pobřeží. Takže se to vyplatilo. Na cestě zpátky do Launcestonu jsem se zastavil na mostu Batman bridge a v rezervaci Tamar island, kde sídlí spousta vodních ptáků včetně malinkých kachen, které jsou na rozdí od těch vyžraných co všichni známe nebývale plaché. Hlavně jsem tam ale viděl pro mě největší hady ve volné přírodě vyhřívajíc se na sluníčku v průseku kolem dřevěného chodníčku. Správkyně parku říkala, že jsou i celkem jedovatý, ale když nedělají lidi kokotiny (jako třeba dráždit hada klackem), tak je dost nepravděpodobný, že by člověka uštknul. Posledním přírodním úkazem, který jsem navštívil byl přímo v Launcestonu ležící Cataract Gorge, což je taková kotlina s řekou, jezírkem a vodopády. Dá se tam vymyslet velké množství procházek a vypadá to zajímavě. Přes jezírko jezdí i lanovka. Je třeba se připravit na zvýšenou přítomnost turistů, což byl trochu nezvyk po pobytu v místech kde potkáš na cestě 2 lidi do hodiny. Pak už jen vrátit auto a vzhůru na letiště a zpět do Melbourne a pak na další cestování.
Jestli jsi článek dočetl až sem, pak gratuluji, můžeš se pyšnit titulem trpělivý čtenář, popřípadě titulem čtenář co nemá nic lepšího na práci. Nicméně tímto to nekončí, další články, nepochybně stejně poutavé přijdou co nevidět, ale chvilku to trvá, neboť tenhle jsem plodil téměř celý den. Za velký obrázky se omlouvám, ale nevím, jak donutit google, aby mi dal třeba jen náhledy.
Pokud zanecháš komentář, budu rád, páč budu vědět, že to alespoň někdo čte. Taky budu vděčný za upozornění na překlepy.
Za celou redakci, díky za trpělivost a zase někdy.
Tvůj ???

FAQ – pobyt v Austrálii

Cílem tohoto dokumentu není zmiňovat oficiální pravidla, která si můžete přečíst na stránkách agentur jako australiaonline.cz nebo jiných, které i přes svou užitečnost, postrádají zapojení konkrétních zkušeností a možná i kliček v pravidlech, či různá doporučení. Cílem tohoto dokumentu, je předkládat rady ohledně krátkodobého, ale i dlouhodobého vycestování do Austrálie (v češtině), samozřejmě nutně subjektivním stylem. Budu se snažit o co největší srozumitelnost a pokud nabydete dojmů, že je třeba něco doplnit, nebo opravit, neváhejte mi to napsat na email forum@hadankar.net. Rád to sem přidám, moje zkušenosti s Austrálií jsou totiž pouhých 7 měsíců, takže jsem Greenhorn. Nicméně by měl tenhle dokument sloužit jako text, který bude předáván dál, pro účely zamezit neustálému odpovídání na stejné otázky.

Čili začněmež:

Je možné pracovat v Austrálii na černo (tj. turistická víza ap.)

Ano jde to, ale chce to víc štěstí a než v případě víza opravňujícího k alespoň nějaké práci, popřípadě kontakty. Zaměstnavatelé se spíš budou zdráhat dát práci někomu na černokněžníka bez doporučení, popřípadě někomu koho neznají. Každopádně hrozí rizika, která jsou popsána v následujícím bodě, i když se to dle mého názoru těžko prokazuje a těžko se na to přichází. Takže možnosti tu jsou, ale jsou ještě omezenější, než v případě například studentského víza (nicméně nemusíte chodit do školy a platit za ní).

Co mi hrozí, když na mě přijdou, že pracuji na černo?

Existuje zakaz do krajiny na rok, na 3 roky a maximalne na 10 let a to se dava jen vyjimecne ( prodej drog, vrazda atd. ) takze kdyz ho chytnou jak pracuje na cerno, tak ho poslou domu a dostane zakaz max. na 3 roky. – zdroj Facebook – komentář v diskusi

Pokud mám studentské vízum, je možné pracovat víc?

