Dub 24

East coast (východní pobřeží Austrálie) 18.-31.3.2015

Následující článek popisuje cestování Michla a Helči po východním pobřeží v Austrálii zjednodušeně mezi městy Cairns a Brisbane. Přímo na to navazuje cesta v Northern territory a to přeletem z Brisbane do Darwinu.

Přípravy a let

Základní kámen plánů tohoto výletu byl položen už dlouho, před jeho začátkem. S odstupem času vlastně si ani neuvědomuji jak dlouho to bylo, takže to muselo být dost. Myslím že okolo 3 měsíců. Pamatuji si ty zdlouhavé dny strávené plánováním, neboť jsme měli překvapivě opět omezené časové možnosti (cirka 3 týdny) mezi termínem skládání zkoušky FCE pro Helču a datem konce našeho víza v Austrálii.

mapa east coast

mapa cesty po východním pobřeží Austrálie

Vízum se dá samozřejmě prodloužit turistickým vízem, což pokud se žádá mimo Austrálii je celkem za hubičku a bez salvy byrokracie, nicméně z Klokanárie žádat je drahý a ultrasložitý (chtějí prokazovat finanční krytí, účel cestování a snad i velikost přirození tvého psa, takže pokud nemáš psa, tak jsi v řiti). Takže otázka jak do toho napěchovat co nejvíc, abychom s rudého kontinentu něco viděli? Rozhodli jsme se to řešit s pomocí cestovní agentury backpackers world, která je vlastně jenom zprostředkovatelem. Mají smlouvy s různými poskytovateli výletů. Vymýšleli tedy balíček výletů od těchto poskytovatelů a ubytování přímo pro nás, tak abychom stihli maximum. Myslím, že to můžu doporučit, byli ochotní i celkem schopní a myslím si, že ani o moc levněji se to udělat nedá. Původně jsme mysleli, že naše cestování bude jen East coast (EC), ale jednoho bystrého myslitele (mě) napadlo, že by se dal udělat i ten střed. To ale rozhodlo o tom, že výlet bude jak již tradičně velmi expresní.
Poté na nás zbylo jen objednat letenky a auto pro dopravu na EC a bylo to. Backpackersworld sice nabízí dopravu autobusem, která je sice levnější, ale kromě oficiálních zastávek se nikam jinam už podívat nedá. Let byl s Tigerair, která se podle mého názoru pyšní titulem pro nejmenší místo na nohy mezi sedadly. Nicméně v klidu a na čas jsme se přepravili do Cairns a vyzvedli připravené vozidlo. V půjčovně nám nicméně řekli, že buďto musíme zaplatit bond 800$ a nebo připlatit stovku na plný pojištění a dát bond jen 400$ s čímž jsme nepočítali, ale vyřešili dalším odtokem tvrdě vydřených dukátů z našeho účtu. Již pár dní předem, když jsem potvrzoval účast na výletu na bariérový útes za Cairns, jsem se dozvěděl, že výlet se ruší, protože se vrací cyklon na pevninu a tak jsou všechny výlety z Cairns a okolí zrušeny na minimálně další 4 dny a to i v místech 400km jižněji. Pro časovou napjatost jsme samozřejmě nemohli čekat a tak jsme s cestovkou vymysleli náhradní výlet z Airlie beach, kde jsme už jeden výlet měli naplánovaný, nicméně možností nebylo nazbyt a bylo třeba se rozhodovat rychle.

Den první – Cairns

Odhodlaní, natěšení a motorizovaní jsme vyrazili na první cestovatelskou atrakcí našeho výletu „Hartley’s crocodile adventures“, což je krokodýlí farma propojená s parkem (zoo) kde jsou hlavně krokodýly (sladkovodní i mořští), ale i další neméně roztomilá zvířátka jako klokani, hadi, kasuáři, koaly a různí ještěři. V průběhu dne tu v určitý čas probíhají různá (nezapomenutelná) představení, jako je plavba na lodi v řece s krokodýli, které průvodce kouskem nebohého kuřete donutí k výskoku z vody. Člověka zarazí jak vysoko se při skoku dostanou, je to úctyhodný a taky respektu-hodný, mohli by v tom udělat krokodýlí olympiádu, mělo by to nepochybně sledovanost. Před tím jsme však shlédli povídání, kdy chlápek stál obklopen krokodýli ze všech stran, občas jim hodil kus masa a v klidu u toho vyprávěl. Hlavně o tom, že tyto sladkovodní krokodýli nevidí člověka jako kořist a většinou vás v přírodě nenapadnou na rozdíl od mořských. Asi měl pravdu, protože jsem ho viděl odcházet po svých a pak byl i na další show. Další přehlídka s krokodýlem byla odpoledne, kdy měli jednoho krokodýla v zakaleném jezírku o kterém říkali, že pokud nás krokodýl napadne, tak to bude jedinec podobný tomuto. Samec okolo 30 let dostatečně velký a dostatečně energický (starší jsou větší, ale jsou už pak línější). Asi ho nechali trochu vyhladovět, protože byl dost agresivní a pokud chlápek držel kousek masa, tak po něm šel celkem s odhodláním (viz galerie G+). Park nabízel i další atrakce jako přehlídku s hady, krmení kasuárů, klokanů i wallabies a mohli jste si pohladit, nebo se i vyfotit s malým krokodýlkem se zafačovanou tlamou a též pohladit koalu (poprvé zdarma). Přehlídky s nebezpečnými zvířaty byly doprovázeny bezpečnostními pokyny ohledně setkání se zvířaty v přírodě v podobě rad a vtipných historek o hlupácích dráždících hada klacíkem, sázejících se o přeplavání řeky s krokodýli, rybářích v řece, kde jsou varování před krokodýli a o muži co zachránil tchyni z tlamy krokodýla. Bylo možné se podívat i na farmu hned vedle, kde nám chlápek vysvětloval, že krokodýli jsou „zpracováváni“ ve věku okolo 12 let, což je nejvýhodnější, protože mají v tomto věku stále ještě jemnou, ale už dostatečně velkou kůži pro průmysl. V nadcházejících letech prý pak už rostou pomaleji a taky se zvyšuje nebezpečí, že se při četných šarvátkách mezi spolubydlícími kůže poškodí. Přebývají totiž společně v obrovských výbězích a jejich chov je dost drahý, jsou totiž docela žraví. Nezapomněl zmínit, že po zakládání krokodýlích farem rapidně ubylo pytláků dychtících po výdělku utrženém za krokodýlí kůži. Večer po návratu do Cairns jsme se už jen stihli projít na zajímavě osvětlené pláži, kde se ale bohužel (jako téměř všude na EC) nesmělo koupat kvůli medúzám.

Den druhý – cesta do Airlie Beach

Ráno po snídani v hostelu v Cairns jsme zamířili do botanické zahrady, která byla dle předpokladů odlišná od dříve navštívených. Jelikož se Cairns nachází v tropické oblasti, tak rozmanitost rostlin byla opravdu nebývalá. Po shlédnutí všech rostlinných krás jsme se vydali na předlouhou cestu směrem Airlie beach, odkud měly začínat dva naše výlety na Whitsundays ostrovy. Cestou jsme se zastavili pro shlédnutí několika zajímavostí podél. Mission beach zřejmě hlavně kvůli počasí působila dost smutně. Naproti tomu Jourama vodopády byly oku lahodící podívanou a cestou k nim jsme objevili jezírko se studenou vodou, kde plavaly želvy velikosti okolo 30cm a dalo se tam i vykoupat. Poslední zastávkou dne byl Townsvile, který obklopuje kopec tyčící se nad úroveň místní krajiny z kterého je krásný pohled do okolí. Zážitek byl dostat se na vrchol, což bylo možné i v autě, nicméně davy chodců, běžců a cyklistů nám poměrně snižovali průměrnou rychlost. Zajímalo mě, jestli se nahoře něco děje, třeba že se tam objevil Ježíš, nebo UFO, ale nic speciálního jsme tam neobjevili. Prostě jenom krásná vyhlídka, kterou pravděpodobně všechno obyvatelstvo Townsvile využilo k odpolední vycházce, vyjížďce, nebo výběhu. Cestou dolů jsme byli nuceni chvilku jet za řidičkou, která svůj řidičák obdržela pravděpodobně nahoře na parkovišti na vyhlídce, víc zkušeností mít nemohla. Nebylo daleko k tomu aby nás předbíhali běžci vracející se do města. Navečer už jenom dojezd do Airlie beach a ubytování se v hostelu, kdy klíč jsme vyzvedli z trezoru na kód. Ujetá vzdálenost byla asi 650km a ke konci jsem se pro zvýšenou frekvenci zavírání očí nechal vystřídat v řízení Helčou.

Den třetí – Ocean rafting na Whitsundays

První výlet na Whitsundays ostrovy se společností Ocean rafting. Obdrželi jsme obleky na potápění proti medúzám a čekali než se budeme moci nalodit. Organizace se poměrně táhla. Zjistili jsme, že máme jako jediní v lodi „Media pack“ a to jen díky tomu, že při objednávání výletu jsme měli možnosti buďto bez ničeho, nebo s jídlem a s media packem. Chtěl jsem neřešit jídlo a tak jsem kývl na připlacení 15$ na osobu. Při odjezdu jsem ale zjistil, že samotný media pack stojí navíc pro osobu 40$. Šlo o to, že nás jeden z průvodců má přednostně natáčet a fotit a po skončení výletu fotky a video dostaneme. Záležitost zajímavá, nicméně za 40$ na osobu je to řekněme přehnaný luxus. Před šnorchlováním jsme se ještě stavili na krátkou vycházku na vyhlídku, kde jsme zhotovili několik fotek. Zaujal mě přitom narcismus některých členů skupiny, co šli před námi. Nepochybně bylo třeba se fotit stokrát v pozici normálně, na zábradlí ve výskoku a podobně, když na vstup na vyhlídku v čase okolo 11h čeká v pozadí Májový průvod. Neodpustil jsem si proto sarkastický potlesk a výkřiky, které doplnilo pár účastníků z naší skupiny. Dostalo se nám za to odměny v podobě nevraživých pohledů ze strany děvčat s ambicemi fotomodelek z horních Vodjebkovic. Následně jsme sešli na opačnou stranu na pláž Whiteheaven (bílá nebesa), kde kromě nádherné pláže byli k vidění menší rejnoci a mláďata citrónových žraloků (lemon shark). Šnorchlování proběhlo na dvou odlišných místech o kterých naši slovutní průvodci věděli, že jsou zajímavá z hlediska podmořského života. Nejlépe to pravděpodobně vystihnou fotografie, zachycené hi-tech čínskou podvodní kamerou a kamerou Gopro od průvodce. Zajímavé bylo, že pokud jste se při potápění ocitli v místě, kam hravá osádka lodi házela krmení rybám, tak vám tyto ryby při panickém boji o potravu napleskali do ksichtu a to byla celkem sranda.

Den čtvrtý a pátý – plavba plachetnicí Siska na Whitsundays

Na tyto dva dny jsme měli naplánovanou plavbu na plachetnici opět na Whitsundays. Komplikace nastali s parkováním, protože nám v hostelu auto odmítli nechat, když nebudeme ubytovaní (ač jsme byli před i po), a tak jsme museli najít alternativu. Jenže Airlie beach ač je to poměrně řiť, má všude buďto parkování městské jen na pár hodin, nebo parkování placené a to ještě tak moudře vymyšlené, že je tam limit na 24h, a to nám pochopitelně nestačilo. Chtěl bych podotknout, že placené bylo i parkoviště obchodního domu Woolworths při parkování více než 1h. Po důkladném prohledávání městečka jsme nalezli možná místa pro zanechání vozu kdesi v kopci na druhé straně Airlie beach (no pravda byla, že je to asi 7 minut chůze) a tak jsem tam auto ráno umístil a vydal se k hostelu a pak dále k přístavu, kde jsem narazil na volné parkování asi tak 3 minuty chůze od přístavu a minutu od hostelu, což mě pochopitelně po včerejším hledání nepotěšilo, protože na přeparkování již nebylo času. Plavba na lodi Siska zahrnovala nocleh v kajutách, šnorchlování a procházku na stejnou vyhlídku a Whiteheaven pláž jako s Ocean rafting. Nicméně díky kouzlu tohoto místa to nebyl problém. Při šnorchlování na prvním místě mi teklo do brýlí a ani průvodce to nedokázal opravit, prostě na takhle atypický tvar kebule a obří frňák nebyly tyto brýle připraveny. Proto jsem šnorchlování po kratší době vzdal a vrátil se do člunu. Před druhým šnorchlováním jsem si tvář namazal silnou vrstvou krému, díky čemuž jsem vypadal jak náčelník Darebný vorvaň, nicméně to pomohlo a průtok vody do brýlí se značně snížil. Na druhém potápěcím místě jsme měli možnost vidět a natočit mořskou želvu, která z našeho zájmu byla značně v rozpacích a snažila se uniknout houfu nadšených potápěčů, jenž jí obklopil ze všech stran. K zpestřením plavby patřilo i natahování plachet v podání účastníků. Vše je dokumentováno v galerii na G+. Večer před spánkem jsme měli možnost nad vínem přelitým do PET lahve pozorovat malé zvědavé žraloky okolo lodi. Nicméně pokusy o vyfocení skončili kardinálním neúspěchem.

Den šestý a sedmý – přejezd ro Rainbow beach

V těchto dvou přejezdových dnech jsme měli překonat něco okolo necelých 1000km. Zastávky na cestě jsme si opět nechali doporučit aplikací wikicamps. Jedna z nich byl Mangrove boardwalk, což byla trasa lesem na výběžku pevniny na cestě do Mackay. Jako první zástupce fauny jsme viděli obří usušené žáby na dřevěném chodníčku (asi 30cm v průměru). Dále pak po protnutí pavučiny jsem se podíval vzhůru a uviděl pavouka o velikosti mužské ruky na zbytku protržené sítě. Pak to byl malý had v lesíku, co vypadal udiveně a zaujatě poté co jeho směrem nejmenovaný účastník výpravy hodil klacíček. A nakonec to byla ještěrka na stromě, která vypadá jako varan, ale je to trochu menší a leze po stromech, místní tomu říkají guana – ještěrka.
Následující zastávkou byl Mackay, kde jsme jenom udělali nepovedenou procházku k řece a pár foteček a pak jsme se vydali dále. Zastávka v Clairview vypadala zpočátku jako celkem zbytečná. Bahnitá pláž při odlivu a nic moc k vidění. Jenže o kousek dál, kam jsme přejeli autem jsme našli hejno papoušků Cockatoo a ještě další méně plaché papoušky Lorikeet, kteří se nechali krmit z ruky chlebem. Noc jsme strávili v Rockhamptonu a místo jsme si nevybrali zrovna nejlépe. Původně jsme chtěli přenocovat na parkovišti u zoo, ale ta byla ještě po cyklonu v rekonstrukci a byl tam bordel, tak jsme neprozíravě zvolili parkoviště jakési nemocnice, kde celou noc neustále někdo parkoval, odjížděl, nebo jel okolo po silnici. Ráno jsme se zlehka podívali na architektonické skvosty, jež nabízí Rockhampton a vydali se do průmyslového Gladstone, kde ovšem byla pěkná vyhlídka, pláž se sítí, park, kde plavaly želvy v jezírku a botanická zahrada, kde byly též želvy a ještě obří úhoř. Poté jsme absolvovali méně povedené zastávky a to u jezera Monduran, kde se pro výskyt sinic nedalo koupat a pak jsme navštívili svět bambusu asi tak 5 hodin po zavíračce, takže jsme pochopitelně neviděli nic. Pak už jen dojezd do Rainbow beach.

Den osmý, devátý, desátý a jedenáctý – výlet na Fraser island

První den jsme ještě strávili v Rainbow beach, kde jsme museli absolvovat povinný bezpečnostní výklad uprostřed dne ve 14h, takže nám to nabouralo celý den. Schůzka probíhala ve znamení strašidla Mulisáka. Byli jsme upozornění na to, že v podstatě cokoliv na ostrově je nebezpečný. Počínaje hady, pavouky a medúzy v moři, což je celkem jasný jsme pak jsme byli upozorněni i na psy Dingo jejich agresivitu a krvelačnost a nejlepší bylo upozornění, že nemáme mít sex na pláži, protože to Dingo ucítí na 2km a přijde nám ukousnout ptáka. Dále se nesmělo hvízdat v noci v aborginském (Aboriginal people jsou původní obyvatelé Austrálie) tábořišti a dělat oheň ze dřeva, co najdeme okolo. Mohli jsme si ale dřevo koupit od průvodců. Taky jsme nesměli zajíždět moc do moře, nejezdit rychle a dávat pozor na přistávající letadla. Možná to strašení bylo proto, že osazenstvo mělo věkový průměr 19let a to i přes to, že jsme jim ho značně zvyšovali já a Helča. Přes den jsme ještě stihli projít se po té vesnici Rainbow beach a kousek po nádherné pláži v rámci městečka a večer vystoupat na vyhlídku Carlo, což vypadá jako pláž na hoře o výšce tak 250m nad mořem.
Na ostrově Fraser jsme strávili 3 dny a 2 noci. Rozdělili jsme se do skupin po osmi, které se akorát vešly do aut, které jsme měli sami řídit. Ohledně aut ještě stačili udělat bububu, že ta auta stála nesmysl dolarů a, že pokud něco zničíme svojí vinou, tak je to dost drahý. Jenže tyto terénní byly prastarý kraksny, kde bylo znát že interiér i exteriér něco již zažil, nicméně jezdily stále bez větších problémů. Naše skupina mimo jiné vyfásla jako jediná automat. Řízení auta na ostrově, kde vůbec nejsou zpevněné cesty, ani štěrkové, prostě jenom pískový koridor, kde bez 4×4 se vůbec nedá jezdit, bylo zajímavý. Skupina 3 s Francouzskými řidiči se proto několikrát zasekla. Naše středoevropská družina projela vše bez problémů. Skupina obsahovala mě s Helčou a 6 německých dětiček (kolem 18let), přičemž první čtveřice moc nemusela zbylé dvě dívčiny, které jsme začaly přezdívat hvězdy. Pravda byly lehce svéráznější a moc se neohlíželi ostatní. Díky složení skupiny jsem si ale mohl procvičit svou skvělou němčinu. Jídlo jsme měli zahrnuto v rámci výletu, ale probíhalo to stylem udělej si sám, takže jsme si vozili chladící bednu a na snídani a oběd namazali australský pseudochleba, popřípadě tortiliu a na večer vařili něco na plynových plotýnkách v kempu. K mytí nádobí byl k dispozici jeden (!) kohoutek u dřezu se studenou vodou asi pro šedesát lidí a naředěný mycí prostředek. Kvalita umývání nádobí se od toho také patřičně odvíjela. Takže například, když si vezmeš pánev, není třeba užívat oleje, neboť je pánev již dostatečně promaštěna a při šťastném výběru je možné získat i bonusové přísady z minulého vaření. Spaní bylo ve stanech, ke kterým se vázalo doporučení prohlédnout všechny rohy, jestli se tam neukrývá had, pavouk či jiná havěť. Našel jsem jen gekona mezi vnitřní a vnější vrstvou stanu a pavoučka s tělem velkým okolo 5cm (s nohama mohl mít tak 10cm) asi 3 metry od našeho stanu. Program výletu spočíval v návštěvě nejzajímavějších míst ostrova. Jako první jsme se byli podívat u od pobřeží poměrně vzdáleného jezera Mckenzie s průzračnou vodou, kde jsem se rozhodl plavat na druhou stranu. Jenže můj odhad vzdálenosti nebyl zrovna nejpřesnější, takže jsem se nazpět vrátil až těsně před odjezdem (trvalo mi to cca 1,5h) a to i přes to, že jsem se nazpět snažil částečně jít po břehu, což místy moc nešlo. Dále jsme navštívili vrak lodi Maheno, potůček Eli creek, kde se dalo splývat směrem k moři a byla v něm údajně pitná voda, Champagne pools, což byla jezírka nad úrovní moře, kam se voda dostávala pomocí příboje v podobě pěny, Indiánská hlava odkud byl krásný výhled na pláže a na moře a my jsme tak mohli spatřiti delfíny, žraloky, rejnoky Manta a želvy. V poslední den jsme navštívili jezero Wabby, kde břeh byla strmá pláž a v jezeře plavaly rybky, které zlehýnka okusují lidskou kůži, když se člověk moc nehýbe. Tolik k náplni dnů.
Baťůžkářská omladina pojala večery, jakožto příležitost k nevázané kalbě doprovázené hudbou z auto-reproduktorů na maximální hlasitost, jenž díky tomu zněla jako chrochtání, jenže přítomní zřejmě nebyli členové klubu čistého zvuku a tak jim to pramálo vadilo, hlavně, že to bylo nahlas. Stejně tak jim nevadilo popíjet do 4h a vstávat v 7h. A když jim průvodce hudbu vypnul pomocí super-tajného přepínače na přístrojové desce auta, tak si tito vynalézaví mladíčci i přes značný obsah alkoholu v krvi dokázali přepínač nalézt a chrochtání znovu zprovoznit. Při jízdě jsme mezi vozidly komunikovali pomocí vysílaček, které ale různí nenechavci zneužívali k šíření svých vtípků, nebo dokonce zpěvu. Naproti tomu moje předmětná stížnost o tom, že naše vozidlo nemůže pokračovat z důvodů nefungujícího vyhřívání zpětného zrcátka na pravé straně (bylo asi 30°C) zůstala nevyslyšena. Plni zážitků jsme se nalodili na přívoz a vrátili se do Rainbow beach.

Den dvanáctý, třináctý a čtrnáctý – Noosa, Byron Bay, Gold Coast a Brisbane

V nadcházejících dnech jsme již neměli žádné organizované výlety a stali jsme se na 3 dny před odletem do Darwinu nomády východního pobřeží. Putování obnášelo spánek v autě a vyhledávání zajímavých míst svépomocí. První zastávkou byl národní park Noosa, překrásné místo, kde se dá prochodit spousta tras v krásnými výhledy, nebo uvnitř pralesa. Měl jsem možnost poprvé zahlédnout koalu čistě v přírodě (předtím jen v zoo, parcích, či v kempu) a taky jsme v lese viděli lišku a spoustu zástupců ptactva. Ocitli jsme se i na nudistické pláži z čehož byla Helča poměrně vystrašená. Měli jsme velkou kliku s parkováním, což tu v neděli byl celkem problém, protože jsme zapluli do právě opuštěného místa. Posléze jsme pokračovali podél pobřeží, na kterém jsme místy zastavili vychutnat si výhled na moře nebo pláž, a když se začalo stmívati vyrazili jsme do Byron Bay, místa našeho noclehu v autě na parkovišti u pláže. Ráno jsme přeparkovali auto poblíž začátku okružní cesty podél pobřeží k majáku na místě, kde bylo volné parkování, nicméně o kousek vedle bylo placené parkoviště a k našemu překvapení tam bylo celkem dost aut, jež mohli parkovat zadarmo jako my. Podotýkám, že to nebylo nejlevnější (asi 5$ za 2h). Inu takto vypadá šetření po Australsku, viz příspěvky o Australanech zde na blogu. O Byron Bay jsme slýchali ze všech stran v průběhu pobytu v Melbourne jen to nejlepší. Je to ráj na zemi a tak podobně. Kouzlo místa je zachyceno na fotkách v galerii na G+. Zejména na výběžku pevniny do moře, posléze nahoře u majáku a pak při pohledu na zalesněný kopcovitý národní park nám došlo, že tyto zvěsti nebyly založeny na lžích. Při výstupu do kopce k majáku měli někteří členové problémy s nedostatkem fyzických sil, ale s přestávkami na vydýchání jsme zdárně dorazili k vrcholu. Po tom, co jsme se nabažili krásy krajiny v Byron Bay jsme vyjeli směr Brisbane a stavili se v Gold Coast (zlaté pobřeží) na pláži a hlavně na vyhlídce z nejvyšší budovy v Gold Coast, kde je možnost viděti tramvajovou dráhu a hlavně neuvěřitelné množství zálivů, říček a jezer, mezi kterými jsou na zde minoritní pevnině vystavěny budovy města. Stačí se podívat na mapu od strejdy Googla, na níž toto město, které je šestým největším v Austrálii vypadá spíše jako obrovský vodní park. Poslední den před přeletem do Darwinu bylo na programu Brisbane. Prošli jsme se okolo pár významných nebo zajímavých budov, projeli se na přívozu, který byl mimo jiné zdarma a setkali se s kamarádem Martinem, který studoval dříve v Melbourne. Stojí za to připomenout budovu, jenž je radnicí, muzeem a místem pro konání významných událostí ve městě, je tam nejstarší manuálně ovládaný výtah v Austrálii a dominantní zvonice ve věži, kam výtah jezdí. Na závěr jsme si ještě prohlédli botanickou zahradu v centru města, projeli se okružním autobusem a stavili se na umělé pláži a v přilehlém parku. Pak už následovalo jen vrácení auta, přejezd na poměrně vzdálené letiště a let do Darwinu, kterým tato část výletu končí. I přes mou snahu o stručnost to vyšlo na 5 stran A4, ale snažil jsem se tu psát jen věci zajímavé a nikoliv všechno. Pokud bych zmiňoval vše, vyšlo by to možná na knihu.

Dub 17

Tasmania Express 2015

Tento článek popisuje cestování odvážného Michala z Čechostánu alias ??? v Tasmánii. Expres proto, že na shlédnutí krás tasmánských jsem měl jen 6 dní a to i s časem na přílet a odlet. Odkaz na celou galerii.. Článek je doprovázen obrázky, na které když klikneš otevřou galerii na Google+ v místě, kde je stejný obrázek a dá se listovati dále.