Pokud máš studentský vízum (popřípadě partnerský ke srudentovi) platí omezení na 20h týdně (výjimkou jsou prázdniny). Je samozřejmě možný se domluvit se zaměstnavatelem, aby hodiny přes tuto dobu platil cash. To ale vyžaduje, aby měl na to koule :). Nicméně je tu ještě jiná možnost, taková polooficiální a tou je zřídit si Australia Business number (ABN). Pak děláte faktury, které jdou napsat na úkol a ne na hodiny, takže se nikdo nic nedozví, kolik jste vlastně pracovali. Žádat můžete online a je to zadarmo, trvá to chvilku a potřebujete TFN (Tax File Number). Za sebe dvě doporučení: Do oboru podnikání dejte webdesigner ať jdete dělat cokoliv a na otáku, jestli už jste začali podnikat kroky ohledně businessu odpovězte ano. Tohle je dokument, kterej jsem napsal dávno, jako pomoc při vyplňování žádosti, doufám, že to pomůže.

Jak je to s pracovním vízem?

V tomto případě je dobré znát oficiální pravidla. V případě pracovního víza musí být samozřejmě všechno ofiko.

Pracovní vízum samozřejmě lze získat, nicméně potřebuješ předem zajištěný místo ve firmě (sponsorship), což znamená, že firma o tebe musí dost stát a být přesvědčena o tvých kvalitách, neboť mají dalších mnoho zájemců. Je to těžší (řekl bych až megatěžký), pokud chceš pracovní vízum jenna chvilku, to samozřejmě ještě sníží tvojí hodnotu pro firmu, která tě potenciálně bude chtít zaměstnat / sponzorovat (připomínám že sponsorship stojí cirka 5000$ na rok a obnáší pravděpodobně dost birokracie, jak je zvykem v Austrálii).

U tohoto bodu bych byl rád, kdyby se našla nějaká dobrá duša a eventuelně to nějak rozšířila upřesnila, nemám s tímto moc zkušeností

Co když chci v Austrálii zůstat?

Samozřejmě v této situaci šance na pracovní vízum, trvalý pobyt (a následně občasntví) větší. Nicméně cesta je to dlouhá, vyžaduje hodně financí a úsilí. Vzhledem k tomu, že do Austrálie se snaží dostat pravidelně mnoho přistěhovalců, má Austrálie velmi propracovanou a striktni imigrační politiku. Zde jsou možnosti pracovních víz. Celkem dost možností, co? Za tu dobu, co jsem v Austrálii jsem dospěl k přesvědčení, že v Austrálii imigranty chtějí, ale zatraceně precizně si vybírají. Jednoduše řečeno: Chtějí vzdělané, zdravé, pracovité lidi v produktivním věku, co umí Anglicky, nebo jinak ty co mají peníze a přinesou je dovnitř. Takže když se se chcete přestěhovat můžete svojí profesi najít na seznamu specialistů, jenže stejně musíte minimálně složit zkoušku z jazyka a pobít v Austrálii pár let před tím, než dostanete občanství a sami si najít práci v oboru. Nejsem si jist, jaká víza v tomto případě můžete mít.  Pokud si tím projdete, měli by vám dát občanství. Pokud váš obor na listu není, máte možnost jít na studentská víza, udělat zkoušku z jazyka (IELTS), pak vystudovat univerzitu, nebo professionální školu nejlépe v oboru, co je na seznamu a pak si najít firmu, která by vás sponzorovala no a pak snad občanství.

U tohoto bodu to platí, možná ještě s větší důležitostí, že by potřeboval doplnit, takže předem díky

Pro další inspiraci ohledně Austrálie, jsou na tomto blogu další příspěvky, co se Austrálie týkají, doufám, že to pomůže.

Jak je v Austrálii draho?

Jednoduchá odpověď – hodně. V porovnání nejdražších měst světa pro rok 2014 jsem viděl Sydney i Melbourne v TOP10. Takže pokud jedeš do Austrálie jenom cestovat, tak tě asi vítr v peněžence lehce překvapí, nicméně při delším pobytu spojeným s prací se to vyrovná, protože se jednoduše vydělává v přepočtu víc. Nicméně ne všechno je tak dramaticky drahý, při porovnání s Českem. Obecně potraviny jsou dražší 2-3 krát, hodně ušetříte nakupováním v Aldi (něco jako Lidl), popřípadě nakupovat větší balení a naopak o hodně víc utratíte při nákupech v lokálních Convenience shopech, není to jako ve Vietnamských večerkách u nás – Albert + 20%, ale o dost víc než Aldi, Coles, Woolwoths, což jsou tři největší supermarkety a jiné tu v podstatě nejsou (Safeway je Woolworths :)). Maso je překvapivě levný, zato hodně drahá je třeba zelenina. Jinak drahý je ubytování, zvláště v některých oblastech a různé služby jako opravy, taxíky a cokoliv, kde je nutná nějaká práce někoho v Austrálii, vstupy na sportovní, nebo zábavní akce, zábavní parky, zoo, jídlo v restauracích (kromě akcí fastfoodů) a pivo!!!. Naproti tomu, levnej je benzín (levnější než v ČR -03/2015) a zboží, který se nemusí nutně vyrobit v Austrálii, nebo má minimálně konkurenci z venčí a dá se skladovat tzn.elektro a elektronika včetně počítačů a mobilů, značkové oblečení (kromě bot :)), kola, auta. To vše je v přepočtu porovnatelný, nebo o malinko dražší, než v ČR, je to asi taky důvod, proč tu jezdí tolik Porsche a Ferrari :), je to tu prostě pro ně za hubičku.  Více zde.