 Příprava a odlet

Rozhodnutí jet do Tasmánii padlo asi měsíc předem, po uvážení aspektů, mezi které patřilo třeba to, že už se  mi nechce pracovat (jako stěhovák) a i kalkulace financí, která vypovídala o tom, že peníze na to asi stačit budou. Takže jsem zakoupil letenku s dostatečným předstihem. Nechtěl jsem nechat nic náhodě, zvláště pro omezený čas na cestování 6 dnů a vrhnul jsem se s úsilím hodným Mikuláše Koperníka na výzkum zajímavých míst. Vytvořil jsem vlastní mapu zajímavých míst, pro případné shlédnutí a propojil je křivkou přibližné cesty. Čerpal jsem ze zajímavého dokumentu 60 short walks in Tasmania a wikicamps (jestliže nevíš, google se nezdráhej použíti). Vyšlo to na něco přes 2000km a asi 150 míst k shlédnutí. mapa výletu v Tasmánii Vysvětlení k mapě: červené značky jsou ty co jsem nenavštívil, pouze jsem je tam zanes předem při výzkumu, žluté jsou ty, kde jsem byl a zelené kde jsem nocoval. Předběžný návrh jsem vložil na Guntree (kdo neví co to je, nechť použije Google, kdo neví, co to je Google, nechť se na to zeptá na Hlavním nádraží ve Štýrském Hradci, kdo tohle nechápe, čte tento článek velmi zajímavou shodou náhod) a na stránky Češi v Tramtárii na facebooku s nabídkou, zda se nechce někdo přidružit. Pochopitelně se dostavili pochybovačné komentáře, že se to nedá stihnout. Pod nátlakem tohoto skepticismu jsem podlehl a trasu upravil na kratší, proveditelnější, nicméně stále poměrně expresní, začínala i končila v Launcestonu a vůbec neprojížděla jižními částmi včetně Hobartu. Tahle trasa nakonec víceméně odpovídala realitě. Nicméně to stejně zůstalo bez odezvy ze strany potenciálních spoluvýletníků. Zarezervoval jsem si auto schválně v půjčovně, kde měli postarší lehce punková vozidla proto, aby v případě drobných škrábanců nedělali husto. Byla to asi 10-15 let stará Mazda 626 s manuálním řazením. Mazda 626
Nicméně to jezdilo, dalo se v tom spát a převážet všechen můj herberk a bylo to za slušný dukáty.
Let byl bez problémů, akorát jsem po výstupu z letadla zaregistroval ochlazení asi 10°C oproti Melbourne (no možná spíš 7). Vyzvednutí auta v pohodě, ale dozvěděl jsem se, že v rámci mého pojištění je spoluúčast 750$ a pokud se něco stane na štěrkové cestě tak 1500$, což možná byla cena toho auta :).

Den první

Po vyzvednutí auta už začalo vlastní cestování. Stavil jsem se v Launcestonu koupit vstupenku do národních parků v Tasmánii (60$), nabyl další informace od pracovníků turistického centra a nakoupil proviant pro stravování v pustině. Informační centra v Austrálii jsou dost užitečná, připravená a vybavená. Když to třeba porovnám s Dubají, kde jsme byli na závěr, tak je to nebe a dudy.
První zastávkou měla být jeskyně Marakopa. Prohlídka na hodinu s průvodkyní byla super. Připomíná to tam trochu Punkevní jeskyně v Moravském krasu (s rozdílem, že tady chyběl punk včetně řeky Punkvy).
Na konci prohlídky jsme šli do jednoho z dómů, kde průvodkyně zhasla a na stropě jeskyně byly vidět larvy nějaké jeskyní jepice, či co, které ve tmě svítí, takže to vypadá jako hvězdná obloha. Polárku ani jižní kříž jsem nenašel.
Po skončení prohlídky jsem se vydal směrem k nejznámější atrakci Craddle Mountains – Dove Lake. V Tasmánii ať jedete kdekoliv, pořád je na co koukat, tedy za předpokladu, že vás zajímají přírodní krásy jako vodopády, hornatá krajina, útesy, malebná údolíčka, barevné pláže a podobně. Proto jsem cestou k Dove lake zahlédl útvary hodné vyfocení (podotýkám, že nejde o ženské tvary, ale krajinu).
Příjezd k Dove lake byl celkem smutný, neboť mlha byla hustá, tak, že by se dala krájet, bohužel jsem si ale zapomněl kráječ na mlhu. Zbylí odvážlivci, co dnes navštívili Dove lake, pomalu vyklízeli pozice a já jsem se právě blížil k počátku túry. Pár minut jsem vyčkával, zda-li silný déšť lehce neoslabí. Neoslabil, a tak jsem hrdinně vystoupil z vozu a vydal se vstříc mlze.

I přes nepřízeň počasí byla krása tohoto místa zřetelná a já jsem si tak v hlavě vizualizoval, jak by to mohlo vypadat, kdyby bylo pěkně. Šel jsem okolo a v půli cesty jsem se rozhodl pro odbočku a výstup k jezeru Wilks a následný pochod přes hřebeny. Z hřebenů sešlo z existenčních důvodů, protože jsem došel k závěru, že mlha na vrcholcích hor je ideální pro ztracení se, nebo pád z útesu a i kdybych náhodou nespadl, tak bych vlastně stejně nic neviděl. Navíc cesta, kterou se stoupalo k jezeru, byla příslibem dalšího boje o kotníky, takže jsem se vrátil dolů k velkému jezeru a dokončil okruh kolem jezera a vychutnal si výhledy na mlhou sužované jezero Dove. Pro první den jsem si naplánoval kromě dvou popsaných přírodních atrakcí, ještě Montezuma falls (vodopády), ty jsem ale pro nedostatek pouličního osvětlení v lese vynechal a zamířil do prvního nocoviště ve Strahanu. Cesta to byla skutečně náročná, zvláště při přejezdu hor po setmění kombinovaného s mlhou a deštěm, kdy únavou zmítané oči hleděly titěrnou škvírkou ve víčkách na klikatící se úzké silničky, tak mi rozhodně do zpěvu nebylo. K bezpečné jízdě to mělo daleko a to i přes to, že jsem jel průměrnou rychlostí pod 40km/h. Nicméně přežil jsem a dorazil do Strahanu, kde aby toho málo rekonstruovali silnici vedoucí k mému nocovišti na pláži. Původně jsem chtěl spát jinde, ale tam to vypadalo pochybně, takže tohle byl plán B. Tento den byl časově nejvypjatější, protože jsem toho chtěl co nejvíc stihnout zpočátku, abych následně věděl co všechno je možný stihnout.

Den druhý

Noc v autě by asi nebyla špatná, kdybych jen tak měl pořádný spacák. Nicméně ten můj je spíše proti komárům, než proti chladu, a tak mi byla celkem zima. Škoda, že v Tasmánii v dobu, co jsem tam byl žádní komáři nebyli, nejspíš díky zimě.

Nicméně jsem se probudil vedle lidí v obytných autech, jejichž výbava proti mojí působila jako z daleké budoucnosti. Když jsem se s nimi dal do řeči, odměnili mě za moje vtipné povídání šálkem teplé kávy a poznamenali, že v noci vůbec zimu nepocítili. No nedivil jsem se. Prvním místem k navštívení byly Hogart falls ve Peoples parku přímo ve Strahanu (viz foto), ale ještě před tím jsem si dal snídani na parkovišti v Peoples Parku. Po snídani jsem se vydal na cestu a díky aplikaci wikicapmps jsem našel teplé sprchy nedaleko místa, kde jsem spal ve Strahanu, což bylo příjemé. Moje cesta teď vedla směrem k Lake St. Clair. Po cestě jsem se na chvilku zastavil v městečku Queenstown, které bylo vybudováno de facto kvůli místnímu dolu. Pří stoupání z města do hor jsem se zastavil na vyhlídce s dech beroucím pohledem do krajiny, kde počasí opět ukázalo, že mi nechce ukázat všechny krásy Tasmánie. Inu hory jsou zde vskutku zrádné. Na jedné straně modro na druhé smrt, vražda, zabití.

Cestou jsem měl možnost jezero Burbury, kde most, po kterém vede silnice, je uprostřed jezera, Nelson falls, další z tasmánských překrásných vodopádů a v neposlední řadě vyhlídku na Donaghys Hill, což ale nebyla úplně nejšťastnější epizoda výletu, neboť poměrně silný déšť si snažil vydobýt respekt a znepříjemňoval cestu vzhůru a mlha která je jeho dobrým přítelem, si zase chtěla nechat pohled na horu a krajinu jen pro sebe. Poté jsem se konečně dostal k jezeru St. Clair, které bylo hlavní náplní druhého dne. Rozhodl jsem se jít na delší procházku k Shadow lake a možná i Mt. Rufus, ale zpětně si myslím, že to nebyla dobrá volba, protože i díky počasí jsem neviděl téměř nic kromě těžko prostupné vegetace a Mt. Rufus v mracích. Jo a ještě wombatí bobky. Cesta mi zabrala celkem dost času a tak jsem se k hlavnímu jezeru (St. Clair) vrátil až téměř před setměním. U jezera bylo počasí daleko lepší, viděl jsem tam pár walabíků a na místě, kde prý občas bývá ptakopysk, jsem sice ptakopyska neviděl, nicméně tam byl wombat. Po setmění jsem se vydal na cestu k dalšímu přespávacímu místu a protože se počasí trošku stabilizovalo, tak se zástupci místní fauny dohodli, že mi budou po tisících přebíhat před autem. Desítky wallabies včetně pademelonů, vačice, wombat a srnec, všichni na hranici smrti před mým nárazníkem. Zde jsem poprvé potkal realitu tasmánských pozemních komunikací. Pokud se na mapě, co je nahoře podíváš na úsek okolo Grat Lake, tak vypadá jako něco jako silnice 2. třídy, jenže to je velká mýlka, přítelíčku. To je totiž štěrkový piss o délce asi 30km. Už vím, proč tu všichni měli ty off roady. Dorazil jsem tedy do míst vybraných pro nocování prostřednictvím wikicamps, ale nebyla to šťastná volba. Místo bylo totiž položeno v nadmořské výšce 1100m nad mořem (to mi sdělil Locus) a to vedlo k tomu, že k ránu tu byla zima jak dva a půl kreténa!

Den třetí

Můj spacák proto komárům a téměř všechno oblečení nestačilo a tak jsem se před 5h ráno probudil zimou a rozhodl se pro vyražení dále, tedy vlastně zpět k Great lake na východ slunce a pak na krátkou naučnou stezku k Pine lake, kde jsem zřel led v louži a bylo mi jasný, že tady byla zima minus dva a půl kreténa. Další místo byl výstup na Projection bluff, kde to z jedný strany vypadalo jako hora, ale za horizontem byla pláň. Nicméně cesta byla značená fáborky, které byly právě tam, kde byla cesta rozpoznatelná od houštiny a tam kde to splývalo, tam nebyly, takže jsem sešel z cesty i cestou nahoru i cestou dolů. Při tom jsem pochopil proč tyto houštiny představovaly pro první osadníky neproniknutelnou oblast. Po úspěšném boji se vzpupnou květenou jsem spočinul zpět u vozidla a vydal jsem se k Liffey falls, což bylo vlastně několik vodopádů za sebou. Když tu budu psát, že to byla krása s nádherou bude to znít už jako klišé, stejně tak krajina okolo. Cíl dnešního dne byl stanoven na Swansea, městečko na východním pobřeží a tak jsem si musel pospíšit. Nemohl jsem ale nezastavit u silnice, když jsem zahlédnul ježuru (echidna) a drobnější zastávečku jsem uskutečnil u Lake Leake. Swansea je krásné město u pobřeží, kde prý bývají i lachtani, které jsem však pochopitelně při svém štěstí neviděl. Zato tu byl bandicot a skupina žebravých racků a kachen, které přišli blízko, že jsem mohl cítit závan jejich dechu (všechny fotky na G+). Teplota v noci byla o poznání vyšší a já se prospal až do téměř ostudných 8 hodin.

Den čtvrtý

Pro tento den byl plán podívat se do Fraicynet národního parku. V rámci parku jsem absolvoval tůru na vyhlídku na Wineglass bay a následně i procházku po pláži tohoto zálivu. Cestou jsem narazil na tábořící lid v místech, kde bylo daleko do civilizace. Byly tu na víc dní a všechno si museli nést s sebou. Doufal jsem, že bude možné naleznout cestu na druhou stranu poloostrova k druhé pláži houštinou, to se ale ukázalo jako příliš velká výzva a tak jsem se vrátil po stejné pláži a přešel na druhou pláž po cestě, nicméně už nebyl čas na to jít po ní dále. Na zpáteční cestě okruhu jsem potkal starší (no starší, tak kolem sedmdesátky) pár. Tvrdili, že jdou celý okruh, co jsem já šel a to bylo celkem odvážný, protože bylo něco kolem páté a po 18h se stmívalo. Jen doufám, že to nebyla jejich poslední cesta. Vrátil jsem se k parkovišti a dojel autem k malé procházce na Cape Tourvile na útesu, která vedla k majáku. Kolemjdoucí turista říkal, že dole v moři vidí lachtany, ale možná jen vzal více LSD, já tam kromě kamenů a vln neviděl nic. Pak jsem sjel dolů k moři a před setměním se trošku prošel po kamenité pláži a udělal pár (krásných) fotek. Následně jsem nabral směr sever k místu přenocování. Počínaje touto, jsem začal praktikovat taktiku dvoufázové noci, což spočívá v tom, že jsem přijel do prvního místa vybraného na wikicamps k přespání a spal jsem cirka 4h než auto vychladlo a když jsem se vzbudil zimou, natočil jsem samo-chod a vydal jsem se k dalšímu stanovišti vzdálenému okolo 30km, s topením na plný gule, aby se auto znovu vyhřálo a já mohl spát další 4 hodinky.

Den pátý

Probudil jsem se nedaleko St. Helens, nasnídal se a vyrazil k St. Helens point, kde byla procházka okolo výběžku, krásný výhled a upozornění na hady. Přeměnil trochu světla odráženého z překrásné krajiny na pixely v bitmapě v mém stále ještě fungujícím fotoaparátu a vydal se na cestu do městečka St. Helens. Očekávání, že zde bude něco pěkného k vidění, se nenaplnilo. Georges působil po předchozích zážitcích poněkud nudně, tak jsem tam ani nic nevyfotil a jel směrem k Bay of fires a před tím ještě Binalong Bay, kde byly další pěkné kameny na pláži, ale u mola se dali vidět různé potvory jako velký rejnok a ještě větší úhoř. . Bay of fires, bylo další z nádherných míst, takže psát o tom nemá cenu, lepší je prohlédnout fotografie (kliknout na rejnoka a pak párkrát doprava). Stejně tomu tak je i pro další vodopády, co jsem navštívil a to Halls falls a nejvyšší a pro mě nejkrásnější vodopády v Tasmánii a vlastně i v celé Austrálii St. Columba Falls. Poslední zastávkou před uložením do hajan byl Weldborough pass Rainforest walk, procházka v deštném pralese s naučnou stezkou pro děti. Sice žádnej šlágr, ale byla tam Pangea (modří už vědí). Nocoviště pro pátou noc byly Derby a Scotsdale s využitím dvoufázové noci.

Den šestý a poslední

Původně jsem měl v plánu jet přímo do Launcestonu, tam se podívat na Cataract Gorge a jet na letisko, nicméně jsem to odvážně poupravil a jel ještě trošičku na sever do Georgetownu, což se ukázalo jakožto dobrá volba, protože jsem tam viděl staré známé papoušky Cockatoo a tučňáky, wallabies, maják a krásné pobřeží. Takže se to vyplatilo. Na cestě zpátky do Launcestonu jsem se zastavil na mostu Batman bridge a v rezervaci Tamar island, kde sídlí spousta vodních ptáků včetně malinkých kachen, které jsou na rozdí od těch vyžraných co všichni známe nebývale plaché. Hlavně jsem tam ale viděl pro mě největší hady ve volné přírodě vyhřívajíc se na sluníčku v průseku kolem dřevěného chodníčku. Správkyně parku říkala, že jsou i celkem jedovatý, ale když nedělají lidi kokotiny (jako třeba dráždit hada klackem), tak je dost nepravděpodobný, že by člověka uštknul. Posledním přírodním úkazem, který jsem navštívil byl přímo v Launcestonu ležící Cataract Gorge, což je taková kotlina s řekou, jezírkem a vodopády. Dá se tam vymyslet velké množství procházek a vypadá to zajímavě. Přes jezírko jezdí i lanovka. Je třeba se připravit na zvýšenou přítomnost turistů, což byl trochu nezvyk po pobytu v místech kde potkáš na cestě 2 lidi do hodiny. Pak už jen vrátit auto a vzhůru na letiště a zpět do Melbourne a pak na další cestování.
Jestli jsi článek dočetl až sem, pak gratuluji, můžeš se pyšnit titulem trpělivý čtenář, popřípadě titulem čtenář co nemá nic lepšího na práci. Nicméně tímto to nekončí, další články, nepochybně stejně poutavé přijdou co nevidět, ale chvilku to trvá, neboť tenhle jsem plodil téměř celý den. Za velký obrázky se omlouvám, ale nevím, jak donutit google, aby mi dal třeba jen náhledy.
Pokud zanecháš komentář, budu rád, páč budu vědět, že to alespoň někdo čte. Taky budu vděčný za upozornění na překlepy.
Za celou redakci, díky za trpělivost a zase někdy.
Tvůj ???

Bře 03

FAQ – pobyt v Austrálii

Cílem tohoto dokumentu není zmiňovat oficiální pravidla, která si můžete přečíst na stránkách agentur jako australiaonline.cz nebo jiných, které i přes svou užitečnost, postrádají zapojení konkrétních zkušeností a možná i kliček v pravidlech, či různá doporučení. Cílem tohoto dokumentu, je předkládat rady ohledně krátkodobého, ale i dlouhodobého vycestování do Austrálie (v češtině), samozřejmě nutně subjektivním stylem. Budu se snažit o co největší srozumitelnost a pokud nabydete dojmů, že je třeba něco doplnit, nebo opravit, neváhejte mi to napsat na email forum@hadankar.net. Rád to sem přidám, moje zkušenosti s Austrálií jsou totiž pouhých 7 měsíců, takže jsem Greenhorn. Nicméně by měl tenhle dokument sloužit jako text, který bude předáván dál, pro účely zamezit neustálému odpovídání na stejné otázky.

Čili začněmež:

Je možné pracovat v Austrálii na černo (tj. turistická víza ap.)

Ano jde to, ale chce to víc štěstí a než v případě víza opravňujícího k alespoň nějaké práci, popřípadě kontakty. Zaměstnavatelé se spíš budou zdráhat dát práci někomu na černokněžníka bez doporučení, popřípadě někomu koho neznají. Každopádně hrozí rizika, která jsou popsána v následujícím bodě, i když se to dle mého názoru těžko prokazuje a těžko se na to přichází. Takže možnosti tu jsou, ale jsou ještě omezenější, než v případě například studentského víza (nicméně nemusíte chodit do školy a platit za ní).

Co mi hrozí, když na mě přijdou, že pracuji na černo?

Existuje zakaz do krajiny na rok, na 3 roky a maximalne na 10 let a to se dava jen vyjimecne ( prodej drog, vrazda atd. ) takze kdyz ho chytnou jak pracuje na cerno, tak ho poslou domu a dostane zakaz max. na 3 roky. – zdroj Facebook – komentář v diskusi

Pokud mám studentské vízum, je možné pracovat víc?

Pokud máš studentský vízum (popřípadě partnerský ke srudentovi) platí omezení na 20h týdně (výjimkou jsou prázdniny). Je samozřejmě možný se domluvit se zaměstnavatelem, aby hodiny přes tuto dobu platil cash. To ale vyžaduje, aby měl na to koule :). Nicméně je tu ještě jiná možnost, taková polooficiální a tou je zřídit si Australia Business number (ABN). Pak děláte faktury, které jdou napsat na úkol a ne na hodiny, takže se nikdo nic nedozví, kolik jste vlastně pracovali. Žádat můžete online a je to zadarmo, trvá to chvilku a potřebujete TFN (Tax File Number). Za sebe dvě doporučení: Do oboru podnikání dejte webdesigner ať jdete dělat cokoliv a na otáku, jestli už jste začali podnikat kroky ohledně businessu odpovězte ano. Tohle je dokument, kterej jsem napsal dávno, jako pomoc při vyplňování žádosti, doufám, že to pomůže.

Jak je to s pracovním vízem?

V tomto případě je dobré znát oficiální pravidla. V případě pracovního víza musí být samozřejmě všechno ofiko.

Pracovní vízum samozřejmě lze získat, nicméně potřebuješ předem zajištěný místo ve firmě (sponsorship), což znamená, že firma o tebe musí dost stát a být přesvědčena o tvých kvalitách, neboť mají dalších mnoho zájemců. Je to těžší (řekl bych až megatěžký), pokud chceš pracovní vízum jenna chvilku, to samozřejmě ještě sníží tvojí hodnotu pro firmu, která tě potenciálně bude chtít zaměstnat / sponzorovat (připomínám že sponsorship stojí cirka 5000$ na rok a obnáší pravděpodobně dost birokracie, jak je zvykem v Austrálii).

U tohoto bodu bych byl rád, kdyby se našla nějaká dobrá duša a eventuelně to nějak rozšířila upřesnila, nemám s tímto moc zkušeností

Co když chci v Austrálii zůstat?

Samozřejmě v této situaci šance na pracovní vízum, trvalý pobyt (a následně občasntví) větší. Nicméně cesta je to dlouhá, vyžaduje hodně financí a úsilí. Vzhledem k tomu, že do Austrálie se snaží dostat pravidelně mnoho přistěhovalců, má Austrálie velmi propracovanou a striktni imigrační politiku. Zde jsou možnosti pracovních víz. Celkem dost možností, co? Za tu dobu, co jsem v Austrálii jsem dospěl k přesvědčení, že v Austrálii imigranty chtějí, ale zatraceně precizně si vybírají. Jednoduše řečeno: Chtějí vzdělané, zdravé, pracovité lidi v produktivním věku, co umí Anglicky, nebo jinak ty co mají peníze a přinesou je dovnitř. Takže když se se chcete přestěhovat můžete svojí profesi najít na seznamu specialistů, jenže stejně musíte minimálně složit zkoušku z jazyka a pobít v Austrálii pár let před tím, než dostanete občanství a sami si najít práci v oboru. Nejsem si jist, jaká víza v tomto případě můžete mít.  Pokud si tím projdete, měli by vám dát občanství. Pokud váš obor na listu není, máte možnost jít na studentská víza, udělat zkoušku z jazyka (IELTS), pak vystudovat univerzitu, nebo professionální školu nejlépe v oboru, co je na seznamu a pak si najít firmu, která by vás sponzorovala no a pak snad občanství.

U tohoto bodu to platí, možná ještě s větší důležitostí, že by potřeboval doplnit, takže předem díky

Pro další inspiraci ohledně Austrálie, jsou na tomto blogu další příspěvky, co se Austrálie týkají, doufám, že to pomůže.

Jak je v Austrálii draho?

Jednoduchá odpověď – hodně. V porovnání nejdražších měst světa pro rok 2014 jsem viděl Sydney i Melbourne v TOP10. Takže pokud jedeš do Austrálie jenom cestovat, tak tě asi vítr v peněžence lehce překvapí, nicméně při delším pobytu spojeným s prací se to vyrovná, protože se jednoduše vydělává v přepočtu víc. Nicméně ne všechno je tak dramaticky drahý, při porovnání s Českem. Obecně potraviny jsou dražší 2-3 krát, hodně ušetříte nakupováním v Aldi (něco jako Lidl), popřípadě nakupovat větší balení a naopak o hodně víc utratíte při nákupech v lokálních Convenience shopech, není to jako ve Vietnamských večerkách u nás – Albert + 20%, ale o dost víc než Aldi, Coles, Woolwoths, což jsou tři největší supermarkety a jiné tu v podstatě nejsou (Safeway je Woolworths :)). Maso je překvapivě levný, zato hodně drahá je třeba zelenina. Jinak drahý je ubytování, zvláště v některých oblastech a různé služby jako opravy, taxíky a cokoliv, kde je nutná nějaká práce někoho v Austrálii, vstupy na sportovní, nebo zábavní akce, zábavní parky, zoo, jídlo v restauracích (kromě akcí fastfoodů) a pivo!!!. Naproti tomu, levnej je benzín (levnější než v ČR -03/2015) a zboží, který se nemusí nutně vyrobit v Austrálii, nebo má minimálně konkurenci z venčí a dá se skladovat tzn.elektro a elektronika včetně počítačů a mobilů, značkové oblečení (kromě bot :)), kola, auta. To vše je v přepočtu porovnatelný, nebo o malinko dražší, než v ČR, je to asi taky důvod, proč tu jezdí tolik Porsche a Ferrari :), je to tu prostě pro ně za hubičku.  Více zde.

Jak sehnat bydlení?

Drtivá většina backpackerů používá gumtree, kde jsou denně ráno nový nabídky a na večer jich je většina rozebranejch :). A většina nabídek na gumtree je sdílení bytů (shareroom, sharehouse atp.). Jenže pozor na to, zvažte kolik lidí bude celkem v byťe (popřípadě v pokoji) a kolik máte k dispozici koupelen, záchodů a kuchyní. Rozhodně nechoďte bydlet k někomu, kdo vám od začátku nesedí, nebo působí nespolehlivě. Každopádně sepište smlouvu, ať se máte na co odkazovat. Bond se dá složit na účet poskytovaný vládou (nemám zkušenost), což může být do jisté míry záruka, že se vrátí :). Pokud chcete zůstat déle na jednom místě, je výhodnější si pronajmout svůj vlastní dům, nebo byt. Máte šanci se dostat na mnohem nižší ceny za ubytování a můžete ho poměrně (záleží na dohodě s majitelem) libovolně sdílet, pronajímat pokoje atd. Vyžaduje to ale, se upsat na delší dobu, složit vyšší bond a většinou nutnost opatřit vlastní nábytek a vybavení (něco se dá najít na ulici – našel jsem mikrovlnku, rychlovarku, kancelářskou židli atd.). Při stěhování jsem se setkal s lidma, co za cenu jen nepatrně vyšší, než já s partnerkou platil za pokojík v síleném bytě (cca 300$/týden), pronajímali baráček, nebo byt. Zaměřte se taky na to, jestli je ubytko včetně služeb (bills), nebo bez. Ze zkušeností za 2-pokojovej byteček se platilo (celkem pro 3 osoby) 180-200$ za měsíc. Připomínám, že vše bylo v Melbourne – St. Kilda. Cena ubytka se samozřejmě odvíjí od oblasti. Překvapivě poměrně levně se dá ubytko sehnat v centru (CBD), je ale třeba počítat se sdílením s poměrně vyšším počtem osob, pak následují nejbližší oblasti okolo centra, které jsou velmi drahé (v Melbourne např. Southbank, Port Melbourne nebo Albert Park) a jak se vzdalujete od centra, tak ceny ubytování klesají (samozřejmě víc klesají dále od moře a v Melbourne platí, že oblasti na východní straně jsou lehce dražší, než na západní).

Kde najdu v Austrálii českou ambasádu?

Embassies jsou pouze v Canberre, consulates v Sydney a dalších městech. Obecně jednoduché záležitosti vyřídí na lokálním konzultátu s tím, že v Sydney toho umí trochu víc a pokud potřebujete něco extra, musíte na ambasádu do Canberry. Stránky, na které se dostaneš odkazem obsahují telefoní čísla, takže pro konkrétní situace je lepší tam cinknout.

Částečně převzato z příspěvku na facebooku

Jaké je obecně počasí v Austrálii?

Tato otázka je položené velmi hloupě, asi tak jako: „Jaký je počasí obecně v Evropě?“. Austrálie je obrovská (je o něco menší než Evropa, ale stejně dost), takže počasí se samozřejmě diametrálně liší.