Jak sehnat bydlení?

Drtivá většina backpackerů používá gumtree, kde jsou denně ráno nový nabídky a na večer jich je většina rozebranejch :). A většina nabídek na gumtree je sdílení bytů (shareroom, sharehouse atp.). Jenže pozor na to, zvažte kolik lidí bude celkem v byťe (popřípadě v pokoji) a kolik máte k dispozici koupelen, záchodů a kuchyní. Rozhodně nechoďte bydlet k někomu, kdo vám od začátku nesedí, nebo působí nespolehlivě. Každopádně sepište smlouvu, ať se máte na co odkazovat. Bond se dá složit na účet poskytovaný vládou (nemám zkušenost), což může být do jisté míry záruka, že se vrátí :). Pokud chcete zůstat déle na jednom místě, je výhodnější si pronajmout svůj vlastní dům, nebo byt. Máte šanci se dostat na mnohem nižší ceny za ubytování a můžete ho poměrně (záleží na dohodě s majitelem) libovolně sdílet, pronajímat pokoje atd. Vyžaduje to ale, se upsat na delší dobu, složit vyšší bond a většinou nutnost opatřit vlastní nábytek a vybavení (něco se dá najít na ulici – našel jsem mikrovlnku, rychlovarku, kancelářskou židli atd.). Při stěhování jsem se setkal s lidma, co za cenu jen nepatrně vyšší, než já s partnerkou platil za pokojík v síleném bytě (cca 300$/týden), pronajímali baráček, nebo byt. Zaměřte se taky na to, jestli je ubytko včetně služeb (bills), nebo bez. Ze zkušeností za 2-pokojovej byteček se platilo (celkem pro 3 osoby) 180-200$ za měsíc. Připomínám, že vše bylo v Melbourne – St. Kilda. Cena ubytka se samozřejmě odvíjí od oblasti. Překvapivě poměrně levně se dá ubytko sehnat v centru (CBD), je ale třeba počítat se sdílením s poměrně vyšším počtem osob, pak následují nejbližší oblasti okolo centra, které jsou velmi drahé (v Melbourne např. Southbank, Port Melbourne nebo Albert Park) a jak se vzdalujete od centra, tak ceny ubytování klesají (samozřejmě víc klesají dále od moře a v Melbourne platí, že oblasti na východní straně jsou lehce dražší, než na západní).

Kde najdu v Austrálii českou ambasádu?

Embassies jsou pouze v Canberre, consulates v Sydney a dalších městech. Obecně jednoduché záležitosti vyřídí na lokálním konzultátu s tím, že v Sydney toho umí trochu víc a pokud potřebujete něco extra, musíte na ambasádu do Canberry. Stránky, na které se dostaneš odkazem obsahují telefoní čísla, takže pro konkrétní situace je lepší tam cinknout.

Částečně převzato z příspěvku na facebooku

Jaké je obecně počasí v Austrálii?

Tato otázka je položené velmi hloupě, asi tak jako: „Jaký je počasí obecně v Evropě?“. Austrálie je obrovská (je o něco menší než Evropa, ale stejně dost), takže počasí se samozřejmě diametrálně liší.

Victoria (Melbourne) – vzhledem k tomu, že leží v mírném pásu, tak je počasí podobný jako v ČR, jenom je brutálně nestabiln. Místní říkají „four seasons in one day“ (někteří říkají dokonce one hour :)), což je dost blízko pravdě. Setkal jsem se s počasím, kdy jeden den bylo přes den 37 stupňů a den na to 16. Nekecám. Prší tu taky celkem často a bejvá tu silnej vítr, zejména v Melbourne u moře. Takže pokud přijedeš v zimě, připrav se na kosu a to většinou i doma, protože Australani si na zateplení domů zrovna nepotrpí. Občas mívají místní přímotopové radiátory, ti měkčí, tvrďáci je nemají a chodí v 5ti stupních běhat ven v tričku a kraťasech. Více zde.

 Samozřejmě více na sever je tepleji a tepleji (až po Darwin, kterej je v tropech), ale pro tyto oblasti bych byl rád, kdyby to napsal někdo, kdo tam pobýval delší dobu, já mám zkušenosti jen s Melbourne.

Australské vychytávky a specialitky

Vítej zvídaví čtenáři. Přináším po delší době s výběrem poznatků zajímavostí, které jsem shledal jakožto kuriózní, nezvyklé až krutopřísné.

Už jsem na blogu psal o všudypřítomných přejezdech, jenž slouží, jako testery trpělivosti řidičů, ale nezmínil jsem se o vychytávce, která spočívá v semaforu předřazeneém před signalizací přejezdu, je to zřejmě pro řidiče, kteří by například opoměli signaliziaci, nebo pro ty, kteří signalizaci vůbec neznají. Je větší šance, že budou znát semafor, to se nedá popřít. Párkrát jsem dokonce viděl semafor bezprostředně za železničním přejezdem, což může bejt celkem sranda, když se tam někdo zapomene.

KruhacSVlakem

Kruháč s Vlakem

Ohledně přejezdů je tu další perlička a sice unikátní řešení místních mistrů silnic-stavičů – Kruhový objezd s železničním přejezdem uprostřed. Něco jako je Kruháč v Dejvicích, jenže místo pomalých tramvají, tam jezdí poměrně rychlé vlaky Metra a je tam i signalizace samozřejmě. Skutečně kreativní.Abyste neřekli, že kecám přikládám obrázek jako důkaz. Je to printscreen ze streetview a když na to klikneš, tak by se mělo otevřít streetview. Pěkné zážitky. Na obrázku či streetview, lze také shlédnout, překrásné zátiší se sloupy elektrického vedení, na které jsem upozorňoval v minulých příspěvcích a které jsou pro Melbourne tak typické, asi jako debilní kecy a imbecilní nápady pro české prezidenty (alespoň pro ty dva nejmenované z poslední dvojice prezidentů).

Věc kterou ocení znalci elektrických rozvodů a zároveň milovníci neortodoxního designu jsou australské zásuvky.

Aktuální zásuvka v Austrálii

Aktuální zásuvka v Austrálii

Nevím koho napadlo udělat šikmé ploché elektrody, ale vypadá to úchvatně. Tento počin také po právu obdržel ocenění „Designová píčovina 2014“. Nevadí, že díky tomuto líbivému tvaru má značná část spotřebičů a hlavně rozdvojek problémy s kontaktem, ale pro genialitu tvarů si myslím, že to můžeme tomuto ztělesnění ladnosti prominout. Z pochybných a nedůvěryhodných zdrojů se ke mě doneslo, že se připravuje nová generace zásuvek pro Austrálii s ještě vymazlenějším designem. Tuto supertajnou fotografii přináším čtenářům jako první na světě, tak si toho važ.

Nová generace zásuvek v Austrálii

Nová generace zásuvek v Austrálii

Pochopitelně to bude vyžadovat změnu všech nových koncovek u spotřebičů, ale myslím si že po přechodnou dobu zanedbatelných 50 let bude k dostání redukce za symbolických 150 AUD, takže není čeho se bát. Tak co necítíš se s nudnýma evropskýma tyčkama trapně?

Před tím, než jsem odjížděl do Austrálie, nabyl jsem z nějakého důvodu přesvědčení, že chápci v Austrálii jsou gigantický gorily co vylezli zrovna z kamenolomu a ženy vzhledu jemně řečeno nepohledné. Nicméně jsem se v obou předpokladech mýlil, vzhled místních dívčin je oku lahodící a Žentlmeni jsou vzrůstu a šířky standardní, asi tak jako v Čechostánu. Je ale pravda, že pokud narazíte na někoho s tichomořskými rysy (N.Z., Samoa, Fiji, Tonga a další) tak vypadá zhruba jako Maa Nonu nebo The Rock.