Victoria (Melbourne) – vzhledem k tomu, že leží v mírném pásu, tak je počasí podobný jako v ČR, jenom je brutálně nestabiln. Místní říkají „four seasons in one day“ (někteří říkají dokonce one hour :)), což je dost blízko pravdě. Setkal jsem se s počasím, kdy jeden den bylo přes den 37 stupňů a den na to 16. Nekecám. Prší tu taky celkem často a bejvá tu silnej vítr, zejména v Melbourne u moře. Takže pokud přijedeš v zimě, připrav se na kosu a to většinou i doma, protože Australani si na zateplení domů zrovna nepotrpí. Občas mívají místní přímotopové radiátory, ti měkčí, tvrďáci je nemají a chodí v 5ti stupních běhat ven v tričku a kraťasech. Více zde.

 Samozřejmě více na sever je tepleji a tepleji (až po Darwin, kterej je v tropech), ale pro tyto oblasti bych byl rád, kdyby to napsal někdo, kdo tam pobýval delší dobu, já mám zkušenosti jen s Melbourne.

Úno 28

Australské vychytávky a specialitky

Vítej zvídaví čtenáři. Přináším po delší době s výběrem poznatků zajímavostí, které jsem shledal jakožto kuriózní, nezvyklé až krutopřísné.

Už jsem na blogu psal o všudypřítomných přejezdech, jenž slouží, jako testery trpělivosti řidičů, ale nezmínil jsem se o vychytávce, která spočívá v semaforu předřazeneém před signalizací přejezdu, je to zřejmě pro řidiče, kteří by například opoměli signaliziaci, nebo pro ty, kteří signalizaci vůbec neznají. Je větší šance, že budou znát semafor, to se nedá popřít. Párkrát jsem dokonce viděl semafor bezprostředně za železničním přejezdem, což může bejt celkem sranda, když se tam někdo zapomene.

KruhacSVlakem

Kruháč s Vlakem

Ohledně přejezdů je tu další perlička a sice unikátní řešení místních mistrů silnic-stavičů – Kruhový objezd s železničním přejezdem uprostřed. Něco jako je Kruháč v Dejvicích, jenže místo pomalých tramvají, tam jezdí poměrně rychlé vlaky Metra a je tam i signalizace samozřejmě. Skutečně kreativní.Abyste neřekli, že kecám přikládám obrázek jako důkaz. Je to printscreen ze streetview a když na to klikneš, tak by se mělo otevřít streetview. Pěkné zážitky. Na obrázku či streetview, lze také shlédnout, překrásné zátiší se sloupy elektrického vedení, na které jsem upozorňoval v minulých příspěvcích a které jsou pro Melbourne tak typické, asi jako debilní kecy a imbecilní nápady pro české prezidenty (alespoň pro ty dva nejmenované z poslední dvojice prezidentů).

Věc kterou ocení znalci elektrických rozvodů a zároveň milovníci neortodoxního designu jsou australské zásuvky.

Aktuální zásuvka v Austrálii

Aktuální zásuvka v Austrálii

Nevím koho napadlo udělat šikmé ploché elektrody, ale vypadá to úchvatně. Tento počin také po právu obdržel ocenění „Designová píčovina 2014“. Nevadí, že díky tomuto líbivému tvaru má značná část spotřebičů a hlavně rozdvojek problémy s kontaktem, ale pro genialitu tvarů si myslím, že to můžeme tomuto ztělesnění ladnosti prominout. Z pochybných a nedůvěryhodných zdrojů se ke mě doneslo, že se připravuje nová generace zásuvek pro Austrálii s ještě vymazlenějším designem. Tuto supertajnou fotografii přináším čtenářům jako první na světě, tak si toho važ.

Nová generace zásuvek v Austrálii

Nová generace zásuvek v Austrálii

Pochopitelně to bude vyžadovat změnu všech nových koncovek u spotřebičů, ale myslím si že po přechodnou dobu zanedbatelných 50 let bude k dostání redukce za symbolických 150 AUD, takže není čeho se bát. Tak co necítíš se s nudnýma evropskýma tyčkama trapně?

Před tím, než jsem odjížděl do Austrálie, nabyl jsem z nějakého důvodu přesvědčení, že chápci v Austrálii jsou gigantický gorily co vylezli zrovna z kamenolomu a ženy vzhledu jemně řečeno nepohledné. Nicméně jsem se v obou předpokladech mýlil, vzhled místních dívčin je oku lahodící a Žentlmeni jsou vzrůstu a šířky standardní, asi tak jako v Čechostánu. Je ale pravda, že pokud narazíte na někoho s tichomořskými rysy (N.Z., Samoa, Fiji, Tonga a další) tak vypadá zhruba jako Maa Nonu nebo The Rock.

Zajímavé ja taky rozložení Melbournských hospod (teda některých). Pravděpodobně pro nedostatek prostoru mají některé z nich takzvaný „rooftop“, což je něco jako zahrádka na střeše, nebo na rozšířené terase, či vykousnutém baráku. Pro mě nezvyklý, ale působivý.

Pozoruhodná je i nestandardní důležitost, kterou Australané přikládají televiznímu přijímači. Za prvé se mi zdá, že pořádají soutěže o největšího borce, s největší úhlopříčkou televize a za druhé jsou to různá cenná doporučení a připomínky před nakládkou obrazovky do náklaďáku při stěhování (POZN. Dělám tu stěhováka). Připomínám, že elektronika tu v přepočtu stojí asi jako u nás. Takže, chápal bych starosti v případě exkluzivní obří a právě pořízené televizory, ale většina kusů co stěhujeme jsou 80cm úhlopříčka 3 roky stará, která mohl stát jako nová třeba 400$ (asi 8000 Kč a je třeba si uvědomit, že průměrné výdělky v Austrálii jsou značně vyšší), ale pokud byste jí chtěli prodat v bazaru, budete rádi, když za to dostanete na benzín a kafe v akci na benzínce. Moudrý člověk tuší, že ceny elektroniky jdou dolů jako preference právě vládnoucí strany po volbách. Tak proč ta nepotřebná starost? Zvláště když vozíme daleko křehčí věci, jako zrcadla, skla stolů, nebo věci s vyšší zůstatkovou hodnotou jako gauče, starožitný skříňky atp. A navíc dle mých zkušeností, televizory (LCD, Plazmy) toho dokážou přežít celkem dost. Tak proč teda? Asi proto, že lidi mají stále v sobě, že telka je spešl vymoženost, co zrovna přišla z Amériky (hm, televizní vysílání je tu s námi cirka 80 let), nebo je to centrum jejich vesmíru. Nicméně z pohledu člověka co se v Austrálii díval na televizi za 6 měsíců asi tak šestkrát, je to nepochopitelný.

O povaze Australanů už jsem se zmiňoval v článku Vstříc matičce Praze, kde jsem psal o jejich pozitivnímu přístupu k životu a přátelském chování. Setkal jsem se s názory, že je to z velký části neupřímný a falešný. Ano v určitých případech ano. Jindy jsem se zase setkal s názory, že jsou tu lidi nejméně tisíc šest set padesát osmkrát lepší než v Česku, nebo dejte si pozor na Čechy, je to nejhorší, co vás tu v Austrálii může potkat. Dá se opět říci, v některých případech můžete narazit. Já osobně jsem tu zažil dva nepříjemné incidenty s Čechy, ale na druhou stranu taky jiné napříjemné incidenty s Australany, nebo s bojovníky za vyšší počet xindlů ve společnosti z jiných zemí. Ze zmíněných faktů vyplývá, že člověk co se uchyluje k určité generalizaci (házení do jednoho pytle), by se měl možná nejříve zamyslet, než začne odsuzovat, nebo pohrdat určitou skupinou lidí, byť se společným původem, nebo jinými vlastnostmi.

 

Úno 22

Trip to Tasmania 11.3. – 16.3.

Hi, my name is Michal, I am 29 years old man from Czech Republic. I planned trip for Tasmania for period 11.3. to 16.3. Start and end is in Launceston. (I have ticket to flight arriving at 9:30). Trip activities should be mostly walking and hiking and travelling in rented car. Sleeping basically in car on spots found by wikicamps app or is possibility to purchase a tent (in K-mart cost 70$ for 4 people) and possibly in the middle of trip have some accomodation in hostel to charge fully mobile phones and enjoy bed comfort. For rare chances to buy food on journey, I prefer mostly take food in boot of car and eventually buy some meal in fastfood on the way. I designed map with many spots here: https://www.google.com/maps/d/edit?mid=zDkuiY5ZjSrM.k9orTI1TmCr0. All of them cannot be reached, but this is for having many options to choose. Costs: Car rent 350-400$, Petrol 100-150$, park access fee 60$ – all splited between members, Accomodation in hostel for 1 day 20-30$. Food cost depends on you, I expect 100$ per person with saving access to shopping. (+ price to get into Launceston). So in case of more expensive border of estimation and 2 people in team, it is 435$ without travel cost to Launceston and back (flight). I can drive all the way, it is not problem for me. Neccessary to take is sleeping bag, jacket for case of bad weather and proper shoes for walking. My email is michal@hadankar.net. I am looking forward for your responses.

MapaTasmanie

Tasmania Trip Map

Úno 03

Vstříc matičce Praze

Možná je brzo to teď hodnotit, ale mám v hlavě myšlenku bilancování toho co mi bude po návratu z Melbourne chybět a na co se naopak těším. Takže pokud máte zájem rezervujte si deset minutek na toto ryze subjektivní bilancování. Pravděpodobně je to jeden z posledních přízpěvků z Austrálie s porovnávací tématikou. Další budou doufám zaměřeny na cestování, které mě čeká v posledním měsíci a přiznám se, že jsem často myšlenkama už na cestách. Nicměně ještě zbývá měsíc a půl do cestování.

Co mi bude chybět

  • Takže jako první bych asi zmínil nemožnost skočit na můj samochod a dopravit se v čase kratším než průměrná doba strávená na záchodě při vyprazdňování obsahu střev k moři. Pokud je extrémně šťastný den, tak se i vykoupat. Připomínám, že je začátek února a navzdory slibovaným nesnesitelným vedrům, tu máme spíše něco jako jaro a občas i bohužel deštivý podzim. Nicméně i když počasí nepřeje vodním radovánkám, pohled na moře je příjemný a uklidňující.
  • Nátura běžných kolemjdoucích, které potkáte na ulici. Pokud se v Melbourne pustíte do očního kontaktu trvajícího déle než 1,5 vteřiny s náhodným kolemjdoucím, pravděpodobně uslyšíte něco jako „Hi, how is it going, mate?“ (Jak to jde kamarádíčku, přítelíčku?) v nejlepším případě s typickým austrálským přízvukem připomínající mluvící kachnu. Když něco podobnýho zkusíte v Praze, setkáte se nejpravděpodobněji s něčím jako: „Co čumíš debile?“. Pokud se pohybujete v kruhu známých lidi, rozdíl není příliš znát, ale při porovnání chování lidí, které jste dosud neviděli v Praze a v Melbourne, lze zaznamenat jisté odlišnosti (viz výše). Samozřejmě je to velmi obecné a neplatí to vždycky.
  • Místní fauna a flora. Uvnitř Melbourne se dá najít spousta udržovaných parků, kde je spousta květin, papouchů a dalšího ptactva. V odlehlejších oblastech narazíte na klokany (Wallabies i Kangaroos), vačice, ještěry a pokud máte štěstí tak i na wombaty a koaly. Bohužel se mi tu nepodařillo zatím pozorovat nějakého toho hádka, nebo krokouše v přírodě, ale poslední měsíce jedeme do Cairns, Darwinu a Alice Springs, tak snad se něco dostaví.
  • Bezpečnější prostředí. V Melbourne si už 6 měsíců parkuju kolo na ulici, resp. ve snadno dostupných prostorách a zatím ho pořád mám, i když před dvěma dny si někdo „vypůjčil a nevrátil“ pumpu z kola, což je teda na pytel, ale myslím, že by mohlo být o dost hůř. V Praze bych si kolo takhle venku parkovat neodvážil. Možná pokud bych k němu najal majora Zemana se všemi pobočníky a komisařem Rexem, aby ho střežili, jinak ne.