Zajímavé ja taky rozložení Melbournských hospod (teda některých). Pravděpodobně pro nedostatek prostoru mají některé z nich takzvaný „rooftop“, což je něco jako zahrádka na střeše, nebo na rozšířené terase, či vykousnutém baráku. Pro mě nezvyklý, ale působivý.

Pozoruhodná je i nestandardní důležitost, kterou Australané přikládají televiznímu přijímači. Za prvé se mi zdá, že pořádají soutěže o největšího borce, s největší úhlopříčkou televize a za druhé jsou to různá cenná doporučení a připomínky před nakládkou obrazovky do náklaďáku při stěhování (POZN. Dělám tu stěhováka). Připomínám, že elektronika tu v přepočtu stojí asi jako u nás. Takže, chápal bych starosti v případě exkluzivní obří a právě pořízené televizory, ale většina kusů co stěhujeme jsou 80cm úhlopříčka 3 roky stará, která mohl stát jako nová třeba 400$ (asi 8000 Kč a je třeba si uvědomit, že průměrné výdělky v Austrálii jsou značně vyšší), ale pokud byste jí chtěli prodat v bazaru, budete rádi, když za to dostanete na benzín a kafe v akci na benzínce. Moudrý člověk tuší, že ceny elektroniky jdou dolů jako preference právě vládnoucí strany po volbách. Tak proč ta nepotřebná starost? Zvláště když vozíme daleko křehčí věci, jako zrcadla, skla stolů, nebo věci s vyšší zůstatkovou hodnotou jako gauče, starožitný skříňky atp. A navíc dle mých zkušeností, televizory (LCD, Plazmy) toho dokážou přežít celkem dost. Tak proč teda? Asi proto, že lidi mají stále v sobě, že telka je spešl vymoženost, co zrovna přišla z Amériky (hm, televizní vysílání je tu s námi cirka 80 let), nebo je to centrum jejich vesmíru. Nicméně z pohledu člověka co se v Austrálii díval na televizi za 6 měsíců asi tak šestkrát, je to nepochopitelný.

O povaze Australanů už jsem se zmiňoval v článku Vstříc matičce Praze, kde jsem psal o jejich pozitivnímu přístupu k životu a přátelském chování. Setkal jsem se s názory, že je to z velký části neupřímný a falešný. Ano v určitých případech ano. Jindy jsem se zase setkal s názory, že jsou tu lidi nejméně tisíc šest set padesát osmkrát lepší než v Česku, nebo dejte si pozor na Čechy, je to nejhorší, co vás tu v Austrálii může potkat. Dá se opět říci, v některých případech můžete narazit. Já osobně jsem tu zažil dva nepříjemné incidenty s Čechy, ale na druhou stranu taky jiné napříjemné incidenty s Australany, nebo s bojovníky za vyšší počet xindlů ve společnosti z jiných zemí. Ze zmíněných faktů vyplývá, že člověk co se uchyluje k určité generalizaci (házení do jednoho pytle), by se měl možná nejříve zamyslet, než začne odsuzovat, nebo pohrdat určitou skupinou lidí, byť se společným původem, nebo jinými vlastnostmi.

 

Trip to Tasmania 11.3. – 16.3.

Hi, my name is Michal, I am 29 years old man from Czech Republic. I planned trip for Tasmania for period 11.3. to 16.3. Start and end is in Launceston. (I have ticket to flight arriving at 9:30). Trip activities should be mostly walking and hiking and travelling in rented car. Sleeping basically in car on spots found by wikicamps app or is possibility to purchase a tent (in K-mart cost 70$ for 4 people) and possibly in the middle of trip have some accomodation in hostel to charge fully mobile phones and enjoy bed comfort. For rare chances to buy food on journey, I prefer mostly take food in boot of car and eventually buy some meal in fastfood on the way. I designed map with many spots here: https://www.google.com/maps/d/edit?mid=zDkuiY5ZjSrM.k9orTI1TmCr0. All of them cannot be reached, but this is for having many options to choose. Costs: Car rent 350-400$, Petrol 100-150$, park access fee 60$ – all splited between members, Accomodation in hostel for 1 day 20-30$. Food cost depends on you, I expect 100$ per person with saving access to shopping. (+ price to get into Launceston). So in case of more expensive border of estimation and 2 people in team, it is 435$ without travel cost to Launceston and back (flight). I can drive all the way, it is not problem for me. Neccessary to take is sleeping bag, jacket for case of bad weather and proper shoes for walking. My email is michal@hadankar.net. I am looking forward for your responses.