Na co se těším

  • Rodinu a kamarády nelze uvést jinde než na prvním místě, to je jasný. Není nic dojemějšího, než sladké shledání s členy rodiny a šlechetnými druhy ve zbrani.
  • Práce programátora. Doufám, že se vrátím do práce, která mě baví a kde si můžu relativně přizpůsobit pracovní dobu, jak jsem byl zvyklý. Stěhování v Melbourne jako takový není špatný, není stereotypní a často je tam celkem sranda. Co je horší, je nemožnost cokoliv plánovat. Často se stává, že zavolám majiteli firmy s otázkou na čas zítřejšího začátku dejme tomu v 20:00 a dostane se mi odpovědi, že zítra práce bude, ale čas bude upřesněn později (!). S něčím takovým nelze mít v podstatě vůbec žádný plány a dost omezený osobní život. O tom, že mám příští den volno se dozvím předchozí den po práci. Zkuste si něco naplánovat s takovou prací :). Taky je tu odpovědnost řidiče náklaďáku, kterou si tito nešťastníci většinou neuvědomují. Pokud při programování uděláte chybu, je velká šance, že jí někdo jiný najde a pokud se s pomocí Sarumana a kouzelníka Pokustóna dostane až na produkci, tak nebude fungovat část webu, nebo programu. Blbý. Ale pokud náklaďáčkem srolujete minibus plnej jeptišek, je to o poznání větší masakr. Doslova.
  • Ragbíčko. No jo, i přes to, že je v Austrálii ragby značně populárnější, než v kraji piva a korupce, nedostal jsem se tu na trénink více než dvakrát. Bylo to hlavně kvůli práci, ale v poslední době už na mě asi dolehla stařecká opatrnost. Na trénink jsem (naposledy) nešel i když na to čas byl proto, že pokud bych se případně zranil, nemohl bych pracovat v současný práci a pokud by to bylo velmi vypečený zraněníčko, mohl bych dokonce odpískat i cestování. Šance malá ale důsledky fatální. V Praze je to jiná káva. Pokud nebudu mít utrženou nohu zaraženou v řiti, nebo něco podobně brutálního, dá se programovat bez větších omezení čile dál.
  • Lyžování a hokej. Zimní sporty se v Austrálii provozují ve velmi omezené formě, jsou drahý a je třeba překonat poměrně velký vzdálenosti. V Evropě je to naopak velmi easy.
  • Detaily jako spolehlivá a rychlá MHD, řádná okna co skutečně těsní (ne jako místní parodie s izolační vlastností igelitu), kvalitní vodovodní baterie, český chléb ať už pečený v odjebkové velkopekárně.
  • Pivo. Lahodný český zlatavý mok řádného objemu (v Austrálii pijou skoro výhradně třetinky) za cenu, za kterou koupíte v Melbourne možná tak darebnej toustovej chleba v supermarketu a další alkhol za ceny, které působí jako výsměch z pohledu Austrálie (mám na mysli hlavně likérku Drak apod.).

Lidská povaha většinou uchovává hlavně pozitivní vzpomínky a tak je mi jasný, že si za pár let řeknu: „Jo to bylo dobrý tenkrát v tej Autrálii, když jsem byl ještě krapet mladej a jezdil jsem s polorozpadlou rachotinou ulicema Melbourne v rámci stěhovacích zakázek. A je to tak bylo to fajn. Nicméně je čas vrátit se domů a páchat další pytlárny zase chvilku na severní polokouli.

3.2.2015

Michal alias Makouš alias Hlava alias ???

 

Led 06

Australská pohádka o četnících a vláčcích

Přináším další nepochybně zajímavý popis rozdílů života v Austrálii a v Čechách, tentokráte o čtnících, loupežnících, vláčcích a zlatavém moku.

V minulých článcích jsem se zmiňoval o bezpečnosti, že se v Austrálii mnohem míň krade než v Česku. Doplnil bych to dalším pozitivem, což je absence (nebo jsem se tu s tím zatím nesetkal) různých potulných pochybných partiček. Různé skupinky hnědočechů, holohlavých vejlupků, věčně vylitých vágusů smrdících na sto honů (mimo jiné mnohem víc než jejich čoklové), nevybouřených zdivočelých puberťáků, nebo dalších živočišných druhů, které se seskupují na základě společných znaků. Takový ty hloučky okolo kterých když jdete, říkáte si: „Aha, tak tady by možná mohl být problém…“. Viděl jsem tu jen osamocené jedince, očividně se vymykající okolním podmínkám vzhledem, chováním, intonací a zápachem, ale to je trošku něco jinýho, šelmy jsou převážně nebezpečné ve skupině.

Věc z které jsem malinko v rozpacích je místní policie. Řekl bych, že je to dle mého názoru lepší než u nás, má to ale své ale. Muži a ženy zákona tu nejsou příliš ochotní moc diskutovat ohledně pokut, jak jsme na to zvyklí z našich luhů a hájů. Prostě vám dají pokutu a nazdar. Mají daleko větší respekt, což je spojeno s vyššími pravomocemi a pravděpodobně i vyšším přídělem dukátů. V zásadě ok, Melbourne, kde se pohybuji je jedno z nejbezpečnějších míst vůbec. Na druhou stranu dva incidenty mi tento ideál narušují. První je zkušenost z Melbourne cupu (dostihy), kde uprostřed programu přišli pořadatelé s policií a kontrolovali všem účastníkům okolo jejich zavazadla. Čekal jsem kdy uvidím na jejich rukávu pruh se svastikou, nebo podobiznu Mussoliniho, ale nedočkal jsem se. Druhý znám z vyprávění (JPP) a to že když jdete do místního klubu a vyhazovač usoudí, že stav svařenosti vaší osoby je více než darebný, nepustí vás dovnitř, i když jste třeba neměli jediný pivo. Pokud čekáte zastání v ochráncích zákona, tak vám řeknou, že když to tvrdí vyhazovač je to pravda a naznačí, že pokud nechcete problémy, máte ho přestat obtěžovat. Jinak každá moje komunikace s policisty byla příjemná, jsou vesměs ochotní a slušní, dokud nedojdou k závěru, že se chováte proti předpisům, což po přečtení předchozí věty znovu, působí celkem logicky. Asi bych preferoval spíše australský model než český i se všema jeho potencionálníma nevýhodama. Nutno dodat že v místě kousek od policejní stanice (teda jako skoro všude) jezdím na kole po silnici na červenou (no a dělám další spousty prasiarňí, za který bych mohl dostat asi tak sto milionů pokuty) a zatím nic, takže všechno taky ty kucí neviděj.

Co se tu celkem těžko vydejchává jsou přejezdy v Melbourne. V Praze vím pouze o pár místech, kde není most, nebo podjezd,většinou je to ne místě ne úplně vytíženém (kromě Holešovic teda), ale tady je to úplně všude, kromě úplného centra! Hlavně místní „Metro“ má pod zemí asi tak 3 stanice a zbytek je nad zemí a že těch linek je tu dost a jezdí ve špičce třeba jednou za 10 minut. Takže si představte tu skvělou situaci, kdy čekáte než přejede první metro, s nadšením očekáváte zvednutí závor, které se nekoná, naopak, dalších řekněme 5 příjemných minut si počkáte, než přejede metro v druhém směru a pokud máte vyloženě šťastný den dočkáte se i dezertu v podobě regionálního vláčku V-Line za dalších několik minut strávených v koloně aut a náklaďáků servírujících vám své lahodné výfukové plyny. Vskutku příjemné. Staví se tu prostě (asi stejně jako u nás) strašně krátkozrace. Teď to nějak honem rychle vyřešíme a pak se to v budoucnu možná předělá.

Jako Čecha mě tu samozřejmě ne zcela naplňuje nabídka místních piv, ale po čase se na to dá zvyknout a dají se najít i slušný kousky, ale i patoky. Je možný tu celkem lehce sehnat Budvar a taky americký Budweiser, což velmi nedoporučuji, s trošku větším úsilím i Plzeň a Kozla.

Další věcí co tu oceňuji je absence techničáků u aut. Policie má prostě zařízení, které podle registrační značky zobrazí vše potřebné o vozidle. V dnešní době, věc poměrně snadno technicky realizovatelná. V tomhle směru bychom se mohli inspirovat.

Dříve už jsem psal o některých stavebních prvcích místních budov, nyní to vezmu více obecně. Kromě CBD (centrum), kde jsou převážně výškové budovy jsou tu městská zástavba tvořena rodinnými domky a nízkými budovami s apartmány, které mají okolo tří pater, což je fajn. Občas tento ráz nesmyslně naruší obludné betonové monstrum připomínající raketové silo u kterého si říkám, jak to mohl někdo tady dovolit? Chybí tu pochopitelně přízrak betonových sídlišť jako v Praze, ovšem nesetkal jsem se tu s něčím jako je les, přehrada, nebo pole ve městě (pole v Jinonicích, les v Motole, Krči, Prokopáku, přehrada v Hostivaři). Zástavba je tu opravdu velmi hustá a rozprostřená a naštěstí je protkaná přírodními parky, který často bývají moc pěkně upravený. U nás je to spíš hodně baráků namačkaných na sebe, pak velkej les a pak zase zástavba. Každý z těchto přístupů má svoje. Očividná výhoda rozložení v Melbourne je parkování. Občas to může být taky problém, třeba v CBD, nebo obecně díky všudypřítomným parkovacím značkám, pro jejichž pochopení je nutné absolvovat šestidenní kurz, ale neřekl bych, že je to krize stylu Jižák, Stodůlky nebo Dejvická v průběhu dne, kde se svádí urputné souboje doprovázené řinčením ocelových a plastových částí vozidel o parkovací místa.

6.1.2015

Hadankar

Pro 28

Stravování v Austrálii

Tento článek je o jídlu a místních zvycích týkajících se jídla v Austrálii.

Za časů pradávných v Čechách jsem čas od času slyšel od kolegů, kamarádů, známých a z médií kritiku na kvalitu potravin prodávaných v kraji Becherovky a slivovice. Rozhodně k tomu přispěly studie kvality jogurtů jisté nejmenováné společnosti (říkejme jí třeba D-YES-NO, nebo D-JA-NEIN), která byla v západní Evropě značně vyšší než u nás a podobné počiny. Na jednu stranu ano, v Austrálii se v řetězcích, nebo u řezníka dá koupit kvalitní maso za slušnou cenu. Další produkty i když velmi levné na místní poměry, měly slušnou kvalitu (kečup mě příjemně překvapil, taky ultralevná zmrzlina z Aldi 2$ za 2litry a kvalita super a chedar sýr). Na druhou stranu některé produkty jsou pravej nefalšovanej piss. Toustový levný chléb, jehož hlavní složkou je vzduch se vám za chvilku přejí. Pořádnej chleba se koupit dá, ale stojí třeba 6$ za bochník a to si dvakrát rozmyslíte. Australský sirupy (cordial) nejsou nic moc, dají se najít slušný, ale nechtějte pít sirup z Aldi, nebo jiný nápoj s malinovou příchutí, protože Australani pravděpodobně neví, jak maliny chutnají. Možná že lepší chuť by měl jar rozmíchaný ve vodě než místní limonáda, potažmo sirup s příchutí malin. Hodně je na etiketách vidět starost o energetickou hodnotu (bez tuku, bez cukru), to je skoro na všem, takže většina lidí kupuje nízkokalorický výrobky, krásně přitom šetří svoje tělo a dbají na svoje zdraví, aby to záhy zazdili nějakou pořádnou prasiarňí typu fish and chips (ryba a hranolky), britská snídaně, jejíž základem je čistý tuk a podobně. V případě potravin bez cukru je slazení navíc realizováno oblíbeným jedem Aspartamem (četl jsem že vám sjedná po čase schůzku s panem Alzheimrem). Zmínil bych fakt, že tu mají jen jeden typ univerzální mouky, což vlastně nevím jestli je výhoda, nebo ne, protože vždycky když jsem v Čechách měl použít mouku, tak jsem tam dal tu, co jsem zrovna měl. Řekl bych, že ostatní produkty jsou srovnatelný, dokonce i rajčata v průběhu zimy chutnají jako kus plastu stejně jako v Česku, ale teď v létě už jsou dobrý. Možná o malinko více se starají o to, aby neměli zkažené ovoce, či zeleninu mezi nabízenými kusy a taky je mají často krásně vyrovnaný (hlavně jablka), ale jinak dost podobný jako u nás.

V určitých potravinách (na tuty v grilovacích klobásách) se vyskytuje omastek, který má opravdu velmi specifický zápach. Tento zápach je tak specifický, že po každé když ho cítím, tak se snažím se co nejrychleji vzdálit, neboť se mi dělá velmi nevolno (beze srandy). Tuto zkušenost lze získat třeba v okolí některých fast-foodů, někdy máte možnost jej okusit v okolí venkovních barbecue (což je mimo jiné docela dobrej nápad – prostě grill k dispozici lidem na veřejném prostranství) a jednou tato hmota vytekla v hojném množství z grilovacích klobás, které jsme velmi nešťastně zakoupili v obchodě. Uývání znesvěceného vybavení tímto téměř neodstranitelným mazutem mi zabralo více než půl hodiny. Nikdy víc.

Barbecue. Kdo nemá doma barbecue, není Australan. Tady to prostě milují. Pro toho, kdo neví o co jde, je to celkem velký pojízdný grill na plyn. Dobrá věc, pokud negrilujete zmíněné klobásky.

Australská kuchyně je založená na britské kuchyni, což je asi její největší nevýhoda. Fish and chips (hlavně ty mastný a přesolený hranolky) a britské snídaně opravdu nejsou můj šálek čaje. Naštěstí vliv dalších přistěhovalců se promítnul i do vaření a tak je tu možné ochutnat jídlo ze všech koutů světa. Jsou zde italské, řecké, středo-východní restaurace (kebab, šašlik atd.), mnoho asijských restaurací (Indie, Čína, Japonsko, Thaisko atd.). V řadě případů se ale bohužel jednotlivá jídla dočkali místní modifikace, neboli poaustralštění. Pizza zde často (ne všude) připomíná koláč pejska a kočičky. Tlusté těsto na kterém je vše co kuchař zrovna našel, čím víc, tím dražší a „luxusnější“ pizza. Samozřejmě nelze zapomenout na značnou dávku omastku. Dá se ale pochopitelně najít řádná krmě, například místní specialita cokoliv zapečené v koláči. Sladké, slané, pálivé můžete mít uvnitř. Chutná to samozřejmě podle toho co tam pekař dá a jak to umí. Curry s kuřecím masem, nebo rybíz jsou příklady. Většinou to bylo dobrý.

Typické australské jídlo je často tvořeno z mořských plodů, které jsou zde pochopitelně dostupné, často se používá skopové maso, protože ovce se tu pasou hojně mimo hranice metropolí. V tomto směru ale nějak extra zkušeností nemám. Nicméně předchozí věta v oblasti teorií vypadá chutně a lákavě.

Často jsem si říkal, že tu chybí řádná česká hospoda, což by pro místní mohlo být něco novýho, exkluzivního a možná by to mělo i úspěch, ale prostě není. Slyšel jsem něco o jedné někde v Melbourne, ale prej to tam není nic moc a pak Sokol, kde Helča čas od času pracuje, ale tam je otevřený jen nárazově a je to spíš pro komunitu, než že by tam chodili lidi z ulice, co jsem tak pochopil.

Pro 21

Výlet do Sydney

Výlet do Sydney

Pojednání o zážitcích na (zatím) nejdelším výletě co jsme byli (já a Helča) za pobyt v Austrálii.

Nejprve dovolte abych se jen tak zlehýnka zmínil o odletu z Melbourne. No ono to vlastně není Melbourne, je to letiště Avalon asi 30km za Melbourne kousek od Geelongu. V době před dvěma měsíci, kdy jsme letenku objednávali jsme pochopitelně chtěli nejlevnější možnou, ale to jsme netušili, že je možné letět ze stodoly s cestou okolo někde kdesi v polích pradaleko za Melborne. Doprava je tam pochopitelně perfektní. Jezdí tam autobus z centra, který stojí 22 dolarů za cestu za osobu, což je obzvláště nápomocné při nočních příletech (pochopitelně náš přílet zpět ze Sydney byl 23:30), kdy si v centru na Southern Cross v pozdních večerních hodinách tak akorát můžete zazpívat píseň „Cerné oči běžte spát“, nebo si vzít taxík. Další možnosti jsou tágo rovnou z Avalonu (přes 110$ do místa kde bydlíme) a nebo počkat do rána někde před letištěm, protože tato chaloupka s názvem Avalon se na noc zavírá a ráno jít kouzelných 7km na vlak a nebo vás tam musí někdo hodit (nakonec náš případ), popřípadě na letišti půjčit auto.

Náš odlet z Avalonu jsme si prozíravě zvolili na pátek odpoledne a to proto, aby byl největší provoz a my měli co nejvíc problémů se tam dostat. Překvapivě provoz byl ještě horší, než jsme čekali, rezervovali jsme si na cestu asi hodinu a půl a málem to nestačilo! Opustili jsme totálně zasekanou dálnici a vydali se vstříc Avalonu cestou starých honáků lemovanou ohradami s dobytkem. Nakonec jsme s obrazným jazykem na vestě dorazili na letiště, kde jsme se po odbavení dozvěděli, že letadlo má zpoždění hodinu kvůli problému na letištní dráze v Sydney.

Díky zpoždění letadla jsme nemohli využít zvýhodněné dopravy „shuttlem“ a tak jsme se z úsporných důvodů vydali na nejbližší stanici mimo letiště. Pro vysvětlení cestující nastupující, bebo vystupující na letišti platí letištní taxu, která způsobí že cesta z letiště na stanici St. James by stála 18$ a když popojdete na následující stanici zaplatíte 2,50$. Je to trošku s podivem, ale asi je to proto, že letiště je moc v centru a dopravci by si v Sydney nemohli přijít na své, jako třeba v Melbourne tak zavedli tuhle smysluplnou taxu.

Takže za pomoci strejdy Googla jsme našli stanici a po dlouhé diskusi s infochlápkem o možnostech jízdného jsme se vydali novým dvoupatrovým vlakem vstříc stanici St. James. Po výstupu jsme se dočkali prvního kontaktu s místní faunou v podobě kvapícího švába, kterého jsme zřejmě vyrušili u hodování a opodál sedícího pavouka velikosti ženské dlaně, který se v hodování na jiném, ne tolik šťastném, švábovi rušit nenechal.

No, dorazili jsme do hostelu, který nápadně připomínal ubytovací zařízení se známkou punku z amerických filmů. Nicméně pokoj čistej a v pohodě. V kuchyni vám většinou dělala společnost příjemná rodinka místních švábů, ale jinak to celkem šlo. Toť příjezd.

První den jsme se rozhodli využít služeb dobrovolných průvodců, kteří provádí v centru města pouze za nějaký ten „tip“ (spropitné) a jak se později ukázalo byla to dobrá volba. Prošli jsme nejvýznamnější místa Sydney jako stará pošta, nemocnice, nákupní centrum z Viktoriánské doby, oblast Rocks a samozřejmě opera a Harbour bridge. Průvodkyně bezvadná, takže i přes naši zarytou a někdy i otravnou šetřivost, jsme obětovali pár darebnejch grošů. Odpoledne se mě zhostila nepříjemná únava a bolest zad, asi nějaká viróza, každopádně se mi nechtělo vůbec nic, ale kousnul jsem to a šli jsme na observatoř a do botanický zahrady, kde jsme se chvilku povalovali.

Druhý den. Pro výlet na Bondi beach, což je zřejmě nejznámější pláž v Sydney jsme si nemohli vybrat lepší dobu. Neděle přes den za krásného počasí. Pláž vypadala spíš jako koberec z lidí a pohupující se houf lidí ve vlnách v moři připomínal hromadnou koupel vězňů v koncentračním táboře. Celkový dojem ještě umocňovali přítomní „strážci života“ (lifeguards, neboli pobřežní hlídka, tentokráte bez Davida a Pamely), kteří neustále koordinovali plavce, aby se koupali jen ve vyznačeném prostoru, vybavení píšťalkami a někteří dokonce vodním skůtrem. Vypadalo to trochu jako honáci dobytka. Nicméně svou práci brali nesmírně vážně, ale i přes to jsem nepochopil, kde že se to vlastně koupat nesmí, asi pískali i na mě, ale já jsem se snažil dělat zabedněnce, což mi šlo skvěle. Nabaženi slunečního záření a tepla lidských těl jsme šli prozkoumat nedaleké okolí podél pobřeží, pak sedli na autobus a jeli pryč. Cestu nám zpříjemňoval prudký déšť, který se v dalších dnech stal naším věrným společníkem.

Den třetí a plavba trajektem na pláž Manly, která je druhá nejznámější v Sydney (mj. to je dost relativní, možná je to obráceně). Vyrazili jsme poměrně brzo, ale i přesto bylo na lodi dost lidí. Zpětně vidím, že jsme podcenili před výletovou přípravu, protože jsme nevěděli, jestli je pláž do zálivu, nebo do oceánu. Když jsme připluli blíž a viděli srpek písku, přišlo zklamání, že tahle pláž je jen nafouklá bublina, jinými slovy nic extra. Když jsme připluli ještě blíž přišlo prozření a usoudili jsme, že tahle pláž to asi opravdu nebude. Pár koupajících se děcek v prostoru odděleném zarostlými sítěmi (zřejmě kvůli medúzám) nepřipomínala slavnou pláž ani v nejmenším.

Po klasické povalovačce a koupačce, jsem pojal nápad zapůjčiti surfového prkna. Tak koneckonců jsem v Austrálii, tak to musím zkusit. Škola surfování je poměrně dost drahá a tak jsem se rozhodl pro dráhu samouka. Řeknu vám, že pocit, když zjistíte po usilovném pět minut trvajícím pádlování rukama přes třímetrové vlny, že jste asi tak 5 metrů od břehu, je to pocit vskutku skličující. Rozhodl jsem se pro změnu taktiky a pokusil se stoupnout na prkno v místě kde jsem byl, ale při mých pokusech se prkno se mnou i přes to, že jsem dostal suverénně to největší co tam měli, začalo potápět. Asi jsem dělal něco špatně, chce to pohyb dopředu na vlně, to dá rozum (a taky jsem to odkoukal od vedle se plácajících žáků surfové školy), nicméně pády do vody, která má hloubku jen 50cm nejsou zrovna nejpříjemnější. No, vydržel jsem to hodinu a potom jsem to musel vzdát kvůli nechutně odřeným bradavkách od neustálého nalézání na surf. Snad to bude příště lepší.

V rámci čtvrtého dne jsme našli jednu z mála pláží do zálivu, která byla blízko našemu ubytovacímu zařízení, nicméně voda nebyla nejčistší, není to oceán a následně jsem se vydal (sám) na Sydneyskou věž, ze které je krásný výhled na Sydney a člověk si uvědomí, jak je vlastně rozprostřený okolo zálivu a malých zálivečků, jak jsou domečky naskládaný na ostrůvcích a poloostrůvcích a pospojovaný mostíkama. Sorry za zdrobněliny, ale z výšky to vypadá všechno tak malý. Byla to taky dobrá příležitost podívat se z výšky kde všude jsem byl.

V rámci pátého dne jsme vyzvedávali auto z půjčovny a nebylo to zrovna jako po másle. V instrukcích měli napsáno: „Po příletu zavolejte a my vás vyzvedneme dodávkou“. Jenže my jsme jeli z města a ne z letiště a tak jsme se snažili dostat na adresu půjčovny po vlastní ose, samozřejmě v plné polní (se všemi zavazadly). Následování místa v Google mapě způsobilo, že jsme se ocitly na parkovišti u KFC a půjčovnu neměli na dohled. Uvnitř nám pochopitelně neporadili a tak jsem se jal zavolat do půjčovny na telefon. Přes opakování informace, že jsme u KFC a snažíme se dostat na adresu mi velmi striktní pracovnice opakovala, že musíme dorazit na letiště k nabírací zóně. Tam jsme se přes drobné komplikace dostali a zjistili, že sběrná dodávka zrovna odjela a musíme čekat dvacet minut. Po dvaceti minutách dodávka dorazila a vezla nás cestou zhruba půl kilometru za KFC, kde jsme předtím stáli. Výborně. Auto jsme převzali bez potíží, až na to, že jsem myslel, že jsem za půjčení platil, protože jsem zadával číslo karty, nicméně se ukázalo, že ne. Auto vypadalo jako nové, Hyundai Elantra, najeto asi 120tis. Km. Pro uspoření financí jsme počítali s nocováním v autě, nicméně zadní sedačky po sklopení nevytvořili rovnou plochu, nýbrž asi deseticentimetrový schod, na kterém se opravdu spát nedá. Takže spánek na předních sedadlech. Mimo jiné se v Austrálii spát takhle v autě vlastně nesmí mimo vyhrazený kempy. Před tím, než jsme zamířili do Blue mountains jsme se stavili na místě přistání Jamse Cooka a přilehlých parcíc a muzeu, následně jsme se vydali do velkého parku, kde bylo všude něco zakázaný. Vjezdy a hlavně parkování. Neviděli jsme tam vlastně nic, kromě týpků, co nám doporučili aplikaci wikicamps, pomocí které jsme následující noci hledali vhodné místo k autospaní. První den spaní bylo ovšem na opuštěném parkovišti někde v městečku položeném v Blue Mountains. Vše šlo zatím hladce… Pro přítomnost každodenního pravidelného deště jsme museli mít zavřená okna a když déšť přestal, mohli jsme je konečně otevřít a dojít si pro něco do kufru. Jenže jak se záhy ukázalo, nebylo v tomhle autě zrovna nejlepší otevírat kufr zevnitř pákou, když bylo auto zamčený. Tento přiblblý zabezpečovací mechanizmus rozezvučel sirénu po okolí a nepochybně zpříjemnil noc obyvatelům přilehlých domků někdy ve 4h ráno. No, ale co teď, úkryt byl prozrazen, máme zůstat, nebo jet jinam? Nakonec jsme zůstali. Ráno hygiena v potůčku a zjištění, že vzít máslo do pseudo-izolující tašky byl jen další z ne úplně šťastných nápadů. Bylo roznesené po celé tašce a jeho největší shluk vytvořil zajímavý útvar na víčku jedné z krabiček. Postupně se nám v pozdějších dnech zkazily těstoviny s tuňákem, cihla sýra a další věci. Poté, co jsme všechno sbalili a připravili se na cestu zavítal na naše nocoviště ranger, takže jsme měli docela kliku, že nepřijel dřív.

Blue mountains jsou krásný. Překrásný výhledy na zalesněný hory a údolí, kde není stopa po civilizaci a nahoře plno asijských turistů, co nepochybně absolvovali kurz „Jak se nejlépe plést do cesty ostatním“. Chtěl bych podotknout, že jeden z útvarů se jmenuje „Tři sestry“.

Na večer jsme se vydali zpět do údolí cestou, kde jsme si mysleli, že budou mosty přes řeku, který nebyly. Místo nich přívoz, ale zadarmo.

Další nocování bylo už na místě k tomu vyhrazeném, s podmanivou vůní tlejícího masa z nedalekých popelnic (no nebylo to tak hrozný, zavanulo to jen velmi občasně) a se sociálním zařízením s tekoucí vodou, které bylo ovšem pod zdrcujícím útokem chroustů, kteří vydávají zvuk podobný zvuku Messerschmittu (německá stíhačka 2.sv. Válka) . Potkali jsme tam Čecháčka s francouzskou přítelkyní, co měli půjčenou dodávku, která měla postele. Chvilku jsme pokecali a pak byli nuceni jít spát, neboť se blížil každodenní déšť/bouřka. Takže zase zavřená okínka, což znamená zapaření zvnitřku a vydýchaný vzduch. Naše chvíle také zpříjemňovali všudypřítomní komáři a mouchy, kterých je v Sydney a okolí (stát „New South Wales“) požehnaně.