MapaTasmanie

Tasmania Trip Map

Vstříc matičce Praze

Možná je brzo to teď hodnotit, ale mám v hlavě myšlenku bilancování toho co mi bude po návratu z Melbourne chybět a na co se naopak těším. Takže pokud máte zájem rezervujte si deset minutek na toto ryze subjektivní bilancování. Pravděpodobně je to jeden z posledních přízpěvků z Austrálie s porovnávací tématikou. Další budou doufám zaměřeny na cestování, které mě čeká v posledním měsíci a přiznám se, že jsem často myšlenkama už na cestách. Nicměně ještě zbývá měsíc a půl do cestování.

Co mi bude chybět

  • Takže jako první bych asi zmínil nemožnost skočit na můj samochod a dopravit se v čase kratším než průměrná doba strávená na záchodě při vyprazdňování obsahu střev k moři. Pokud je extrémně šťastný den, tak se i vykoupat. Připomínám, že je začátek února a navzdory slibovaným nesnesitelným vedrům, tu máme spíše něco jako jaro a občas i bohužel deštivý podzim. Nicméně i když počasí nepřeje vodním radovánkám, pohled na moře je příjemný a uklidňující.
  • Nátura běžných kolemjdoucích, které potkáte na ulici. Pokud se v Melbourne pustíte do očního kontaktu trvajícího déle než 1,5 vteřiny s náhodným kolemjdoucím, pravděpodobně uslyšíte něco jako „Hi, how is it going, mate?“ (Jak to jde kamarádíčku, přítelíčku?) v nejlepším případě s typickým austrálským přízvukem připomínající mluvící kachnu. Když něco podobnýho zkusíte v Praze, setkáte se nejpravděpodobněji s něčím jako: „Co čumíš debile?“. Pokud se pohybujete v kruhu známých lidi, rozdíl není příliš znát, ale při porovnání chování lidí, které jste dosud neviděli v Praze a v Melbourne, lze zaznamenat jisté odlišnosti (viz výše). Samozřejmě je to velmi obecné a neplatí to vždycky.
  • Místní fauna a flora. Uvnitř Melbourne se dá najít spousta udržovaných parků, kde je spousta květin, papouchů a dalšího ptactva. V odlehlejších oblastech narazíte na klokany (Wallabies i Kangaroos), vačice, ještěry a pokud máte štěstí tak i na wombaty a koaly. Bohužel se mi tu nepodařillo zatím pozorovat nějakého toho hádka, nebo krokouše v přírodě, ale poslední měsíce jedeme do Cairns, Darwinu a Alice Springs, tak snad se něco dostaví.
  • Bezpečnější prostředí. V Melbourne si už 6 měsíců parkuju kolo na ulici, resp. ve snadno dostupných prostorách a zatím ho pořád mám, i když před dvěma dny si někdo „vypůjčil a nevrátil“ pumpu z kola, což je teda na pytel, ale myslím, že by mohlo být o dost hůř. V Praze bych si kolo takhle venku parkovat neodvážil. Možná pokud bych k němu najal majora Zemana se všemi pobočníky a komisařem Rexem, aby ho střežili, jinak ne.