Další dva dny se nesly v návštěvách parků a pláží na východním pobřeží Austrálie mezi Sydney a Newcastlem. Zmínil bych akorát, že většina z nich byla mnohem hezčích než Manly a Bondi v Sydney. Když trochu pohledáte a máte štěstí, lze najít pláž totálně privátní, kde není vůbec nikdo, možná jen krabi. V parcích jsme viděli několik ještěrů (kolem 40 cm) a taky varana, ten měl kolem metru, docela hovádko. Po chvilce utekl, ale stačil jsem ho vyblejsknout. Taky jsme se dostali do stanoviště nudistů, bylo jich tam jen pár.

Poslední den jsme navštívili Reptile park, na kterej jsme přišli pomocí reklamy na jedné z vysomrovaných map. V parku bylo celkem dost krokodýlů, ještěrek, varani, hadi, papoušci, želvy, pštrosi, pavouci a nakonec i klokani a koaly.

Odlet byl zajímavej, protože auto jsme museli vrátit nejpozději do 16:30 a čas odletu byl v 21:50. Takže jsme se rozhodli se vydat na nedaleké La Perouse, což je jedno z míst, kde přístál James Cook. Po půlhodině cesty z letiště k autobusové zastávce, jsme došli k závěru, že to nemůžeme stihnout a že změníme plán a půjdeme pěšky do parku který byl ve vzdálěnosti dostupné pěšky, nicméně příroda za nás rozhodla, že zůstaneme v přístřešku u autobusové zastávky schováni před proudy vody padajícími z nebe. Jenže jak se později ukázalo, přístřešek se jen tvářil jako vodě odolný. Nevím, kde uděali soudruzi chybu, ale stříška při vyšším náporu vody poskytuje schovaným nešťastníkům možnost vychutnat si proud pravého městského vodopádu přímo za krk, pokud se včas nepřesunou. Takže jsme se museli několikrát přesouvat. Společnost nám dělal místní matador, který při konverzaci z očí do očí používal stupeň hlasotosti, který běžný člověk používá při volání na osoby vzdalující se na právě odjíždějícím parníku. Po asi dvou hodinách strávených pod přístřeškem jsme se potupně vydali zpět na letiště a zbytek doby před odletem jsme potupně strávili sedíc v prostorách letiště. Potkali jsme tam chlápka, co měl letět do Brisbane a řekli mu, že let je pro špatné počasí zrušen a poletí až nadcházející den ve 12h (bylo asi 20h). Docela síla, žádný zajištěný ubytko, žádná kompenzace, prostě zařiďte se jak umíte. No ještě, že se to nestalo nám. Prostě i toto se asi může stát pokud letíte se společností Jetstar. Let byl celkem plný turbulencí, ale spolucestující to moc nezneklidňovalo, asi jsou víc zvyklí cestovat letadlem.

Na letiště pro nás přijel kamarád, jenže asi 15 minut po příletu, kdy už byli všichni cestující dávno pryč, na letišti zbýval poslední sekuriťák a nějaká pracovnice z autopůjčovny a Chaloupka zvaná letiště Avalon se pomalu připravovala do hajan. Zajímavý bylo, že dokud jsme tam čekali, tak tam zůstával poslední taxík, který po tom, co viděl, že pro nás někdo dorazil, odjel.

Lis 20

Austrálie po třech měsících – část 3 – dodatek

Tahle část se odkazuje na předchozí 2 části (1. část a 2.část). Chtěl jsem dodat pár věcí a kdybych to doplnil do předchozích, tak by to bylo nutný číst celý znova a to si nikdo z přítomných nepřeje.

Tak na začátek bych chtěl nastínit jednu velikou hlupárnu a tou je otevírání oken v australských domech. Minule jsem se zmiňoval o tom, že okna mají izolační vlastnosti podobné igelitu a pokud byste zkusili podobná okna instalovat v Česku, první zima by vám vysvětlila, jak obludně hloupý nápad to byl. Další, neméně podstatná věc je otvírání oken. Myslím, že pokud byste sestavili tým prověřených, špičkových trotlů, hlupáků a imbecilů a dali jim půl roku práce v těch nejlepších podmínkách, stejně by nedokázali vymyslet stupidnější způsob otevírání oken. Klička, jejíž rotací vysouvá jakýsi pochybný (a navíc nevzhledný) řetěz spodní část okna ven je opravdu práce monster-idiota. A je to všude! Nejen, že je to neskutečně pomalý, ale navíc i pokud to otevřete na maximum, prostor pro proudění vzduchu stačí tak na zásobování kyslíkem dvou osob a možná jedné a půl vačice uvnitř. Obtěžovat se s těsněním, taktéž bylo pod úroveň australských vynálezců a tak se musíte spokojit se styčnými plochami dřevo-dřevo. Zvláštní je to při uvážení, jak moc tu všichni šetří a kolik by mohli ušetřit za topení aklimatizaci. Hloupost, hloupost, hloupost.

Otevírání australského okna

Otevírání australského okna

Ohledně šetření musím vyzdvihnout dnešní (20.11.2014) stěhování, kdy muž ve věku okolo 60ti let pro uspoření několika dolarů odvozil vše co zvládl sám v jednom ze svých velmi drahých vozů (BMW X5, Velká pick-up Mazda a ještě něco dalšího pro manželku) v čase, který pravděpodobně mohl věnovat svojí práci, která dle vypozorovaných skutečností (obě haciendy byly pravděpodobně velmi drahé a ano měli shitová okna :)) pravděpodobně vynáší dost. Nemusel by si ničit auta a svoje tělo a finančně by ho to možná vyšlo stejně. Paníze vysázel do posledního dolaru (myslím že tam bylo štědré dýško v podobě 10 centů). Tolik o australské povaze.

Abych furt jen nekritizoval, tak musím pochválit australskou poštu, funguje lépe než v Česku (to možná téměř všude kromě Senegalu a Singapuru – špatná zkušenost se Singapore Post). Dále co jsem tu shledal pro běžného evropského vnitrozemce bizarní je zvyk při vjíždění na kruhový objezd ukazovat směrovkou, kam se vydáte po opuštění kruháče, vypadá to nezvykle, ale je to celkem užitečný.

Cyklostezky, jsou tu trošku jiný. Zatímco v Česku je většinou za cyklostezku označena nějaká zřídka využívaná komunikace, vystavěná v dřívějších dobách pro vyšší komfort „lovců“ narušitelů hranic při pronásledování a přepravě, tady jsou většinou dva typy cyklostezek. Buďto vybudovaná asfaltka speciálně pro cyklisty, což je vetšinou super, nebo označený pruh pro cyklisty, který ovšem skýtá různá úskalí. za prvé auta v něm čas od času parkují někdy proto, že se jim toto místo líbí, nebo jinde není jiné a nebo proto, že jsou enormě netalentovaní a nejlepší parkovací výkon je pro ně půl metru od chodníku. Za druhé, často je mezi pruhem pro cyklisty a chodníkem parkování pro auta, která i když zaparkují dobře, je třeba se mít před nimi na pozoru, neboť nikdy nelze přesně předvídat, která vyšinutá hlava vám otevře dveře do cesty a vy se jedouc čtyřicítkou o závod s větrem neskutečně o dveře rozsekáte. Ještě se mi to nestalo, ale nebylo to daleko, stejně tak Helča. Za třetí jsou tyto pruhy často přítomny, na silnicích nápadně připomínajících dálnici , takže je velmi příjemné když vám 40ti tunový road-train prohučí stovkou v blízkosti jednoho klokaního skoku od vaší zadnice.

Odvoz dětí do školy. Nepřejte si jet v Melbourne někde blízko školy mezi 8-9:30. Všichni vypsychovaní rodičové spěchají, aby své ratolesti odvezli do školy, i když to mají třeba jen pár desítek metrů. Neznalec by si snad pomyslel, že probíhá evakuace před blížící se vlnou tsunami, ale jde o každodenní záležitost. Říkal jsem si ok, když jsou děti malý, mají o ně strach vozí je. Nicméně párkrát jsem viděl z vozu vystupovat 14ti letého kolohnáta a říkal jsem si WTF, veřejná doprava je přes den poměrně slušná, tak proč tohohle vejlupka s prvoraženým řídkým chmířím vozíte až ke škole? No jiný kraj, jiný mrav, i když si myslím, že u nás se tento vyšinutý způsob péče o děti pomalu zákeřně vkrádá do společnosti.

Vůbec způsob péče o děti je tu jiný, mám pocit, že je protizákonné uhodit dítě i třeba doma (je to informace JPP) a děti jsou tu pravděpodobně více rozjívené, méně zvladatelné a s ještě menší dávkou respeku než u nás, i když taky si myslím, že u nás to k podobnému vývoji směřuje. Je to věc názorů, ale výchovu typu: „Honzíčku, neměl bys do dědečka píchat tím nožíčkem, ono ho to bolí pak, víš.“ nesheldávám jako příliš efektivní. Z doslechu (JPP) jsem slyšel, že výuka tu probíhá stylem hry, Angličtinu, jako rodný jazyk se tu ve škole vůbec neučí, takže Australani vlastně vůbec neumí Anglicky :). Umí gramatiku používat, ale vysvětlit proč kde co použili nesvedou. Otázka je jestli je to dobře, nebo špatně, těžko říct.

Věc, která mě tu velmi nadchla, je místní kuchyně. Jídla jako svíčková, domácí sekaná, kuře na parice nebo zapékané brambory, které jsem si vařil sám, jsou prostě skvělá. Ano v Austrálii jsem se konečně dostal k vaření a musím říct, že cokoliv jsem udělal bylo fenomenální (Helča by měla možná měla výhrady, ale vzhledem k tomu, že pravila: „Mě by stačilo jíst každej den špagety s kečupem.“, tak její názor můžu protentokrát zanedbat). Mám pocit, že i kdybych udělal kameny lehce restované na pískových zrnech, chutnalo by to grandiózně. Australský speciality se chystám dělat záhy a řekl bych, že to bude zase nesmyslně dobrý.  Dobře, dost sebechvály, ale nikdo jinej to tady za mě neudělá.

Australani a internet. Jednou větou: To nechcete zkusit! Připojení je velmi nestabilní na většině místech a dost často s datovým omezením, nevíc enormě drahý. Chcete si nechat instalovat přípojku k internetu domů, jistě, počítejte se zřizovacími poplatky, čekací dobou přes 20 dní a měsíční platbou 60$ (1200 kč) a to nemluvím o wifinách poskytovaných firmou „Lojza z vedlejšího baráku s.r.o.“, ale o zavedených firmách, které na bilboardech inzerují jak rychlé jsou ty jejich bajtíky v drátu, ale skutečnost je jiná, pomalé, nestabilní drahé a občas omezené. Veřejné wifiny jsou, ale mají často zákeřně zakázané některé porty potažmo protokoly, abyste si náhodou nemohli volat přes skype nebo něco podobnýho. Webové stránky jsou k pláči, pomalý samý javascriptový chyby, minimální kategorizace, špatný vyhledávání s nedostatkem filtrů (Victor by vyletěl z kůže).

Typickým příkladem je legendární gumtree, který funguje jen někdy a to jen ve specifických prohlížečích, neodladěné menu (a další html/javascript), vyhledávání na úrovni textového editoru Notepad, nebo veřejné (informační) stránky banky Commonwealth, které po přístupu v mobilním prohlížeči napíšou: „Z bezpečnostních důvodů si použijte pořádnej prohlížeč a ne tenhle shit co máte, piss off“. Ok to by se dalo se zaťatámi pěstmi, zkousnutým roubíkem a sevřenou zadnicí pochopit, jenže pokud přejdete do internetového bankovnictví stejné banky (což je věc, která by měla být sakra zabezpečená) s identickým mobilním prohlížečem, tak vám to vstoupit dovolí! Dokonce jsem jim to do tý banky psal, ale bez odpovědi :).

Omluvte tento výlev profesionální deformace, ale nemohl jsem si pomoci.

Na závěr trocha filozofie.  Chtěl bych poznamenat, že jsem někdejšíma třema článkama nechtěl vyjádřit, že se mi v Austrálii nelíbí, chtěl jsem spíš poukázat na to, že všude na světě je něco co vás bude vytáčet a něco co se vám bude líbit. Spousta věcí a sarkasmu je v textu jen za účelem zvýšení indexu vtipnosti někam na úroveň 0,746 seriálu „Ženatý se závazky“. Pokud se narodíte v rodině majitele diamantových dolů tak máte v životě těžkou pohodu, ať žijete třeba v Demokratické Republice Kongo, ale pokud přijedete někam s holou řití, je potřeba se připravit na to, že to nebude jenom med. Já jsem sem jel s tím, že zkusím najít práci v IT a když to nepůjde, tak budu dělat stěhováka, což nakonec dělám :). Takže dobrá zkušenost, rozhodně doporučuju a Austrálie je pro podobné zkušenosti skvělá, příjemní obyvatelé, krásná příroda, poměrně dost studentsko-baťužkářských prací. Pokud se sám sebe ptám, jestli bych tu chtěl zůstat na věky věků, odpověď je ne, doma je rodina a přátelé (ano i ty milý čtenáři), pokud se ptám, jestli bych si to chtěl prodloužit v podobném stylu (studentská víza atd.) tak musím říct, že ne, tahle doba mi stačí. A pokud bych teoreticky věděl, jak to tady bude vypadat a ještě to neabsolvoval, tak je odpověď ano, šel bych do toho znova, zkušenost je to opravdu nenahraditelná.

A to jsem chtěl napsat jen pár vět…

Michal alias Hlava alias ??? alias Makouš

Vysvětlivky

JPP – jedna pani povídala

Starší příspěvky «

» Novější příspěvky