Na co se těším

  • Rodinu a kamarády nelze uvést jinde než na prvním místě, to je jasný. Není nic dojemějšího, než sladké shledání s členy rodiny a šlechetnými druhy ve zbrani.
  • Práce programátora. Doufám, že se vrátím do práce, která mě baví a kde si můžu relativně přizpůsobit pracovní dobu, jak jsem byl zvyklý. Stěhování v Melbourne jako takový není špatný, není stereotypní a často je tam celkem sranda. Co je horší, je nemožnost cokoliv plánovat. Často se stává, že zavolám majiteli firmy s otázkou na čas zítřejšího začátku dejme tomu v 20:00 a dostane se mi odpovědi, že zítra práce bude, ale čas bude upřesněn později (!). S něčím takovým nelze mít v podstatě vůbec žádný plány a dost omezený osobní život. O tom, že mám příští den volno se dozvím předchozí den po práci. Zkuste si něco naplánovat s takovou prací :). Taky je tu odpovědnost řidiče náklaďáku, kterou si tito nešťastníci většinou neuvědomují. Pokud při programování uděláte chybu, je velká šance, že jí někdo jiný najde a pokud se s pomocí Sarumana a kouzelníka Pokustóna dostane až na produkci, tak nebude fungovat část webu, nebo programu. Blbý. Ale pokud náklaďáčkem srolujete minibus plnej jeptišek, je to o poznání větší masakr. Doslova.
  • Ragbíčko. No jo, i přes to, že je v Austrálii ragby značně populárnější, než v kraji piva a korupce, nedostal jsem se tu na trénink více než dvakrát. Bylo to hlavně kvůli práci, ale v poslední době už na mě asi dolehla stařecká opatrnost. Na trénink jsem (naposledy) nešel i když na to čas byl proto, že pokud bych se případně zranil, nemohl bych pracovat v současný práci a pokud by to bylo velmi vypečený zraněníčko, mohl bych dokonce odpískat i cestování. Šance malá ale důsledky fatální. V Praze je to jiná káva. Pokud nebudu mít utrženou nohu zaraženou v řiti, nebo něco podobně brutálního, dá se programovat bez větších omezení čile dál.
  • Lyžování a hokej. Zimní sporty se v Austrálii provozují ve velmi omezené formě, jsou drahý a je třeba překonat poměrně velký vzdálenosti. V Evropě je to naopak velmi easy.
  • Detaily jako spolehlivá a rychlá MHD, řádná okna co skutečně těsní (ne jako místní parodie s izolační vlastností igelitu), kvalitní vodovodní baterie, český chléb ať už pečený v odjebkové velkopekárně.
  • Pivo. Lahodný český zlatavý mok řádného objemu (v Austrálii pijou skoro výhradně třetinky) za cenu, za kterou koupíte v Melbourne možná tak darebnej toustovej chleba v supermarketu a další alkhol za ceny, které působí jako výsměch z pohledu Austrálie (mám na mysli hlavně likérku Drak apod.).

Lidská povaha většinou uchovává hlavně pozitivní vzpomínky a tak je mi jasný, že si za pár let řeknu: „Jo to bylo dobrý tenkrát v tej Autrálii, když jsem byl ještě krapet mladej a jezdil jsem s polorozpadlou rachotinou ulicema Melbourne v rámci stěhovacích zakázek. A je to tak bylo to fajn. Nicméně je čas vrátit se domů a páchat další pytlárny zase chvilku na severní polokouli.

3.2.2015

Michal alias Makouš alias Hlava alias ???

 

Australská pohádka o četnících a vláčcích

Přináším další nepochybně zajímavý popis rozdílů života v Austrálii a v Čechách, tentokráte o čtnících, loupežnících, vláčcích a zlatavém moku.

V minulých článcích jsem se zmiňoval o bezpečnosti, že se v Austrálii mnohem míň krade než v Česku. Doplnil bych to dalším pozitivem, což je absence (nebo jsem se tu s tím zatím nesetkal) různých potulných pochybných partiček. Různé skupinky hnědočechů, holohlavých vejlupků, věčně vylitých vágusů smrdících na sto honů (mimo jiné mnohem víc než jejich čoklové), nevybouřených zdivočelých puberťáků, nebo dalších živočišných druhů, které se seskupují na základě společných znaků. Takový ty hloučky okolo kterých když jdete, říkáte si: „Aha, tak tady by možná mohl být problém…“. Viděl jsem tu jen osamocené jedince, očividně se vymykající okolním podmínkám vzhledem, chováním, intonací a zápachem, ale to je trošku něco jinýho, šelmy jsou převážně nebezpečné ve skupině.

Věc z které jsem malinko v rozpacích je místní policie. Řekl bych, že je to dle mého názoru lepší než u nás, má to ale své ale. Muži a ženy zákona tu nejsou příliš ochotní moc diskutovat ohledně pokut, jak jsme na to zvyklí z našich luhů a hájů. Prostě vám dají pokutu a nazdar. Mají daleko větší respekt, což je spojeno s vyššími pravomocemi a pravděpodobně i vyšším přídělem dukátů. V zásadě ok, Melbourne, kde se pohybuji je jedno z nejbezpečnějších míst vůbec. Na druhou stranu dva incidenty mi tento ideál narušují. První je zkušenost z Melbourne cupu (dostihy), kde uprostřed programu přišli pořadatelé s policií a kontrolovali všem účastníkům okolo jejich zavazadla. Čekal jsem kdy uvidím na jejich rukávu pruh se svastikou, nebo podobiznu Mussoliniho, ale nedočkal jsem se. Druhý znám z vyprávění (JPP) a to že když jdete do místního klubu a vyhazovač usoudí, že stav svařenosti vaší osoby je více než darebný, nepustí vás dovnitř, i když jste třeba neměli jediný pivo. Pokud čekáte zastání v ochráncích zákona, tak vám řeknou, že když to tvrdí vyhazovač je to pravda a naznačí, že pokud nechcete problémy, máte ho přestat obtěžovat. Jinak každá moje komunikace s policisty byla příjemná, jsou vesměs ochotní a slušní, dokud nedojdou k závěru, že se chováte proti předpisům, což po přečtení předchozí věty znovu, působí celkem logicky. Asi bych preferoval spíše australský model než český i se všema jeho potencionálníma nevýhodama. Nutno dodat že v místě kousek od policejní stanice (teda jako skoro všude) jezdím na kole po silnici na červenou (no a dělám další spousty prasiarňí, za který bych mohl dostat asi tak sto milionů pokuty) a zatím nic, takže všechno taky ty kucí neviděj.

Co se tu celkem těžko vydejchává jsou přejezdy v Melbourne. V Praze vím pouze o pár místech, kde není most, nebo podjezd,většinou je to ne místě ne úplně vytíženém (kromě Holešovic teda), ale tady je to úplně všude, kromě úplného centra! Hlavně místní „Metro“ má pod zemí asi tak 3 stanice a zbytek je nad zemí a že těch linek je tu dost a jezdí ve špičce třeba jednou za 10 minut. Takže si představte tu skvělou situaci, kdy čekáte než přejede první metro, s nadšením očekáváte zvednutí závor, které se nekoná, naopak, dalších řekněme 5 příjemných minut si počkáte, než přejede metro v druhém směru a pokud máte vyloženě šťastný den dočkáte se i dezertu v podobě regionálního vláčku V-Line za dalších několik minut strávených v koloně aut a náklaďáků servírujících vám své lahodné výfukové plyny. Vskutku příjemné. Staví se tu prostě (asi stejně jako u nás) strašně krátkozrace. Teď to nějak honem rychle vyřešíme a pak se to v budoucnu možná předělá.

Jako Čecha mě tu samozřejmě ne zcela naplňuje nabídka místních piv, ale po čase se na to dá zvyknout a dají se najít i slušný kousky, ale i patoky. Je možný tu celkem lehce sehnat Budvar a taky americký Budweiser, což velmi nedoporučuji, s trošku větším úsilím i Plzeň a Kozla.

Další věcí co tu oceňuji je absence techničáků u aut. Policie má prostě zařízení, které podle registrační značky zobrazí vše potřebné o vozidle. V dnešní době, věc poměrně snadno technicky realizovatelná. V tomhle směru bychom se mohli inspirovat.

Dříve už jsem psal o některých stavebních prvcích místních budov, nyní to vezmu více obecně. Kromě CBD (centrum), kde jsou převážně výškové budovy jsou tu městská zástavba tvořena rodinnými domky a nízkými budovami s apartmány, které mají okolo tří pater, což je fajn. Občas tento ráz nesmyslně naruší obludné betonové monstrum připomínající raketové silo u kterého si říkám, jak to mohl někdo tady dovolit? Chybí tu pochopitelně přízrak betonových sídlišť jako v Praze, ovšem nesetkal jsem se tu s něčím jako je les, přehrada, nebo pole ve městě (pole v Jinonicích, les v Motole, Krči, Prokopáku, přehrada v Hostivaři). Zástavba je tu opravdu velmi hustá a rozprostřená a naštěstí je protkaná přírodními parky, který často bývají moc pěkně upravený. U nás je to spíš hodně baráků namačkaných na sebe, pak velkej les a pak zase zástavba. Každý z těchto přístupů má svoje. Očividná výhoda rozložení v Melbourne je parkování. Občas to může být taky problém, třeba v CBD, nebo obecně díky všudypřítomným parkovacím značkám, pro jejichž pochopení je nutné absolvovat šestidenní kurz, ale neřekl bych, že je to krize stylu Jižák, Stodůlky nebo Dejvická v průběhu dne, kde se svádí urputné souboje doprovázené řinčením ocelových a plastových částí vozidel o parkovací místa.

6.1.2015

Hadankar